Božská komedie. Očistec
Autor: Dante Alighieri
Digitalizátori: Viera Studeničová, Eva Lužáková, Tibor Várnagy, Viera Marková, Pavol Karcol
Dante slyší duše pyšných modliti se Otčenáš. Virgil se jich táže, kudy se vystupuje výše. Duše je vedou, a cestou Dante mluví s Ombertem Aldobrandeschim a s malířem miniatur Oderisim da Gubbio, který líčí marnost slávy světské a ukazuje Dantovi Provenzana Salvaniho ze Sieny, jenž jde před nimi.
„Otče náš, kterýžto jsi na nebesích,
ne omezený, ale pro víc lásky,
již k prvním dílům máš tam na výsosti,
buď chváleno tvé jméno a moc tvoje
5
od tvora každého tak, jak je slušno
sladkému tvému výdechu dík vzdávat.
neb sami sebou nemůžeme k němu,
sám nepřijde-li, s důmyslem svým všakým.
10
Jak tvoji andělé ti oběť činí,
hosanna zpívajíce, ze své vůle,
tak nechať ze své dělají to lidé.
Dejž nám dnes naši manu každodenní,
bez které touto drsnou pouští nazpět
15
se ubírá, kdo nejvíc jít se trudí.
A jak my zlé to, jehož zkusili jsme,
každému odpouštíme, ty též laskav
odpusť a nehleď na zásluhu naši.
Sil našich, jež se poddávají snadno,
20
ve zkoušku nevoď s protivníkem starým,
však zbav nás od něho, jenž tak nás bode.
Poslední prosba tato, Pane drahý,
již není za nás, neboť není třeba,
však za ty, kteří pozůstali vzadu.“
25
Tak nám i sobě dobré cesty stíny
ty prosíce, se braly pod břemenem,
podobným tomu, o jakém se zdává,
dokola všechny, různě sužované
a unavené po římse té první,
30
čistíce sebe od zemského čmoudu.
Tak-li se tam vždy za nás dobře mluví,
co mluviti a činiti zde mohou
ti za ně, jichž má vůle dobrý kořen?
Jistě jim mají pomáhat smýt známky,
35
jež odsud nesli, tak by vyjít mohli
čistí a lehcí ke hvězdnatým kruhům.
„Kéž spravedlnost vám a soustrast brzy
tíž sejme, byste hnouti mohli křídlem,
jež by vás tak, jak žádáte si, zdvihlo,
40
a vy zas ukažte nám, s které strany
je k schodům nejblíže, a víc než jeden
průchod-li tu, nám rcete méně příkrý;
neb tento, jenž jde se mnou, pro břemeno
těla, jímž oblečen jest, Adamova,
45
proti své vůli se stoupáním skrblí.“
Slova jich, která v odvět dali těmto,
jež ten byl řekl, za kterým jsem kráčel,
nebylo zřejmo, z čích úst přicházela;
bylo však rčeno: „Vpravo po úbočí
50
nás držte se a naleznete průchod,
kterým lze živé osobě jít vzhůru.
A by mi balvan nevadil, jenž krotí,
mou pyšnou šíji, pročež musím nízko
nést obličej, já na tohoto, který
55
jest ještě živ a svého jména nedí,
bych pohleděl, bych viděl, zdali znám ho,
a k lítosti ho s nákladem hnul tímto.
Já Latin byl a velkého syn Toska:
byl Vilém Aldobrandesco můj otec;
60
nevím, zda zaslechli jste kdy to jméno.
Mých předků starobylá krev a lepé
skutky mne učinily tolik zpupným,
že společné jsa nepamětliv matky,
jsem zhrdal každým člověkem tak velmi,
65
že proto zemřel jsem, jak Sjenští vědí
a v Campagnaticu ví každé dítě.
Já Humbert jsem, a škodu způsobila
pýcha ne mně jen, neb mé druhy všecky
uvedla s sebou ona do neštěstí.
70
A zde mi pro ni nutno břímě toto
tak dlouho nést, až učiním dost Bohu,
když živ jsem neučinil, zde, jsa mrtev.“
Jej poslouchaje, obličej jsem sklopil,
a jeden z nich, ne tento, který mluvil,
75
se zkroutil pod břemenem, jež mu vadí,
a uzřel mne a poznal mne a volal,
s námahou oči upíraje na mne,
jenž s nimi všecek schýlený jsem kráčel.
„Ó, nejsi ty,“ jsem řek’ mu, „Oderisi,
80
čest Agubbia a umění čest toho,
jež v Paříži zvou illuminováním?“
„Bratře,“ on řekl, „víc se smějí listy,
jež barví štětcem Franco Bolognese;
vše čest jest jeho teď a moje z části.
85
A jistě bych tak dvorným nebyl býval,
dokud jsem živ byl, pro velikou touhu
být prvním, po čemž moje srdce prahlo.
