ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Přes svůj nezdar ve věznici byl Něchjudov stále v téže bodré a chutí k práci naplněné náladě. Odejel do gubernátorovy kanceláře přeptati se, nedošla-li tam již úřední zpráva o milosti pro Maslovou. Nebyla tam. Něchljudov vrátil se do hostince a okamžitě to napsal Seleninu a advokátu. Když dopisy napsal, podíval se na hodinky: bylo již na čase, aby jel ke generálovi na oběd.

Cestou mu opět přišlo na mysl, jak asi přijme Kaťuša udělenou milost. Kam bude poslána? Jak s ní bude žít? A co Simonson? Jak je k němu poutána? Vzpomněl si na její proměnu. Vzpomněl též na její minulost.

„Musíš na ni zapomenout, vyhladit ji z paměti,“ — pomyslil si a opět se snažil zahnati vzpomínky na ni. — „No, uvidíme,“ — řekl si a přemýšlel, co řekne generálovi.

Oběd byl upraven se všemožným obvyklým přepychem bohatých lidí a vysokých úředníků. Něchljudovu, jenž byl tak dlouho zbaven přepychu, ba i toho nejjednoduššího pohodlí, byl zvlášť příjemný.

Paní domu byla petrohradská „grande dame“ staré školy, bývalá dvorní dáma Nikolajevského dvora. Mluvila plynně francouzsky a špatně rusky. Chodila neobyčejně zpříma a při pohybech paží neoddělovala loktů od těla. K muži chovala se s klidnou, poněkud tesklivou vážností, k hostům s neobyčejnou laskavostí, třebaže k různým sobám s různým odstínem. Něchljudova přijala jako svého, se zvláštním, jemným, zastřeným lichocením, při němž se Něchljudov dověděl o všech svých přednostech; velmi mu to lichotilo. Poznal, že ona ví o jeho třebaže originálním, ale čestném skutku, který ho přivedl do Sibiře, a že ho pokládá za neobyčejného člověka. Toto jemné pochlebenství a všechen přepychový způsob života v generálově domě způsobily, že se Něchljudov cele oddal rozkoši jej obklopujícího ovzduší, chutného jídla, lehké a příjemné zábavy s dobře vychovanými lidmi z kruhů, na něž byl zvyklý, jako by všecko to, čím žil v poslední době, bylo jen snem, z něhož se probudil k opravdové skutečnosti.

Na obědě kromě domácích — generálovy dcery, jejího muže a pobočníka — byli ještě Angličan, nový gubernátor ze vzdáleného sibiřského města a kupec-majitel zlatých dolů. Všichni byli Něchljudovu příjemni.

Angličan, zdravý, růžový člověk, mluvil špatně francouzsky, ale velmi pěkně, s řečnickým pathosem anglicky, mnoho viděl a zajímavě vypravoval o Americe, Indii, Japonsku a Sibiři.

Mladý kupec-zlatokop, syn mužíka, v elegantních šatech z Londýna, s briliantovými knoflíčky u košile, měl velkou knihovnu, obětoval mnoho na dobročinné účely a žil podle evropských liberálních zásad. Představoval úplně nový, vzorný typ ušlechtilého roubu evropské kultury na zdravém mužickém pláněti. Něchljudovu byl velmi příjemný a zajímavý.

Gubernátor ze vzdáleného sibiřského města byl onen bývalý odborový přednosta, o němž se tolik mluvilo za Něchljudovova pobytu v Petrohradě. Byl to odulý člověk s kučeravými řídkými vlasy, něžnýma modrýma očima, s příjemným úsměvem, širokých boků, s měkkýma, prsteny ozdobenýma rukama. Hostitel vážil si ho proto, že jediný sám nebral mezi mnohými úplatků. Paní domu, velmi dobrá pianistka a milovnice hudby, vážila si ho proto, že byl dobrým hudebníkem a hrával s ní na čtyři ruce. Něchljudov byl v tak shovívavé náladě, že ani tento člověk nebyl mu nyní nepříjemný.

Veselý, energický pobočník s modravěčerveným podbradkem, ke všemu ihned ochotný, byl milý svou dobrodušností.

Nejmilejší ze všech byli Něchljudovu mladí manželé, generálova dcera a její muž. Ona byla nehezká, velmi srdečná mladá žena. Žila jen pro dvě své děti. Její muž, za něhož se po dlouhém odporu rodičů provdala z lásky, liberální kandidát moskevské university, skromný a rozumný, byl státním úředníkem a zabýval se statistikou cizích národností na Sibiři. Studoval je a miloval. Snažil se je zachrániti před vymřením.

K Něchljudovu byli všichni laskavi a přívětivi. Měli radost z nové, zajímavé osobnosti. Generál přišel k obědu v uniformě s bílým křížem na krku a pozdravil se s Něchljudovem jako se starým známým. Hosty zval hned na zákusky a vodku. Na generálovu otázku, co dělal, když od něho odešel, odpověděl Něchljudov, že byl na poště a dozvěděl se, že byla dána milost osobě, o níž ráno mluvili, a znovu prosil o dovolení k návštěvě věznice.

