Božská komedie. Očistec
Autor: Dante Alighieri
Digitalizátori: Viera Studeničová, Eva Lužáková, Tibor Várnagy, Viera Marková, Pavol Karcol
Básníci vycházejí z dýmu. Dante ve vidění spatřuje příklady potrestaného hněvu. Zářící anděl je zve, aby vstoupili na schody do čtvrtého okruží. Když vyjdou vzhůru, zastihne je noc. Virgil praví Dantovi, že se tu očišťuje hřích lenosti (duchovní) a ukazuje mu, kterak láska jest původem skutků dobrých i zlých.
Čtenáři, vzpomeň, jestliže tě v horách
zastihla někdy mlha, kterou viděls
nejinak nežli krtci vidí srstí,
kterak, když vlhké výpary a husté
5
se počínají protrhovat, koule
sluneční jimi prosvituje slabě,
uzřít, jak já zas nejprv uzřel slunce,
které již na lože se ukládalo.
10
Tak s věrným Mistrovým svůj srovnávaje
já krok, ven z toho mraku na paprsky
jsem vyšel, na nízkých již březích mrtvé.
Ó fantasie, jež nás unášíváš
tak od vnějška, že neznamená člověk,
15
byť vůkol zněly tisíceré trouby,
kdo hýbe tě, když neskýtá ti smysl?
Hýbe tě světlo, jež se v nebi tvoří,
samo neb že chce ten, jenž sesílá je.
Té, která proměnila tvářnost v ptáka,
20
jenž zpívá nejraděj, v mé obraznosti
se bezbožnosti objevila stopa.
A tu má mysl byla uvnitř v sobě
tak sebrána, že věc k ní nešla zvenčí,
jež od ní tenkrát přijata by byla.
25
Pak sprchl do vysoké fantasie
kdos ukřižovaný, v své tváři zpupný
a divoký; a takový tam zmíral.
Kol něho velký Asver byl a Esther,
choť jeho, s Mardochejem spravedlivým,
30
jenž ve slovech i skutcích byl tak řádný.
A jak sám sebou tento obraz praskl
na způsob bubliny, jíž nedostává
se vody, pod kterou se udělala,
v mém vidění se objevila dívka,
35
plačící hlasitě a děla: „Pro hněv,
ó královno, proč chtělas’ ničím býti?
Zabila ses, Lavinji nechtíc ztratit:
teď ztratilas’ mne; já to jsem, jež truchlím,
máti, dřív nad tvou záhubou než cizí.“
40
Jak sen se trhá, když v zrak uzavřený
udeří z nenadání světlo nové,
jenž roztržen se třepe než veš umře,
tak skleslo vidění mé obraznosti,
jakmile světlo v tvář mi udeřilo
45
o mnoho větší nežli u nás zvykem.
Já jsem se otáčel, kde jsem chtě vidět,
když jakýsi hlas řekl: „Zde se stoupá,“
jenž od vší jiné myšlenky mne odved’
a učinil tak ochotnou mou vůli
50
uzříti, kdo to jest, jenž takto mluvil,
že nikdy neustává, až se střetne.
Však jako při slunci, jež zrak náš tíží
a pro přílišnost podobu svou halí,
tak tady mohutnost má nestačila.
55
„Tento jest božský duch, jenž bez prošení
na cestu posílá nás jdoucí vzhůru
a světlem svým sám sebe utajuje.
Jak člověk se sebou, on činí s námi:
neb kdo zří potřebu a prosby čeká,
60
již zlovolně se odepříti strojí.
Teď také výzvě přizpůsobme nohy:
snažme se stoupat prve než se setmí,
neb pak by nemohlo se, než den vzejde.“
Tak řekl Vůdce můj, a já s ním spolu
65
jsme kroky obrátili k jakýms schodům
a jakmile jsem na prvním byl stupni,
blízko jsem postřehl jak hnutí křídla
a v tvář mi zavanout a dít: „Beatipacifici, již bez hněvu jsou zlého.“
70
Již tolik vysoko se nad nás vznesly
poslední paprsky, jimž noc jde v patách,
že leckde již se zjevovaly hvězdy.
Ó sílo má, proč se tak rozptyluješ?
sám v sobě povídal jsem, neb jsem cítil,
75
že moc mých nohou v klid jest uvedena.
Byli jsme, kde již nestoupaly schody
nahoru dále, a tam utkvěli jsme
právě jak loď, jež přirazila k břehu.
A já jsem chvíli čekal, zda bych v novém
80
okruží tomto nějakou věc zaslech’;
pak obrátiv se k Mistru svému, děl jsem:
„Můj sladký otče, pověz, jaká křivda
se čistí v kruhu, v němž jsme se teď octli?
