Božská komedie. Očistec
Autor: Dante Alighieri
Digitalizátori: Viera Studeničová, Eva Lužáková, Tibor Várnagy, Viera Marková, Pavol Karcol
Zatím co vystupují do šestého okruží, kde se očišťují duše ze hříchu nestřídmosti, vypravuje Statius, kterak se stal křesťanem. Jdouce okružím šestým, nalézají strom s vonným ovocem, na nějž shůry padá pramen. Když se k němu přiblíží, slyší ve větvích hlas, jenž velebí příklady střídmosti.
Již vzadu za námi byl anděl zůstal,
anděl, jenž byl nás obrátil v kruh šestý,
jednu mi ránu s obličeje shladiv;
a že, již touží po spravedlnosti,
Beati jsou, nám řek’, a jeho slova
se sitiunt, a nic dál, vystihla to.
A já jsa lehčí nežli v jiných jícnech,
tak kráčel jsem, že beze všeho trudu
jsem vzhůru následoval rychlých duchů,
10
když Virgil počal: „Láska zanícená
od ctnosti, druhého vždy zanítila,
jen když se její plamen jevil zvenčí.
A proto, co tam dole mezi námi
v pekelném Limbu Juvenal se octl,
15
jenž náklonnost tvou učinil mi zjevnou,
já zamiloval tě, jak kdo kdy nejvíc
osobu neviděnou, takže budou
teď krátkými se zdát mi tyto schody.
Než pověz mi, a jako přítel promiň,
20
smělost-li přílišná mi pouští otěž,
a jako přítel nyní hovoř se mnou:
Jak mohla ve hrudi tvé naleznouti
lakota místo při věhlase takém,
jakého pro svou píli byl jsi plný?“
25
Statia slova tato nejprv hnula
maličko k úsměvu; pak odpověděl:
Cokoli díš, mně vzácným lásky znakem;
však mnohdy spatřují se věci, látku
neprávem k pochybnostem dávající,
30
protože pravé příčiny jsou skryty.
Tvá otázka mi stvrzuje, že myslíš,
že lakomý já v životě byl onom,
snad pro onen kruh, v němžto jsi mne našel.
Než věz, že příliš byla oddálena
35
ode mne lakota, a nadmíru tu
měsíců na tisíce potrestalo.
A kdybych byl své péče nenapravil,
když pozornost jsem upjal tam, kde voláš,
na lidskou přirozenost téměř hněviv:
40
,Kudy ty, hlade zlata zlořečený,
nevláčíš náklonnosti smrtelníků?‘,
váleje, žalné turnaje bych cítil.
Tehdáž jsem všiml si, že příliš mohou
rozvírat ruce křídla k vydávání,
45
a toho zlého želel jsem jak jiných.
Co lidí vstane s oholenou kšticí
pro nevědomost, jež jim nad tím hříchem
živým i v umírání lítost béře.
A věz, že vina, která protiví se
50
opakem přímým některému hříchu,
zde spolu s ním svou zeleň usušuje.
A proto, byl-li já jsem mezi lidmi,
již pláčí lakoty, bych tam se čistil,
pro její opak se mi přihodilo.“
55
„Nuž, když ty o krutých jsi zpíval zbraních
dvojího smutku Jokastina,“ pěvec
děl bukolických písní, „podle toho,
čeho tam Klio dotýká se s tebou,
se nezdá, že bys víru již byl míval,
60
bez které dobře činit není dosti.
A jestliže tak tomu, jaké slunce
neb jaké svíce tak tmy zbavily tě,
že za rybářem obrátil jsi plachty?“
A on mu: „Tys mne na cestu dřív uved’
65
k Parnassu, abych v jeskyních pil jeho,
a potom, po Bohu, jsi osvítil mne.
Učinils jako ten, kdo nocí kráčí,
jenž světlo vzadu nesa, činí lidi
za sebou znalé, sobě bez prospěchu.
70
Když řekls: ,Svět se obnovuje, vrací
se spravedlnost a věk lidský první,
a s nebe plémě sestupuje nové,‘
mně básníkem, mně křesťanem dals býti;
však, abys lépe spatřoval, co kreslím,
75
s barvami vztáhnu k malování ruku.