Zde také pýchy pokuta se platí,
a ještě bych zde nebyl, nebýt toho,
90
že hřešit moha, vrátil jsem se k Bohu.
Ó, marné slávy lidských mohoucností!
Jak krátce zelená se na vrcholku,
v zápětí nejdou-li jí věky hrubé!
Že v malbě pole ovlád’, Cimabue
95
se domníval, a teď má Giotto potlesk,
tak, onoho že pověst zatemňuje.
Tak jeden Guido druhému vzal slávu
řeči, a snad již narozen je, který
toho i toho vyžene ven z hnízda.
100
Víc není světský povyk než dech větru,
který teď odsud přichází, teď odtud,
a mění jméno, protože směr mění.
Oč větší pověst budeš mít, když staré
se sebe tělo strhneš, než bys umřel
105
byl dřív, než papat přestal jsi a hačat,
než tisíc mine let? Což kratší doba
je proti věčnosti, než proti kruhu,
jenž v nebi točen nejvolněj, mžik oka.
Tím, jenž tak málo cesty vykonává
110
zde přede mnou, kdys Toskána vše zněla,
a teď se v Sieně sotva o něm šeptá,
jejímž byl pánem, zničena když byla
florentská zuřivost, jež byla pyšná
v čas onen, jako prodejná je nyní.
115
Je slavné jméno vaše barvou trávy,
jež přichází a odchází, a barvu
jí béře to, jímž z půdy syrá vzchází.“
A já mu: „Pravdivá tvá řeč mne učí
pokoře dobré, velký pych mi boříc;
120
než kdo jest onen, o němž mluvils právě?“
„To Provenzan je Salvani,“ dal v odvět,
„a je zde, že chtěl ve své troufalosti
Sienu všecku uvést ve své ruce.
Tak chodil a tak chodí bez ustání,
125
co zemřel: takou mincí dosti činit
musí, kdo na světě byl příliš smělý.“
A já mu: „Jestliže duch, který kraje
života vyčkává dřív než se kaje,
tam dole mešká a sem vzhůru nejde,
130
dobrá-li modlitba mu nepomáhá,
prve než tolik času co žil mine,
kterak mu uštědřeno, že sem přišel?“
„Když nejslavněji žil,“ řek’, „na náměstí
sienském postavil se otevřeně,
135
se sebe složiv všecko ostýchání,
a přítele by svého vytrh’ z trýzně,
již ve vězení Karlově on snášel,
tam odhodlal se po všech třást se žilách.
Víc neřeknu, a vím, že temně mluvím;
140
však krátký mine čas a přičiní se
tví sousedé, bys moh’ to vyložiti.
Ten skutek odňal jemu ony meze.“
1 — 6. Ne omezený: místem, tak aby nebyl zároveň všude jinde; ale pro víc lásky: Bůh miluje více to, co je dokonalejší; andělé a nebesa jsou nejdokonalejší díla jeho, a je tedy nejvíce miluje. Proto pravíme, že je na nebesích, že tam více miluje. — K prvním dílům: andělům a nebesům, jež nejdříve stvořil. — Sladkému tvému výdechu: tvé lásce. Dante tu užil o lásce slov, jichž Písmo sv. užívá o moudrosti boží: Vapor est enim virtutis Dei et emanatio quaedam caritatis omnipotentis Dei sincera (Sap. 7, 25).
13 — 21. Manu každodenní: chléb náš vezdejší, který v duchovním smyslu znamená milost a všelikou pomoc boží k našemu posvěcování a spasení. — Na zásluhu: na to, že jsme zasloužili trestů. — S protivníkem starým: ďáblem; „neuvoď nás v pokušení“. — Nás bode: ponouká, jako kůň se pobádá ostruhou.
22 — 30. Poslední prosba není za nás: neboť tyto duše již nezakoušejí pokušení. — Kteří pozůstali vzadu: na zemi, živí ještě. Modlí se tedy tyto pokorné duše za sebe i za živé na světě, a tím i Dantovi i sobě dobré cesty žádaly, dobré, totiž vedoucí k dokonalosti a k Bohu. — Od zemského čmoudu: od poskvrn tohoto života.
31 — 36. Jichž má vůle dobrý kořen: kteří jsou v milosti posvěcující, takže nejenom by chtěli, ale i mohou duším pomáhati, protože jejich modlitby za mrtvé budou míti cenu nadpřirozenou. — Známky: viny neb tresty zasloužené.
37 — 48. Spravedlnost a soustrast: boží spravedlnost a lidská soustrast, přimlouvající se za duše, se doplňují. — A vy zas: za naše dobré přání nám ukažte cestu. — Těla Adamova: těla, jež zdědil po prvním člověku. — Za kterým jsem kráčel: Virgil. — Nebylo zřejmo: protože byli přikrčeni pod balvany, jež nesli.
