Božská komedie. Očistec

Virgil mluví dále, co vlastně láska jest a hovoří o svobodě lidské vůle. Spatřují potom duše lenivých, any se tryskem ženou tímto okružím. Dvě duše vpředu připomínají příklady duchovní horlivosti, dvě vzadu příklady lenosti. Dante usíná.

7 — 15. Pravdivý Otec: učící mne pravdě. — Mi skytl, mluvě atd.: vybídl mne, bych se ptal. — Oživuje se mé vidění: mé poznávaní, chápání se rozjasňuje tvým výkladem. — Bys ukázal mi lásku: abys mi vysvětlil, co vlastně láska jest.

19 — 27. Duch: duše, stvořená k milování dobra. — Zálibou v kon bude vzbuzen: bude uveden v činnost. — Mohutnost poznávací: je dvojí, smyslová a rozumová. — Z pravdivé bytosti: z bytosti skutečné, existující (ens reale). Na př. vidím zrakem určitého člověka, Pavla. Pak se v mé obraznosti vytvoří představa Pavlova. Pak rozum (jejž scholastikové nazývají „činným“), si uvědomí, že to je člověk Pavel, a tak skrze tento pojem, jakoby Pavel by v mé duši, ne věcně, ale pojmově. Duch jest tímto způsobem k němu stočen, obrácen, jakoby ho pozoroval. Nalézá-li ho poznávací schopnost milým, táhne se nebo chýlí se vůle, chtěcí to mohutnost duše naší, k němu. To chýlení můžeme nazývati láskou. — Jest přirozenost: To chýlení, toť přirozenost, neboť přirozenost lidská táhne se k dobru, chtějíc se s ním spojiti; bez uvažování, přirozeně, člověk se táhne k věci příjemné. Ale pak uvědoměle, poznav a uváživ příjemnost neb dobrost předmětu, se za ním táhne vůlí, a tak to, co je přirozené, znova, z rozhodnutí, vědomě, v duši se utvrzuje, udržuje, poutá, váže, jakoby se přirozená a neuvědomělá záliba novým poutem v duši přivazovala. Ostatně pravý smysl těchto slov ve verši 26. a 27. se zdá všem vykladačům temný.

28 — 33. Jako oheň pro formu svou: pro ten princip, kterým oheň jest ohněm a ne jinou věcí viditelnou. Staří mysleli, že ohni jest přirozeno, táhnouti se vzhůru, kde nad ovzduším byla podle nich sféra ohně. Tam arci podle nich tento princip, činící oheň ohněm, déle setrvává ve své látce, zůstává déle, t. j. stále spojen s tím, co činí ohněm, jsa s tím spojen, a ne jinou věcí. Totiž spojen s tím, čemu scholastikové říkají látka (materia) první, kterou pak forma (živel rázu činného) činí touto věcí neb onou a ne jinou, než právě touto neb onou. — Podobně duše, uvědoměle chtíc něco, za tím se táhne, a nemá pokoje, až toho dojde („až milovaná věc ji rozradostní“).

34 — 39. Lidem, tvrdícím atd.: epikurejcům (a dnešním hédonistům). Zajisté láska sama v sobě jest tíhnutí k dobru, ale ne každé dobro je to pravé dobro; co je dobré smyslům, není vždy dobré rozumu a mravnosti. Milovati to, co samo v sobě je dobré, ale co Bůh zapovídá, jest láska špatná. — Její látka: náklonnost vůle k dobrému je sama v sobě dobrá; ale může se obrátiti k věci hříšné, když v ní člověk spatřuje mylně své dobro. Tak vosk bývá dobrý, ale obraz, vtištěný v něj, bývá někdy nepodařený, nehezký.

40 — 48. Odkryly mi lásku: ukázaly mi povahu lásky, jež dříve mi byla jako zakryta. — Zvenčí-li atd.: Námitka jest taková: tíhne-li duše přirozeně k dobru (nejde jinou nohou, t. j. nemůže si počínati jinak), které se jí zvenčí naskytuje, zdá se, že jest nucena tíhnouti k tomu, co se staví před oči jakožto jakési dobro; jest determinována ke všemu, co se jí líbí. Nemá tedy ani viny ani zásluhy, nezasluhuje ani odměny, ani trestu. — Kolik rozum: já ti povím o svobodě lidské vůle tolik, kolik vidím přirozeným rozumem. Věci hlubší, k jichž poznání potřebujeme zjevení nadpřirozeného (víry), ti poví Beatrice.