Již všecek širý svět byl prosycený
pravdivou věrou, kterou rozsévali
poslové království, jež věčně trvá;
a slova tvá, jichž dříve jsem se dotkl,
80
s novými kazateli souhlasila,
takže jsem zvykl si je navštěvovat.
Pak víc a víc tak svatí se mi zdáli,
že když jich Domitian krutě stíhal,
nebyly bez mých slzí jejich nářky.
85
A dokavad jsem na onom byl světě,
já pomáhal jim, a jich mravy správné
mne přiměly vší jinou školou zhrdat.
A prvé nežli dovedl jsem Řeky
ke thebským řekám, básně, křest jsem přijal,
90
však z bázně skrytým křesťanem jsem trval,
na venek dlouho pohanem se jevě,
a pro tu vlažnost víc než let sta čtyři
mi bylo kolovati čtvrtým kruhem.
Ty tedy, jenž jsi víko zdvih’, jež krylo
95
to dobro tolik velké, o němž mluvím,
dokud nám ještě vzhůru stoupat zbývá,
rci mi, kde Terenc dávný náš, kde Plautus,
a Varro jest a Caecilius, víš-li,
zda zavrženi, rci, a v kterém kraji.“
100
„Tito a Persius, a ještě mnozí,“
můj Vůdce odvětil, „a já, s tím Řekem,
jejž Musy kojily víc nad vše jiné,
v žaláře slepého jsme kruhu prvém.
O hoře častokráte hovoříme,
105
jež naše pěstounky má vždycky s sebou.
Tam Euripid a Antifon je s námi,
a Agathon a Simonid a mnozí
Řeci, jimž vavřín ozdobil skráň kdysi.
Tam z lidí veršů tvých se Antigona
110
a Argia a Deipyla vidí
a Ismena, tak truchlivá, jak byla;
jež ukázala Langii, tam zří se;
tam dcera Tiresiova a Thetis
jsou též, a se sestrami Deidamie.“
115
Již byli zmlkli oba básníkové,
pozorni znova, aby vůkol zřeli,
svobodni ode stěn i od stoupání.
A čtyři služebnice dne již byly
zůstaly vzadu, a voj vedla pátá,
120
hrot planoucí vždy vzhůru nameřujíc,
když Vůdce můj: „Já myslím, že nám třeba
ke kraji obrátiti pravé pleci
kol hory jdoucím, jak nám obyčejem.“
Takto nám zvyklost návěštím tam byla,
125
a s menší nejistotou vpřed jsme vyšli,
že souhlasila ona duše hodná.
Napřed šli oni, a já samotinký
vzadu, a poslouchal jsem jejich řeči,
jež k básnění mi mysl otvíraly.
130
Než brzy přerval sladké rozhovory
strom, který nalezli jsme vprostřed cesty
s ovocem k čichu příjemným a dobrým.
A jako jedle do výšky se tenčí,
od větve k větvi, tak strom onen dolů,
135
myslím, by nikdo na něj nevstupoval.
S boku, jenž uzavíral naši cestu,
s vysoké skály spadával mok jasný,
nahoře po listí se roztékaje.
Básníci oba k stromu přistoupili,
140
a uvnitř v haluzích hlas jakýs zvolal:
„O tento pokrm nouze zakusíte!“
Pak řekl: „Maria víc pomýšlela,
by svatba byla ctná a dokonalá,
než na svá ústa, jež teď za vás prosí.
145
A dávné Římanky, když chtěly píti,
se vodou spokojovaly; a jídlem
zhrd’ Daniel a vědění si získal.
Věk první, jenž byl jako zlato krásný,
žaludům dával lahodnou chuť s hladem,
150
a nektarem byl v žízni každý potok.
Kobylky a med lesní byly krmě,
kterými Křtitel na poušti se živil,
pročež on slavný jest a tolik velký,
jak v evangeliu vám vyjeveno.“
1 — 9. Již vzadu: pro rozmanitost slohu Dante nelíčí anděla, jenž je z pátého kruhu posílá do šestého. — Beati: blahoslavenství evangelické: Beati, qui esuriunt et sitiunt iustitiam, quoniam ipsi saturabuntur — Blahoslavení, kteří lačnějí a žíznějí po spravedlnosti, neboť nasyceni budou (Mat. 5, 6). — Se sitiunt: anděl neřekl celé blahoslavenství, nýbrž jen ke slovu sitiunt — žíznějí, ale tím podala jeho slova všecko tomu, kdo zná evangelium. — Jícnech: schodištích.
