Božská komedie. Očistec
Autor: Dante Alighieri
Digitalizátori: Viera Studeničová, Eva Lužáková, Tibor Várnagy, Viera Marková, Pavol Karcol
Průvod s vozem se vrací, a Dante s Mateldou a Statiem ho následují. U vysokého a holého stromu Noh se zastavuje a přivazuje vůz k tomuto stromu, jenž se rozpučí. Jest slyšeti sladký zpěv, při němž básník usíná. Když procitne, vidí Beatrici sedící u paty stromu, obklopenou 7 ženami. Tajemné příhody dějí se stromu a vozu.
Tak upjaty a pilny moje oči
byly si zkojit desíti let žízeň,
že druhé smysly vše mi byly zhaslé;
a ony ztud i zonud měly stěnu
5
nedbání, neboť tak je přitahoval
ten svatý úsměv dávnou sítí k sobě,
bohyně ony v levý bok můj, neboť
jsem praviti je slyšel: „Tkvíš tam příliš.“
10
A rozpoložení, jež k vidění je
v očích, jež právě se sluncem se střetly,
nějakou chvíli zbavilo mne zraku.
Když však se zrak zas k málu přizpůsobil,
dím k málu, hledě k velmi čitelnému,
15
od něhož násilím jsem odvrátil se,
uzřel jsem, v pravé rámě obrácený
ten slavný zástup že se navracuje,
slunci a sedmi plamenům vstříc hledě.
Jak pod štíty, by spasila se, četa
20
se obrací a s praporem se točí,
prv než se může všecka v sobě změnit,
tak nebeského království to vojsko,
jež vpředu šlo, nás všecko pominulo,
prve než otočil vůz první dřevo.
25
Tu ke kolům se navrátily paní,
a Noh svým nákladem hnul požehnaným,
však tak, že proto nezachvěl ni perem.
Půvabná Paní, jež mne na brod vtáhla,
a Statius a já jsme za kolem šli,
30
jež menším obloukem svou kolej vrylo.
Tak jdoucím vysokým tím lesem prázdným,
vinou to té, jež hadu uvěřila,
spravoval kroky andělský kýs nápěv.
Snad trojím letem vypuštěná střela
35
ulétla tolik místa, co jsme ztamtud
ušli, když Beatrice sestoupila.
Já Adame! jsem všecky zaslech’ šeptat;
pak obklopili jakýs strom, jenž zbaven
byl květů všech i listů po všech větvích.
40
Koruně jeho, jež se rozšiřuje
tím víc, čím výš jest, Indové by byli
se pro vysokost divili v svých lesích.
„Nohu, jsi blahoslavený, že nerveš
zobákem z toho stromu sladké chuti,
45
jelikož zle se život odsud svírá!“
Tak volali kol stromu mohutného
druzí, a dvojitý zvěr: „Tak se sémě
spravedlivého všeho zachovává!“
A obrátiv se k oji, již byl táhnul,
50
odtáh’ ji k patě haluze té siré,
a nechal jí k ní za ni přivázané.
Jak naše stromy v čas, kdy dolů padá
veliké světlo pomíchané s oním,
jež září vzadu za nebeským Kaprem,
55
se nalévají a pak obnoví se
svou barvou každý prve nežli slunce
pod jinou hvězdou zapřáhne své oře:
míň barvy vydávaje nežli růže
a víc než fialky, strom obnovil se,
60
jenž předtím větvoví měl tolik prázdné.
Já nepojal ho, aniž zde se pěje
hymnus, jejž lid ten v oné chvíli zapěl,
ni nápěvu až dokonce jsem snesl.
Bych vypsat moh’, jak nelítostné oči,
65
slyšíce o Syrinze, do sna padly,
oči, jež tolik stálo, že víc bděly,
jak malíř, který maluje dle vzoru,
bych líčil, jak jsem usnul; však ať kdo chce
si usínání dobře vyobrazí.
70
Proto jdu dál, až tam, kdy zas jsem procit’,
a dím, že jakýs jas mi roztrh’ závoj
spánku a volání kés: „Vstaň, co děláš?“
Jak, aby zřeli jabloně té kvítky,
jež anděly svých jablek činí lačné,
75
a ustavičnou svatbu strojí v nebi,
Petr a Jan a Jakub uvedeni
a překonáni, vrátili se k sobě
zas při slově, jež protrhlo sny větší,
a uzřeli svou školu umenšenou
80
jak o Eliáše, tak o Mojžíše,
a na svém Mistru proměněné roucho:
tak já se vzpamatovav, stát jsem uzřel
nad sebou onu laskavou, jež byla
dřív podle řeky vůdkyní mých kroků.
