Božská komedie. Očistec

Dante v dýmu slyší duše hněvivých vzývati Beránka božího. Jeden z nich, Marco Lombardo, mluví s básníkem o příčinách zhoršených poměrů mravních vůbec a v Lombardii zvláště. Chválí tři žijící Lombardy.

1 — 20. Pod chudičkým: snad znamená „pod nebem, jehož malou část viděti“, na př. v kotlině, v rokli, kde bývá vskutku větší tma. — Zatemněné: totiž noci. — Drsné srsti: dým ten jako by byl píchal do očí; básník tím rozvádí přirovnání dýmu k závoji. — Plec mi nabíd’: abych se ho držel. — Trpkým: štiplavým. — Uťat: odtržen, oddělen. — Agnus Dei: „Beránku boží“; říkali všichni jen to, ne něco jiného, a ovšem i další slova: „jenž snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi“. — Týž způsob: tón hlasu.

24 — 37. Uzel hněvivosti: vina je jako pouto, jako uzel, jenž je drží, aby nevzlétli vzhůru, dokud neučiní dosti. — Podle kalend: kalendy (calendae) jsou první den v měsíci, tedy: jako bys počítal čas podle měsíců, jako bys byl ještě na zemi. — S tím opásáním: s tělem, kterým jest duše jako oděna, opásána.

40 — 49. Uzavřel mne: pojal mne. — Marco Lombardo: osobnost třináctého věku, o níž jinak málo známo. Benvenuto da Imola jej chválí jako muže ducha ušlechtilého, ale rychlého k hněvu. Byl prý z Benátek. — Znal jsem se ve světě: ve věcech světských, snad politických. — K níž povolil luk každý: všichni lidé jako by byli uvolnili luk dobré vůle, jímž měli by mířiti ke zdatnosti, k ušlechtilému konání.

55 — 62. Dřív: když jsem slyšel Guida del Duca stýskati si na mravní stav nynějšího světa (Očist. zpěv XIV, 29 nn). — Jistým činí zde i jinde ono: zde, co ty pravíš o stavu světském; jinde, co řekl Guido del Duca. Když obojí v mysli spojím, sdružím, vidím, že jest pravdivo ono, totiž, že svět je zpuštěn, neboť vy dva stejně to tvrdíte. — Ten ji v nebe: někdo praví, že příčinou toho jsou vlivy sil nebeských, vlivy planet atd. — Ten sem dolů: na zem, tvrdě, že lidé jsou vinni, špatně užívajíce své svobodné vůle.

66 — 84. Slepý: plný nevědomosti. — Z nutnosti: jako by nebe svými vlivy člověka nutilo jednati nesvobodně. Nebeská tělesa (jako na př. slunce a měsíc) mohou působiti v organismus lidský; ale ústrojí tělesné má vliv na mohutnosti smyslové a ty zase na mohutnost rozumovou. Z působení těles nebeských mohou tedy míti počátek některé náklonnosti k takovému neb jinému konání; a kdyby i všecky, přece rozum lidský je schopen, aby rozeznával dobré a zlé, a máme svobodnou vůli, kterou se můžeme rozhodnouti pro dobré nebo zlé. — V prvních s nebem bojích: bojujíc proti smyslům, když podléhají vlivům těles nebeských, jak výše řečeno. — Potom vítězí: sílíc cvikem, jenž ji živí. Živí ji arci též modlitba, vzpomínání na Boha, svátosti atd. — Větší síle a lepší přirozenosti: Bohu, jemuž člověk svobodně se poddává a jehož vůli činí nebo dopuštění přijímá, zůstávaje svobodným. — Mysl, k níž péč nebes nejde: duši rozumnou, na niž nepůsobí vlivy (péče) nebes nějakým nucením. — Zvěd (vyzvědač): ukazovatel, vykladač.

85 — 96. Dřív než jest: od věčnosti zná Bůh každou duši. — Pranic neví: ve chvíli svého stvoření duše nemá v sobě žádných vědomostí. Má však mohutnost poznávací a chtěcí (vůli). Vůli dal Bůh náchylnost k dobru vůbec; proto dí Dante, že má popud od veselého Tvůrce. — Veselého: neboť Bůh sám v sobě jest nekonečně blažen. — Se ráda stáčí: když duše schopností poznávací pozná něco jako dobré, točí se, táhne se vůlí za tím, chce to. — Malého dobra: časného. — Zmýlí se: v tom hledá své štěstí místo aby je, jakož by měla, hledala v Dobru věčném, v Bohu. — Nezvrací její lásky: neodvrací-li nějaký mocný činitel (vrchnost, zákon) její snažení s cesty nepravé. — Aspoň věž pravého města: nebe sluje též nebeským Jerusalemem. Aspoň věž, t. j. jenž by aspoň trochu následoval moudrosti a spravedlnosti boží, a vedl lidi k Bohu.

97 — 102. V ruku jímá: jako uzdu, kterou by lidi spravoval. — Pastýř: papež, a zde Dante asi myslí na Bonifáce VIII. — Přežívat: narážka na nařízení St. zákona, aby se Bohu obětovala jen zvířata, jež přežívají a zároveň mají kopyta rozeklaná. Přežívání podle sv. Tomáše znamená „rozjímání Písem svatých a porozumění jim“. Dante patrně chce říci, že papež je dobrým vůdcem ve věcech náboženských, ale špatným ve věcech časných, nerozeznávaje (rozeklaná kopyta) moci božské a lidské, světské, která je dána císaři a ne papeži. — K dobru, jehož oni chtivi: k věcem časným. Dante opět ukazuje své nepřátelství proti Bonifáci VIII.

106 — 110. Dvé sluncí: papeže, jenž má vésti lidi ku blahu věčnému, a císaře, jenž je má vésti k blahu časnému, k pokoji pozemskému. Tyto názory vykládá Dante obšírně ve své „Monarchii“. — Jest spojen meč s berlou: papež si osobuje svrchovanou moc náboženskou i státní. Nemluví tedy Dante proti tomu, co slulo a slove světským panstvím papežovým v Italii, ale proti osobování svrchovanosti ve věcech časných nad panovníky. — Ta i ten: berla (moc duchovní) i meč (moc světská).

115 — 140. Po kraji, který atd.: myslí zde Lombardii v širším smyslu, t. j. severní Italii. — Dřív nežli Bedřich: císař Bedřich II., Hohenstaufovec (1194 — 1250), měl veliké spory s papeži a guelfskými městy, zvláště v severní Italii (s Bolognou, Parmou, Pavií a Milánem). — Pro hanbu: kdo, jsa špatný, styděl by se dobrých lidi. — Currado da Palazzo, z Brescie, v 2. polovici XIII. stol. — Dobrý Gherard: Gherardo da Camino, z Trevisa. Byl r. 1300 ještě na živu. — Po francouzsku prostý Lombard: protože Francouzi všem Italům říkali Lombardové. Tento Guido da Castello byl z Reggia. — Svůj náklad: obojí svrchovanou moc, kterou chce nésti, ale neunese jí. — Synové Levi: pokolení Levi, jsouc určeno k posvátným službám, neobdrželo své vlastní krajiny, jako ostatní pokolení izraelská, nýbrž mělo k zůstávání 48 měst s polnostmi. — Od jeho dcery Gaie: leč bych ti řekl, že mluvím o Gherardovi, otci známé Gaie, známé podle Benvenuta da Imola svými mnohými milostnými pletkami.