Božská komedie. Očistec

Již na vrcholku schodů jsme se octli,
kde po druhé se zařezává hora,
jež vystupujíc, zbavuje vin lidi.
Tam kolem dokola vrch opasuje
5
římsa, tak právě jako první, jenže
rychleji zatáčí se její oblouk.
Stín není zjevný tam ni obraz žádný;
stejně se břeh i cesta jeví holé
se skalí zabarvením posinalým.

10
„Budem-li na lidi tu čekat, bychom
se zeptali jich, strach mám,“ mluvil Básník,
„že snad se příliš naše volba prodlí.“
Na slunce potom oči pevně upřel,
pohybu středem učinil bok pravý
15
a levou stranu svoji pozatočil.
„Ó sladké světlo, na něž spoléhaje,
se novou dávám cestou, ty nás vediž,“
mluvil, „jak sluší vésti tady uvnitř.
Svět zahříváš ty, ty naň shůry svítíš:
20
příčina nepudí-li v opak jiná,
tvé paprsky vždy mají býti vůdci.“
Mnoho-li tady na míli se čítá,
tolik již tam jsme urazili cesty
za krátkou dobu, pro ochotnou vůli.
25
A letěti nám vůči bylo slyšet,
ne viděti však, duchy, ani mluví
ke stolu lásky výzvy přívětivé.
Hlas první, který pominul nás, letě,
Vinum non habent zvučně řek’ a vzadu
30
za námi opakoval zas a zase.
A dřív než úplně již nebyl slyšán,
od nás se dále, jiný „Já jsem Orest“
volaje minul, a též nezdržel se.
„Ó,“ řek’ jsem, „Otče, jaké jsou to hlasy?“
35
A jak jsem se ho tázal, ejhle třetí,
řka „Milujte ty, od nichž zlé jste vzali!“
A dobrý Mistr: „Tento kruh zde mrská
závisti vinu, pročež lásky rukou
provázky biče voděny jsou v pohyb.
40
Uzda být musí opačného zvuku:
myslím, že uslyšíš jej, po mém zdání,
než dojdeš ku průchodu odpuštění.
Však upři pevně oči svoje vzduchem
a uzříš před námi tam lidi sedět,
45
a každý usazen je podle skály.“
Tu otevřel jsem oči víc než předtím,
vpřed pozřel jsem a stíny spatřil s plášti
od barvy kamene nic nerůznými.
A když jsme ocitli se trochu dále,
50
volat jsem slyšel: „Maria, pros za nás!“,
Michala volat, Petra a vše svaté.
Nemyslím, že tak tvrdý chodí člověk
po světě dnesky, jenž by nebyl boden
lítostí nad tím, co jsem uzřel potom;
55
neb když jsem se tak blízko u nich octl,
že jejich způsoby jsem jistě vnímal,
bolestí velkou oči mé mne hnětly.
Sprostou se žíní přikryti mi zdáli
a ramenem druh druha podepíral,
60
a všickni byli břehem podpíráni.
Tak slepí stávají, jimž nutné chybí,
kde odpustky jsou, potřeby své žádat,
a na druha druh hlavu nachyluje,
by uvedl se v soustrast lidí rychle
65
ne zazníváním slov jen, nýbrž také
tváří, jež není méně žádostiva.
A jako k slepým slunce nedochází,
tak stínům tam, jak právě teď jsem mluvil,
nebeské světlo ze sebe dát nechce;
70
neb železná nit prochází všem víčky
a sešívá, jak divokému činí
se krahujci, že nechce býti klidný.
Mně zdálo se, že příkoří, jda, činím,
ty stíny vida, nejsa od nich viděn,
75
i obrátil jsem se k své Radě moudré.
On dobře věděl co chce němý říci
a proto nevyčkal, až otáži se,
však řekl: „Mluv, a stručný buď a bystrý.“
Virgil mi kráčel po té straně římsy,
80
odkud se může spadnouti, neb žádným
zábradlím není vůkol ověnčena.
