Božská komedie. Očistec
Autor: Dante Alighieri
Digitalizátori: Viera Studeničová, Eva Lužáková, Tibor Várnagy, Viera Marková, Pavol Karcol
Dante usíná. Zdá se mu, že orel ho uchvátil a vynesl až do okruží ohně. Probouzí se a vidí, že se octl mnohem výše a že vedle něho jest jenom Virgil. Jest jitro a Virgil vede Danta k bráně očistcové. Strážce její, anděl, jim ji vlídně otvírá, ale předtím hrotem meče vryl Dantovi na čelo sedm P.
Tithona dávného již souložnice
východním bělala se na pavlánu,
z přítele sladkého se zdvihši loktů.
Čelo se drahým kamením jí skvělo,
5
složeným do podoby živočicha
chladného, ocasem jenž lidi bije;
tam, kde jsme byli, dva již učinila,
a třetí dolů nachyloval křídla,
10
když já, jenž Adamův díl měl jsem s sebou,
přemožen spánkem, v trávu jsem se sklonil,
kde všech nás pět již seděli jsme spolu.
V ten čas, kdy započíná truchlé nářky
vlaštovka, když se rozbřeskuje jitro,
15
snad na památku prvotních svých strastí,
a kdy též mysl naše, oddálená
víc od těla a myšlením méň jatá,
věšteckou ve svých viděních je téměř,
v snu zdálo se mi, na nebesích orla
20
že vidím vznášeti se, s peřím zlatým,
s peruťmi rozpjatými, a v důl mířit.
A zdálo se mi, že jsem tam, kde byli
od Ganymeda svoji zanecháni,
když uchvácen byl do nejvyšší rady.
25
Já myslil v duchu: Ze zvyku snad tento
jen zde lup popadá, a za nehodno
snad má nést odjinud cos v drápech vzhůru.
Potom se zdálo mi, že zakolovav
maličko ještě, hrozný jak blesk sletěl
30
a vzhůru unes’ mne až v pásmo ohně.
Tam zdálo se, že hořím já i orel,
a tak žeh’ požár v obraznosti vzňatý,
že spánek proto přetrhnout se musil.
Nejinak Achilles se protrh’ ze sna,
35
dokola oči probuzené toče
a nechápaje, v jakých by byl místech,
když na Scyros jej od Chirona máti
přenesla jeho, spícího jí v loktech,
odkud pak Řekové pryč odvedli ho,
40
než já se protrhl, když s obličeje
mi spánek uprchl, a zbled’ jsem všechen
jak člověk, jemuž zděšením krev stydne.
Po boku mi jen Posila má byla,
a slunce již dvou hodin výše bylo,
45
a tvář jsem na moře měl obrácenou.
„Neboj se,“ řek’ můj Pán; „buď dobré mysli,
neb octli jsme se v místě, kde nám dobře;
nesvírej, nýbrž rozšiř všecku jarost.
Ty octl jsi se nyní u Očistce:
50
viz tamo sráz, jenž dokola jej hradí,
viz vchod tam, kde se jeví rozděleným.
Prve, když svítalo, než den se rozbřesk’,
když vnitř tvá duše spala na květinách,
jimiž tam dole je to vyzdobeno,
55
paní tam přišla, řkouc: „Já Lucie jsem;
nechte mne tohoto, jenž dřímá, vzíti;
já usnadním mu takto jeho cestu.“
Sordello zůstal, i ctné duše druhé;
ona tě vzala, a jak den byl jasný,
60
sem vzhůru vyšla, a já v jejích stopách.
Zde složila tě, a dřív ukázaly
mi její krásné oči otevřený
vchod onen; pak s ní odešel též spánek.“
Jak kdo se v nejistotě ujišťuje
65
a proměňuje v statečnost svou bázeň,
když pravda věci jest mu objevena,
tak já se změnil; a jak bez starosti
mne uviděl můj Vůdce, dal se vzhůru
tím srázem, já pak k výšině spěl za ním.
70
Čtenáři, jistě vidíš, jak svou látku
já povznáším, a proto s větším umem,
se nediv, jestliže ji podepírám.
Blíž přišli jsme a byli jsme v těch místech,
že tam, kde dřív se zdál mi býti průlom,
75
jen jako trhlina, jež hradbu dělí,
jsem uzřel bránu a tři stupně pod ní,
by k ní byl po nich přístup, různé barvy,
a dveřníka, jenž dosud neděl slova.
A jak jsem víc a víc hled rozevíral,
80
na vrchním stupni uzřel jsem ho sedět
takého ve tváři, že jsem ho nesnes’;
a v jedné ruce meč měl obnažený,
jenž odrážel k nám paprsky tak silně,
že častokrát jsem upíral zrak marně.
