Božská komedie. Očistec

Mezitím co vystupují, Statius, jejž k tomu vyzval Virgil, vysvětluje Dantovi vznik člověka a kterak duše se objevují v podobě viditelné. Ocitají se pak v sedmém okruží, kde se trestá hřích smilstva. Duše v plamenech tam pějí a provolávají příklady čistoty.

1 — 21. Slunce bylo toho času ve znamení Skopce, za nímž jde znamení Býka. Na každé znamení zvířetníku připadají dvě hodiny. Když tedy znamení Býka vstoupilo do poledního kruhu, bylo slunce již dvě hodiny dále za poledním kruhem, a na opačné polokouli noc již minula půlnoc, jež byla teď ve znamení Štíra; v Očistci byly dvě hodiny s poledne, v Jerusalemě, na opačném bodu zeměkoule, dvě hodiny s půlnoci. Bylo třeba pilně jíti. — Těsností: nutí pocestné jíti řadou za sebou. — V kon, jejž činí: otvíraje již ústa. — Až po železo: jako by napjal tětivu luku tak, že železo, hrot šípu, se dotýká oblouku. — Kde se živit: ve druhém životě není třeba pokrmu.

22 — 36. Meleagr: syn Oenea, krále kaledonskóho, a Altaeje. Když se narodil, věštily mu Sudičky, že bude živ, dokud neshoří poleno, jež právě hodily na oheň. Matka uhasila poleno a skrývala je pečlivě. Když později Meleagr, znesvářiv se s bratry matčinými, je zabil, Altaea hodila poleno na oheň, a Meleagr zemřel, když dohořelo. — Trpké: těžké k pochopení; jako trpké, nezralé ovoce je obtížné chuti. Stejný pojem vyjadřují slova tvrdé a uhniličené, hnilička. — Zde Statius: Virgil, obraz přirozeného rozumu, nestačí na některé věci, jež mají býti nyní vyloženy (na př. o původu duše lidské). Statius, rozum to osvícený křesťanstvím, musí přijíti na pomoc. Mohlo by se také říci, že Statius znamená zde ethiku křesťanskou. — Rány: tvé nevědomosti. — Věčný vid: jiní zde čtou „věčnou mstu“. „Věčný vid“ snad znamená „řád ustanovený věčným Tvůrcem“.

37 — 60. V otázce: jak může hubnouti bytost, jež nepotřebuje již pokrmu. Statius nejprve vykládá vznik těla lidského, a to slovy důstojnými a počestnými, jak se sluší na tak veliké dílo boží moudrosti. — Krev dokonalá: ta část krve již plně vytvořené, které žíly do sebe nevstřebávají, aby se jí živilo a stále vytvářelo celé tělo. — Stejně jako ona: jako ta krev, jež teče žilami, aby je, totiž rozmanité údy lidské, stále vytvářela. — Ztrávena znova: krev „dokonalá“ po trojím ztrávení (v žaludku, v játrech a v srdci), znova ještě byvši ztrávena, pročištěna, splývá atd. Jsou to arci theorie doby Dantovy. — Na krev druhého: druhého člověka; spojuje se s tou látkou, kterou matka budoucího člověka k jeho utvoření přirozeně poskytuje a která podle starých také byla jakousi dokonalou krví. — Trpět: přijímat působení toho živlu, jejž skýtá otec nové bytosti. — Druhá: živel činný, oplodňující. — Místo dokonalé: srdce. Ze srdce byla vytlačena tato krev a ze srdce vzala schopnost tvořivou. — Spojena s ní: krev činná spojena s krví trpnou. — Srážejíc: zhušťujíc v pevnější celek onu krev, a připravujíc tak látku své činnosti další. — Mohutnost činná: semene mužského, stává se duší, principem života v nové bytosti. Ale dosud je takovou duší, jakou má rostlina, je pramenem života vegetativního. Rozdíl je ten, že v rostlině tento princip životný již znamená konec vývoje rostliny (na břeh přišla), při zárodku lidském jest ještě další vývoj, proto je tato (vegetativní duše zárodku) na cestě, ne u cíle. — Síly ustrojovat: vytvořovati ústrojí rozličných sil, mohutností (sluchu, zraku atd.), které se spatřují u živočišstva prázdného rozumu. — Jichž je sémě: princip, zdroj. — Z ploditelova srdce: tam přirozenost lidská (moudrostí a vůlí První Příčiny všech věcí) jako by napřed myslela na všecky údy bytosti, jež bude zplozena. A odtamtud mohutnost tvořivá, jež se stala duší vegetativní, si přináší schopnost vytvářeti ústrojí smyslová a jiná. A když jsou utvořena, tato mohutnost činná, která se dříve stala duší vegetativní, nyní jest duší sensitivní, živočišnou, jež jsouc zdrojem vší činnosti pouze živočišné, zároveň dále zůstává zdrojem vší životní činnosti vegetativní. Dante se uchyluje od sv. Tomáše tím, že sv. Tomáš učí, že nejdříve tvořivá síla semene a pak duše vegetativní zaniká a na její místo vchází duše sensitivní, kdežto podle Danta máme vývoj téže síly tvořivé, jež byla v semeni ploditelově.

