Božská komedie. Očistec
Autor: Dante Alighieri
Digitalizátori: Viera Studeničová, Eva Lužáková, Tibor Várnagy, Viera Marková, Pavol Karcol
Dante kráčí s Mateldou po březích říčky; ona po pravém, on po levém. Tu ukáže se v lese záře jakási a zazní sladká melodie. Dante spatřuje přicházeti tajemný průvod, jejž zakončuje triumfální vůz, tažený Nohem a obklopený 7 tančícími ženami. V místě naproti Dantovi se průvod zastaví.
Zpívajíc jako žena láskou jatá,
ke konci slov svých připojila dále:
Beati, quorum tecta sunt peccata.
A jako nymfy, které chodívaly
5
samotny v lesních stínech, žádajíce
ta slunci utéci, ta zas je vidět,
po břehu kráčejíc, a já s ní stejně
malého kroku malým následuje.
10
Sto neušly jsme dohromady kroků,
když břehy zahnuly se oba stejně,
takže jsem na východní dal se stranu.
Ni takto ještě daleko jsme nešli,
když Paní, všecka ke mně obrácena,
15
„Můj bratře, hleď a poslouchej,“ mi řekla.
A ejhle, znenadání jakás jasnost
mihla se velkým lesem všemi směry,
takže mne napadlo, zda neblýská se.
Ale že blesk, jak přichází, tak mizí,
20
a jas ten, trvaje, víc, více zářil,
v myšlenkách říkal jsem si: „Co je toto?“
A sladká melodie probíhala
ovzduším světlým; pročež v spravedlivém
horlení Evinu jsem káral smělost.
25
Neb tam, kde poslouchala zem i nebe,
jen žena, a ta právě utvořená,
nesnesla nějakým být pod závojem,
pod nímž by zbožně setrvala byla,
já byl bych oněch nevýslovných slastí
30
okoušel dřív a potom ještě dlouho.
Co prostřed takých prvotin jsem kráčel
radosti věčné, napjatý jsa všecek
a baže ještě víc mít veselosti,
před námi tak, jak zanícený oheň,
35
vzduch udělal se pod zeleném větví
a sladký zvuk již jako zpěv byl slyšen.
Ó panny přesvaté, hlad, půst a zimu
jestliže já jsem pro vás někdy snášel,
důvod mne nutí, odměny teď žádat.
40
Teď čas, by Helikón lil mok svůj pro mne
a s Uranií přispěl mi sbor její
vyjádřit verši věci, těžké myslit.
O málo dále sedm stromů zlatých
ve zdání mylně jevil prostor dlouhý,
45
jenž mezi námi ještě byl a jimi.
Však když jsem se tak blízko u nich octl,
že předmět společný, jenž smysl klame,
neztrácel pro dálku nic ze svých rysů,
mohutnost, rozumu jež chystá látku,
50
co svícny, jakož byly, postřehla je,
a hosanna že ve hlasech zní zpěvu.
Nářadí krásné plápolalo svrchu
jasněji mnohem nežli měsíc v jasnu
půlnoci, když jest uprostřed své doby.
55
Já otočil se, podivení plný,
k dobrému Virgilu, jenž odvětil mi
tváří ne méně žasem obtíženou.
Pak vrátil jsem zrak ke vznešeným věcem,
jež proti nám se braly tolik zvolna,
60
že nové choti byly by šly rychlej.
Paní mne okřikla: „Proč stále planeš,
tak na živá se světla zahlížeje,
a na to, co sem za nimi jde, nezříš?“
I uviděl jsem, za svými jak vůdci,
65
oděné bíle přicházet pak lidi,
a taká bělost nebyla zde nikdy.
Voda se blyštěla mi po levici
a vracela mi levý bok můj právě
jak zrcadlo, když pohlížel jsem do ní.
70
Když na svém břehu měl jsem také místo,
že oddalovala mne jenom řeka,
bych lépe viděl, zastavil jsem kroky,
a kupředu jsem plaménky jít viděl,
a vzadu nechávat vzduch zabarvený,
75
a měly vzhled, jak štětce když se táhnou,
takže tam svrchu bylo rozděleno
na sedm pruhů, všechněch v oněch barvách,
z nichž slunce činí oblouk a pás Délská.
