Božská komedie. Očistec
Autor: Dante Alighieri
Digitalizátori: Viera Studeničová, Eva Lužáková, Tibor Várnagy, Viera Marková, Pavol Karcol
Forese ukazuje Dantovi duše některých lidí nestřídmých. Když odejde, spatřuje Dante jiný strom, z jehož větví slyší hlas, připomínající příklady nestřídmosti. Potom je anděl zve, aby se jali stoupati do sedmého okruží a posledního.
Ni kroků řeč, ni kroky nečinily
volnější jí; však hovoříce, rázně
jsme šli jak loď, již dobrý vítr žene.
A stíny, jež se zdály mrtvolami,
5
vpadlými důlky očí podiv braly
ze mne, že živ jsem, sobě povšimnuvše.
A já jsem řekl, pokračuje v řeči:
jinému k vůli, než by chtěl se bráti.
10
Než rci mi, víš-li kdeže Piccarda je,
rci, zřím-li koho, hodna povšimnutí
zde mezi těmi, již tak na mne hledí.“
„Má sestra, která, nevím, zda víc byla
dobrá či krásná, z koruny své plesá
15
vítězné vznešeném již na Olympu.“
Tak nejprv’ řek a pak: „Zde není zákaz
jmenovat kohokoli, když jest ujmou
podoba naše tak z nás vyždímána.
Tento,“ a natáh’ prst, „je Buonagiunta,
20
dím Buonagiunta z Lukky; a tam za ním
ta tvář víc nežli jiné zkormoucená,
držela svatou Církev ve svých loktech.
Ten z Toursu byl a očišťuje postem
úhoře bolsenské a malvasii.“
25
Po řadě jmenoval mi mnoho jiných,
a všichni se tím spokojeni zdáli,
takže jsem proto neshléd’ zachmuření.
Pro hlad jsem Ubaldina della Pila
a Bonifáce, s vížkovou jenž berlou
30
pás’ mnohý lid, zřel marně zuby hýbat.
Messera Marchesa jsem zřel, jenž míval
čas ve Forlí pít s menší vyprahlostí,
a taký byl, že necítil se sytým.
Než jak kdo zírá a pak více cení
35
toho než onoho, tak s oním z Luky
já učinil, jenž víc mne znát chtít zdál se.
On šeptal jen, a já jsem slyšel cosi
jako Gentucca tam, kde ránu cítil
on spravedlnosti, jež tak je škube.
40
„Ó duše,“ řek’ jsem, „jež tak žádostiva
se mluvit se mnou zdáš, hleď, bych tě chápal,
a mně i sobě mluvením svým vyhov.“
„Žena je zrozena a ještě pleny
nenosí,“ počal, „pro niž se ti bude
45
mé město líbit, ať jak chtí je haní.
Ty půjdeš odsud s tímto předzvěděním;
jestliže jsi se v šeptání mém mýlil,
je věci pravdivé ti ještě zjasní.
Však rci, zda toho vidím zde, jenž nové
50
uvedl verše na svět, počínaje
Paní, jež lásky pochopení máte?“
A já mu: „Já jsem kdos, jenž všímám sobě,
když Láska nadechuje mne; a stejně,
jak uvnitř mluví, tak to vyjadřuji.“
55
„Ó bratře,“ řek’, „teď uzel zřím, jenž zdržel
Notáře, mne a Guittona, že dalek
nás zůstal sladký nový sloh, jejž slyším.
Já vidím dobře, kterak vaše péra
tomu, jenž diktuje, jdou těsně v patách,
60
což naše péra jistě nečinila.
A kdo dál nad to upírat zrak zkouší,
již nezří, jak se dvojí sloh ten liší,“
a jako spokojen se cítě, umlk’.
Jak ptáci podle Nilu zimující
65
ve vzduchu někdy utvořují hejno,
pak urychlují let a v řadě letí,
tak veškeren ten zástup, jenž byl onde,
obrátiv obličej, své kroky zrychlil,
i vůli svou i hubeností lehký.
70
A jako člověk, klusem unavený,
vpřed pustí soudruhy a dál jde krokem,
až přestane se klopotně hruď dmouti,
tak Forese to stádce svaté minout
nechal a vzadu ubíral se se mnou,
75
řka: „Kdy se mi tě opět spatřit udá?“
„Nevím,“ já odvětil, „jak žít mám dlouho,
však jistě nevrátím se tolik brzy,
bych dříve nebyl u břehu svou vůlí.
Neb místo, kde jsem postaven byl žíti,
80
den ze dne více z dobrého se svláčí
a v truchlý pád se zdá být připraveno.“
„Nuž, jdi,“ řek’ on, „neb toho, jenž jest vinen
tím nejvíc, zřím, jak na ocase koňském
jest vláčen k údolí, kde vin zbýt nelze.
85
Zvíře se každým krokem prudčej’ žene
rostoucí rychlostí, až udeří ho
a nechá tělo bídně zohavené.
Málokrát otočí se tam ty kruhy
(a oči k nebi zdvih’), než jasně poznáš,
90
co řeč má líp ti nemůž’ vysvětliti.
