Božská komedie. Očistec
Autor: Dante Alighieri
Digitalizátori: Viera Studeničová, Eva Lužáková, Tibor Várnagy, Viera Marková, Pavol Karcol
Vystoupivše výše, nalézají duše lidí, kteří zemřeli smrtí násilnou a teprve umírajíce, smířili se s Bohem, odpouštějíce lidem. Tři duše tu mluví s Dantem. Zpěv plný lahodného smutku.
Již od oněch jsem stínů byl se vzdálil
a po stopách jsem bral se Vůdce svého,
když vzadu za mnou, ukazuje prstem,
vzkřik’ jeden: „Viz, že nezdá se, že svítí
5
paprsek po levici toho vespod,
a zdá se, že si počíná jak živý!“
Při slov těch zvuku obrátil jsem oči
a spatřil jsem je v udivení zírat
jen na mne, na mne, a svit rozpoltěný.
„Pročpak se duch tvůj tolik zabavuje,“
děl Mistr můj, „že uvolňuješ chůzi?
Co je ti po tom, co se onde šušká?
Ty za mnou pojď a lidi nech, ať mluví!
Stůj pevně jako věž, jež nikdy vrchu
15
nechýlí, nechť si větry jak chtí fičí.
Neb vždycky člověk, v kterém nad myšlenkou
myšlenka pučí, cíl svůj oddaluje,
neb rozmach jedné druhou zeslabuje.“
Co jiného než „Jdu již“ moh’ jsem říci?
20
Řek’ jsem to, maličko jsa barvou polit,
jež někdy prominutí hodným činí.
Mezitím po úbočí napříč lidé,
před námi nedaleko, přicházeli,
po verších Miserere zpívajíce.
25
Když všimli si, že nedával jsem místa
paprskům, by mým procházely tělem,
zpěv změnili v „ó“, chraptivé a dlouhé;
a dva z nich jako poslové jich běhli
nám naproti a nás se otázali:
„O tom, kdo jste vy, vědomost nám dejte!“
30
A Mistr můj: „Vy můžete jít zpátky
a těm, již poslali vás, oznámiti,
že tělo tohoto jest pravé tělo.
Jestliže stanuli, stín jeho zříce,
35
jak za to mám, ta odpověď jim stačí;
ať čest mu vzdají, a být můž’ jim milo.“
Par zapálených nezřel jsem tak rychle
s počátku noci prorývat kdy jasno,
ni při západu slunce mraky v srpnu,
40
by nebyli dřív nahoře zpět oni;
a jak tam byli, hned k nám všickni spěli
jak zástup, který bez otěží běží.
„Lid tento, jenž se tlačí k nám, je mnohý,
a přicházejí prosit tě,“ řek’ Básník;
45
„proto jdi stále a slyš, jda, jich prosby.“
„Ó duše, jež jdeš, by ses radovala,
s oněmi údy, s nimiž zrodila ses,“
volali, blížíce se, „krok zdrž trochu!
Viz, zdali viděla jsi kdy z nás koho,
50
tak abys o něm zprávy onam nesla.
Ach, proč jdeš dál? Ach, proč se nezastavíš?
My všichni násilnou jsme smrtí sešli
a hříšníky až do konce jsme byli:
tam světlo nebeské nás vystražilo,
55
takže jsme s lítostí a odpustivše,
z života vyšli, usmířeni s Bohem,
jenž touhou, zříti jej, nás zarmucuje.“
A já: „Ať jak chci v tváře vaše zírám,
nikoho nepoznávám; ale jest-li,
60
duchové blaze zrození, vám libo,
co moh’ bych, rcete, a já učiním to
pro onen pokoj, jehož za takovým
Vůdcem svět od světa jda, musím hledat.“
A jeden počal: „V dobrodiní tvoje
65
se každý důvěřuje bez přísahy,
jen nemožnost-li vůli nepřesekne.
Pročež já, který sám ti nejdřív mluvím,
tě prosím, uzříš-li kdy zem, jež mezi
Romagnou a tou, již má Karel, leží,
70
abys mi svými prosbami byl laskav
ve Fanu tak, by modlili se za mne
dobře, bych očistit moh‘ těžké viny.
Odtamtud byl jsem; hluboké však rány,
z nichž vyšla krev ta, na které jsem seděl,
75
mně byly dány v klíně Antenorů
tam, kde jsem se mněl býti nejjistějším.
Ten z Esti dal je způsobit, jenž v hněvu
mne mnohem víc měl, nežli právo bylo.