49 — 66. Vše formy podstatné: formou jest opět rozuměti, podle Aristotela, ten princip věci, který věc činí právě tou a ne jinou věcí, který jí dává určité bytí podstatné, který na př. zlato činí zlatem, strom stromem, člověka člověkem atd. Ale formy podstatné jiné jsou hmotné, jiné nehmotné, neboli, jak Dante praví, jsou usečeny od látky, a takovou jest duše lidská, která však, ač nehmotná, je přece spojena s tělem — s ní (s látkou) jest sjednocena. — Mohutnost sobě vlastní v sobě drží: mají v sobě schopnost jistého konání, schopnost to vlastní jim, jakožto formám nehmotným. Touto schopností liší se od jiných bytostí tělesných, ale schopnost neboli mohutnost ta se projevuje svými úkony, proto jí bez konání nelze znamenati, jako život v rostlině poznáváme jen po zeleném listí. — Zkud prvních známých věcí: člověk neví, odkud jsou v něm (t. j. nejsou v něm jako výsledek přemýšlení) jisté první poznatky, n. př. poznání jsoucího, poznání dobra, pravdy. Člověk od přirozenosti jest určen poznávati jsoucí (ens), dobro, pravdu. Stejně jest nutně určen, aby tíhnul k dobrému, ke štěstí atd. Jinak: bez přemýšlení, bez reflexe, člověk již má jisté poznatky a má v sobě neuvědomělé touhy. Toto neuvědomělé tíhnutí k dobrému nezasluhuje ani chvály ani hany, není příčetno. K této první vůli, k tomuto neuvědomělému tíhnutí, má se přidati každá jiná vůle, uvědomělé tíhnutí za dobrem tím neb oním. — Vrozena jest vám mohutnost: rozum, jenž má uvážiti, zda toto neb ono dobro jest pravé dobro, ne pouze zdánlivé neb částečné. — Na prahu má sedět: má říditi naše přivolení, naše rozhodnutí pro toto neb ono určité dobro, nebo jeho zamítnutí. Náš rozum je tedy principem odpovědnosti, zásluhy neb viny, neboť na základě soudu našeho rozumu se rozhodujeme tak neb onak. — Jak lásky zlé atd.: rozum někdy schvaluje (chce) tíhnutí vůle k dobru, které není dobrem pravým. — Tříbí: zamítá.

69 — 75. Mravnost: uznali, že člověk jest odpovědný za své skutky, protože jedná svobodně, jsa schopen uvážiti to, co činí. — Bychomť přijali: kdybychom uznali, že člověk přirozenou nutností chce dobro vůbec (nutně vše láska vzniká), přece jest v naší moci, podržeti v sobě nebo zamítnouti od sebe toto toužení po určitém dobru, po dobru tom neb onom, chtíti je uvědoměle nebo nechtíti. — Beatrice: možná, že B. s tebou bude o těch věcech mluviti; pamatuj si tedy, že zmíní-li se o jakési vznešené mohutnosti, myslí tím svobodnou vůli.

76 — 87. Měsíc, jsa zpožděn: vyšed téměř o půlnoci. Bylo asi 11 hodin v noci. — Podobný okovu: kulatému okovu, jímž čerpají v Italii vodu z cisteren, jenž dole je kulatý, nahoře na okraji rovný. Měsíce již pátou noc ubývalo. — Běžel proti nebi: od západu, proti (zdánlivému) pohybu hvězd. — Po těch drahách: byl ve znamení Střelce (Palmieri praví, že ve znamení Štíra), v kterémž znamení slunce bývá pozdě na podzim (jež slunce nítí), kdy je Římané vidí zapadati směrem, jdoucím mezi Sardinii a Korsikou. — Pietola: staré Andes, městečko blízko Mantovy, rodiště to Virgilovo, pročež je slavnější než Mantova, velké město. — Mého nakládání: mých těžkých otázek. — Se plete: v myšlenkách, pro ospalost.

91 — 105. Ismen a Asóp: Ismenios a Asópos, říčky v řecké Boeotii. Thebští vzývajíce Baccha, běhávali v noci se světly po jejich březích. — Křiví: podobná tíseň běhá tak dokola. — Pokud jsem zřel: byloť to v noci. — Žene: Dante má „cavalca“, t. j. jako jezdec na nich sedí a jede. Jsou to ti, kteří kdysi hřešili leností ve věcech spasení. Dva z nich volají příklady horlivosti: Panny Marie, poslechnuvší vnukání božího, aby navštívila Alžbětu, a Caesara, horlivého ve svém podnikání. — Ilerda: dnes Lerida, v Katalonii. Caesar tam porazil některé přívržence Pompejovy, nechav zatím u Marsilie (Marseille) Bruta, aby ji obléhal. — Rozraší zas milost: jako strom vydá nové listí, tak ať se v nás rozzelená, rozmnoží s milováním Boha jeho milost.

116 — 126. Naši spravedlnost: to, co činíme ze spravedlivého uložení božího. — Já u sv. Zena: osobnost jinak neznámá. Chrám sv. Zena náleží k nejznamenitějším starým chrámům veronským, a chybil by, kdo jsa ve Veroně, by ho nenavštívil. — Rudovous: císař Bedřich Barbarossa, jenž r. 1162 srovnal se zemí odbojný Milán, maje u sebe také pomoc českou. Dante, plný svých snů o císařství, nazývá ho dobrým. — Taký jest již: Alberto della Scala, pán veronský († 1301), jenž svého levobočka Josefa učinil opatem u sv. Zena místo opata, kanonicky zvoleného. — Zle se zrodil: mimo manželství. Byl mimo to chromý a přihlouplý, nebo snad (podle některých vykladačů) špatných mravů.

132 — 144. Lenost v dobrém hryžou: haní, kárají lenost příkladem Izraelských, jež omrzely obtíže putování pouští, takže reptali, pročež bylo jim všem umříti na poušti prvé, než synové jejich směli vejíti do zaslíbeného dědictví, do země zaslíbené, a příkladem některých druhů Aeneových (syn Anchisův), kteří zůstali na Sicilii a tak se zbavili slávy, býti účastnými v založení Říma. — Oči přikryl: zavřel.