Ty nyní zůstaň tu, neb čas je drahý
v království tomto tak, že příliš ztrácím,
tak s tebou zároveň se ubíraje.“
Jak někdy stává se, že tryskem vyjde
95
ze šiku koňmo jedoucího jezdec
a jde si získati čest první srážky,
tak kroky většími on od nás vyšel,
a já jsem na cestě zbyl s těmi dvěma
světa kdys maršály tak velikými.
100
A když byl před nás pokročil již tolik,
že oči mé ho mohly následovat
tak jako mysl moje řečí jeho,
větve jsem obtěžkané shléd’ a živé
jiného štěpu, daleké ne mnoho,
105
že jsem se zatočil tam teprv tenkrát.
Pod ním jsem lidi uzřel zdvíhat ruce
a volat do větví, co, nevím, vzhůru,
jak pacholátka bláhová a chtivá,
jež prosí, prošený však nevyhoví,
110
však, by jich touhu hodně zostřil, drží
ve výši žádost jich, a neskrývá jí.
Pak odešli, jak vyvedení z bludu,
a my jsme k velkému teď přišli stromu,
jenž tolik proseb zamítá a slzí.
115
„Berte se dále, aniž se sem bližte;
výše je dřevo, s něhož jedla Eva,
a tento strom je sazenice z něho.“
Tak v ratolestech nevím kdo nám pravil,
a proto v klubku Virgil se Statiem
120
a já jsme dál šli při boku, jenž stoupá.
„Vzpomeňte sobě,“ mluvil, „zlořečených
v oblacích utvořených, kteří syti
s Theseem bojovali s dvojí hrudí;
a Hebrejských, již ukázali chabost
125
pitím, a Gedeon jich nevzal s sebou,
když proti Madianským sešel s vrchů.“
Tak při jednom z dvou lemů těsně jdouce,
o vinách slyšeli jsme nestřídmosti,
jimž v patách kráčely kdys bídné zisky.
130
Pak po prázdné se cestě rozstoupivší
nás dobrých tisíc kročejů a více
dál neslo beze slova v přemítání.
„Nač myslíte vy tři tak sami jdouce?“
hlas náhlý řekl, pročež trh’ jsem sebou
135
jak když se náhle líní koně leknou.
Zdvihl jsem hlavu, bych, kdo je to, uzřel,
a nikdo neuviděl nikdy v peci
kovů neb skel tak svítících a rudých,
jak já jsem uzřel kohosi, jenž pravil:
140
„Libo-li stoupat vám, zde třeba zahnout;
tudy se jde, kdo jít chce za pokojem.“
Vzezření jeho zrak mi bylo vzalo;
pročež jsem za svými se zahnul mistry,
jak člověk, jenž jde podle poslouchání.
145
A jako svítání jsa hlasatelem,
májový vánek hýbe se a voní,
jsa všecek travou nasáklý a květy,
tak ucítil jsem do čela mi zavít
vítr a dobře hnutí per jsem postřeh’,
150
jež dalo cítit ambrosie vůni.
A „Blahoslavení“ jsem zaslech’ říci,
„v něž milost svítí tak, že láska chuti
přílišnou touhou nečadí jim v hrudi,
když lačnější vždy, kolik spravedlivo.“
8 — 24. On snad: Statius. — Jinému k vůli: k vůli nám nebo k vůli Virgilovi, aby ho užil. — Piccarda: sestra Foresova. — Na Olympu: v nebi. Přenáší obraty mythologie antické na pojmy křesťanské. Hora Olymp — sídlo bohů. — Ujmou: hladem. Zde se duše nestydí býti jmenovány, jako v Pekle. A bez jmenovaní by jich nepoznal, když jest postem podoba tak zrušena. — Buonagiunta: B. Orbicciani degli Overardi, z Lukky, žil v 2. polov. 13. věku. Také básnil, Dante však ho příliš necenil. — Ta tvář za ním: papež Martin IV. (1281 — 1285). Mezi papežem, náměstkem Kristovým, a církví jest jakési duchovní manželství; proto dí, že tvář ta „držela církev svatou ve svých loktech.“ — Z Toursu: ve Francii. Pocházel vlastně z Brie v Champagni, a v Toursu měl prebendu. Jídal prý velmi rád úhoře z jezera bolsenského (na sever od Viterba, kde papežové sídlívali) a dával je usmrcovati v silném a sladkém bílém víně, jemuž se říkalo vernaccia. Přeložil jsem slovem malvasie, což je také druh sladkého vína. Jinak se chválí jako velikodušný a ušlechtilý papež.