85
A všechen nejist, „Kde je Beatrice?“
jsem řek’, a ona: „Viz ji pod haluzí
seděti novou na kořenu jejím.
Viz tovaryšstvo, jež ji obklopuje:
za Nohem ostatní se berou vzhůru
90
se zpěvem sladčejším a hlubočejším.“
A byla-li řeč její obšírnější,
já nevím, neb již ta v mých očích byla,
jež zamkla mne, bych na nic jiné nedbal.
Seděla sama na pravdivé zemi,
95
jak za stráž povozu tam zůstavena,
jejž zvěra dvojtvárného zřel jsem vázat.
Ze sebe činilo jí ohrazení
nymf sedm v kruhu, s těmi světly v rukou,
jež jista od bóry i jižních větrů.
100
„Zde krátký čas byt lesní budeš míti
a věčně se mnou budeš toho Říma
měšťanem, jehož Římanem je Kristus.
A proto v prospěch světa, jenž zle žije,
měj na vůz oči teď a to, co vidíš,
105
zas na svět vrátě se, hleď, abys napsal.“
Tak Beatrice; já pak, jenž jsem všecek
u nohou jejích rozkazů byl oddán,
mysl a oči upjal jsem, kam chtěla.
Tak rychlým pohybem se nikdy oheň
110
z hustého mraku nesnesl, když prší
s těch stran, jež nejvíce jsou oddáleny,
jak já jsem uzřel ptáka Jovišova
se spouštět po stromě a kůru lámat,
ne květy toliko a listí nové,
115
a ve vůz udeřil svou celou silou,
takže jak v bouři loď se zakolísal
vlnami zmáhaná teď ztud, teď zonud.
Pak uviděl jsem vrhati se v korbu
povozu vítězoslavného lišku,
120
jež zdála se vší dobré krmě prázdná.
Avšak jí hnusné viny vyčítajíc,
má Paní v taký zahnala ji útěk,
jak dovedly snést kosti beze svalů.
Pak tudy, kudy dříve již byl přišel,
125
jsem viděl orla sestupovat v truhlu
vozu a nechávat mu z peří svého.
A jako ze srdce, jež naříká si,
taký hlas vyšel z nebe, a tak řekl:
„Ó lodičko má, jaks zle obtížena!“
130
Pak se mi zdálo, že se mezi koly
zem rozstoupla, a uzřel jsem z ní draka
ven vycházet, jenž ocas ve vůz vetknul.
A jako vosa, jež hrot nazpět táhne,
tak k sobě přitahuje ocas zlobný,
135
dna vytrh’ kus a honosně šel odtud.
Co pozůstalo, jako bujná země
plevelem, tak se peřím, poskytnutým
s úmyslem čistým snad a dobrotivým,
přikrylo, a jím přikryto též bylo
140
kolo i to i to, i oj, tak brzy,
že vzdech dél ústa otevřená drží.
Tak posvátná se stavba přetvořivši,
ven po svých částech vystrčila hlavy,
tři na oji a jednu v každém rohu.
145
Tři první byly rohaté jak volské,
však čtyři jediný roh měly v čele:
obludy také nikdo neshléd’ ještě.
Jista jak zámek na vysoké hoře
nevěstka rozpustilá sedět na ní
150
mi zjevila se, očí vůkol rychlých.
A jako aby nebyla mu vzata,
po boku jejím obra stát jsem uzřel,
a líbali se spolu několikrát.
Než protože zrak těkavý a chtivý
155
stočila na mne, milenec ten krutý
od vrchu hlavy zbičoval ji k patám.
Pak nedůvěry pln a hněvem lítý
obludu odvázal a v les ji zatáh’
tolik, že z něho jen štít učinil mi
160
před nevěstkou a před tou novou šelmou.
