Božská komedie. Očistec

Co do zelených haluzí jsem oči
upíral tak, jak činívá kdo maří
svůj život, ptáčků chytáním se bavě,
ten, jenž mi víc než otcem byl, řek’: „Synu,
5
pojď nyní dál, neb čas, jenž nám jest určen,
je prospěšněji třeba vynaložit.“
Já obličej, a krok ne méně rychle,
jsem za mudrci obrátil, jichž hovor
byl taký, že jít nic mne netížilo.

10
A ejhle, pláč a zpěv se daly slyšet
Labia mea, Domine, v ten způsob,
že rozkoš to i bolest působilo.
„Ó, sladký Otče, co je to, co slyším?“
já počal; on pak: „Stíny jdou tu, uzel
15
snad rozplétající své povinnosti.“
A jako poutníci, když zamyšleni
dostihnou cestou neznámých jim lidí,
tvář obrátí k nim, aniž proto stanou,
tak ze zadu k nám, rychleji se bera,
20
přicházel, a nás míjeje, zřel na nás
zbožný a mlčelivý zástup duší.
Tmavá a vpadlá byla v očích každá,
ve tváři ubledlá a tolik zhublá,
že od kostí své tvary kůže brala.
25
Nemním, že takto do nejposlednější
pokožky vyschl Erysichthón pro půst
v tu dobu, kdy měl největší strach z něho.
Já v sobě sám jsem říkal, mysle: Ejhle,
tu lid ten, který ztratil Jerusalem,
30
když Maria se syna klovat jala.
Prsteny bez kamenů důlky oční
se zdály; kdo čte v lidské tváři omo,
by dobře M tam poznati byl mohl.
Kdo věřil by, že jablka můž’ vůně
35
tak účinkovat, způsobujíc touhu,
a vůně vody, když by neznal kterak?
Již jsem se podivoval, co tak hladem
je moří, pro příčinu ještě skrytou
jich hubenosti a jich žalných šupin,
40
a ejhle, z hlubin hlavy na mne oči
stín jeden obrátil a zíral pilně,
pak zvolal nahlas: „Jaká mi to milost?“
Nikdy bych po tváři ho nebyl poznal;
však v jeho hlase zjevno se mi stalo,
45
co tvářnost byla v sobě potlačila.
Ta jiskra opět zanítila všecku
mou známost toho vzhledu změněného,
i rozpoznal jsem tváři Foresovu.
„Ach, nevšímej si suché osutiny,
50
která mi kůži,“ prosil, „odbarvuje,
ni nedostatku masa, kterým trpím;
však rci mi pravdu o sobě, a také
kdo jsou tam ty dvě duše, jež tě vedou;
mně, pohovořit se mnou, neodpírej.“
55
„Tvář tvoje, pro niž mrtvou již jsem slzel,
teď nemenší mi činí k pláči bolest,“
já odvětil mu, „když ji zřím tak zrůdnou.
Protož mi, pro Bůh, rci, co tak vás loupe;
nechtěj, bych mluvil, dokavad se divím,
60
neb zle můž’ mluvit, kdo pln jiné touhy.“
A on mi: „Z věčných úradků moc padá
do vody té a do stromu, jenž zůstal
za námi vzadu, jíž se takto tratím.
Lid tento všechen, který s pláčem zpívá,
65
že za chutí šel nad míru, zde znova
se o hladu a žízni posvěcuje.
Pití a jídla touhu zaněcuje
v nás vůně, jdoucí z jablka a z pršky,
jež rozlévá se horem po zeleni.
70
A ani jednou, co v kruh po té půdě
spějem, se neobčerství naše trýzeň:
já trýzeň dím, a měl bych říci rozkoš,
neb ona vůle ke stromu nás vodí,
jež vedla Krista s radostí dít ,Eli‘,
75
když svými žilami nás vysvobodil.“
A jemu já: „Forese, od dne toho,
kdy svět náš proměnil jsi v lepší život,
pět neotočilo se let až posud.
Jestliže skončila se v tobě možnost
80
dál hřešit, dřív než přišla chvíle dobré
bolesti, jež nás opět s Bohem snoubí,
jak přišel jsi sem vzhůru? Jáť jsem myslel,
že naleznu tě ještě vespod dole,
kde za čas časem náhrada se dává.“
85
Pročež on dal mi za odvět: „Tak brzy
mne dovedla pít pelyněk muk sladký
sem Nella má svým pláčem usedavým.
Zbožnými prosbami a vzdechy svými
ze svahu vytrhla mne, kde se čeká,
90
a od ostatních zbavila mne kruhů.
Tím milejší a vzácnější jest Bohu
má dobrá vdova, již jsem rád měl tolik,
čím v dobrém konání je samotnější.
Neb sardinská Barbagia mnohem více
95
je ve svých ženách jistě počestnější,
než ona Barbagia, kde jí jsem nechal.
Ó sladký bratře, co chceš, abych říkal?
Čas budoucí již jest mi před očima,
v němž tato chvíle nebude tak dávnou,
100
kdy z kazatelny bude zakázáno
florentským ženám nestydatým celou
hruď odkrytou i s prsy ukazovat.
Kdy Barbarky, kdy Saracenky byly,
na něž by duchovních neb jiných trestů
105
bývalo třeba, by se přikrývaly?
Však kdyby nestoudnice byly jisty
toho, co schystává jim nebe rychlé,
již k vřeskotu by ústa otvíraly.
Neb neklame-li tady předvídání,
110
dřív budou smutné, nežli líce vousy
ten oděje, jejž nyní hajej tiší.
A teď již, bratře, déle se mi netaj,
viz, že ne já jen, ale všichni tito
tam zírají, kde slunce zahaluješ.“
115
Já tedy jemu: „Vzpomeneš-li sobě,
jakýs ty se mnou býval, a já s tebou,
teď ještě vzpomínati trudno bude.
Od toho života mne odved’ tento,
jenž přede mnou jde, předevčírem, sestru
120
když kulatou jste viděli tam toho,“
a na slunce jsem ukázal. „Ten nocí
hlubokou provázel mne pravých mrtvých,
s tímto zde pravým tělem, jež jde za ním.
Ztamtud mne vzhůru vedly jeho rady,
125
co výš jsme stoupali vždy kolem hory,
jež napravuje vás, jež svět byl zkřivil.
Dí, že mi potud společnost svou skytne,
až budu tam, kde bude Beatrice,
tam bez něho pak zůstati mi bude.
130
Virgil jest tento, který tak mi praví,“
a ukázal jsem naň; „a tento druhý
jest stín ten, pro nějž svahem vším dřív třáslo
království vaše, pryč jej vypravujíc.“