Stojí-li nohy nám, tvůj nestůj hovor.“
85
A on mi: „Láska k dobru, povinnosti
své nedbalá, se tady napravuje,
zle zpožděné tu pohání se veslo.
Než ještě zřejměji bys porozuměl,
svou mysl ke mně obratiž, a vezmeš
90
nějaký prospěch z našeho zde dlení.
Ni Stvořitel ni stvoření,“ on počal,
„bez lásky nikdy nebyli, můj synu,
jak víš, buď duchové buď přirozené.
Bez bludu vždy je láska přirozená;
95
druhá však bloudit můž, když špatný předmět
neb příliš jarosti má nebo málo.
Dokud jest k prvním dobrům namířena
a při druhých si sama míru velí,
rozkoše špatné příčinou být nemůž.
100
Když však se k zlému zkrucuje neb s větší
neb menší, než má, péčí k dobru běží,
užívá tvora proti Tvůrci jeho.
Teď můžeš pochopit, že musí býti
semenem každé ctnosti ve vás láska
105
i všeho konání, jež hodno trestů.
Nuž, ježto nemůž láska odvrátiti
od blaha bytosti, v níž sídlí, zraků,
od nenávisti sebe vše jest jisto.
A že si nelze myslit oddělené
110
a sebou jsoucí bytí od prvního,
od záští k němu každý cit jest uťat.
Jestliže, děle, dobře soudím, zbývá,
že zlo, jež miluje se, bližního je,
a trojako ta láska ve vás vzniká.
115
Bývá, že někdo vyniknouti doufá,
když jeho soused potlačen, a prahne,
jen pro to, by byl s velkosti své svržen.
Jiný zas přízeň, čest a moc a slávu
se boje ztratit tím, že jiný předčí,
120
tak proto truchlí, že mu opak milý.
A jiný jakoby se rozezlíval
tak pro křivdu, že chtivostí plá pomsty,
a taký musí bližnímu zlé smýšlet.
Pro tuto trojí lásku tady vespod
125
se pláče; o druhé teď chci bys slyšel,
jež běží k dobru řádem pokaženým.
Kés dobro každý neurčitě chápe,
v němž duch by nalez’ klid, a po něm touží,
pročež se každý dojít jeho snaží.
130
Jestliže liknavá vás láska táhne
je zřít neb získat, tato římsa za to
vás po želení spravedlivém mučí.
Jest jiné dobro, nečinící šťastným;
není to štěstí, není dobrá bytnost,
135
každého dobra ovoce i kořen:
lásky, jež příliš se mu odevzdává,
nad námi ve třech kruzích dlužno plakat;
však jak se trojakou být dokazuje,
o tom ti mlčím, abys sám to hledal.“
8 — 18. Zas nejprv: v první chvíli, když vycházeli z dýmu. — Mrtvé: zhaslé; sluneční paprsky osvěcovaly již jen vysoká úbočí hory. — Když neskýtá ti smysl: když ti smysly nepodávají látky. — Světlo: síla vyšší, mající původ v nebi; a hýbe sama, t. j. přirozeně, jako když vliv hvězd, působě na organismus, pohne fantasii; nebo že chce ten, jenž sesílá je, t. j. z vůle boží. Cornoldi to vykládá o andělech, kteří mohou působiti v naši obrazotvornost.
19 — 39. V ptáka: slavíka. Je to Prokne, dcera Pandiona, krále athénského a sestra Filomely, žena thráckého knížete Terea. Tereus zneuctil Filomelu, a Prokne, aby se pomstila, připravila manželovi za pokrm vlastního synáčka. Sestry, prchajíce pak před pomstou Tereovou, byly proměněny jedna v slavíka, druhá ve vlaštovku. — Stopa (bezbožnosti Prokniny): znak, obraz vtištěný do fantasie; obraz Proknin. — Do vysoké: vznešené, mohutné. — Kdos ukřižovaný: Aman, o jehož hněvu proti Mardocheovi židovi vypravuje kniha Esther. — Asver: Assuerus, král perský, řecky Artaxerxes. — Lavinje: Lavinia (Dante užívá zde formy Lavina), dcera krále Latina. Matka její Amata, hněvivě nesouc, že Lavinie byla dána za choť Aeneovi, oběsila se. Jsou to samé obrazy nezřízeného hněvu. — Dřív nad tvou záhubou než cizí: než nad Turnovou. Lavinie byla dříve zasnoubena Turnovi, a Amata myslela, že Aeneas již ho zabil, což se stalo až po její smrti. — Jenž roztržen: vztahuje se na sen.