1 — 24. Desíti let: od smrti Beatriciny. — Zhaslé: nevnímaly ničeho. — Stěnu nedbání: nedbaly o nic, než o Beatrici (totiž oči Dantovy). — Bohyně ony: tři božské ctnosti. — V levý bok můj: obrátil jsem oči vlevo. — Rozpoložení: oči, jež patřily do slunce nějakou chvíli, pak nic nevidí. — K velmi čitelnému: k příliš světlému, totiž k očím Beatriciným. Proti nim bylo ostatní málo jasné. „Čitelné“ (sensibile) jest to, co působí v naše smysly jakožto jejich předmět (barva v zrak atd.). — V pravé rámě: v pravý bok, napravo. Průvod přišel od východu; na východ se opět obrací (otáčeje se dříve k severu) a proto hledí slunci vstříc. — Všecka v sobě změnit: změniti své postavení úplně. — První dřevo: oj vozová.
27 — 48. Nezachvěl ni pérem: Tommaseo dí: „Víra křesťanská pokojně počínala svou cestu; a pokoj je znamení síly. — Za kolem šli: za pravým; neboť když se vůz obrátil napravo, levé kolo musilo činiti větší oblouk. — Vinou to té: Evy, jejíž vinou ráj pozemský je prázdný. — Ztamtud: z místa, odkud se průvod hnul a s ním my. — Adame!: připomínají toho, jenž porušil spravedlnost, chtě býti jako Bůh. — Jakýs strom: mnoho jest výkladů o tomto stromě. Podle písmeny jest to strom rajský vědění dobrého a zlého. Ale symbolicky? Poletto vykládá takto: Vzhledem k Adamovi strom ten byl znamením řádu božího, spravedlnosti a práva; jsa pak zbaven všech květů a listí, znamená lidstvo, jež upadlo v duchovní bídu. Ale strom dotekem vozu Nohova se obnoví: znamená tedy člověčenstvo obnovené a jest zároveň znova živým znamením vůle boží, vší spravedlnosti a všeho práva. Ale Řím byl od Boha ustanoven, aby učil lidstvo konati vůli boží, ten Řím, o němž jsme slyšeli, že by měl míti (jsa jeden) dvě slunce: moc papežskou a moc císařskou, jež se nesměšují a sobě nepřekážejí. A takový Řím ideální, ukazující cestu spravedlnosti ve věcech časných i věčných, znamená strom obnovený. — Se rozšiřuje: tak říše římská víc a víc se šířila. — Nerveš: nerušíš vůle boží, již strom tento znamená. Nebereš sobě ničeho z moci a práv císařských. Snad v tom i narážka na věci časné. — Zle se život: „ventre“, břicho. I zde rozličné výklady. Jedni vykládají: kdo si vezme s tohoto stromu, zakouší krutých bolestí. Jiní míní, že básník chce říci, že procitly v člověku nedobré choutky, když porušil vůli boží. Život, t. j. břicho, by tu znamenal zvláště choutku nestřídmosti. — Sémě spravedlivého: mohlo by se také čísti „spravedlnosti vší“. Noh nerušil harmonie moci duchovní a světské, a to je základ všeho řádu, vší spravedlnosti.
50 — 66. Haluze: místo „stromu“. — Siré: prázdné, holé. — K ní za ni: opět se různí vykladatelé. Benvenuto myslí, že přivázal vůz ke stromu tenkou větví téhož stromu. Symbolický výklad: s Římem svázal Kristus svou církev, učiniv Řím sídlem papežovým. — Veliké světlo: sluneční. — S oním, jež září: se světlem Skopce, které jde za znamením Ryb (za které zde Dante klade určitý druh, „lasca“, Cyprinus leuciscus). Já volil našeho kapra. Jest to na jaře. — Pod jinou hvězdou: pod znamením Býka. — Míň barvy: barva květů byla méně jasná než růžová a méně tmavá než fialková. Snad krvavá; a znamenala by krev Kristovu (a snad i mučedníků). Symbolicky: Kristus, slunce spravedlnosti, obnovil lidstvo. — Nepojal: neporozuměl jsem. — Ni nápěvu atd.: sladkost nápěvu uspala básníka. — Nelítostné oči: oči Arga, jenž hlídal Io. Viz Očist. XXIX, 95. — O Syrinze: Syrinx, nymfa, která prchajíc před Panem, jenž si ji zamiloval, byla od sester proměněna v rákosí. O ní Merkur zpíval Argovi, až ho tím uspal. — Že víc bděly: protože to pohněvalo Joviše, a Argos byl pak zabit.