28 — 45. Ubaldino della Pila: ze staré rodiny Ubaldinů, žil v 2. polov. 13. věku; bratr kardinála Octaviána, o němž viz Peklo X, 120, a strýc arcibiskupa v Pise, Ruggieriho (Peklo XXXIII, 14). — Bonifáce: B. dei Fieschi z hrabat di Lavagna, synovec papeže Innocence IV., arcibiskup ravenský, † 1295. — S vížkovou berlou: berla arcibiskupů ravennských nebyla nahoře zatočena ve spirálu, nýbrž končila se rovně jakýmsi šestistěnným hranolem se spodkem a svrškem pyramidovitým, jako vížkou, na níž byl nejspíše kříž (italsky berla ta slula rocco). — Messer Marchese (pan markrabí): z Forlí, prý z rodiny Argugliosi, proslavený piják. — S oním z Lukky: s Buonagiuntou. — Gentucca: Dante nerozuměl dobře, neb duše pro slabost mluvila nezřetelně. Dante slyšel to šeptání tam, kde ránu cítil, v ústech jeho, kde cítil nejvíce touhu jísti a píti. O těchto verších jsou dlouhé výklady. Zdá se, že Buonagiunta naráží na dívku, která později, v Lucce, vzbudila v Dantovi nějaké vřelé city. — Škube: oškubává, t. j. činí je úžasně hubenými. Originál má tu pilucca, obírá, a vztahuje se na obírání hroznu, když se trhá zrnko po zrnku. — Ještě pleny nenosí: jen vdané ženy a vdovy halily hlavu do plen. — Je haní: jako město čachrářů s obecními záležitostmi. Viz Peklo XXI, 38 — 42.
51 — 63. Paní (plur.), jež atd.: začátek jedné kanzony Dantovy. — Já jsem kdos: toť tajemství „nového slohu“ básnictví italského; básník poslouchá svou duši; co v ní cítí, to vyjadřuje, a to tak, že nepřidává ani neubírá, a tak co jde ze srdce, jde k srdci. V tom je přirozenost a vroucnost. — Uzel: chyba v našem básnění; naše verše podávaly city vyumělkované nebo přeumělkované a proto chladné. — Notář: Jacopo da Lentino, příjmím Notář, současník Bedřicha II., z básnické školy sicilské. — Guittona: Guittone d’Arezzo, v 2. polov. 13. věku, básník školy „doktrinářské“ a člen řádu P. Marie neboli Veselých Bratří. Jeho verše jsou jednotvárné, často temné, řeč drsná. — Jenž diktuje: vřelému citu lásky. — Dál nad to: k těmto dvěma veršům opět mnoho výkladů. Buonagiunta chce asi říci: kdo chce něčím překonávati váš sloh, vroucí a přirozený, nechápe tajemství pravého umění. — Spokojen: uznáním pravdy a svých nedostatků. — Onde: v šestém kruhu a s námi.
78 — 99. U břehu svou vůlí: touhou budu stále na břehu tohoto vašeho druhého života. Stále budu toužiti po očistci, záruce věčného spasení. — Neb místo: Florencie. — Vinen tím nejvíc: Corso Donati, podle některých bratr Foresův. Rodina Donati byla guelfská a když ke konci stol. 13. Florencie se rozdělila na Bílé a Černé, Corso byl při straně Černých a jejím náčelníkem. Byv několikrát vyhnán a opět se vrátiv, konečně utvrdil svou moc po šest let bez odporu. Ale když r. 1308 pojal za manželku dceru Ugucciona della Faggiuola, pána v Pise, lid florentský boje se, aby pomocí tchánovou nechtěl opanovati město, vzbouřil se proti němu. Corso po tvrdošíjné obraně ve svých domech musil prchnouti, ale byl dohoněn a zabit u San Salvi 6. října 1308. Dante líčí jeho smrt patrně podle nějakých lidových pověstí. — K údolí: pekelnému, kde nelze již činiti pokání. — Maršály: mistry. Od latinského středního věku „maliscalcus“, „marescalcus“, magister equorum, podkoní.
100 — 112. Pokročil již tolik: že jsem ho viděl jen nezřetelně, jako mysl má nerozuměla dobře jeho slovům. — Živé: listím. — Daleké ne mnoho: protože záhyb hory je zakrýval a znenadání se nám objevily. — Jak z bludu: poznavše, že marně touží. — Při boku, jenž stoupá: při stoupajícím svahu hory, ne při kraji římsy.
121 — 154. Mluvil: hlas ve větvích. — Zlořečených: Centaurů, jichž otec byl Ixion a matka Nefele (mlha, oblak). — Syti: byli pozváni na svatbu Pirithoovu s Hippodamií. Opivše se, chtěli unésti nevěstu, ale Theseus, přítel Pirithoův, je pobil. — S dvojí hrudí: byli od hlavy do půl hrudi lidé, od půl hrudi vše ostatní měli koňské. — Gedeon: známý příběh, že Gedeon, táhna proti Madianským, poručil zástupům napojiti se. Kteří pili pohodlně, ty propustil domů. — Bídné zisky: tresty. — Uzřel kohosi: jest to anděl šestého kruhu. — Zrak mi vzalo: oslnilo mne. — Láska chuti: láska k choutkám nestřídmosti. — Když lačnějí: protože lačnějí s mírou. — (Upozorňuji na lahodné verše 145 — 150.)
O autorovi
Dante Alighieri
jeden z najvýznamnejších talianskych básnikov a spisovateľov. Je predstaviteľ renesančného humanizmu, svojimi názormi a dielami prispel aj k rozvoju…
