Božská komedie. Očistec

Ve snu má nové vidění, z něhož se probouzí, když slunce již vysoko nad obzorem. Vystupují do pátého okruží, kde lakomí leží tváří na zemi a pláčí. Dante hovoří s papežem Hadrianem V.

1 — 15. V tu hodinu: před svítáním. — Chladu měsíčního: dřívější věky myslely, že světlo měsíční jest chladné. — Teplo denní: teplo to potrvá i v noci, ale k ránu již je přemáhá chlad, vystupující podle Danta ze země, neb někdy (neboť ne vždy jest Saturnus na našem obzoru) chlad oběžnice Saturna (podle staré astronomie). — Geomanti: dohadovali se budoucích věcí, činíce namátkou řady bodů na zemi, a body ty všelijak spojujíce. Vznikajícím obrazcům dali rozličná jména: větší štěstěnou (fortuna major) nazývali obrazec, který se nejvíce podobal skupině hvězd, tvořících konec znamení Vodnáře a začátek znamení Ryb. Své dohady činívali za svítání. Dante chce říci, že znamení ryb bylo již na obzoru, a že v této roční době brzy již se mělo ukázati slunce, (jež bylo toho času ve znamení Skopce). — Jež se jí tmí krátce: protože slunce brzy tmu zažene. — Ženštinu: symbol tří zbývajících hříchů: lakoty, nestřídmosti, smilstva. Věci vpravdě ošklivé: a přece, pohlížíme-li na ně žádostivě, zdají se nám krásnými a žádoucími. — Jak si láska žádá: barvou zdravé, mladé pleti, podle Danta barvou „perly“ (jakou prý měla Beatrice).

22 — 33. Já Ulixa jsem: Odysea. Dante tu činí z Kirky (Circe), o níž mluví Odyssea, a ze Siren jednu svůdnou osobnost, jeden symbol. — Paní: vykladači se velmi různí v tom, co neb koho znamená tato paní (donna). Staří většinou tvrdili, že znamená rozum, jenž ukazuje pravou podobu neřestí. Jiní, že je to Lucie, symbol milosti. — By tu: onu druhou ženu, svůdnici. — Drsně: drsnost jest v onom obratu: „ta zde“. Znamená-li svatá žena milost, znamenal by zde Virgil opět rozum, jemuž milost činí výtku, že nedbal o svého svěřence. — Popadši druhou: podle jiných popadl ji Virgil. To, co očím, zakaleným náruživostí, je krásné a žádoucí, ve světle rozumu se ukáže odporným.

39 — 63. S novým sluncem v zádech: šli jsme na západ. — Mostu poloobloukem: jde nahrbený, schýlený. — Qui lugent: kteří lkají; druhé blahoslavenství: „blahoslavení lkající, nebo potěšeni budou“ (Mat. 5, 4). Kterak se tato slova vztahují na hřích lenosti? Lenost ve věcech duchovních má ustoupiti horlivosti, která opouští věci světské. Ale tato změna hořce se pociťuje; člověk cítí ránu, která vznikla, když se odtrhl od věcí, jež dříve miloval. Ale rána se zahojí, a „potěšeni budou“. — Pro nové vidění: jež jsem měl před chvílí ve snách. — Již jediné se pláče: která jediná je příčinou pláče ve zbývajících třech kruzích. — Jak se zprošťuje jí: když na lákavost neřestí těch patří okem rozumu, osvíceného milostí. — Vabidlo: jako sokolník sokola vábí k sobě chomáčem per (vabidlem), tak Bůh nás vábí uvažováním blaženosti nebeské.

64 — 81. Na výkřik: snad sokolníkův, snad některého ptáka. — Co skála se štěpí: pokud skála je rozpoltěna. — Kroužit: kde se opět začíná hora obcházeti. — Uvolněný: ne již v skalní štěrbině. — V pátém kruhu se činí pokání za lakomství. — Adhaesit pavimento anima mea: „přilnula k podlaze duše má“ (Žalm. 118, 25). Přilnuli k statkům pozemským. — I spravedlnost: vědí, že trpí spravedlivě a milují spravedlnost boží. — Jisti od ležení: nemusíte-li tu činiti pokání. — Pravice vaše: jděte tak, aby váš pravý bok byl obrácen ven z hory.

91 — 105. Zraje ono: ta mravní očista. — A chceš-li: a pověz také, chceš-li, abych atd. — Scias atd.: věz, že já jsem byl nástupcem Petrovým. Je to papež Hadrian V., zvolený 12. července 1276, dříve Ottobono dei Fieschi z hrabat di Lavagna, Janovan. Zemřel již 18. srpna téhož roku. — Siestri, nyní Sestri Levante, a Chiaveri nebo Chiavari, dvě městečka na pobřeží na východ od Janova. Říčka jest Lavagna, od níž rodina tohoto papeže měla svůj nejvyšší titul, totiž hrabat di Lavagna. Také Innocenc IV. (1243 — 1254) byl z této rodiny. — Velký plášť: důstojnost papežská.

106 — 126. Mé obrácení bylo pozdní: teprve tenkrát poznal jsem, že ani to, co jest nejvyšší na světě, neupokojí srdce, a obrátil jsem se k Bohu jedinému, jakožto nevýslovné plnosti všeho dobra. — V tom nebyl srdci pokoj: v dosažení tak veliké důstojnosti. — Vše činnost zašla: pro lakotu nebyli jsme schopni žádného dobrého konání — za trest jsme tu nehybni, nečinni.

127 — 145. Já byl jsem poklekl: jakožto před papežem. Ukázka to, jak Dante, jakožto věřící katolík, smýšlel o papežství. — Jen poslouchaje: snad slyše zašustění kolen nebo hlas blíže u sebe. — Svědomí: řeklo mi, že bylo mou povinností, abych kleče mluvil a poslouchal. — Neque nubent: nebudou se ženiti. Slova Kristova u sv. Matouše 22, 30: „Při vzkříšení zajisté ani se nebudou ženiti, ani vdávati.“ To jest, manželství, jehož účelem jest spořádané rozmnožování pokolení lidského, nebude již v životě budoucím, kde již není rozmnožování. Ale papež na světě uzavírá jakési mystické manželství s církví Kristovou, jakožto papež je snoubencem církve Kristovy. Smrtí však přestává tato důstojnost, a tak se končí i toto duchovní manželství, a v životě záhrobním bývalý papež, nejsa již papežem, jest se všemi lidmi spoluslužebníkem jedné moci, božské. — Pláč mi znesnadňuje: vyrušuje mne z pláče. — Naše plémě příkladem atd.: Benvenuto da Imola praví, že ženy domu Fieschi byly lehké (nobiles meretrices). — Jediná: jejíž modlitby mi mohou prospívati. Alagiu dei Fieschi pojal za choť Moroello Malaspina, u něhož byl Dante ve svém vyhnanství r. 1306 pohostinu.