73 — 93. Jak, aby zřeli: Pán dal apoštolům Petrovi, Jakubovi a Janovi viděti na hoře záblesk své slávy, když se podle něho ukázali Mojžíš a Eliáš. Apoštolové, překonáni tím blaženým viděním, padli na zem. — Jabloně: Krista, na nějž obracejí vykladači slova Písně Šalom. (2, 3): „Jako jabloň mezi dřívím lesním, tak jest milý můj mezi syny.“ — Kvítky: záblesk slávy a radosti nebeské, kdežto jablka ve v. 74 znamenají plnost a věčnost slávy a blaženosti nebeské. — Svatbu: podle slov Zjevení (19, 9): „Blahoslavení, kteříž k večeři svatby Beránkovy povoláni jsou.“ — Uvedeni: na horu Tábor a překonáni viděním slávy Kristovy. — Při slově: Kristově, „Vstaňte, a nebojte se“ (Mat. 17, 7); slovo téhož Krista protrhlo sen mrtvého Lazara a mládence Naimského i dcery Jairovy, a vzkřísilo je zase k životu. — Školu: společnost. — Proměněné: již ne bílé jako sníh, ale zase obyčejné. — Pod haluzí novou: pod stromem, jenž se znovu zazelenal. — Za Nohem: Noh s ostatním se vznesl do nebe. — Zamkla mne: nedopouštěla mi dbáti o jinou věc; uzavřela mou mysl všem jiným dojmům.
94 — 135. Na pravdivé zemi: na kořenu stromu; na místě, které pravdivě jí jest určeno za sídlo, je pravým sídlem jejím. Výklad „Ottimo“ praví: „na zemi pravdivé a poslušné svého Tvůrce“. — S těmi světly: se svícny, jichž světel nic neuhasí. Duch svatý vždycky osvěcuje a řídí Církev. — Toho Říma: města nebeského, nebe, jehož hlavou jest Kristus, pročež může slouti Římanem. — U nohou atd.: ochoten jí poslouchati ve všem. — Oheň: blesk. — Ptáka Jovišova: orla, znak císařství římského. — Kůru lámat atd.: to znamená pronásledování obnoveného stromu člověčenstva skrze pohanské císaře římské. — Lišku: rozmanitá kacířství prvních dob. — Má Paní: Beatrice, symbol autority církevní, jež je strážkyní a hlasatelkou pravé víry. — V truhlu: v korbu vozu. — Z peří svého: to znamená darování Konstantinovo, které učinil církvi římské (jak tomu věřil střední věk) a v němž Dante viděl začátek papežských snah o politickou svrchovanost, na škodu moci císařské. — Draka: rozkol, který učinil Cařihrad skrze Fotia a později (1053) skrze patriarchu Michala Caerularia, když se stala roztržka mezi církví západní a východní. Staří vykladači to obracejí na Mohameda, jenž strhl za sebou tolik národů.
137 — 159. Peřím, poskytnutým atd.: Dante uznává dobrý úmysl Konstantinův. Světské statky a světské snahy, snahy politické, rychle se rozmnožily a znetvořily církev. — Hlavy: sedm hlav těchto znamená sedm hlavních hříchů, tři první pak jsou, podle Benvenuta da Imola, pýcha, hněv a závist. — Nevěstka: Dante zřejmě tu označuje kurii římskou, dvůr papežský (což dlužno stále a dobře rozeznávati od moci papežské, před níž Dante kleká!). Myslí pak hlavně na papežování Bonifáce VIII. a Klementa V. — Očí vůkol rychlých: znak to nestoudnosti. — Obra: jest to Filip Krásný, král francouzský. Podle jiných králové francouzští vůbec. — Líbali se několikrát: poměry mezi kurií a Filipem byly nějaký čas přátelské. — Protože zrak stočila na mne: někteří myslí, že Dante ve své osobě vyjadřuje všechen lid křesťanský neb italský; jiní, že naráží na určité snahy své, jimiž chtěl vyprostiti stolici papežskou od vlivu francouzského. — Zbičoval ji: naráží na násilnosti Filipa Krásného proti papežům. — V les ji zatáh’: způsobil, že papež se svou kurií se usadil v Avignoně, daleko od svého pravého sídla. — Štít: jako štít překáží zraku, tak les ukryl očím Dantovým přetvořený vůz a nevěstku.
O autorovi
Dante Alighieri
jeden z najvýznamnejších talianskych básnikov a spisovateľov. Je predstaviteľ renesančného humanizmu, svojimi názormi a dielami prispel aj k rozvoju…