Korouhve tyto byly nazad větší
80
než dohled můj a podle mého zdání
od sebe byly deset kroků krajní.
Pod nebem tolik krásným jakož líčím
čtyři a dvacet starců, lilijemi
korunovaných, po dvou přicházelo.
85
A všichni pěli: „Požehnanás mezi
dcerami Adamovými, a buďtež
na věky požehnány tvoje krásy.“
Když květy pak a druhé trávy svěží
na druhém břehu naproti mně byly
90
od oněch lidí vyvolených volné,
jak světlo za světlem jde na nebesích,
za nimi přicházelo čtvero zvířat,
pod věncem z listí zeleného každé.
Šesterem křídel byla opeřena,
95
pera pak plna očí, a by Argos
byl živ, on měl by oči právě také.
Bych líčil tvar jich, neplýtvám víc rýmy,
čtenáři, neb mne jiný výdaj tísní
tolik, že nemohu být v tomto štědrý.
100
Než Ezechiele čti, jenž je líčí
tak, jak je viděl od studené strany
přicházet s vichrem, s oblakem a s ohněm.
A jaká na jeho je najdeš listech,
tak byla tam, leč že co tkne se peří,
105
Jan se mnou jest a od něho se liší.
Prostranství uprostřed čtyř oněch zvířat
vůz triumfální na dvou kolech zabral,
jenž přijel, tažen na Nohově krku.
Noh tyčil mezi prostředním a třemi
110
i třemi pruhy tu i onu peruť,
a žádnému zle nečinil, vzduch seče.
Tak stoupaly, že nebylo jich vidět:
údy měl ze zlata tam, kde byl ptákem,
ostatní bílé s rudým pomíchané.
115
Ne jenom Řím tak krásným nepotěšil
Augusta vozem nebo Afrického,
však sluneční by chud byl proti němu,
sluneční vůz, jenž vyjev s cesty, spálen
byl pro modlitbu Země zbožné, tenkrát,
120
kdy tajemně byl Joviš spravedlivý.
U kola pravého tři ženy v kruhu
tančíce šly: tak červená z nich jedna,
že stěží bývalo by znát ji v ohni;
druhá tak byla, jakby ze smaragdu
125
maso i kosti měla udělány;
třetí se zdála sněhem právě padlým.
A hned se zdálo, že je bílá táhne,
hned červená, a z této zpěvu braly
druhé svou chůzi, pomalou neb chvatnou.
130
Při levém kole plesalo žen čtvero
v nach oděných, dle způsobu, jejž měla
z nich jedna, jež tři oči měla v hlavě.
Za celou skupinou teď vylíčenou
dva starce v rouše nestejném jsem uzřel,
135
však stejné v chování, i ctném i pevném.
Jeden se jevil z žáků nejvyššího
být Hippokrata, jehož živočichům
příroda dala, jež má nejraději.
Protivnou péči jevil druhý stařec,
140
meč lesklý třímaje a ostrý, takže
mně strachu nahnal s této strany říčky.
Pak čtyři rysů pokorných jsem spatřil,
a za všechněmi kmeta samotného
spícího přicházeti, s tváří bystrou.
145
A sedm těchto jako první četa
oděni byli; zahrádky však sobě
z lilijí kolem hlavy nečinili,
však z růží spíš a jiných květů rudých:
přisahal byl by vzdálenější pohled,
150
že vzhůru od obočí všichni hoří.
A když vůz proti mně se oct’, byl slyšán
zvuk hromový, a zdálo se, že lidem
těm důstojným dál jít je zakázáno.
I stanuli tam, jakž i první vlajky.
1 — 12. Láskou jatá: hořela vpravdě pravou láskou. — Dále: pokračovala ve zpěvu, jejž přerušila, chtíc mluviti s básníkem. — Beati atd.: první verš žalmu 31.: „Blahoslavení ti… jichžto přikryti jsou hříchové.“ — Nymfy: božstva ženská, přebývající v horách, lesích, vodách, stromech. — Sto dohromady: tedy každý asi padesát. — Na východní: dříve šel na jih (proti řece).