Generál, nespokojený, že se při obědě mluví o služebních záležitostech, neodpověděl a zachmuřil se.

— Chcete vodky? — otázal se francouzsky Angličana. Angličan se napil a vypravoval, že právě navštívil hlavní chrám a továrnu, ale že by si ještě přál viděti velké vězení.

— To se výborně hodí, — řekl generál, obraceje se k Něchljudovu, — můžete jíti spolu. Napište jim vstupenku, — řekl pobočníkovi.

— Kdy tam chcete jíti? — zeptal se Něchljudov Angličana.

— Jsem pro večerní návštěvy, — řekl Angličan, — všichni jsou doma a není žádných příprav. Všechno je to tak, jak skutečně to je.

— Ach, chce to vidět v plné kráse! Ať se jen podívá! Já jsem o tom psal dost, ale mne neslyšeli. Ať se tedy o tom dovědí z cizích novin, — řekl generál a popošel k stolu, u něhož hostitelka vykazovala hostům místa.

Něchljudov seděl mezi hostitelkou a Angličanem. Naproti němu seděla generálova dcera a bývalý odborový přednosta.

Při obědě mluvili úryvkovitě; o Indii, o níž vyprávěl Angličan, jenž tam býval, o tonkinské výpravě, již generál přísně odsuzoval, o sibiřské zkaženosti a úplatnosti. Něchljudova tato rozmluva zajímala velmi málo.

Ale po obědě při kávě v přijímacím pokoji zapředl velmi zajímavý rozhovor s Angličanem a hostitelkou o Gladstonovi. Zdálo se, že pověděl mnoho rozumného a že si toho spolubesedníci povšimli. Po dobrém obědě a víně, při kávě na měkkém křesle, mezi laskavými, společenskými lidmi bylo mu velmi příjemně. Když pak hostitelka na prosbu Angličanovu usedla s bývalým odborovým přednostou k pianu a zahrála dobře nacvičenou 5. symfonii Beethovenovu, byl Něchljudov úplně spokojený a šťastný. Byl v náladě, jaké již dávno nezakusil, jako by se dověděl teprve teď, jak je dobrý člověk.

Piano bylo výborné a přednes symfonie dobrý. Aspoň se tak zdálo Něchljudovu, jenž tuto symfonii znal a měl rád. Když slyšel překrásné andante, byl šťasten spokojeností se sebou a všemi svými ctnostmi.

Poděkoval hostitelce za dávno postrádaný požitek a chtěl se poroučeti a odjeti, když se generálova dcera odhodlaně k němu přiblížila a červenajíc se řekla:

— Vy jste se ptal na mé děti; chcete je viděti?

— Ona si myslí, že každého zajímají její děti, — řekla matka, usmívajíc se milé beztaktnosti své dcery. — Knížete to nezajímá.

— Naopak, velmi zajímá, — řekl Něchljudov pohnutý tak překypující mateřskou láskou. — Prosím vás, ukažte mi je.

— Ach, už si vede knížete ke své drobotině! — zvolal se smíchem generál od hracího stolku, u něhož seděl se zetěm, kupcem a pobočníkem. — Vykonejte, vykonejte povinnost.

Mladá žena, patrně vzrušena tím, že za okamžik budou posuzovány její děti, šla rychlým krokem před Něchljudovem. V třetí vysoké komnatě s bílými tapetami, osvětlené malou lampou s temným stinítkem, stály vedle sebe dvě postýlky a mezi nimi v bílých šatech seděla chůva dobrodušné sibiřské tváře s vystouplými lícními kostmi. Chůva vstala a poklonila se. Matka nahnula se nad první postýlkou.

— To je Káťa, — řekla, upravujíc pletenou pokrývku na dlouhovlasém dvouletém děvčátku, jež spokojeně spalo s pootevřenou pusou, — že je hezká? Jsou jí teprve dva roky.

— Roztomilá!

— A to je Vasjuk; dědeček ho tak pojmenoval. Docela jiný typ, Sibiřan. Není-liž pravda?

— Ano, hezounký hošík, — řekl Něchljudov, dívaje se na spícího, na břiše ležícího tlouštíka.

Matka stála vedle a šťastně se usmívala.

Něchljudov vzpomněl si na řetězy, oholené hlavy, bití, neřesti, na umírajícího Krylcova, na Kaťuši a její minulost a ozvala se v něm závist. Zatoužil rovněž po takovém vzácném a čistém, jak se mu zdalo, štěstí.

Několikráte pochválil děti a tak třeba jen částečně uspokojiv matku, vyšel za ní do přijímacího pokoje; tam ho již očekával Angličan, aby společně, jak se umluvili, odjeli do vězení. Rozloučiv se se starými i mladými milými manžely, vyšel s Angličanem před generálův dům.

Počasí se změnilo. Ve velkých vločkách padal sníh. Zasypal už cestu, střechy, v zahradě stromy, podjezd, střechu kočáru i hřbety koní. Angličan měl také svůj vůz a Něchljudov poručil jeho kočímu, aby jel k vězení. Potom usedl do svého kočáru a s těžkým pocitem, že koná nepříjemnou povinnost, následoval jej v měkce, ale obtížně ve sněhu jedoucím voze.