85
„Povězte odtamtud, co vy dva chcete?“
on počal mluvit, „Průvodce kde máte?
Ať nemrzí vás, že sem vzhůru jdete.“
„Nebeská paní, věcí těchto znalá,“
mu odvětil můj Mistr, „právě nyní
90
nám řekl: ,Jděte tamo; tam jest brána.‘“
„A ona dál veď vaše kroky v dobrém,“
započal znovu ušlechtilý dveřník;
„přistupte tedy semo k našim stupňům.“
Tam přišli jsme; a první schod byl mramor
95
bílý, tak čisťounký a uhlazený,
že jsem se obrážel v něm, jak jsem vskutku.
Druhý víc nežli brunátný byl tmavý,
jsa ze skaliny vyprahlé a drsné,
jež po délce a napříč byla puklá.
100
Třetí, jenž svrchu ukládá se těžce,
se zdál mi z porfyru být planoucího
jak krev, jež ze žíly ven vytryskuje.
Na tomto obě nohy položeny
měl anděl boží, na prahu an seděl,
105
jenž kamenem se zdál mi diamantem.
Po stupních třech mne ochotného vzhůru
můj Vůdce vyved’, povídaje: „Žádej
ho pokorně, by odemkl ti zámek.“
Pobožně uvrh’ jsem se k svatým nohám:
110
o milost prosil jsem a by mi odemk’;
však dřív jsem v prsa udeřil se třikrát.
Sedmero P mi hrotem meče napsal
on na čelo a „Hleď, bys umyl sobě,
až budeš uvnitř, tyto rány,“ řekl.
115
Popel neb země, jež se suchá kope,
by byly téže barvy s jeho rouchem,
a zespod něho vytáhl dva klíče.
Jeden byl zlatý, stříbrný byl druhý:
nejprve bílým a pak žlutým klíčem
120
tak v bráně učinil, že spokojil mne.
„Kdykoli z klíčů těchto jeden selže,
takže se neotočí správně v dírce,“
on děl nám, „tento vchod se neotevře.
Dražší jest jeden, ale druhý příliš,
125
než odemkne, chce důmyslu a umu,
neb on jest to, jenž uzel rozdrhuje.
Od Petra mám je, a řek’, v odmykání
bych bloudil spíš než zavřenou ji drže,
jen když se lidé uvrhnou mně k nohám.“
130
Pak do posvátné brány dveří strčil,
řka: „Vejděte; však pozorny vás činím,
že kdo zpět ohlédne se, ven se vrací.“
A když pak ve svých točnách otočeny
posvátné přehrady té byly čepy,
135
které jsou z kovu zvučící a pevné,
tak neřičela ni tak nepovolnou
tvrz tarpejská se nejevila, dobrý
když vzat jí Metell, pročež zhublá zbyla.
Já obrátil jsem na první zvuk pozor
140
a Te Deum laudamus mněl jsem slyšet
ve hlase s tónem sladkým pomíchaném.
Taký mi právě obraz podávalo
to, co jsem slyšel, jaký vnímán bývá,
když s varhanami zpívá se, že slovům
145
teď rozumí se, teď se nerozumí.
1 — 12. O těchto verších jest velká literatura, a Scartazzini vyznává, že dosud neznáme pravého výkladu. — Tithonos: osoba mythická, syn Laomedonta, krále trojského, manžel Aurory (zosobnění jitřního svítání), jež mu od Joviše vyprosila nesmrtelnost. — Souložnice: znamená zde řádnou manželku. — Dante zkrátka tu líčí svítání. Ale kde? Na polokouli jižní či severní? Svítání před východem slunce či před východem měsíce? O tom nekonečné spory mezi vykladači. — Drahým kamením, atd.: Na nebi, tam, kde svítalo, bylo viděti souhvězdí Ryb, či spíše jednu část jeho, Rybu půlnoční (Piscis borealis), podle jedněch, podle jiných Štíra. — Kroky noci: jsou znamení zvířetníku viditelná v noci a ponenáhlu se ztrácející. Jedno znamení připadá na dvě hodiny. Noc učinila dva kroky, uplynuly 4 hodiny noci, a noc se blížila k hodině dvanácté — třetí krok dolů schyloval křídla. To připomíná okřídlené nohy Mercuriovy. — Adamův díl: tělo lidské. — Pět nás: Dante, Virgil, Sordello, Nino a Currado.