27 — 42. Být pod závojem: tímto závojem bylo přikázání boží, jehož příčiny nechápala. — Zbožně: odevzdána do vůle boží, poslušna. — Dřív a potom: po celý časný svůj život, z něhož bych byl vešel do věčně blaženého. — Prvotin: předchuti. — Ó panny přesvaté: vzývá Musy, ovšem jen básnická to příkrasa. — Hlad: Dante byl vpravdě umělcem, jenž pilnými a dlouhými studiemi zdokonaloval a rozvíjel přirozené nadání. — Důvod: mám teď nutnou příčinu prositi o vaši pomoc. — Helikón: hora v Boeotii, sídlo Mus, s dvěma prameny. Voda jejich znamená nadšení básnické. — S Uranií sbor její: musa Uranie (představitelka vědomostí hvězdářských) se svými osmi sestrami. — Těžké myslit: obtížné myšlenkám.
44 — 60. Mylně: pro vzdálenost; neboť nebyly to stromy, nýbrž sedm svícnů, jichž plaménky znamenají sedmero darů Ducha sv. — Předmět společný: t. j. společný několika našim smyslům; to, co lze nazvati také „čitelným obecným“, a jest to, co působí v naše smysly ne přímo samo sebou, nýbrž skrze to, co při sobě má a co jest vlastním předmětem toho neb onoho z patera smyslů (na př. barva, vůně, chuť atd.). Takovým předmětem společným jest velikost rozměrová věci, pohyb její, tvar, počet, místo, poloha, že věc jest v klidu atd. V tomto případě na př. to, co Dante viděl, mělo zdánlivě tvar pně stromového, ale tvar podobný má i veliký svícen, sloup a pod. Ve zrak Dantův to působilo proto, že to bylo nějak zabarveno. Z dálky tento předmět obecný (společný) může klamati. — Rysů: těch jakostí, které jsou vlastní jen svícnům a ne stromům atd. Bylo možno rozeznati tyto rysy dobře. — Mohutnost atd.: „Ta mohutnost, kterou scholastikové nazývají ,sensus communis‘ — ,smysl obecný‘, a která vnímá a poznává všecky počitky smyslové a zevnější čitelné věci podle čitelné proměny, kterou tyto počitky smyslové a zevnější čitelné věci způsobují ve venkovských (pěti) smyslech.“ Tím tato mohutnost chystá látku rozumu, jenž pak učiní úsudek o věci, „co to jest“. — Že zní: postřehla, že hlasy pějí hosanna. — Uprostřed své doby: v úplňku. — Nové choti: nevěsty, novomanželky, jež pro stud jen zvolna se ubírají do domu ženichova.
61 — 99. Planeš: zvědavostí nebo zálibou. — Na živá: planoucí, zářící. — Jak vůdci: totiž za svícny. — Zde: na našem světě. — Plaménky: světla sedmi svícnů. Plaménky se táhly za svícny na způsob sedmi barevných pruhů. — Jak štětce: jako když štětcem táhne po papíru. Jiní čtou: „jako praporce tažené vzduchem“. — Oblouk: duha, která se někdy ukazuje také kolem měsíce, luny. — Délská: Delia, luna, protože na ostrově Délu narodili se Apollo a Diana, personifikace slunce a luny. — Větší: delší, než jsem mohl dohlédnouti. — Pod nebem: Pod těmito barevnými pruhy. — Dvacet čtyři starci znamenají 24 knihy Starého zákona a sice tak, jak je vypočítává sv. Jeronym. Připomínají také 24 starce ve Zjevení sv. Jana. — Lilijemi: lilie znamená čistotu nauky, obsažené v knihách Starého zákona. — Požehnánas: slova archanděla Gabriela a Alžbětina k nejsvětější Panně. Na ni je vztahují někteří vykladači, jiní na Beatrici, jež má přijíti. — Volné: prázdné; když starci minuli. — Světlo za světlem: hvězda za hvězdou, pro pohyb nebe. — Čtvero zvířat: symbol čtyř evangelií. Popis jejich béře básník z vidění Ezechielova a Janova ve Zjevení. — Argos: báječná bytost s tělem plným očí. Juno ho učinila strážcem Io, kterou byla proměnila v jalovici, ale Mercur z rozkazu Jovišova uspal Arga hrou na flétnu a uťal mu hlavu. Juno vzala oči jeho a vložila je na ocas páva, svého zamilovaného ptáka. — Výdaj: potřebuji veršů a rýmů na jiné věci.