10 — 35. Virgil počal: mluviti Statiovi. — Juvenal: básník latinský, satirik, naroz. kolem r. 47 po Kr., zemřel asi r. 130, tedy vrstevník Statiův. — Budou teď krátkými: tak milo mi jíti a býti s tebou. — Pouští otěž: mi dává volnost. — K úsměvu: že Virgil nezná pravou příčinu, proč byl Statius v onom kruhu. Trestá se tam totiž nejen lakomství, ale i protiva jeho, marnotratnost, a tou hřešil Statius. — Pro onen kruh: pátý, kde jsou lakomí. — Nadmíru tu: tu převelikou vzdálenost od lakoty, marnotratnost.
37 — 54. Své péče nenapravil: neobrátil jí k dobrému, když jsem uvážil tvá slova v Aeneidě „quid non mortalia pectora cogis, Auri sacra fames?“ „K čemu nepřivádíš smrtelníků srdcí, zlata klatý hlade?“ Rozličně se vykládá, jak Dante rozuměl slovům Virgilovým. Benvenuti se domnívá, že Dante jim rozumí tak, jakoby Virgil káral nemírnost i v dychtění po zlatě i ve vydávání jeho. Ostatně i marnotratník chce míti peníze, aby je mohl rozhazovati. — Váleje: byl bych ve čtvrtém kruhu pekelném, kde lakomci a marnotratníci válejí proti sobě balvany. — S oholenou kšticí: marnotratníci, jakoby i vlasy byli rozházeli. Viz Peklo VII. 56, 57. — Nevěděli, že to hřích, proto nelitovali. — Svou zeleň: svůj trest si tu odbývá. Jakoby duše schla, aby byla uložena do stodol nebeských jako dobrá pšenice.
55 — 75. Dvojího smutku Jokastina: jsou to bratří Eteokles a Polyneikes, synové Jokastini a Oedipovi, kteří ve válce sedmi králů proti Thebám se navzájem zabili. Statius pěje o nich ve své Thebaidě. — Pěvec bukolických skladeb: Virgil, autor eklog, básní pastýřských neb bukolických. — Klio: jedna z devíti Mus, Musa dějin, kterou vzývá Statius na začátku Thebaidy. Virgil chce říci, že básní Statiovou vane ještě duch pohanský. — Bez které dobře činit: „Bez víry nemožno jest Bohu se líbiti“ (Žid. 11, 6). Skutky naše musí vycházeti z víry, aby nás vedly ke spáse. Musí mířiti k Bohu a pro něj musíme je konati. To předpokládá víru. — Za rybářem: že jsi přijal učení, jež hlásal Petr, kdysi rybář galilejský, apoštol Kristův. — K Parnasu: hora o dvou vrcholech, na níž podle mythologie sídlil Apollo a Musy. Symbol umění básnického. — Abych pil: z jeskyní hory této vychází pramen Pegasejský. Píti z něho: osvojiti si umění básnické. — Po Bohu: Bůh první mne osvítil, po něm ty, svými verši. Jiní vykládají: Tys mne osvítil, abych šel za Bohem (apresso Dio). — Svět se obnovuje: slova ze čtvrté eklogy Virgilovy, v kterých již první věky křesťanské spatřovaly proroctví o Vykupiteli. Tak jim podle Danta rozuměl také Statius a byl jimi upozorněn na pravého Boha. — S barvami atd.: povím ti podrobněji, jak jsem přišel ku poznání pravého Boha. Barevný obraz věci je dokonalejší, než černý náčrtek.
