ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

V Hronke (djlu II. sw. I, s. 17) roku 1837 vyšla od Jonáša Záborského báseň:

Nebude nezaujímavé zachovať tlačou nasledujúci list Záborského, napísaný o dva roky Hollému:

V Pešti 10. Apríla 1839.

Dvogjctihodný Wysocectěný Pane!

Newypowědanú mi bolest působilo, když sem, putowaw přes Pešť do Nemeckých zemj, uslyšal, že Odu, která na Wás pjsaná we Hronce wyšla, za urážku máte. Cjtjm, zagisté cjtjm, že naywetšié djky Slowanů, kterým ste wýborný wtip a žiwot swůg celkom obětowati šlechetný byl, né pak urážky zasluhugete; až práwě to na moge swědomj řeknauti můžem, že sem Wás uraziti zámeru naskerze neměl, byw na opak toho Wašjm naywetšjm ctitelem a chwálitelem. Ne Wašjch zásluh, kterých znám že daleký weždy budem, neuznanie, ale práwě gegich obdiwowanie mne Odu tú wynautilo. Obljbiw sobě totižto wýbornú Wašu Swatoplukiádu tak, že sem se mnoho z něg i z paměti učil, těžko sem to gakosi nésol, že se geg Cirillo-Methodiada (až prawě se podlegšjmi sausedé chlaubiá) we básnjrskég ceně celkom newyrownala. To mi zawdalo přjležitosť upoměnauti Wás na to, že lépě budete stwořený už swět we částkách okrauhliti, nežli twořiti nowé zase; mladá pak krew sobě některých neslušných při tom wýrazú dowolila. Kterých odpuštenie tým wjce dospělegšj teď a usedlegšj ode Wás pýtati smjm, že ona Oda bez mogég wědomosti tisknutá byla. Gá sem gu byl s ginými na ukážku poslal gednomu ze přátelú do Peště a tento gu bez mého wedomia dal Kuzmánimu do Hronky. Kdyby se to nebylo stalo, tehdy bych nebyl přjčinau Wašjch merzot býwal. Nebo gen čas ukazuge, co ge w práci slušné neb neslušné, dobré anebo zlé. Wtedy se nám samým wšecko páčj, když néco stwořjme, toliko čas nám chyby geho zgewuge. Mogeg tedy mladosti a přenahleniu mého přátele, který djlo, genžtoby lépě we skrytu bylo zůstáwalo, na swětlo pustil, Wy odpustite. Bůh Wás zderžug a podporug dlauho, aby se geště mnohým plodům neunawného wtipu Wašého Slowanstwo radowati mohlo. Buďte přeswědčen, že gsem

Wašeg Dwogjctihodnosti naywetšj ctitel

Jonáš Záborský.

Odpustite, že tak špatně pjšem, nebo v cudzině člowěk má nástroge pjsania ne gaké chce, ale gaké mjti může.

Temné verše Záborského týmto listom dostávajú svetla.

Jonáš Záborský, v poslednej štvrtine svojho života objektívny a prenikavý historik, za svojej mladosti videl všetko hodne čiernym, v mrzutosti svojej mračil sa, šomral a žehral. I svoju knihu (1851) nazval Žehrami. Kuzmány, ktorý už roku 1848 v slovenčine skladal svoje piesne Kto za pravdu horí a Do zbroje, Slovania, pre slovenčenie spisovného jazyka roku 1836 (Hronka I, 2, s. 38) ešte pustil sa i do Kollára. Kuzmánymu teda, hoci ináč už vtedy bol veľkým ctiteľom tvorcu Svatopluka, roku 1837 zodpovedalo Záborského zažehranie na Hollého: prijal ho a dal vytlačiť.

Ale proti Hollému u Slovákov, čo by boli prináležali k akej stránke, to bol jediný hlas. A ako tu vidíme, Záborský tiež oľutoval svoj postup. I vytlačenie veršov mohlo sa stať len tak, že on o tom nevedel.

Len veľmi málo vieme o živote Jána Hollého. Pri dielach jeho, vydaných roku 1841 a 1842, vyšiel kratučký životopis, ktorý niekoľkými novými črtami rozmnožil Viktorin v almanachu Concordii (1858). To je temer všetko. V Slovenských pohľadoch roku 1895 vydal som (s. 313 a 497) dva vzácne listy Jána Hollého, písané Martinovi Hamuljakovi, a tretí (tamže s. 497), v ktorom sú pre literárneho historika najmä cenné zrnká, písaný Jánovi Kollárovi. Z čias, keď Hollý už bol opustil Madunice a žil u svojho priateľa Lackoviča na Dobrej Vode, medzi papiermi Hamuljakovými našiel som ešte jeho list.

Na Dobrég Woďe 12 Srpna.

Nagdražší Práťelu!

Od predešlého peščanského Garmeku, kedi sem Gím čosi písal, Odpoweďe wšak nedostal, že nebola potrebná, wždicki len seďím, seďím a seďím. Na Nohi aňi powstať, dostúpiť a Krok urobiť nemóžem. Krem toho prišlo Lúpání^[9] ag na Ruki, čo predtím ňikdá nebolo. Nad to trápí mňa wčil Žlč, napíná Ráno a predca wen ňechce wigíť. To ge Predchodec Šlaku, gako ga mislím, a gako ag ten znamenití Lekar, Rudňanskí Farár P. Madwa mi odkázal.

Čo robí P. Marťin Eliáš? Obracáli sa s Partesami na ti Pesňički? Či už zunoval? Kancionále tlačené nech si potom zadrží pre seba. Načo bi mi boli, keď už newiďím. Geden s ňích predca, čo ge v 4^u, Gregorowi Očenáškowi obetowaní a do Ťisíc Pesňí w sebe obsahuge, odešle sa Karlowi Krbíčkowi, Buděgowíckeho Biskupstwa w Čechách Knazowi w Prešporku bíwagícemu, wobec Dominikus nazwanemu pre geho Pobožnost, kterú tam rozmnožuge, nebo geho ge naglepšeg. Tu predmenowanu Knihu bude odezdat Franciškanom do Prešporku a tí mu gu oddagu.

Wac už nemôžem písať, nebo Kralik tu, že už zaprahagú. Nech Gím Pan Boh wšecko dobre da a zdraweho dlho žiwí. Pesňički sa Gím poručagú, ináč bez Nich lahko zahinú.

Pozdrawuge na stokrat mog Gazda M. Lack(owič). Zostáwam

nagwernegší praťel Gan Holly.

List je písaný tiež Hamuljakovi; datovanie nemá roku, ale Hamuljak červenou ceruzkou pripísal: 845.

Z listu od samého Hollého dozvieme sa o jeho chorobe. Čítať už nevidí; list je písaný veľkými a hrubými literami, ku koncu diakritických znakov už veľa chýba (pre nedostatočnosť unaveného zraku), ale ruka je ešte pevná.

„Pesňički sa Gím poručagú, ináč bez Nich lahko zahinú.“ Básnik dobre vedel, koho má v Hamuljakovi. A nesklamal sa v ňom. Rýmovaný spevník Hollého o rok už vyšiel (v Budíne, 1846). Splnil svoj sľub i Martin Eliáš, nezunoval skladať nápevy. V ten istý rok Hamuljak obstaral i také vydanie Spewňíka, v ktorom piesne boli „Spewem a Prówodem Organa opatrené od Marťina Eliáša“.