Božská komedie. Očistec

Ku plavbě v lepších vodách zdvíhá plachty
teď loďka mého básnického ducha,
jež vzadu nechává tak kruté moře:
a o tom druhém království pět budu,
5
v kterémžto lidský duch se očišťuje
a vstoupit do nebe se hodným stává.

Však tady mrtvá Poesie ožij,
ó svaté Musy, ježto váš jsem všechen,
a Calliope maličko tu povstaň,
10
tím zvukem zpěv můj provázejíc, jehož
neblahé Straky ránu ucítily
takou, že nedoufaly v odpuštění.
Safíru východního sladká barva,
jež rozprostírala se jasným videm
15
čistého vzduchu k prvnímu až kruhu,
mé oči znova těšit započala,
jakmile z mrtvého jsem vyšel vzduchu,
jenž zarmoutil byl oči mé i prsa.
Planeta krásná, která k lásce vzbouzí,
20
jasnila v úsměv všechen východ, halíc
Ryby, jež byly ve průvodu jejím.
Já napravo se obrátil a pozor
na druhý upjav pól, hvězd čtvero uzřel,
jichž nikdo nespatřil krom prvních lidí.
25
Z jich plaménků se nebe plesat zdálo:
ó půlnoční ty ovdovělá strano,
že jest ti vzato pohlížeti na ně!
Když od nich zraky odvrátil jsem, trochu
se ke druhému obraceje pólu,
30
odkud byl Vůz již zmizel, vedle sebe
jsem zpozoroval kmeta samotného,
jenž na pohled byl také úcty hoden,
že žádný syn jí nemá víc mít k otci.
Měl vousy dlouhé, bíle prokvetalé,
35
podobně jako byly vlasy jeho,
jež dvojím pruhem padaly mu na hruď.
Paprsky oněch čtvera světel svatých
tak ozdobovaly tvář jeho jasem,
že zřel jsem ho, jak slunce by naň plálo.
40
„Kdo jste vy, kteří proti slepé řece
z věčného žaláře jste prchli?“ řekl,
hýbaje počestným tím opeřením.
„Kdo ved’ vás? A kdo svítilnu vám činil,
když z hluboké jste vycházeli noci,
45
jež údol pekelný vždy černým činí?
Jest všechen zákon Propasti tak zrušen?
Či nový úradek snad stal se v nebi,
že zavržení přišli jste k mým skalám?“
Můj Vůdce tudíž pojal mne, a slovy
50
a rukama a znameními přiměl
nohy i obočí mé k uctivosti.
Pak odvětil mu: „Nejsem tu svou vůlí;
na prosby paní, sestoupivší s nebe,
svým tovaršstvím tomuto jsem přispěl.
55
Že však jest vůle tvá, by zřetelněji
ti pravda o nás byla vyložena,
má nemůže se tobě odpírati.
Večera posledního tento nezřel:
však tak mu blízko byl svou bláhovostí,
60
že času zbývalo již velmi málo.
Jak řekl jsem, já poslán jsem byl k němu,
bych zachránil ho; nebylo pak jiné
než tato cesta, na niž jsem se vydal.
Ukázal jsem mu veškeren lid hříšný,
65
a teď mu hodlám ukázat ty duchy,
kteří se očišťují pod tvou mocí.
Jak jsem ho vedl, dlouho povídati
bych musil ti; jde s nebes síla, která
mi pomáhá ho vést tě zřít a slyšet.
70
Teď jeho příchod laskavě rač přijmout:
onť hledá svobody, jež tak jest drahá,
jak ví, kdo pro ni života se zříká.
Ty víš to; neboť nebyla ti hořká
smrť pro ni v Utice, kde nechals roucho,
75
jež ve velký den bude tolik skvělé.
Výnosů věčných jsme my nezrušili:
je tento živ, mne nepoutá pak Minos,
nýbrž jsem z kruhu, kde jsou cudné oči
tvé Marcie, jež pohledem tě ještě
80
prosí, bys měl ji, hrudi svatá, za svou.
Pro její lásku splň nám prosbu naši:
dopusť nám jíti sedmerem svých říší;
s vděčností o tobě jí mluvit budu,
svolíš-li býti jmenován tam dole.“
85
„Marcie tak se líbila mým očím,
dokud jsem onde byl,“ on řekl tudíž,
„že učinil jsem jí, co na mně chtěla.
Nyní, kdy s oné strany zlé dlí řeky,
již nemůže mne pohnout, pro ten zákon,
90
jenž učiněn, když odtamtud jsem vyšel.
Však nebeská-li posílá tě paní,
jak díš, a řídí, není třeba lichot:
úplně stačí, že mne žádáš pro ni.
Jdi tedy teď a hleď, bys hladkým sítím
95
tohoto opásal a tvář mu umyl,
tak, bys mu s ní vši nečistotu spláchl;
neb neslušelo by se s okem, mlhou
nějakou zkaleným, jít před prvního
zřízence, který z těch jest, již jsou v ráji.
100
Ostrůvek tento vůkol na svém spodu,
dole, kde vlny na něj narážejí,
na měkkém bahně porostlý je sítím.
Tam žádná jiná rostlina, jež listí
by měla nebo ztvrdla, žíti nemůž,
105
protože nárazům se nepoddává.
Pak tudy již se nevracejte nazpět:
slunce vám ukáže, jež nyní vstává,
kde lehčí na horu vám bude výstup.“
Tak zmizel. A já vstal jsem beze slova
110
a k Vůdci svému přistoupil jsem těsně
a oči svoje obrátil jsem na něj.
On počal: „Synu, následuj mých kroků;
zpět obraťme se, neboť pláně tato
se odsud sklání ke svým mezím nízkým.“
115
Svítání přemáhalo chvíli jitřní,
jež před ním utíkala, takže z dálky
jsem poznal mořské pláně tetelení.
Planinou osamělou jsme se brali
jak kdo se vrací na cestu, s níž zbloudil,
120
jemuž až na ni zdá se, že jde marně.
Když byli jsme v těch místech, kde se rosa
potýká se Sluncem a málo řidne,
protože v stranách jest, kde větřík věje,
roztáhnuv obě ruce, na travičku
125
je položil můj Mistr zpolehounka:
pročež já, jeho umění si všimnuv,
jsem k němu vztáhl uslzená líce;
tam odhalil mi všecku onu barvu,
kterou mi předtím Peklo pozakrylo.
130
Přišli jsme potom na pobřeží pusté,
jež nezřelo se plavit ve svých vodách
člověka nikdy, jenž by se byl vrátil.
Tam opásal mne, jakož chtěl to jiný.
Ó, toho divu! Neboť jakou vybral
135
pokornou rostlinu, zas taká ihned
tam zrodila se, odkud on ji urval.