13 — 30. Na památku: Progne, dcera Pandiona, krále athénského, a sestra Philomelina, byla provdána za Terea, knížete thrackého. Když Tereus zneuctil její sestru, Progne zabila svého a Tereova synáčka a dala ho nevěrnému muži za pokrm. Když to později zvěděl, chtěl zabíti obě sestry, jež prchajíce, byly proměněny jedna ve vlaštovku, druhá ve slavíka. — Věšteckou téměř: ve snu vídá věcí budoucí, když jest svobodnější od dojmů tělesných a rozmanitých starostí a myšlenek denních. — Tam, kde byli od Ganymeda: Ganymedes, krásný syn krále trojského Troa, byl orlem, poslaným od Joviše, uchvácen, když byl na honbě na hoře Idě ve Frygii. Byl pak číšníkem Jovišovým. — Do nejvyšší rady: do sboru bohů. — Pásmo ohně: podle starých bylo nad ovzduším naší země pásmo ohnivé, nad nímž teprve se otáčelo nebe měsíčné. Tento orel viděný ve snu znamená Lucii, která spícího Danta vynesla vzhůru. Lucie pak znamená milost osvěcující, bez níž se člověk nemůže pozdvihnouti k pravému pokání.
34 — 41. Nejinak Achilles: Thetis, matka Achillova, svěřila svého syna na vychování centaurovi Chironovi, ale bojíc se, aby řecká knížata ho neodvedla na výpravu proti Troji, odnesla ho spícího na ostrov Scyros ke dvoru krále Lycomeda. Tam žil nějaký čas v dívčích šatech, až Ulixes (Odysseus), přišed tam jako kupec a prodávaje mezi ozdobami ženskými též meč, poznal ho, když sáhl po meči, a odvedl ho s sebou.
43 — 51. Posila má: Virgil. — Dvou hodin výše: minula již osmá hodina ranní. — Nesvírej: nechť se ti strachem srdce nesvírá, neúží. — U Očistce: u vchodu do vlastního Očistce; až dosud byli v Předočistci. — Se jeví rozděleným: totiž sráz, kolmá stěna.
64. V nejistotě: byv dříve v nejistotě, pak nabývá jistoty.
70 — 72. S větším umem ji podepírám: s větším uměním skládám svou báseň. Také čtenář musí si nyní lépe všímati, co mnohé věci naznačují, jaký tajný smysl jest v nich skryt. Vysoká stavba musí býti dobře utvrzena, podepřena.
78 — 114. Dveřníka: jest to anděl, jenž podle starých vykladačů znamená zpovědníka. — Nebeská paní: Lucie, o níž již dříve. — Ona dál veď kroky vaše: neboť milost osvěcující, již znamená Lucie, musí pomáhati v dobrém. — První schod atd.: Kterak dojde člověk odpuštění hříchů, aby pak v Očistci ještě si mohl odbýti tresty za ně? Musí se upřímně vyznati z hříchů — toť první bílý stupeň, v němž se člověk vidí tak, jak jest; musí litovati — stupeň tmavý, zprahlý, puklý, jako srdce rozervané bolestí; musí vzplanouti novou láskou k Bohu — třetí stupeň, červený. — Sedmero P: znamená sedmero hlavních hříchů (peccata), a to v takovém pořádku: pýcha, závist, hněv, lenost, lakomství, nestřídmost, smilstvo.
115 — 129. Popel atd.: symbol pokání. — Učinil tak: odemkl. Dva klíče znamenají moc zpovědníkovu a schopnost jeho, aby posoudil, zda hříšník hoden rozhřešení. — Uzel rozdrhuje: uzly svědomí, překážky zatvrzelé vůle atd., jež zpovědník odstraňuje, když je rozpoznal. — V odmykání bych bloudil spíš: lépe, aby zpovědník chybil dobrotivostí než přísností.
130 — 145. Kdo zpět se ohlédne: Nemá se kajícník vraceti ke hříchům. — Točny: jamky v prahu a v podvoji (trámci nade dveřmi) dveří, do nichž zapadají čepy (jako bývá u stodolových vrat). — Přehrada: dveře. — Tvrz tarpejská: na západním vrcholku pahorku kapitolského. V ní byl chován státní poklad. Caesar, zvítěziv nad Pompejem v Italii, chtěl vzíti poklad ten, aby zaplatil svému vojsku. Tribun L. Caecilius Metellus tomu odpíral, ale Caesar mocí dal ho zahnati. Tvrz prý se ozvala divným řvaním. — Zhublá: zůstala zbavená pokladů. — Te Deum laudamus: „Tebe Boha chválíme,“ známý chvalozpěv církevní.
O autorovi
Dante Alighieri
jeden z najvýznamnejších talianskych básnikov a spisovateľov. Je predstaviteľ renesančného humanizmu, svojimi názormi a dielami prispel aj k rozvoju…
