Božská komedie. Očistec

Co po kraji tak za sebou si v patách
jsme brali se, můj dobrý Mistr často
„Měj pozor,“ říkal, „prospěj, že tě bystřím.“
Na pravé rámě svítilo mi slunce,
5
kteréžto, záříc, veškeren již západ
z modrého vzhledu v bílý změňovalo.
A já svým stínem činil řeřavějším
vzhled plamenů; a zřel jsem mnohé stíny,

jak šly, též zde si všímat také známky.
10
To byla příčina, jež původ dala
jim o mně hovořit, a počali si
říkat: „Ten zdánlivým se nezdá tělem.“
Pak blíže ke mně, pokud nejvíc mohli,
někteří přišli, majíce vždy pozor,
15
by nevyšli, kde nežeh’ by jich oheň.
„Ó, ty, jenž jdeš, ne pro zdlouhavost větší,
ale snad z úcty, vzadu za druhými,
odpověz mně, jenž v žízni plám a v ohni.
A nejen mně tvé odpovědi třeba:
20
neb všichni tito žíznějí víc po ní
než Aethiop neb Ind po chladné vodě.
Pověz nám, čím to jest, že slunci činíš
ze sebe stěnu, jako kdybys ještě
do sítě smrti nebyl býval vešel.“
25
Tak jeden z nich mi mluvil, a já byl bych
se zjevil již, bych nebyl pozor upjal
na jinou novinu, již vtom jsem uzřel.
Neb prostřed cestou zanícenou zástup
přicházel, s tváří naproti zde tomu,
30
jenž pozornost mou k dívání byl vzbudil.
Tam vidím se všechněch stran pospíchati
stín každý a stín se stínem se líbat,
bez dlení, krátkým spokojené plesem.
Tak uvnitř v temném šiku svém se blíží
35
mravenec ke mravenci hlavou k hlavě,
snad chtíce zvědět cestu svou a štěstí.
Jakmile přátelské to přivítání
ruší, než dále přeběhne krok první,
obojí druhé překřičet se snaží;
40
„Sodoma a Gomorrha!“ nově přišlí,
a druzí: „Pasifae v krávu vchází,
by běžel býček po chlipnosti její.“
Pak jako jeřábi, jichž na Ripaejské
hory část letěla by, jiní k pískům,
45
tito se mrazu štítíce, ti slunce,
ten zástup odchází, ten s námi kráčí,
a s pláčem vracejí se k prvním zpěvům
a k volání, jež více na ně sluší.
A ke mně se, jak prvé, přiblížili
50
zas titíž, kteří prosili mne byli,
napjati ve svých tvářích poslouchati.
Já, jenž jsem dvakrát viděl, co jim libo,
jsem započal: „Ó duše, jež jste jisty
mít pokoje stav, kdykolvěk to budiž,
55
ni trpké ani zralé nezůstaly
na onom světě údy mé, však se mnou
tu se svou krví jsou a svými klouby.
Tudy jdu vzhůru, bych již nebyl slepý;
paní je nahoře, jež získává mi
60
milost, že smrtelný jdu vaším světem.
Než, vaše vůle největší kéž brzy
je syta, tak by hostilo vás nebe,
jež plno lásky jest a stře se nejšíř:
a vy mi rcete, bych též to vpsal v listy,
65
kdože vy jste, a kdo jest onen zástup,
jenž za vašimi zády pryč jde odsud?“
Nejinak horal všecek zmaten žasne,
a vůkol pozíraje oněmuje,
když nevzdělán a hrubý v město vchází,
70
než učinil stín každý ve svém vzhledu.
Ale když z úžasu se vybavili,
jenž v srdcích vznešených se brzy mírní.
„Ó blahoslavený, jenž z našich krajů,“
započal ten, jenž dřív se mne byl tázal,
75
„bys lépe zemřel, zkušenosti sbíráš.
Zástup, jenž nejde s námi, provinil se
tím, pro co kdysi Caesar, triumf slavě,
„Královno“ proti sobě volat zaslech’.
Sodoma proto křičíce jdou odtud,
80
výčitky činíce si, jako slyšels,
a stydíce se, pomáhají žáru.
Náš hřích byl hermafrodit, ale proto,
že lidského jsme nešetřili řádu,
jak zvířata jen za svým chtíčem jdouce,
85
na svoji potupu my sami čteme,
když odcházíme, jméno té, jež v třískách
v hovado utvořených zhovaděla.
Teď skutky naše znáš a naše viny;
jestliže jménem snad, kdo jsme, chceš znáti,
90
čas není povídat a nedoved’ bych.
Co mne se týká, umenším tvou touhu:
Jsem Guido Guinicelli, a již čistit
se smím, že před koncem jsem dobře želel.“
Jak pohnuli se v Lykurgově smutku
95
dva synové, když spatřili zas matku,
tak já se hnul, však netroufám si tolik,
když jmenovat se sama slyším otce
mého i jiných lepších mne, již rýmy
kdy lásky sladké skládali a lepé,
100
a neslyše a nemluvě jsem kráčel
v myšlenkách dlouho na něj pohlížeje,
aniž jsem pro oheň šel blíže k němu.
Když pak jsem nasytil se pohlížení,
všecek jsem k službám hotov se mu nabíd’
105
s tím stvrzováním, pro nějž druhý věří.
A on mi: „Stopu necháváš ty takou,
pro to, co slyším, ve mně, a tak jasnou,
že Léthe shladit nemůž’ jí ni zatmít.
Než pravdu-li teď řeč tvá přisahala,
110
příčinu pověz mi, proč projevuješ
slovy i pohledy, že máš mne v lásce?“
A já mu: „Jsou to vaše sladké verše,
jež pokud bude trvat dnešní mluva,
i jejich inkoust milým činit budou.“
115
„Ó bratře, tento, jejž ti vyznačuji
prstem,“ řek’, ducha ukazuje napřed,
„v mateřské mluvě umělcem byl větším.
V milostných verších, románové próze,
překonal všechny, a nech mluvit hloupých,
120
již mní, že Limousinský nad něj předčí.
Po hluku víc než po pravdě tvář točí
a tak své mínění si utvořují,
dřív nežli umění neb rozum slyší.
S Guittonem činili tak mnozí staří,
125
jen jej dle křiků lidských velebíce,
až s mnoha lidmi přemohla ho pravda.
Nuž, jestliže máš výsadu tak velkou,
že dovoleno ti jít do kláštera,
v kterém sám Kristus opatem je sboru,
130
řekni mu za mne tolik z Otčenáše,
kolik je třeba nám zde v tomto světě,
kde moci hřešit již nám není vlastní.“
Pak jinému snad dát chtě vhodné místo,
jejž vedle sebe měl, tak ohněm zmizel,
135
jak vodou ryba, když se noří ke dnu.
Já k tomu, jejž mi ukázal, jsem přistoup’
maličko blíž a řek’, že moje touha
příjemné místo chystá jeho jménu.
On počal bez rozpaků hovořiti:
140
„Tak milá je mi vaše dvorná žádost,
že nemohu ni nechci se vám tajit:
Já Arnald jsem, jenž pláči a jdu pěje;
neboť když bláhovost zřím pominuvší,
též den zřím s plesem před sebou, v nějž doufám.
145
Nuž, nyní pro onu vás prosím mocnost,
jež na vrcholek schodiště vás vede,
svým časem vzpomeňte si na mou bolest.“
Pak skryl se v ohni, jenž je dokonalí.