58 — 72. Latin jsem byl: mluví hrabě Omberto (Humbert) Aldobrandeschi di Santafiora. Jeho rodina bývala velice mocná v Toskáně, ale upadla pro války se Sienou. Nazývá se Latinem, t. j. Italem, ze země, kde se mluvívalo latinsky. — Velkého syn Toska: Tosk = Toskánec, z krajiny toskánské. Byl to Vilém Aldobrandeschi. — Nevím, zda zaslechli jste: mluví pokorně o svém slavném rodu. — Společné matky: země, z níž Bůh utvořil tělo prvního člověka. — Proto zemřel jsem: na hradě Campagnaticu byl zadušen v loži, návodem prý a za peníze Sienských. — Mé druhy: kteří jsou se mnou v tomto kruhu. Jiní vykládají o členech jeho rodiny, která brzy po něm vyhynula, ztrativši skoro všecky statky.
79 — 90. Oderisi: slavný malíř miniatur z Gubbia (Agubbio) v Umbrii, v 2. polov. XIII. století. Francouzsky se toto umění jmenovalo enluminer (italsky alluminare), asi tolik jako dnešní „ilustrovati“, jenže se provozovalo vždy barvami. — Smějí se listy: krásou barev a kreseb. — Franco Bolognese: vrstevník Dantův, patrně slavný miniátor, jinak nyní málo známý. — Hřešit moha: ještě než přišly poslední chvíle mého života.
91 — 95. Mohoucností: dovedností. — Věky hrubé: surové, chudé uměním. Přijdou-li po některém umělci věky chudé uměním, může se jeho sláva déle zelenati, nejsouc předstižena. — Cimabue: naroz. ve Florencii 1240, ? 1302, slavný malíř, vyzul se z tradic posvátné malby byzantské a jal se malovati podle přírody. Giotto, žák jeho, vysoko vynikl nad něho. S Giottem, jenž se narodil 1266 v Toskáně a † ve Florencii 1336, byl Dante osobně znám.
97 — 108. Jeden Guido druhému: vykladači většinou praví, že Guido Cavalcanti, básník florentský (asi 1250 — 1302) a přítel Dantův, zatemnil slávu Guida Guinicelliho z Bologne, v 2. polovici XIII. věku. Jiní myslí, že Guinicelli předstihl Guida delle Colonne, básníka sicilského (z Messiny, kolem r. 1250). — Ven z hnízda: z hnízda jeho slavné pověsti. — Dech větru: mění směr a jméno, ale stále je to jen ulétající vítr. — Než „papat“ přestal jsi a „hačat“ (Dante užívá slov „pappo“ = chléb a „dindi“ cink cink = peníze): než jsi vyšel z let dětského žvatlání. — Proti kruhu: naráží na nebe stálic, které se otáčí od západu na východ, ale tak zvolna, že by se otočilo dokola za 36 tisíc let, podle tehdejší astronomie.
109 — 120. Tak málo cesty: jde tak zvolna. — V Sieně: je čísti dvojslabičně (v Sjéně). — Zničena když byla: když ghibellini sienští v bitvě u Montaperti nedaleko od Sieny r. 1260 porazili guelfy z Florencie a Lukky. — Prodejná: protože všecko, dí starý vykladač Buti, dělají za peníze. — To, jímž z půdy vzchází: slunce. — Syrá: syrová, zelená (totiž tráva). — Pych mi boříc: rušíc, ničíc mou pýchu.
121 — 132. Provenzano Salvani: ze staré rodiny sienské a náčelník tamních ghibellinů. R. 1269 v bitvě proti guelfům florentským byl zajat a pak sťat. Podle jiných padl rukou jednoho svého nepřítele. — Kraje života: poslední hodinky. Dante předpokládá, že Provenzano Salvani činil pokání až v hodince smrti. Měl by tedy ještě býti v Předočistci.
136 — 142. Přítele by svého: král neapolský Karel z Anjou měl v zajetí jednoho přítele Provenzanova a žádal za něj výkupné 10 tisíc dukátů, hroze, že jinak ho dá popraviti. Provenzano, nemaje tolik peněz, postavil se na náměstí sienském a doprošoval se pomoci občanů. — Odhodlal se… třást se: zajisté toto veliké ponížení mu bylo příčinou velikého vnitřního rozčilení. — Temně mluvím: o třesení žil pro ponížení. Ale ty sám toho zakusíš, až tě vyženou z Florencie a budeš přijímati cizí milost. — Ony meze: Předočistec; nemusil tam býti, nýbrž vešel hned sem do Očistce.
O autorovi
Dante Alighieri
jeden z najvýznamnejších talianskych básnikov a spisovateľov. Je predstaviteľ renesančného humanizmu, svojimi názormi a dielami prispel aj k rozvoju…