61 — 66. Než mluvícím: bytostí rozumovou, člověkem schopným myšlení a vyjadřování svých myšlenek slovem. Co bylo jen živočichem, konečně má se státi člověkem, živočichem rozumným. — Bod: otázka, záhada. — Moudřejšího tebe: Averroa (Averroes, Ibn Rošd), slavného filosofa arabského a vykladatele Aristotelova. Nar. se v Kordově r. 1126, † 1198. — Trpný rozum: filosofie scholastická rozeznává v duši lidské rozum trpný (intellectus possibilis), jejž naši thomisté nazývají mohutností poznávací, a rozum činný (intellectus agens), „mohutnost abstrahující“, dvojí to mohutnost skutečně se od sebe lišící. Rozum trpný definují jakožto poznávací mohutnost duševní, která poznává bytost (ens, „jsoucí“) povšechně a neurčitě branou (tedy ne jako podstatu, ne jako případnost, ne jako jsoucí skutkem nebo možnou atd., nýbrž zkrátka a povšechně: „jsoucí“, „to, co nějak jest“) a to v přirozenosti nějaké smyslové (t. j. v něčem, co vskutku jest a co lze smysly našimi pozorovati). Tento rozum trpný (possibilis) má jakousi povahu trpnou v tom smyslu, že jest způsobilý přijímati v sebe svůj předmět a tímto předmětem býti přiváděn ke svému vlastnímu výkonu, t. j. k poznávání bytosti (jsoucího) povšechně a neurčitě brané v přirozenosti (quidditě) smyslové. — Rozum činný (intellectus agens), „mohutnost nehmotná duše naší, která to, co může býti poznatelné (ne ještě poznané), činí vskutku poznatelným“. Zkrátka: rozum trpný jest mohutnost nehmotná a bývá ve svůj výkon (poznávací) uváděna svým předmětem, jejž v sebe přijímá. Tento předmět musí býti také nehmotný (neboť hmotné nemůže v nehmotné přímo působiti). Ale první předmět našeho rozumu jsou věci hmotné (vlastně, jak výše řečeno, bytost (ens) povšechně a neurčitě braná, existující v přirozenosti (quidditě) smyslové, přístupné poznávání smyslovému). Tento předmět musí býti zbaven své hmotnosti, aby byl schopen býti přijat od rozumu trpného. A to činí rozum činný, když zbavuje předmět rozumu trpného jeho hmotnosti, a jakožto představu, nebo jakožto rozumem poznatelný obraz věci (species intelligibilis) jej činí předmětem, přizpůsobeným rozumu trpnému tak, aby od něho mohl býti v sebe přijat, a s ním jsa spojen, mohl jej uvésti v úkon jeho vlastní, rozumové poznávání. — V blud uved’: Averroes chápal, že činnost rozumová je nehmotná, není přímo závislá na ústrojí hmotném, tak jako vidění, slyšení naše atd. Poněvadž pak člověk se vyvíjí ze semene hmotného, chápal, že rozum, princip úkonů nehmotných, nemůže býti výsledkem tvořivé síly semene. Odkud tedy rozum? Pojem stvoření duše lidské byl mu neznám; řekl tedy, že existuje jakýsi jeden rozum mimo člověka, a tento jeden rozum se spojuje s mohutnostmi smyslovými každého člověka, takže podle něho duše lidská by se ve své podstatě nelišila od duše zvířeti, a jen účastenstvím v onom jednom rozumu by byla vyvyšována pro čas života k činnosti rozumové. — Neviděl: že by činnost rozumu měla zapotřebí nějakého ústrojí hmotného; viděl naopak, že ho nemůže míti. Viz Jos. Kachník, Dějiny filosofie (Praha 1904), str. 138 — 159.