79 — 108. Slova tvá: ve v. 70 — 72. tohoto zpěvu. — Domitian, císař římský, druhorozený Vespasianův a bratr Titův, panoval od r. 81 — 96 po Kr. Pronásledoval křesťany. — Jinou školou: jiným učením. — Než dovedl jsem: než jsem dokončil svou Thebaidu. — Čtvrtým kruhem: kde se trestá liknavost ve věcech spásy. — Víko zdvih’: otevřel mi svými verši přístup ku poznání pravdy. — Terenc: Publius Terentius: komický básník dramatický, narodil se v Karthagu r. 185 př. Kr., žil také v Římě. — Plautus: zemř. 184 př. Kr., rovněž latinský básník komedií. — Varro: literatura latinská má dva básníky toho jména. Dante snad myslí na Marca Terentia Varrona, vrstevníka Pompejova a Caesarova (nar. se 116 př. Kr.). — Caecilius: básník dramatický, zemř. r. 167 př. Kr. Z jeho komedií zbyly jen zlomky. — Persius: básník satirický, zemřel v Římě r. 62 po Kr. — S tím Řekem: Homérem. — V žaláře slepého: pekla. — O hoře: Parnassu, kde stále bydlí Musy, naše pěstounky. — Euripid: Euripides, slavný tragický básník řecký nar. 480, zemř. 406 př. Kr. — Antifon: rovněž básník tragický, jehož Aristoteles pochvalně vzpomíná. — Simonides: básník lyrický, rodilý z ostrova Keu, zemřel na Sicilii r. 469 př. Kr. — Agathon: řecký tragik z 5. stol. př. Kr.
109 — 114. Z lidí veršů tvých: mluví Virgil k Statiovi. — Antigona a Ismena, dcery Oedipovy, sestry neblahých bratří Eteokla a Polyneika. — Deipyla: dcera Adrasta, krále v Argu, žena Tydea, jednoho ze 7 králů, kteří oblehli Théby. — Argia: její sestra, žena Polyneikova. — Jež ukázala Langii: Hypsipyla, dcera krále Thoanta, zachránila otce, když ženy na Lemnu pobily všecky muže. Prchnuvši, padla do rukou mořských loupežníků, kteří ji prodali Lykurgovi, králi nemejskému, jenž ji učinil chůvou synáčka svého Ofelta. Jednoho dne sedm králů, táhnouce na Théby, prosili ji, aby jim ukázala vodu. Hypsipyla odloživši dítě do trávy, vedla je ke studánce Langii. Zatím však had uštknul dítě, jež zemřelo. Hypsipyla byla odsouzena na smrt, ale v poslední chvíli synové její, přišedše tam, ji vysvobodili. — Dcera Tiresiova: Tiresias, věštec řecký za dob války trojské. Jeho dcera je Manto, o níž mluví Dante ve 20. zpěvu Pekla. Virgil však zde mluví o Limbu. Zapomněl na to Dante? Benvenuto myslí, že slovo „tam“ dlužno rozuměti širším smyslem o místě zavržených vůbec. — Thetis: mořské božstvo, choť Peleova a matka Achillova. — Deidamie: dcera krále Lykomeda z ostrova Scyru a choť Achillova. Zemřela žalem, když Řekové muže jejího odvedli ke Troji. Měla šest sester.
117 — 135. Svobodni od stěn: již se ocítivše v šestém kruhu. — Čtyři služebnice dne: čtyři hodiny, počínaje od šesté ranní. Minula desátá hodina. — Voj: slunečního vozu; den stoupal ku poledni. — Ku kraji: k otevřenému okraji kruhu. Zatočili se napravo. — Duše hodná: Statius, jenž šel s nimi, ničeho nenamítaje.
136 — 154. S boku: kde hora čněla do výše, po levici jejich. — Nouze zakusíte: neokusíte ho. Tento strom a druhý, který básníci později uzří, podle některých znamenají hřích opilství a obžerství, jenž se zde trestá. Podle Scartazziniho jsou to sazenice, vzaté z dvou rajských stromů, se stromu života a se stromu vědění dobrého i zlého. — Pak řekl: týž hlas v haluzích. Jsou to příklady střídmosti, a nejprve opět Panna Maria v Káni, prosící o pomoc Synovu, ne pro svou choutku, ale aby se nezkazilo svatební veselí. — Daniel, jenž v Babyloně nechtěl jísti se stolu králova a spokojil se zeleninou a vodou, ale byl učiněn prorokem a rádcem králů. — Věk první: naráží na verše Ovidiovy, chválící prostotu prvotního, zlatého věku lidského pokolení. — V evangeliu: slova Páně u sv. Mat. 11, 11: „Mezi syny ženskými nepovstal větší nad Jana Křtitele.“
O autorovi
Dante Alighieri
jeden z najvýznamnejších talianskych básnikov a spisovateľov. Je predstaviteľ renesančného humanizmu, svojimi názormi a dielami prispel aj k rozvoju…
