Božská komedie. Očistec
Autor: Dante Alighieri
Digitalizátori: Viera Studeničová, Eva Lužáková, Tibor Várnagy, Viera Marková, Pavol Karcol
Duše se modlí. Dva andělé s meči ohnivými sestupují s nebe jako strážcové dolinky. Had se plazí do ní, ale andělé ho zahánějí. Dante s Virgilem sestupují k duším, Dante poznává mezi nimi přítele svého Nina Soudce (Viscontiho) a mluví s ním a s Curradem Malaspinou.
Již čas byl, který plavících se touhu
zpět obrací a stesk jim budí v srdci
v den, přátelům kdy sladkým dali sbohem,
a nového jenž pocestného láskou
5
bodává, zvon když z daleka znít slyší,
jenž oplakávat zdá se den, jenž zmírá,
a upírat zrak na jednu z těch duší,
jež vstavši, sluchu žádala si rukou.
10
Obě své dlaně sepjala a zdvihla,
na východ oči upírajíc, jako
by Bohu děla: „Jiného teď nedbám.“
Te lucis ante z úst jí tolik zbožně
a s melodií tolik sladkou vyšlo,
15
že sobě sám jsem pro to vyšel z mysli.
A ostatní pak pobožně a sladce
ji provázely po celý ten hymnus,
s očima vzhůru na nebeské kruhy.
Na pravdu, čtenáři, zde dobře zbystři
20
své oči, neb teď závoj tak je tenký,
že jistě dovnitř proniknout jest lehko.
Já viděl jsem ten zástup ušlechtilý
v mlčení potom pohlížeti vzhůru,
jakoby čekal, pokorný a s bázní;
25
a s hůry vycházet a v důl se snášet
jsem uzřel anděly dva s plamennými
meči, jež bez hrotů a kusé byly.
Zelený jako lístky právě vzešlé
byl jejich šat, jenž zelenými křídly
30
šlehaný, za nimi se, vlaje, táhl.
Maličko nad námi se spustil jeden,
a druhý snes’ se na protější okraj,
takže lid onen ve prostředku zůstal.
Já rozeznával na nich plavé hlavy,
35
však v obličejích mátly se mé oči,
jak mohutnost, jež přílišností trpí.
„Ti oba slétli z lůna Mariina,“
Sordello řekl, „údolí stráž činit,
pro hada, jenž co nevidět sem přijde.“
40
Pročež já, který nevěděl jsem, kudy,
jsem otočil se vůkol a se přitisk’,
zmražený strachem, k spolehlivým plecím.
Sordello tudíž: „Sestupmež teď dolů
k velikým stínům, pohovořit s nimi;
45
milo jim, viděti vás, bude velmi.“
Tři kroky jen, mním, sestoup’ jsem a dole
jsem byl, a kohos uzřel jsem, jenž zíral
jen na mne, jako poznati mne chtěl by.
Již byla hodina, kdy vzduch se stmíval,
50
ne tolik však, by mezi jeho zrakem
a mým to nejevil, co dříve skrýval.
Vstříc vykročil mi, a já vstříc zas jemu:
jak byl jsem, soudce Nine ušlechtilý,
rád, když jsem zřel, že nejsi se hříšníky!
55
Vše krásné vítání jsme sobě řekli;
pak zeptal se: „Jak dlouho je cos’ přišel
k úpatí hory přes daleké vody?“
„Ó,“ řekl jsem mu, „skrze místa smutná
dnes ráno přišel jsem, a v prvním žití
60
jsem, ač si získávám, jda takto, druhé.“
A jak má odpověď v sluch jejich vešla,
i on i Sordello zpět ustoupili
jak lidé náhle uvedení v zmatek.
Ten k Virgilovi a ten ke komusi,
65
jenž seděl tam, se obrátil a zvolal:
„Vstaň, Currado, div milosti pojď vidět!“
Pak obrátiv se ke mně: „Pro ten zvláštní
dík, kterýms Tomu povinen, jenž skrývá
tak první proč své, že v něm není brodu,
70
až za živými vlnami zas budeš,
rci Janě mé, by volala tam za mne,
kde hlasům nevinných se odpovídá.
Nemním, že její matka ještě ráda
mne má, co proměnila bílé pleny,
75
po nichž jí, bědné, bude ještě toužit.
Na ní se velmi lehko pochopuje,
jak krátce v ženě oheň lásky trvá,
když zrak neb hmat ho často nevzněcuje.