67 — 78. Otevři hruď: nepraví „mysl“, nýbrž „hruď“, srdce. Protože vůle, kterou jsme zvykli klásti do srdce, často překáží pochopení pravdy. — Učlenění mozku: tak, jak má býti v člověku. Smysly a obraznost podávají rozumu látku, ale smysly a obraznost předpokládají mozek. Mozek musí býti připraven, než rozumná duše se stane životním principem v člověku. — První Původ pohybu: Bůh, jenž jest první hybná síla, ale sama od jiného nehnutá. A pohybem se rozumí také život a jeho projevy. — Dechne: stvoří, učiní svou vůlí. — Nového: každá duše lidská je nové stvoření. — Plný sil: rozmanitých mohutností. — Najde tam: v zárodku lidském. „Činným“ se tu rozumí princip života vegetativního a sensitivního (živočišného) — duše živočišná, sensitivní. K oboru života vegetativního, jenž je obsažen v životě sensitivním, náleží síla vyživovací, vzrůstová a plodivá; k oboru života sensitivního patero smyslů vnějších a čtvero vnitřních (smysl obecný, obrazivost, hodnotivost — aestimativa — a paměť), pak jisté mohutnosti žádací. — Stáhne v svou podstatu: utvoří z toho, co v zárodku našel, a ze sebe jednu duši, která má činnost vegetativní a sensitivní a rozumovou. — A se na se vrací: o sobě přemýšlí, svou činnost pozoruje, reflektuje. To by nemohla mohutnost, vázaná na hmotné ústrojí; neboť hmotné nemůže se samo na sebe vraceti. Nelze zde pominouti poznámky, kterou k veršům 73 a 74 činí P. Dominik Palmieri S. J. ve svém výkladu Božské Komedie. Podle sv. Tomáše, jak řečeno výše, duše sensitivní zaniká ve chvíli, kdy Bůh stvoří rozumnou duši, jež sama pak je principem činnosti vegetativní, sensitivní i intellektuální. Sv. Tomáš a žádný pravý scholastik nepřipouští v člověku společnou existenci dvou různých principů, jednoho sensitivního, druhého intellektuálního. Ale slova Dantova (alespoň tak, jak je tu čteme) se s tím nesrovnávají. Není v nich zmínky, že by duše sensitivní přestala existovati, nýbrž praví se, že duch, nově stvořený, do sebe stáhne to, co najde v zárodku činné, tedy princip života vegetativního a sensitivního, a bude (pak) jednou duší. Originál má fassi un’ alma sola, „udělá se jen jednou duší“, z těchto dvou totiž, dokládá P. Palmieri. A přirovnání o vzniku vína se zdá mínění Palmieriho potvrzovati, protože ze slunečního tepla a révové šťávy vzniká podle Danta víno. Tedy podle něho (a podle výkladu P. Palmieriho) by se duše sensitivní spojovala s duší rozumovou nově stvořenou. Rozdíl mezi Averroem a Dantem záleží v tom, že Averroes princip rozumový pokládá za oddělený od duše sensitivní, kdežto Dante dělá z těchto dvou jednu duši a spojuje oba principy jednotou přirozenosti. Averroes naopak dělil přirozenost principu sensitivního od přirozenosti principu rozumového, takže v témže člověku zůstávaly vedle sebe, a princip rozumový (intellectus possibilis) nad to jen jako něco existující mimo člověka, spojené s jeho sensitivní duší jen na čas tohoto života a existující jako jediný číslem rozum trpný, jediný princip poznávání, spojující se na čas se sensitivní duší každého člověka. Tím také padala osobní nesmrtelnost lidské duše. Tomu bludu ovšem se Dante vyhnul, ale přece to, co zde praví, je názor, zavržený na koncilu viennském 1311 až 1312. Dante snad (míní P. Palmieri) neznal příslušný dekret koncilu viennského, nebo měl za to, že se jeho mínění dekretu tomu neprotiví, protože také on uznával, že rozumová duše je podstatnou formou lidského těla, t. j. tím, co lidské tělo dělá právě takovým, lidským, tělem, a že jest jen jedna. — Teplo sluneční atd.: P. Cornoldi S. J., známý thomista, uznává, že výklad těchto slov je těžký. Dante patrně pokládal s Aristotelem teplo za jakost (kvalitu) teplého tělesa (v tomto případě slunce) a chce prý říci, že působením tepla látka, která není ještě vínem, t. j. révová šťáva, nabývá přirozenosti vína, nebo jinými slovy, nabývá principu činnosti sobě vnitřního, kterého dříve neměla.