50 — 60. Neustává, až se střetne: mocná touha neochabuje, až se dodělá věci, po níž touží. — Pro přílišnost: své jasnosti. — Mohutnost má: zraková. Anděl skvěl se tolik, že zrak ho nemohl snésti. Proto dí, že se utajuje svým světlem. — Jak člověk se sebou: člověk nečeká prosby, aby sám sobě chtěl dobře; tak tento anděl činí s námi, nečekaje na naši prosbu.
68 — 80. Beati pacifici: blahoslavení pokojní; opět jedno z osmi blahoslavenství Páně. — Moc mých nohou: ztratil jsem schopnost další chůze. — V novém okruží: čtvrté, kde se činí pokání za lenost, za liknavost duchovní.
91 — 105. Ni Stvořitel, ni stvoření: i Bůh i tvorové mají lásku, t. j. tíhnutí k dobru. Bůh, jsa dobro nekonečné, nekonečně sám sebe miluje. V tvorech láska buď je přirozená, t. j. jest jim vštípeno tíhnouti k svému dobru, k tomu, co jim je dobré, (sem náležejí také všecky síly neorganické a neživotné v nerostech), neb duchová, když tvor tíhne k tomu, co rozumem svým poznal jakožto dobré, a taková láska jest jen v tvorech rozumových, kteří mimo to mají přirozeně vštípené tíhnutí k dobru vůbec, ale vedeni rozumem, obracejí toto tíhnutí k určitým dobrům. Láska přirozená, vštípená od Boha, jest bez bludu, sama sebou nezbytně jde k tomu, k čemu Bůh ji namířil, k dobru. Ale duchová může býti vadná: buď jdouc ku předmětu, který ve světle rozumu musí se objeviti jako škodlivý člověku, a tu má láska špatný předmět, buď jdouc k předmětu, jenž sám sebou je dobrý, ale jdouc k němu buď příliš prudce, buď příliš liknavě. — K prvním dobrům: k Bohu a k věčným dobrům. — Při drahých: při časných dobrých věcech, pokud člověka neodvracejí od Boha. — Užívá tvora proti Tvůrci: užívá věcí stvořených proti vůli Stvořitelově. — Semenem: každý skutek zlý neb dobrý vychází vlastně z lásky, z tíhnutí k dobru buď zdánlivému (hřích) neb skutečnému (skutek mravně dobrý).
106 — 129. Láska nemůž odvrátiti atd.: nemožno, aby bytost, mající rozum, nechtěla svého dobra, aby sebe nenáviděla. — Že si nelze myslit oddělené: každá bytost stvořená má svou příčinu v Bytí prvním, v Bohu, a na něm závisí ve svém bytí (nemůže existovati sama sebou). Nenáviděti příčinu svého bytí, bylo by nenáviděti sebe sám. Nelze tedy nenáviděti ani Boha ani sebe. — Zbývá, že zlo, jež miluje se atd.: člověk nemůže chtíti svého vlastního zlého ani zlého své Příčiny, Boha. Zbývá tedy, že může chtíti, oblibovati si zlé svého bližního, snažiti se po zlém svého bližního. A to trojím způsobem: někdo prahne po záhubě, po ponížení bližního, aby sám vynikl (pýcha); jiný truchlí nad předností bližního tak, že si přeje, aby o ni přišel (závist) — opak mu milý. — Chtivostí plá pomsty: hněv, jenž touží, aby bližnímu za křivdu učinil pomstu. — Tady vespod: v třech kruzích pod námi, kde se trestá pýcha, závist a hněv. — O druhé: o lásce jdoucí k věcem dobrým, ale nenáležitým způsobem. — Kés dobro: každý člověk prahne po čemsi, co by úplně uspokojilo, prahne po tom, i když neví, které dobro to jest, jež by mu dalo plný pokoj srdce. Takové dobro jest arci jen Bůh, pročež, aspoň neuvědoměle, každé srdce táhne se k němu.
130 — 139. Liknavá láska: jestli člověk lenivý v tomto snažení po Bohu, hřeší leností duchovní (acedia). — Zřít neb získat: poznati ono pravé, dokonalé dobro, neb poznané získati životem podle jeho vůle. — Tato římsa: toto čtvrté okruží. — Po želení spravedlivém: když člověk před smrtí ještě litoval své lenosti. — Jiné dobro: dobra časná, jež nejsou pravým štěstím, nejsou dobrou bytností, t. j. nejsou Bůh. — Ovoce i kořen: Bůh svou milostí je původce všelikého skutku záslužného (kořen), on též jeho odměnou (ovoce). Jiní chtějí čísti: každého plodu dobrého to kořen. — Příliš se mu: dobru časnému.
O autorovi
Dante Alighieri
jeden z najvýznamnejších talianskych básnikov a spisovateľov. Je predstaviteľ renesančného humanizmu, svojimi názormi a dielami prispel aj k rozvoju…
