Božská komedie. Očistec
Autor: Dante Alighieri
Digitalizátori: Viera Studeničová, Eva Lužáková, Tibor Várnagy, Viera Marková, Pavol Karcol
Ocitají se u schodiště do třetího okruží. Anděl shlazuje Dantovi druhé P s čela. Nahoře Dante jest vytržen u vidění, v němž spatřuje příklady mírnosti. Pak spatří blížiti se hustý dým, jenž je úplně zahalí. V něm činí pokání, kdo hřešili hněvivostí.
Kolik lze mezi skonáváním třetí
hodiny a dne začátkem zřít sféry,
jež vždycky laškuje, jak dítě činí,
tolik již zdálo se, že do soumraku
5
zůstává slunci konat běhu svého:
byl večer tam, a tady půlnoc byla.
protože tak jsme obešli již horu,
že jsme teď přímo na západ se brali,
10
když ucítil jsem, že mi tíží čelo
lesk jakýs mnohem více nežli prve,
a k žasu byly nezřejmé mi věci:
pročež jsem k vršku obočí zdvih’ ruce
a učinil si stinidlo, jež bývá
15
pilníkem na přílišnost viditelna.
A jak když od vody neb od zrcadla
paprsek skáče na opačnou stranu,
stoupaje vzhůru způsobem, jenž stejný
je s tím, jímž slétá, a se uchyluje
20
v touž od padání kamene dál stejnou,
jak zkušenost a umění to jeví,
tak se mi zdálo, že mne udeřilo
světlo tam přede mnou se odrazivší,
pročež můj zrak byl k utíkání chvatný.
25
„Co je to, sladký Otče, před čím zraku
nemohu chránit tak, by platno bylo,“
jsem řek’, „a vůči nám se zdá to jíti?“
„Nediv se, jestliže tě oslepuje
nebeská čeleď,“ on mi odpověděl,
30
„toť posel, jenž jde zvát, by výš šel člověk.
Zakrátko bude, že zřít tyto věci
těžko ti nebude, však rozkoš bude,
kolik ji cítit schopnýs’ od přírody.“
Když jsme se před andělem požehnaným
35
octli, řek’ hlasem veselým: „Zde vstupte
na schody, příkré mnohem méň než druhé.“
My stoupali, již ztamtud odešedše,
a Beati misericordes vzadu
zněl zpěv a „Ty, jenž vítězíš, se raduj!“
40
Já se svým Mistrem sami dva jsme vzhůru
se ubírali, a já, jda, jsem myslel,
kterak bych prospěch získal ze slov jeho.
A k němu jsem se obrátil a tázal:
„Co mínil z Romagně duch, zmínku čině
45
i o účastníku i o zákazu?“
Pročež on ke mně: „Největší své chyby
poznává škodu, a div nebuď tedy,
když kárá to, by menší pláč byl proto.
Protože střetají se vaše tužby
50
tam, kde se společenstvím podíl menší,
ke vzdechům závist měchy pohybuje.
Kdyby však láska svrchované sféry
toužení vaše obracela vzhůru,
té bázně nebylo by v prsou vašich,
55
neb čím víc bytostí tam praví ,naše‘,
tím více dobra za podíl má každá
a více lásky v klášteře tom plane.“
„Já uspokojení jsem více prázden,“
jsem řekl já, „než kdybych dřív byl mlčel,
60
a více pochybnosti v mysli sbírám.
Jak možno jest, by dobro rozdělené
vlastníků více bohatější sebou
činilo, než když málo jich jím vládne?“
A on mi: „Protože ty mysl zase
65
upíráš jenom ku pozemským věcem,
z pravého světla temno vyvozuješ.
To nesmírné a nevýslovné Dobro,
jež jest tam nahoře, tak spěchá k lásce,
jak paprsek jde ku lesklému tělu.
70
Tolik se dává, kolik žáru najde,
takže ať jakkoli se láska šíří,
Výbornost věčná rozrůstá se nad ní.
A čím víc lidí v nebi má se rádo,
víc dobré lásky hodno tam, a víc jí,
75
a jako zrcadlo druh druhu dává.
A hladu-li tě nezbavil můj výklad,
uvidíš Beatrici a ta plně
tě zprostí této i vší jiné tužby.
Přičiň se jenom, aby bylo brzy,
80
jako již dvě jsou, pět ran zahlazeno,
jež tím se hojí, že má člověk lítost.“
Jak chtěl jsem říci: „Tys mne upokojil,“
uzřel jsem, že jsem na jiný kruh přišel,
takže zrak zvědavý mne přiměl mlčet.