79 — 87. Lachesis: druhá Parka (Sudice), která spřádá nit životní. — V koření: lidským je tu rozuměti mohutnosti, vázané na tělesné ústrojí, totiž smysly zevnitřní i vnitřní, božským mohutnosti nehmotné, nevázané na tělesné ústrojí, totiž rozum, vůli a rozumovou paměť. Těmito druhými mohutnostmi se člověk podobá Bohu, proto je Dante nazývá božským (božskou stránkou duše). P. Palmieri myslí, že se tu znova potvrzuje, co bylo řečeno ve v. 73 a 74: „božské“ je nový duch, jejž Bůh dechl, „lidské“ to, co duch již našel a stáhl ve svou podstatu. Podle filosofie scholastické je duše svou bytností jedna a je v člověku principem vší jeho vnitřní činnosti. Tuto činnost nevykonává bytnost duše přímo, nýbrž skrze své dvojí mohutnosti, o nichž výše. Rozdíl mohutností je ten, že mohutnosti nehmotné mají bytnost duše za svůj činný princip (za zdroj své činnosti) i za svůj podmět (subjekt). Mohutnosti hmotné naopak (sluch, zrak, obraznost atd.) mají sice bytnost duše za svůj činný princip, ale ne za svůj podmět, jimž je celý člověk, složený z duše a těla. Takže když duše vyjde z těla a zůstane sama, tyto druhé mohutnosti jsou němé, t. j. bez těla, kterého potřebují, nemohou býti činny, ale protože v duši zůstávají jako svým kořenem, hned zase začnou býti činné, jakmile se duše spojí opět s tělem. Druhé mohutnosti, nehmotné, majíce duši samu za svůj podmět, mohou býti činny i bez těla, ba, jsou bystřejší, poněvadž duše oddělená od těla má duchovnější způsob poznávání a není ve své činnosti rušena dojmy smyslovými. — Soudná mohutnost: rozum, který tvoří úsudky. — Na jeden z dvou břehů: buď na břeh pekelné řeky Acherontu, jest-li zavržena, nebo na břeh mořský, kde se Tibera vlévá do moře a odkud anděl převáží duše do očistce. — O svých cestách: dozví se, kam půjde.

88 — 108: Zde Dante vykládá výtvor své fantasie. Duši omezuje místo, t. j. „tam“, na určitém místě. Jako za živa duše vysílala ze srdce skrze krev schopnost, tvořivou údů lidských, se všemi jejich úkony, tak po smrti duše vyzařuje podobnou moc tvořivou do vzduchu a vytváří si tělo jakési vzdušné, které si počíná tak, jako si počínávalo tělo skutečné. Ale s tímto tělem netvoří nyní duše jednu podstatu, jako tvořila s tělem pozemským, které oživovala, jsouc jeho formou (ve smyslu scholastickém). Statius tím chce Dantovi ukázati, jak tato těla vzdušná mohou hubeněti, jeviti bolest atd. — Barvami rozličnými: duhou. — Ústrojí smyslu každému: tvoří oči, uši atd. v tomto těle vzduchovém. — Již se divíš: hubenosti naší. Na tomto těle se jeví, co by se jevilo na smrtelném, kdyby člověk chtěl jísti a píti, a nemohl by.

109 — 139. Ku poslední muce: kde se trpí tresty za hříchy smilstva, v sedmém a posledním kruhu. Velice moudře činí Dante výklad o plození nového člověka nežli vejdou do kruhu, kde se trestají hříchy, jichž se dopouští člověk zneužíváním schopnosti rozmnožovací, ať tím, že jí užívá mimo řádné manželství nebo že jí užívá (ať mimo manželství ať v manželství) proti zákonům přírodním, maře účel této schopnosti. — Břeh: stoupající stěna. — Římsa: okraj cesty, po níž lze jíti. — Svým očím: očima vchází náruživost do duše. — Summae Deus clementiae: „Bože svrchované vlídnosti“; začátek hymnu, který se zpívá při sobotních jitřních hodinkách a v němž se prosí o dar zdrželivosti. — Neméně: stejně ho hnulo napomenutí Virgilovo, aby měl pozor. — Virum non cognosco: „Muže nepoznávám“, slova nejsvětější Panny k andělu Gabrielovi, když jí zvěstoval, že bude matkou. — V les běhla: druhý příklad čistého smýšlení. Helika, dcera Lykaonova a jedna z nymf, družek panenské bohyně Diany, byla svedena Jovišem, pročež ji Diana (milovnice lesů) od sebe vyhnala a Juno ji proměnila v medvědici. — Venušina jedu: smyslné lásky. — Ctnost a manželství: ctnost čistoty, která i v manželství má býti, bráníc všemu, co by se protivilo zákonům přírodním a bylo by proti cíli mohutnosti rozmnožovací. — Jídly: příklady, jež léčí jako dobrý pokrm. — Poslední ránu: nezřízené smyslnosti.