Však kdybych býval prchl směrem k Miře,
80
když byl jsem přepaden blíž Oriaca,
doposud byl bych onde, kde se dýchá.
Na močál běžel jsem; a v třtí a bahně
jsem uváz’ tak, že pad’ jsem; a tam zřel jsem
na zemi jezero z mých žil se tvořit.“
85
Pak jiný děl: „Kéž splní se ta touha,
jež na vysokou horu tebe táhne,
a soustrastí ty pomáhej mé dobrou.
Já z Montefeltra byl: já jsem Buonconte;
Jana a druzí o mne nepečují,
90
proto já jdu zde se sklopeným čelem.“
A já mu: „Jaká moc neb jaký osud
tak zanesly tě mimo Campaldino,
že nikdy se, kde hrob máš, nezvědělo?“
„Ó,“ odpověděl, „u pat Casentina
95
voda, jíž jméno Archiano je, teče,
jež nad Poustkou má vznik svůj v Apeninách.
Tam, kde se jméno její prázdným stává,
já doběhl jsem s probodeným hrdlem,
prchaje pěšky a pláň krví třísně.
100
Tam zrazu pozbyl jsem a v Mariině
jménu mé slovo skonalo, a tamo
jsem pad’, a zůstalo mé tělo samo.
Pravdu ti povím, a ty pověz živým:
Boží mne anděl vzal, a anděl z Pekel
105
volal: „Ty z nebe, proč mne olupuješ?
Ty z tohoto si věčné odsud neseš
pro jednu slzičku, jež mi ho béře;
ale já naložím s tím druhým jinak!“
Víš dobře, kterak ve vzduchu se sbírá
110
ta vlhká pára, z níž se voda stává,
jak vystoupí, kde chladno se s ní střetne.
Ta vůle zlá, jež jenom zlé chce, spjavši
se s rozumem, dým pohnula a vítr
mocí, již její přirozenost dala.
115
Pak údolí, jak den zhas’, zahalila
od Pratomagna k velikému hřbetu
mlhou a nebe napjala tak svrchu,
že ve vodu se obrátil vzduch těžký.
Déšť dolů spad’ a do potoků sběhlo,
120
co z něho země nepojala v sebe,
a když se steklo do velikých bystřin,
ke hlavní řece voda tolik rychle
se řítila, že nic jí nezdrželo.
Mé tělo zkřehlé při svém ústí našlo
125
Archiano dravé, jež je popohnalo
dál do Arna a smeklo s prsou ruce,
jež v kříž jsem složil, když mne bolest zmohla.
Po dnu a březích proud mne válel; potom
svou kořistí mne opletl a pokryl.“
130
„Ó, prosím tě, až na svět se zas vrátíš
a od dlouhé si odpočineš cesty,“
po druhém duchu třetí mluvit počal,
„na mne se rozpomeň, neb já jsem Pia.
Siena mi vznik, Maremma zánik dala.
135
Ten ví to, jenž mne oprstenil dříve,
svým drahým kamenem mne za choť bera.“
5. Toho vespod: Stoupají po svahu, tedy Virgilius, jda napřed, jest výše než Dante.
10 — 18. Dobré připomenutí! Kdo má před sebou veliký cíl, nemá dbáti řečí lidských, zvláště ne řečí lenochů. A má pustiti mimo sebe jiné myšlenky, jinak nevěnuje svému prvnímu cíli náležitou píli.
20 — 24. Barvou polit: uzarděním, které, jsouc vyznáním viny, činívá člověka hodným prominutí. — Napříč: na náš směr, ale výše (před námi). — Po verších: verš po verši, a snad střídajíce se. — Miserere: žalm 50.
36 — 40. Být můž’ jim milo: že ho tu vidí; on může na světě o nich pověděti jejich přátelům, aby se za ně modlili. — Par zapálených: blýskavic (podle Dantových názorů zanícených to par). — S počátku noci: myslí to, co nazýváme padáním hvězd; při západu slunce mraky: „blýskání na časy“.
50 — 57. Onam: na svět. — Světlo nebeské vystražilo: milost boží nás upozornila, abychom se obrátili k Bohu. Jsou to ti, kteří odkládali pokání a pak zemřeli smrtí násilnou, ale měli ještě čas vzbuditi dokonalou lítost. — Nás zarmucuje: nás trestá touhou zříti jej, která však zatím se nesplňuje.