Se strany druhé měl jsem zbožné stíny,
kteréžto pro strašlivé sešití své
tak svíraly, že svlažovaly líce.
85
K nim obrátiv se, „Ó vy, kteří jisti,“
jsem počal, „jste, že uvidíte světlo
vznešené, o něž jen dbá vaše touha,
kéž milost brzy rozpustí vám pěny
vašeho svědomí, tak aby jasně
90
jím Řeka mysli mohla sestupovat,
a vy mi rcete (neb mi bude milo
a vzácno), latinská-li duše s vámi
tu jest, a snad jí prospěje, když zvím to.“
„Ó bratře můj, z nás měšťankou je každá
95
pravého města; ale ty chceš říci,
že poutnicí kdys v Italii žila.“
To zdálo se mi za odpověď slyšet
maličko dále, než kde stál jsem právě,
pročež jsem dal se ještě blíž tam slyšet.
100
Stín shléd’ jsem mezi jinými, jenž čekal,
dle tváře, a dít chtěl-li by kdo „kterak?“,
jak slepci činívají, bradu zdvíhal.
Já „Duchu“, řek’ jsem, „jenž, bys vzhůru vystoup’,
se moříš, ten-lis, jenž mi odpověděl,
105
buď místem nebo jménem se mi oznam.“
„Ze Sieny byla jsem a zde,“ zněl odvět,
„jak tito všichni čistím život hříšný,
slzejíc k Onomu, by skyt’ nám sebe.
Moudrá jsem nebyla, ač nazývali
110
mne Sapií, a mnohem větší radost
jsem z cizích měla škod než ze svých zdarů.
A abys nemyslil si, že tě klamu,
slyš, byla-li jsem bláhová, jak dím ti.
Když dolů se již chýlil let mých oblouk,
115
blíž Colle s protivníky svými střetli
se spoluobčané mí, a já za to
se modlila, co Bůh již ustanovil.
Tam poraženi jsou a obráceni
na hořké kroky útěku, a vidouc
120
ten hon, já radost pocítila větší
vší jiné, takže smělou tvář jsem zdvihla,
volajíc k Bohu: ,Strach již nemám z tebe!‘
jak činí drozd, když oteplí se chvíli.
Pokoj jsem s Bohem učinila posléz
125
na konec života, a nebyla by
pokáním ještě povinnost má menší,
by nebylo, že pamatoval na mne
Pier Pettignano v modlitbách svých svatých,
jemužto pro lásku mne zželelo se.
130
Kdo však jsi ty, jenž se tu dotazuješ
po našem stavu a máš rozvázané
oči, jak za to mám, a mluvě dýcháš?“
„Oči mi tady ještě budou vzaty,“
já řek’, „však krátko, neb je skrovná vina,
135
že byly se závistí obraceny.
Je mnohem větší strach, jímž zaražena
je duše moje z muky tady vespod,
neb již mne dolejší ten náklad tíží.“
A ona ke mně: „Kdo tě tedy přived’
140
sem vzhůru k nám, když dolů mníš se vrátit?“
A já: „Zde ten, jenž se mnou jest a mlčí.
A živ jsem; pročež, duchu vyvolený,
mne žádej, chceš-li, abych ještě pro tě
na onom světě smrtelnou hnul nohou.“
145
„Toť taká sluchu novina,“ zněl odvět,
„že znak to velký, že tě Bůh má v lásce,
pročež mi někdy pomáhej svou prosbou.
A prosím pro to, po čem nejvíc toužíš,
toskánskou zemi budeš-li kdy šlapat,
150
bys u mých příbuzných mou pověst zhojil.
Uzříš je mezi bláhovým tím lidem,
jenž doufá v Talamon a ztratí při tom
víc naděje než Dianu chtě najít,
však více při tom ztratí admiráli.