85
Tam se mi zdálo, že jsem znenadání
vytržen ve vidění extatické
a v jakéms chrámu několik zřím osob;
a žena jakás na prahu že praví
s mateřským sladkým vzezřením: „Můj synu,
90
proč vůči nám ty učinil jsi takto?
Hle, s bolestí tvůj otec a já tebe
jsme hledali!“ A jak s tím slovem zmlkla,
co jevilo se dřív, se rozplynulo.
Pak jiná se mi zjevila s tou vláhou
95
po lících dolů, kterou bolest roní,
když v člověku se z velké zlosti zrodí,
a dít se zdála: „Jsi-li ty pán z města,
o jehož jméno bozi tak se přeli
a odkud všecka věda vyzařuje,
100
pomsti se na těch smělých pažích, která
objala naši dceru, Pisistrate!“
A pán se mi zdál laskavý a mírný
jí odpovídat s obličejem klidným:
„Co tomu, jenž nám zle chce, učiníme,
105
když toho, jenž nás rád má, odsoudíme?“
Pak lidi hněvem vznícené jsem uzřel
kameny vraždit jinocha a mocně
na sebe křičet stále: Bij ho, bij ho!
A jej jsem viděl skláněti se pro smrt,
110
která již tížila ho, dolů k zemi,
však z očí činil nebesům vždy brány,
v takovém boji prose Nejvyššího,
by odpustil jej pronásledujícím,
s tím vzezřením, jež soustrast vyluzuje.
115
Když moje duše ven se navrátila
k věcem, jež krom ní pravdivy jsou venku,
poznal jsem své ne nepravdivé bludy.
Můj Vůdce, jenž mne vidět moh’ si vésti
jak člověka, jenž probírá se ze sna,
120
děl: „Co ti je, že nemůžeš jít zpříma?
Ale jdeš se mnou víc již než půl míle,
nohama motaje, a oči hale
jak ten, jímž víno nebo spánek klátí?“
„Můj sladký otče, chceš-li poslechnout mne,
125
já povím ti,“ jsem řekl, „co jsem viděl,
když nohy mé mi takto byly vzaty.“
A on: „Bys na tváři měl na sto masek,
mně nebyly by přece uzavřeny
tvé myšlenky, ať jakkolivěk malé.
130
Co viděls, bylo, by ses nevymlouval
pokoje vodám otevírat srdce,
jež z věčného se vylévají zdroje.
Já neptal se ,Co je ti?‘ proč se táže,
kdo dívá se jen okem, nevidoucím,
135
když tělo leží, zbaveno jsouc ducha,
však ptal jsem se, bych nohám tvým dal sílu;
tak sluší líné poháněti, dlící
užívat bdění svého, když se vrací.“
Večerem brali jsme se, pozor napřed
140
majíce, kam až oči mohly dospět,
naproti pozdním paprskům a světlým.
A ejhle proti nám se ponenáhlu
dým jakýs blížiti jak noc tak temný,
aniž kde místo bylo, ujít jemu.
145
Tento nám oči vzal a vzal vzduch čistý.
1 — 15. Mezi skonáváním třetí hodiny: mezi devátou a šestou ranní hodinou. Hodiny se počítaly od šesti do šesti, po dvanácti ve dne a v noci. — Sféra, jež laškuje: je nestálá jako dítě; podle staré astronomie sféra zde znamená nebe, v němž jest kruh ekliptiky, zdánlivé to dráhy sluneční. Přirovnání není nejšťastnější. Slunci zbývaly asi 3 hodiny dráhy — byly tedy tři hodiny odpoledne. — Večer: ne v našem smyslu, nýbrž v středověkém, poslední tři hodiny dne (3 — 6). V 6 hodin se začíná Dantovi noc. — Tady: v Italii, kde Dante píše o své pouti. Když v Očistci byly tři hodiny s poledne, v Jerusalemě na severní polokouli byly tři s půlnoci, a v Italii, která je podle Danta vzdálena od Jerusalema 45 stupňů, byla půlnoc. — V prostřed nosu: rovnou do obličeje. — Tíží čelo: činí obtíž. — K očí vrcholku: nad oči, k obočí. — Pilníkem atd.: světlo, jsouc příliš jasné, téměř ochromuje náš zrak. Stinidlem se umenšuje a jako upilovává tato přílišnost viditelna, t. j. předmětu našeho zraku.
