Božská komedie. Očistec

Jako když první paprsky své metá
tam, kde svou krev byl vylil jeho Tvůrce,
když Ebro pod vysokou Vahou splývá
a vlny v Gangu nónou zpražovány,

5
tak stálo slunce; pročež den již mizel,
když anděl boží vesel se nám zjevil.
On na kraji stál, venku mimo plamen,
a slova pěl: Beati mundo corde,
hlasem, jenž mnohem živější byl nad náš.
10
Pak: „Dál se nejde, duše svatá, dřív-li
nehryzne oheň; vstupte v něj a hluché
nebuďte ke zpěvu tam s oné strany.“
Tak řek’ nám, když jsme u něho se octli,
pročež já zůstal jsem, když jsem ho vyslech’,
15
jak člověk, který do jámy je vsazen.
Na rukou sepjatých jsem protáhl se
zíraje na oheň a živě mysle
na těla lidská, jež jsem zřel kdys hořet.
Ke mně se ohrátili dobří Vůdci,
20
a Virgilius děl: „Můj synu, muky
zde mohou býti, ne však zahynutí.
Vzpomeň si, vzpomeň si; a jestliže jsem
tě na Gerionu ved’ bez úrazu,
co učiním, když Bohu jsem teď blíže?
25
Za jisto považuj, že kdybys v lůně
tohoto plamene byl tisíc roků,
o jeden vlas by připravit tě nemoh’.
A myslíš-li snad, že tě klamu, přistup
blíž k němu a dej svědectví si vydat
30
rukama svýma na lemu svých šatů.
Již odlož tedy, odlož všecku bázeň,
obrať se sem a bezpečně pojď dále.“
A já, ač proti svědomí, vždy nehnut.
Když viděl, že vždy nehnut jsem a tvrdý,
35
zachmuřen trochu řek’: „Nuž, pohleď, synu:
od Beatrice dělí tě zeď tato.“
Jak při Thisbině jménu Pyram oči
otevřel, zmíraje, a na ni pohléd’,
tehdáž, kdy zčervenal plod morušový,
40
tak já jsem, obměkčiv svou zatvrzelost,
k moudrému Vůdci obrátil se, slyše
jméno, jež v mysli mé se vždycky prýští.
Pročež on hlavou zavrtěl a řekl:
„Jak? Zůstaneme tady?“ Pak se usmál
45
jak na pachole, jab’kem přemožené.
Do ohně potom přede mnou se pustil,
Statia prose, by šel za mnou vzadu,
jenž předtím po dlouhou nás cestu dělil.
Jak byl jsem uvnitř, do skla vařícího
50
bych pro ochlazení se vrhl býval:
taký tam žár byl, nemající míry.
Můj sladký Otec, chtě mne posilovat,
o Beatrici jenom vždy, jda, mluvil,
řka: „Její oči zdá se mi již vidět.“
55
Hlas vedl nás, jenž zpíval s oné strany,
a my, vždy na něj dávajíce pozor,
vyšli jsme tam, kde stoupalo se výše.
Venite benedicti patris mei
zaznělo uvnitř světla, jež tam bylo
60
také, že zmožen, zřít jsem nemoh’ na ně.
„Slunce již zapadá a večer,“ dodal,
„se blíží; nedlete, než hleďte kráčet,
dokud se ještě západ nezatmívá.“
Stoupala cesta přímo skalou vzhůru
65
takovým směrem, že jsem před sebou bral
paprsky slunci, jež již bylo nízko.
A stupňů nemnoha jsme okusili,
když pro stín, který zhas’, že slunce vzadu
zašlo, já poznal i mí mudrcové.
70
A dřív než po všecky nesmírných svých částech
stejného vzhledu učiněn byl obzor
a noc než měla příděly své všecky,
schod jeden za lože si vzal z nás každý;
neb hory povaha nám přerušila
75
stoupání možnost více nežli libost.
Jak přežívajíce se uklidňují
kozy, jež předtím byly po vrcholcích
smělé a rychlé, než se nakrmily,
ve stínu tichy, ano slunce praží,
80
hlídané pastýřem, jenž o hůl svoji
se podepřel, a podepřen jim slouží;
a jako ovčák, který venku mešká,
u stáda pokojného ponocuje,
střeha, by nerozptýlila ho šelma:
85
tak my tři spolu byli jsme v té době,
jak koza já, jak pastýři zas oni,
pásáni ztud i zonud strmou skalou.
Z toho, co vně, tam málo zřít se mohlo,
ale tím málem spatřoval jsem hvězdy
90
jasnější nežli bývají i větší.
Tak přemítaje a tak na ně patře,
jsem jat byl spánkem; spánkem, který často
ví noviny, dřív než se skutek stane.
V tu chvíli, mním, kdy nejprv od východu
95
na horu zazářila Cytherejka,
jež ohněm lásky vždycky zdá se pláti,
mladou a krásnou ve snu se mi zdálo
viděti ženu jdoucí jakýms luhem,
jež květy trhala a pějíc děla:
100
„Věz, kdokoli se na mé jméno táže,
že Lia jsem, a ruce krásné šinu
vůkol, bych sobě věnec udělala.
Zdobím se tu, bych líbila se sobě
v zrcadle; má však sestra Ráchel svého
105
se nikdy nespouští, den celý sedíc.
Jí tak se chce své krásné oči vidět
jako mně rukama se ozdobovat:
patření ji, mne konání zas těší.“
A pro jasy již, které za svítání
110
vstávají pocestným tím příjemnější,
čím blíže nocují, se vracejíce,
tmy rozprchávaly se na všech stranách,
a s nimi spánek můj; i vstal jsem tudíž,
vida, že velcí mistrové již vstali.
115
„To sladké jab’ko, jehož vyhledává
péč smrtelníků po tolika větvích,
dnes všecky tvoje hlady upokojí.“
Slov takovýchto Virgilius ke mně
užil, a nikdo neobdržel darů,
120
by příjemností těmto rovné byly.
Taková touha nad touhu mi přišla,
bych nahoře byl, že pak každým krokem
jsem k letu sobě cítil růsti peří.
Jak celé schody přeběhli jsme vespod
125
a octli jsme se na nejvyšším stupni,
své oči na mne Virgilius upřel
a řekl: „Časný oheň jsi a věčný
uviděl, synu můj, a přišels’ v místa,
kde nevidím já ze sebe sám dále.
130
Sem doved’ jsem tě důvtipem a umem:
svou libost nyní za vůdce si vezmi:
z cest příkrých vyšels ven, ven vyšels z těsných.
Viz slunce tam, jež do čela ti svítí,
viz travičku, viz květiny a keře,
135
jež země sama ze sebe tu rodí.
Vesely nežli přijdou krásné oči,
jež slzejíce hnuly mne jít k tobě,
seděti můžeš neb se procházeti.
Nečekej slov ni pokynů mých déle:
140
svobodná, správná, zdravá je tvá vůle,
a chyba, nehovět jí; pročež tebe
nad tebou mitruji a korunuji.“