100 — 120. Od studené strany: od severu. — Co tkne se peří: Ezechiel mluví o čtyřech křídlech, sv. Jan ve Zjevení viděl je se šesti. — Na Nohově krku: Noh, báječné zvíře s hlavou a křídly orlími, s ostatním tělem lvím. Jest to symbol Krista, jenž v jedné osobě (kteráž je druhá božská) spojuje dvojí přirozenost: božskou a lidskou. Božskou znamenají části orlí. — Zle nečinil: nerušil pruhů, neprotínal jich křídly. — Bílé s rudým: barva to naší lidské pleti, bílé a zaruměněné. — Afrického: jest to Publius Cornelius Scipio přijmím Africký, jenž r. 202 př. Kr. porazil Hannibala u Zamy v Africe. — Augustus slavil tři dni po sobě tři rozličné vítězné vjezdy. — Sluneční vůz: který si Phaëton vyprosil od otce Hélia, ale nedovedl ho říditi, takže vyjev s dráhy, spálil nebe i zemi. Joviš ho blesky svými srazil s vozu, jsa tajemně spravedlivý, trestem tím uče lidi, aby si příliš netroufali. — Země zbožné: poslušné rozkazů božských. Vůz tažený Nohem znamená Církev.
121 — 132. Tři ženy: symbol tří božských ctností, víry, naděje a lásky. Bílá je víra. Ty tři barvy uzříme na rouše Beatricině. — Bílá táhne: z víry může vycházeti naděje a láska, z lásky naděje a víra, ne však z naděje druhé dvě. — Z této zpěvu: ze zpěvu červené. Láska je měřítkem víry i naděje. — Žen čtvero: obraz čtyř ctností hlavních, opatrnosti, spravedlnosti, statečnosti a mírnosti (která totiž učí zachovávati míru). — Jedna, jež tři oči: opatrnost, která je vůdkyní ostatních ctností mravních. Tři oči má, neboť uvažuje věci minulé, přítomné i které mají přijíti. Tyto čtyři ženy jsou jiným obrazem toho, co dříve (ve zpěvu I.) naznačovaly čtyři hvězdy. Ctnosti božské jsou u pravého kola, protože, dí sv. Tomáš Aquinský, „jest dvojí pravidlo lidského konání, totiž Bůh a lidský rozum.“ Bůh však jest pravidlem prvním, kterým se má říditi pravidlo druhé, rozum lidský. A proto ctnosti božské, které se dotýkají onoho prvního pravidla, protože Bůh jest jejich předmětem (neb v něj věříme, v něj doufáme, jej milujeme), jsou přednější než ctnosti mravní, které se dotýkají druhého pravidla, rozumu lidského.
134 — 154. Dva starce: Personifikace knihy Skutků apoštol., jichž spisovatel je sv. Lukáš, lékař (proto „žák Hippokratův“), a knihy Epištol sv. Pavla. — Hippokrata: Hippokrates, slavný lékař, spisovatel řecký v 5. stol. před Kr. — Živočichům: lidem. — Druhý stařec: sv. Pavel, s mečem, jehož účinek je opačný účinku lékařovu. — Čtyři: personifikace Epištoly sv. Jakuba, Epištol sv. Petra, Epištoly sv. Judy Thadeáše a Epištol sv. Jana. Osoby ty nejsou spisovateléknih, nýbrž personifikace knih samých. — Rysů pokorných: neboť epištoly ty jsou celkem krátké. — Kmeta: personifikace Zjevení sv. Jana, poslední to knihy Písma sv. — Spícího: jsouť v knize té psána tajemná vidění. — Oděni byli: bíle. — Květů rudých: znamení to lásky, kterou dýchá Nový zákon. — Vlajky: také svícny se zastavily.
O autorovi
Dante Alighieri
jeden z najvýznamnejších talianskych básnikov a spisovateľov. Je predstaviteľ renesančného humanizmu, svojimi názormi a dielami prispel aj k rozvoju…