60 — 66. Blaze zrození: poněvadž jsou přece spaseni. — Pro onen pokoj: toť cíl putování Dantova, pokoj duše, jehož nabývá, kdo si podmanil své náruživosti a svou vůli srovnal s vůlí boží. — Za takovým vůdcem: za tak znamenitým vůdcem, Virgilem. — Svět od světa: nejdříve ve světě zavržených, nyní ve světě těch, kteří se očišťují, potom ve světě blažených, v nebi. — Nepřesekne vůle: nezabrání tvé vůli, to vykonati.
67 — 76. Pročež já: Jacopo del Cassero z Fana, ze slovutné rodiny, proslulý válečník strany guelfské. R. 1298 byl povolán do Milána za správce (podesta) města toho. Ubíraje se tam, byl v kraji padovském, u Oriaga, úkladně zavražděn od lidí, jež poslal Azzo VIII. z Este, kterému byl zkazil jeho zámysly proti Bologni. — Zem, jež leží: Marka ankonská mezi Romagnou a tou (zemí), již má Karel, totiž Neapolskem, kde vládne Karel z Anjou. — Fano: město v kraji ankonském, na břehu moře Jaderského. — Krev, na které jsem seděl: Mluví duše, princip života, který podle některých má sídlo v krvi, zvláště v srdci. — V klíně Antenorů: v kraji padovském, neboť město Padovu podle pověsti založil Trojan Antenor. — Nejjistějším: na území padovských, nepřátel to Azzových.
77 — 80. Ten z Esti: Azzo VIII., markrabí d’Este, pán ve Ferraře, Modeně a Reggiu. † 1308. — Miře: Mira, městečko na průplavu, vycházejícím z Brenty. — Oriaco (Oriago): ves mezi Mirou a lagunou benátskou.
85 — 96. Pak jiný: Buonconte di Montefeltro (syn Guida, o němž viz Peklo XXVII, 67 nn). R. 1289 byl vůdcem ghibellinů arezzských proti guelfům florentským a padl 11. června toho roku v bitvě na Campaldinu, ale tělo jeho nebylo nalezeno. — Mé: touze. — Jana: manželka jeho. — Campaldino: rovinka v kraji casentinském (Casentino) v Toskáně, v hořejším poříčí Arna. V bitvě, o níž výše, guelfové florentští, mezi nimiž byl mladý Dante, na hlavu porazili arezzské ghibelliny. — Archiano, trojslabičně. — Poustka (Eremo): klášter Camaldoli, založený roku 1012 od sv. Romualda z Ravenny.
97 — 107. Jméno prázdným stává: ztrácí jméno, vlévajíc se do Arna. — V Mariině jménu: Maria bylo jeho poslední slovo. — Věčné odsud neseš: duši nesmrtelnou. — Pro jednu slzičku: ale vyřinulou z nejupřímnější lítosti.
112 — 118. Ta vůle zlá: ďábelská, spojená s bystrým rozumem, tou mocí, již má od přirozenosti, uvedla dým, t. j. páry a vzduch v pohyb. — Pratomagno: městys v území arezzském, na levém břehu Arna. — K velikému hřbetu: až ke hřbetům apeninským. — Napjala: mocná vůle, ďábelská totiž; snad chce říci, že ochladil nebe shůry, aby se páry srazily v déšť. — Vzduch těžký: plný hustých par.
129 — 136. Svou kořistí: proutím, slamou, vším, co řeka nesla s sebou. — Třetí mluvit počal: Pia z rodiny Tolomei ze Sieny (v Toskáně). Byla provdána za Nella dei Pannocchieschi, pána zámku Pietry na toskánském pomoří a jiných menších zámků. Z neznámé příčiny, snad maje v podezření její věrnost, dal ji (podle některých vykladačů) Nello svrhnouti z okna na Pietře do propasti. Ve výkladu závěrečných veršů tohoto zpěvu se čtení i výklady rozcházejí. Někteří myslí, že byla Pia již předtím provdána, ač listinami to nelze dokázati. — Siena (dvojslabičně) mi vznik dala: narodila jsem se v Sieně. — Maremma: pomoří (zde) toskánské, na němž ležel zámek Pietra. — Ten ví to: Nello, můj manžel. — Oprstenil: podle analogie „ověnčiti“, „osvětliti“, „opeřiti“. — Kamenem drahým: v prstenu.
O autorovi
Dante Alighieri
jeden z najvýznamnejších talianskych básnikov a spisovateľov. Je predstaviteľ renesančného humanizmu, svojimi názormi a dielami prispel aj k rozvoju…
