Božská komedie. Očistec

„Kdo obchází to tady naši horu,
dřív než mu povzlet dala smrt, a oči
jak sám chce otvírá a přiklopuje?“
„Nevím, kdo jest to, vím však, sám že není;
5
zeptej se ty ho, který jsi mu blíže,

a vlídně, tak by hovořil, ho přijmi.“
Tak duchové dva, k sobě nachýlení
po pravé ruce, mluvili tam o mně,
pak tváře, mluvit se mnou chtíce, zdvihli.
10
A jeden řek’: „Ó duše, která v těle
doposud vězíc, ubíráš se k nebi,
nám z lásky radost udělej a pověz,
zkud přicházíš a kdo ty jsi, neb taký
v nás podiv budíš pro svou milost, jaký
15
náleží věci nikdy nebývalé.“
A já mu: „Skrze toskánský kraj říčka
se ubírá, jež prýští z Falterony,
a sto mil toku nesytí jí ještě.
Z míst na ní tuto osobu já nesu:
20
kdo jsem, vám říkat, marná řeč by byla,
neb ještě nemnoho zní moje jméno.“
„Jestliže dobře, co chceš říci, vnímám
já rozumem,“ ten odvětil mi tudíž,
jenž mluvil dřív, „ty o Arnu nám mluvíš.“
25
A druhý řekl jemu: „Pročpak ukryl
zde tento název oné řeky, jako
činívá člověk při strašlivých věcech?“
A stín, jenž otázán byl na to, splatil
tak odvětu dluh: „Nevím, ale hodno
30
jistě, by doliny té název zhynul.
Neb od prameniště, kde těhotné jsou
tak hory divé, od nichž Pelor uťat,
že málokde tu míru přestupují,
až tam, kde vydává se za náhradu
35
toho, co nebe z moře vysušuje,
zkud to, co s nimi jde, pak řeky mají,
ctnost jako nepřítelku všichni honí
zrovna jak zmiji, buď že tak kraj onen
jest nešťastný, bud zlá je zvyklost bode.
40
Pročež tak povahu svou proměnili
lidé, již v údolí tom bědném bydlí,
že jsou, jak Circe by je byla pásla.
Střed hnusných vepřů, žaludů spíš hodných
než jiné krmě, jíž se lidé živí,
45
svou chudou nejprv nameřuje stezku.
Pak psiska nalézá, níž sestupujíc,
rvavější víc než jejich síla žádá,
a od nich s pohrdáním čenich točí.
Níž padajíc a níž, čím více roste,
50
tím více ze psů zří se dělat vlky
koryto nešťastné a zlořečené.
Pak stekši několikem tmavých tůní,
nalézá lišky, tak lsti plné, že se
nebojí důvtipu, jenž by je lapil.
55
A řeči nenechám, že jiní slyší,
a dobře bude tomuto, když někdy
si vzpomene, co pravý duch mi jeví.
Já vnuka svého zřím, jak z něho lovec
se stává oněch vlků na pobřeží
60
té divé řeky a je všecky děsí:
prodává maso jejich ještě živé,
potom je vraždí jako stará šelma;
mnohým z nich život a čest sobě béře.
Zkrvácen, z bídného se bere lesa;
65
takým ho nechává, že od té doby
za tisíc let se tak zas nezalesní.“
Jak při zvěsti škod bolestných tvář toho,
jenž slyší, chmuří se, ať odkudkolvěk
ho nebezpečenství chce popadnouti,
70
tak druhou duši, jež se obrátila,
by slyšela, jsem viděl posmutňovat
a chmuřit tvář, když pojala řeč v sebe.
Výroky jedné z nich a druhé tvářnost
vzbudily ve mně touhu znát jich jména,
75
a s prosbou dotaz učinil jsem o tom.
Pročež ten duch, jenž nejdříve mi mluvil,
zas započal: „Ty chceš, bych podvolil se
to tobě učinit, co mně ty nechceš.
Že však chce Bůh, by na tobě tak velká
80
se milost stkvěla, nebudu ti skoupým,
a proto věz, že Guido jsem del Duca.
Závistí takou hořela krev moje,
že kdybych člověka byl shléd’ mít radost,
mne zsinalého byl bys viděl býval.
85
Ze setby své žnu takovouto slámu.
Ó lidské plémě, proč tam srdce kladeš,
kde účastníka dlužno zakazovat?
Zde ten je Rinieri, tento chlouba
a čest je domu Calboli, kde nikdo
90
pak dědicem být nechtěl jeho ctností.
A nejen jeho krev je mezi Pádem
a horami a pomořím a Renem
bez dobra, jež chce kratochvíl a pravda.
Neb jedovatého jest plno trní
95
tak v mezích těchto, že by se teď stěží
všelikým vzděláváním vyplenilo.
Kde Arrigo je Mainardi, kde dobrý
je Lizio, Pier Traversaro s Guidem
z Carpigne? Ó Romagnští zparchantělí!
100
Kdy v Bologni se Fabbro zase ujme?
Kdy ve Faenze Bernardin di Fosco,
prut ušlechtilý z nepatrné travky?
Nediv se, Tosku, jestliže já pláči,
s Guidem da Prata Ugolina d’Azzo
105
si připomínaje, jenž živ byl s námi,
Tignosa Federica s jeho druhy
dům Traversarovský a Anastažský
— a ten i onen rod jest vyděděný —
dámy a rytíře a slasti s trudy,
110
k nimž láska nás a dvornost pozývala,
tam, kde teď srdce zlovolná jsou tolik.
Ó Brettinoro, pročpak neutečeš,
když rodina tvá pryč se odebrala,
a mnoho lidí, nechtíce být špatní?
115
Bagnacavallo dobře činí, synů
již neplodě, a zle zas Castrocaro
a Conio hůř, rod takých hrabat množe.
Pagani dobře budou činit, jejich
až Ďábel odejde; ne tak však přece,
120
by svědectví vždy čisté po nich zbylo.
Ó Ugolino dei Fantolini,
jest jisto jméno tvé, když nečeká se
již, kdo by zatemnil je, zle se zvrhna.
Než jdi teď, Tosku, pryč, neb mnohem více
125
mi nyní plakat chce se nežli mluvit:
tak rozhovor náš moji mysl sklíčil.“
My věděli jsme, že ty duše drahé
nás jíti slyší; proto mlčením svým
nás jistily, že jdeme pravou cestou.
130
Když dál se berouce, jsme osaměli,
bleskem se zdál, když protíná vzduch, býti
hlas, který naproti nám přilét’, pravě:
„Kdokoli nalezne mne, zabije mne!“
a prchal jako zahřmění se v dálku
135
tratí, když roztříští mrak znenadání.
A sotva sluch náš od něho měl pokoj,
hle, druhý tu, s tak velkým hřmotem, že se
podobal hřmění, jež hned následuje.
„Já Aglauro jsem, obrácená v kámen!“
140
A tu, chtě přivinout se k Básníkovi,
nazpátek a ne kupředu jsem kročil.
Již byl vzduch se všeliké strany klidný,
a on mi děl: „To byla tvrdá uzda,
jež v mezích svých by lidi držet měla.
145
Vy lapáte však vnadu, takže chytá
starého udice vás protivníka:
ztud málo platno volání neb uzda.
Volá vás nebe a kol vás se točí,
vám svoje věčné ukazujíc krásy,
150
a oko vaše vždy jen na zem zírá,
pročež vás tepe, jenž vše rozeznává.“