Božská komedie. Očistec

Již Slunce na obzor se nachýlilo,
jehožto polední kruh Jerusalem
přikrývá právě nejvyšším svým bodem;
a noc, jež protilehlá jemu krouží,
5
ven z Gangu vycházela, držíc Váhy,

které jí padají, když vrch má, z ruky,
takže se růžové a bílé tváře
Jitřenky krásné v těch, kde byl jsem, místech,
měnily velkým věkem v oranžové.
10
My ještě vždy jsme podle moře byli,
jak lidé, kteří myslí na svou cestu,
již srdcem jdou a tělem prodlévají.
A ejhle, jako právě před svítáním
Mars hustou parou rudě prosvituje
15
nad mořskou plání dole na západě,
tak uzřel jsem — a kéž je ještě uzřím! —
po moři světlo přicházet tak rychle,
že žádný let se tomu nevyrovná.
Od něhož jak jsem odvrátil byl trochu
20
oči, bych otázal se Vůdce svého,
pak světlejším a větším jsem je uzřel.
Pak s obou jeho stran se ukázalo
nevím co bílého a vespod pod ním
ven ponenáhlu jiné ještě vyšlo.
25
Můj Mistr ještě nepromluvil slova,
když první bílé zjevilo se křídly;
ale když dobře poznal správce lodi,
vzkřik’: „Hleď, bys ihned kolena svá sklonil;
ejhle, tu anděl boží; sepni ruce,
30
teď také úředníky budeš vídat.
Viz, lidskými jak prostředky on zhrdá,
takže ni vesel ani plachet nechce
krom křídel svých, z tak dalekých sem břehů.
Viz, kterak má je vytýčená k nebi,
35
ovzduší rozrážeje věčným peřím,
jež jako smrtelná srst nemění se.“
Pak, jak se víc a víc k nám přibližoval
pták boží, jasnějším se objevoval
tak, že ho nemohlo snést oko z blízka,
40
však sklopil jsem je. A on na břeh přišel
s lodičkou rychlounkou a tolik lehkou,
že voda nic jí nejímala v sebe.
Stál vzadu nebeský ten kormidelník,
taký, že blaženost měl psanou v tváři,
45
a víc než sto tam sedělo vnitř duchů.
In exitu Israel de Aegypto
zpívali všichni vesměs jedním hlasem
s ostatním, co je v žalmu tom pak psáno.
Pak požehnal jim svatým znakem kříže,
50
pročež se oni všichni vrhli na břeh,
a on zas odešel, jak přišel, rychle.
Zástup, jenž zůstal tam, se místa toho
zdál nepovědomým být, hledě vůkol
jak ten, kdo nových věcí okušuje.
55
Den vystřelovalo již zevšud Slunce,
kteréžto bylo šípy zářícími
zahnalo s prostřed nebe Kozorožce,
když vůči nám lid nový zdvihl čela,
řka: „Ukažte nám, jestliže vy víte,
60
kudy je cesta jíti vzhůru na vrch.“
A Virgil odvětil: „Vy za to máte
snad, že jsme povědomi v těchto místech;
my však jsme poutníci, jak vy jste právě.
Před vámi maličko jsme přišli dříve,
65
však jinou cestou, drsnou tak a trudnou,
že stoupání teď hrou se nám zdát bude.“
Ty duše, které byly sobě všimly,
dle mého dýchání, že živ jsem ještě,
žasnouce, udivením zesinaly.
70
A jako k poslu, olivu jenž nese,
lid shlukuje se, noviny chtě slyšet,
a nikdo neštítí se tlačenice:
tak upjaly se ke tváři mé všecky
ty duše šťastné, zapomínajíce
75
téměř se krásnými jít učiniti.
Já jednu z nich jsem kupředu jít uzřel,
aby mne objala, s tak velkým citem,
že pohnula mne stejně učiniti.
Ó marné stíny, pohled vyjímajíc!
80
Já třikrát za ni ovinul jsem ruce
a třikrát jsem se s nimi na hruď vrátil.
Podiv se nakreslil mi, myslím, v tváři;
pročež stín usmál se a poustoupil,
a já, jda za ním, dále jsem se tiskl.
85
Řekl mi dobrotivě, abych ustal;
tu poznal jsem, kdo jest, a prosil jsem ho,
by prodlel maličko a mluvil se mnou.
On odvětil: „Jak miloval jsem tebe
v smrtelném těle, tak i uvolněný;
90
proto se pozdržuji; proč však ty jdeš?“
„Casello můj, bych sem se vrátil opět,
kde jsem, já konám tuto pout,“ jsem řekl;
„však, proč je tobě tolik času vzato?“
A on: „Mně žádná nestala se křivda,
95
když ten, jenž koho chce a kdy chce béře,
mne několikrát odepřel sem převézt:
neb z vůle spravedlivé svou on tvoří.
Však od tří měsíců již bral teď na loď
s pokojem veškerým, kdo přál si vstoupit:
100
pročež já, jenž jsem obrácen byl nyní
k pomoří, kde se Tiber slaným stává,
od něho dobrotivě byl jsem přijat.
Teď k tomu ústí namířil svá křídla,
protože tam se vždycky shromažďují,
105
kdokoli dolů k Acherontu nejdou.“
A já mu: „Nebéře-li nový zákon
ti paměť aneb výkon milostného
zpěvu, jenž zkájíval mé touhy všecky,
laskavě nyní maličko tím potěš
110
mou duši, která přicházejíc se svou
sem osobou, je tolik zkormoucena.“
„Láska, jež hovoří mi uvnitř v mysli,“
on započal v tu chvíli tolik sladce,
že sladkost ta mi doposud zní v duši.
115
I Mistr můj, i já, i oni lidé,
již byli s ním, se tolik spokojeni
zdáli, jak žádný o jiné by nedbal.
Pozorni byli jsme a upoutáni
na jeho tóny, a hle, ctný kmet tady,
120
volaje: „Duše liknavé, co je to?
Jaká to nedbalost? Nač toto dlení?
Spěchejte k hoře, byste svlékli slupku,
jež nedává vám Boha jasně vidět!“
Jak, zobajíce zrní nebo jilek,
125
holubi na pastvu se shromáždivší,
klidní, své zvyklé pýchy nejevíce,
věc udá-li se, ze které strach mají,
hned rázem jídla nechávají býti,
protože popadá je větší péče:
130
tak uzřel jsem ten zástup čerstvě přišlý
nechávat zpívání a prchat k stráni,
jak ten, kdo běží a kam přijde neví;
aniž byl nás dvou odchod méně spěšný.