16 — 36. Způsobem: v stejném úhlu. — Od padání kamene: od kolmice. — Přede mnou: na zemi, od země se odrazivší. — K utíkání: zrak můj se odvrátil. — Od přírody: od přírozenosti způsobilý, cítiti tu rozkoš. — Příkré mnohem méně: cesta ctnosti stává se člověku snadnější a snadnější, ač v začátcích bývá obtížná.
37 — 57. Beati misericordes: Blahoslavení milosrdní (neb oni milosrdenství dojdou), slova Páně, Mat. 5, 7. Anděl je pěje proti závisti. — „Ty, jenž vítězíš“: nad závistí. — Duch z Romagne: Guido del Duca, v předešlém zpěvu. — By menší pláč byl: aby se lidé polepšili a nemusili zde pro to plakati. — Měchy: hruď, která vzdychá, že také jiní mají něco. — Láska svrchované sféry: láska k nebi, kde se Bůh spatřuje tak, jak jest. — Praví „naše“: mají tam všichni jednoho Boha za svůj společný statek. — V klášteře tom: ve sboru nebešťanů.
61 — 78. Z pravého světla: z mých jasných slov vyvádíš pochybnosti. — Nesmírné Dobro: Bůh. — Spěchá k lásce: dává se duši, milující jej. — Lesklé tělo: schopné přijímati světlo a jím se rozzářiti. — Tolik se dává: čím více duše Boha miluje (má více žáru), tím větší účastenství sebe dává jí Bůh. — Výbornost věčná: Bůh, jenž jest láska. Čím víc roste, šíří se láska duše, tím více roste láska boží k duši této a tím více Bůh se jí dává. V nebi je mnoho duší milujících Boha a sebe vespolek. Jeden Bůh, společný majetek jejich, na nich jeví svou dobrotu a lásku, a každá duše jednotlivá má novou a novou radost z každé z ostatních duší, jimž Bůh se dává, a tak se rozmnožuje její vlastní radost i její láska k Bohu, když jej vidí v tolikerých duších hodného lásky. Tak tedy jeden předmět, jenž je společným majetkem, právě tím, že jest ve mnohých, množí radost a štěstí každého jednotlivce. — A hladu-li tě nezbavil: neukojil-li tvého hladu po vědění.
80 — 111. Pět ran: pět P, zbývajících ještě na tvém čele. — Na jiný kruh: na jinou římsu hory očistcové. Zde v extasi spatřuje příklady tichosti (mírnosti), neboť zde se trestá hněv (hněvivost). — Žena jakás: Nejsvětější Panna, když nalezla dvanáctiletého Ježíše v chrámě. — Jiná se mi zjevila: žena Pisistrata, samovládce athenského. Jinoch jakýsi, zahořev láskou k jeho dceři, políbil ji na ulici. Matka pohněvána běžela k manželovi, aby smělce potrestal. Ale Pisistrat odvětil, jak se čte v Dantových verších. — Pán města: Athén. Minerva a Neptun se přeli, kdo má dáti městu jméno, až zvítězila Minerva. — Vraždit jinocha: svatého Štěpána, jednoho z prvních 7 jáhnů a prvního mučedníka, kterého Židé ukamenovali. — Činil nebesům brány: pohlížel k nebesům; nebesa vcházela do jeho zřítelnic.
115 — 126. Ven se navrátila: dříve byla všecka sebrána ve svém vnitřním vidění. — Krom ní pravdivy jsou: věci, jež jsou mimo nás, existují skutečně. — Bludy: protože příběhy ty nyní se nedály před očima Dantovými. A přece byly ne nepravdivy, neboť kdysi se skutečně přihodily. — Oči hale: zavíraje je, přikrývaje klapkami. — Nohy byly vzaty: neměl jsem jich v moci.
131 — 145. Pokoje vodám: Bůh je zdroj pokoje, a my máme býti ochotni otvírati srdce pokoji, míru, odpouštění, a ne hněvu. — Já neptal se: neptal jsem se proto, proč se táže člověk smrtelný, který nevidí do duše a proto se musí tázati. — Naproti pozdním paprskům: brali jsme se proti zapadajícímu slunci. — Odňal oči: možnost viděti. V dýmu tom jsme neviděli.
O autorovi
Dante Alighieri
jeden z najvýznamnejších talianskych básnikov a spisovateľov. Je predstaviteľ renesančného humanizmu, svojimi názormi a dielami prispel aj k rozvoju…
