Božská komedie. Očistec

Když vstoupili jsme za práh brány, zřídka
jen odmykané pro zlou duší lásku,
jež křivou cestu klamně rovnou jeví,
zvučně se opět zavřít jsem ji slyšel;
5
a kdybych býval obrátil k ní oči,
čím byl bych hodně omluvit moh’ vinu?

My stoupali jsme skalou rozpoltěnou,
jež hýbala se s té i s oné strany
jak vlna, která blíží se a prchá.
10
„Zde trochu s uměním si třeba vésti,“
můj Vůdce počal, „bychom blížili se
teď zde, teď onde k boku, jenž se dálí.“
A proto byly naše kroky volné
tolik, že měsíce dřív dospěl úsek
15
zas k loži svému, by si opět uleh’,
než my jsme z oné soutěsky ven vyšli.
Když však jsme byli svobodni a venku
nahoře, kde se hora nazad sbírá,
já unaven, a oba v nejistotě
20
o cestě své, tam jsme se zastavili
na pláni pustější, než cesty v pouštích.
Z jejího kraje, kde se stýká s prázdnem,
ku patě břehu, jenž vždy výše stoupá,
třikráte měřilo by lidské tělo;
25
a kam mé oko mohlo křídla vztáhnout,
teď po levici a teď po pravici,
mně římsa tato stejnou být se zdála.
Nahoře nehnuly se nohy naše
ještě, když poznal jsem, že břeh ten vůkol,
30
jenž práva k stoupání měl nedostatek,
z bílého mramoru jest, zdobeného
tak rytinami, že ne Polyklet jen,
však příroda by doznala tam hanby.
Anděl, jenž přišel na zem, nesa výrok
35
pokoje v slzách ždaného let mnoho,
jenž odemk’ nebe dlouho zakázané,
tak pravdivým tam před námi se jevil,
v lahodném držení jsa vydlabaný,
že nezdál se být obrazem, jenž mlčí.
40
Člověk by přisahal byl, že dí Ave,
neb zobrazena byla tam, jež hnula
klíčem, jenž odemk’ svrchovanou lásku.
A v držení tu vtištěnou řeč měla:
Ecce ancilla Dei, tolik zřejmě,
45
jak podoba se otiskuje ve vosk.
„Neměj vždy na jedno jen místo mysl,“
děl sladký Mistr, jenž mne s té měl strany,
na které srdce uloženo v lidech.
Pročež jsem zrakem pohnul se a viděl
50
dál za Marií, po tom boku, po němž
mi ten byl, který uváděl mne v pohyb,
událost jinou, uloženou v skálu;
pročež jsem minul Virgila a přistoup’
jsem blíž, by mým se rozestřela očím.
55
V mramoru témže byl tam vytesaný
vůz, na němž voli táhli archu svatou,
pro niž je k strachu úřad nesvěřený.
Lid zřel se před ní, a jsa v sedm sborů
rozdělen všechen, dvé mých smyslů nutil
60
ten „pějí“ říkat, „nepějí“ zas druhý.
Podobně o kadidel dýmu, který
tam vyobrazen byl, se nos a oči
různily v tvrzení a popírání.
Tam bral se před nářadím požehnaným
65
žalmista pokorný, jsa v tanci zdvižen,
a víc a méň než král byl po té stránce.
Naproti, vypodobněna jsouc v okně
paláce velkého, naň Michol zřela,
jak žena truchlivá a pohněvaná.
70
Já s místa, na němž stál jsem, hnul jsem nohy,
bych z blízka pozřel na událost jinou,
jež za Michol se bělala mi vůči.
Římského knížete tam vylíčena
vznešená sláva byla, jejíž cenou
75
byl Řehoř hnut své vítězství vzít velké.
Pravím to o císaři Trajanovi:
a vdova chudá u uzdy mu byla
s bolestí ve tváři a se slzami.
Kol něho bylo hustou tlačenici
80
rytířů viděti, a orli v zlatě
na pohled hýbali se větrem nad ním.
Nebohá prostřed mezi těmi všemi
se zdála mluvit: „Pane, pomstu učiň
mi za syna, jenž zabit, čímž se trápím.“
85
A on se odpovídat zdál: „Teď počkej,
až vrátím se.“ A ona zas: „Můj pane,“
jak osoba, v níž na pospěch má bolest,
„což když se nevrátíš?“ A on: „Kdo bude
kde já, ji učiní.“ A ona: „Cizí
90
co dobro platno ti, když svého nedbáš?“
Tož on: „Nuž, potěš se; mněť slušno splnit
svou povinnost, než hnu se; spravedlnost
tak žádá si a zdržuje mne soustrast.“
Ten, který nikdy nezřel věci nové,
95
vytvořil tento viditelný hovor,
nám nový, že se tady nenachází.
Zatím co těšil jsem se, na obrazy
pokory tolik velké pohlížeje,
i pro jich mistra k popatření milé,
100
„Hle, tady přichází, však kroky řídké
dělají,“ šeptal Básník, „mnoho lidí;
ti k vysokým nám řeknou cestu stupňům.“
Mé oči, jež se dívat byly pilny,
by zřely nové věci, jichž jsou chtivy,
105
k němu se obrátiti nemeškaly.
Však nechci, čtenáři, bys od dobrého
se předsevzetí obrátil, teď slyše,
kterak chce Bůh, by platily se dluhy.
Způsobu muky nedbej; mysli na to,
110
co potom přijde; mysli, že když nejhůř,
za velký výrok vztahovat se nemůž’.
Já započal jsem: „Mistře, to, co vidím
k nám blížit se, mně nezdají se lidé,
a nevím co; tak marně zrak můj tápe.“
115
A on mi: „Těžká povaha jich muky
je přihrbuje k zemi, takže dříve
mé oči s věcí tou se potýkaly.
Než upřeně tam hleď a rozpleť zrakem
co jde sem pod kameny těmi; můžeš
120
již znamenati, jak se každý tepe.“
Ó pyšní křesťané, ó ubožáci,
již, majíce svých myslí zraky choré,
důvěru máte ve zpátečné kroky!
Což neznamenáte, že jsme my červi,
125
zrození, by z nás andělský vznik’ motýl,
jenž k spravedlnosti prost závad letí?
Pro kterou věc váš do výše duch tíhne?
Vyť jste jak hmyzy v nedokonalosti,
jak housenka, jíž chybí vyvinutí.
130
Jak někdy strop neb střechu majíc držet
podoba za podporu vídává se
kolena ke svým prsům přikrčovat,
jež nepravdou bol pravý probuzuje
v tom, jenž ji vidí: na ten způsob ony
135
jsem uzřel, když jsem přihlédl k nim dobře.
Je pravda, že ten víc a ten zas méně
byl shrben tak, jak různé břímě nesli,
a kdo se jevil nejtrpělivějším,
s pláčem „Již nemohu dál“, zdál se říkat.