Nebude krášliti tak hrobky její
80
zmije, jež Miláňana v pole vodí,
jak z Gallury by učinil byl kohout.“
Tak mluvil, v tváři své jsa poznamenán
tiskem té spravedlivé horlivosti,
jež s náležitou mírou v srdci plane.
85
Mé oči žádostivě vždy jen k nebi
šly, tam, kde nejzdlouhavější jsou hvězdy,
tak jako kolo nejblíž u nápravy.
A Vůdce můj: „Nač, synu, vzhůru zíráš?“
A já mu: „Na ty pochodně tři, jimiž
90
pól veškeren zde v těchto stranách plane.“
A on mi zas: „Ty čtyři jasné hvězdy,
jež ráno zřeli jsme, jsou onde nízko,
a tyto vzešly tam, kde byly ony.“
Jak mluvil, Sordello jej k sobě přitáh’,
95
pravě: „Viz našeho tam protivníka!“
a vztáhl prst, by oním směrem hleděl.
S té strany, s které malá údolinka
ohrady žádné nemá, had se blížil,
snad jaký Evě skytl pokrm hořký.
100
Travou a květy přicházel plaz špatný,
co chvíli hlavu otáčeje a hřbet
líže, jak zvíře, jež se uhlazuje.
Já neviděl a nemohu říct proto,
jak ostříži ti nebeští se hnuli,
105
však viděl jsem, že hnul se ten i onen.
Slyše, jak křídla zelená vzduch sekou,
had prch’, a andělé se na svá místa,
letíce vzhůru stejně, navrátili.
Stín onen, jenž se přiblížil byl k soudci,
110
když zavolal ho, po celý ten útok
nepřestal na okamžik na mne zírat
„Kéž svítilna, jež nahoru tě vede,
nalezne ve vůli tvé tolik vosku,
kolika k nejvyšší jest klenbě třeba,“
115
on počal, „a ty, víš-li z Valdimagra
novinu pravdivou neb ze sousedství,
mně rci, neb velikým jsem kdys tam býval.
Currado Malaspina byl jsem zován;
nejsem ten starý, pošel však jsem z něho;
120
k svým měl jsem lásku, jež se tady čistí.“
„Ó,“ řekl jsem mu, „v krajích vašich nikdy
jsem nepobyl, však kde lze po Evropě
vší zůstávat, by nebyly tam zjevny?
Pověst, jež ctí váš dům, ta pány hlásá
125
a hlásá stejně veškeren kraj onen,
takže ví o nich, kdo tam nebyl ještě.
A já vám přisahám, a tak kéž vzhůru
dojdu, že rod váš ctěný neodkládá
předností měšce štědrého a meče.
130
Jej zvyk a přirozenost upředňují
tak, že ať svět jak chce zlou hlavu ztáčí,
sám přímo jde a špatnou cestou zhrdá.“
A on: „Teď jdi; neb sedmkrát si slunce
nelehne znova v lože, které Skopec
135
noh čtverem přikrývá a obkročuje,
než toto mínění tvé dobrotivé
ti dovnitř hlavy bude zatlučeno,
většími hřeby nežli něčí řečí,
běh-li se usouzení nezastaví.“
1 — 12. Již čas byl: večer. — Nového pocestného: jenž se nedávno vydal na cestu. — Činiti sluch marným: všecku pozornost upoutala jiná věc, takže neslyšel Sordella. — Rukou: vztáhla ruku jako kdo tiší množství. — Na východ: východ jest symbol Boha, jenž je zdroj světla, t. j. pravdy.
13 — 27. Te lucis ante: „Tebe před světla závěrkem…“, začátek hymnu církevního, jenž se říká při kompletě (poslední z denních hodinek) a v němž se prosí, by Bůh nás v noci chránil pokušení. — Z mysli sám sobě: téměř jsem ztratil paměť. — Na pravdu, čtenáři: tyto duše nemohou již hřešiti; proč tedy se modlí za ochranu proti pokušení? Poněvadž mají něco znamenati, a mají znamenati stav lidí na světě, kteří se obrátili k Bohu, ale ještě jsou vydáni pokušením, proti nimž třeba se brániti modlitbou. Snadno lze tu poznati (závoj je tenký), co básník tímto výjevem chce říci živým. — S meči, jež bez hrotů: staří vykladači praví, že to znamená milosrdenství boží, jež ulomilo hrot trestajícímu meči.
35 — 42. Mátly se mé oči: nerozeznávaly dobře, neboť mohutnost smyslová trpí přílišností svého předmětu, zrak prílišnou jasností, sluch přílišným hlukem atd. — Z lůna Mariina: s nejvyšších nebes, kde jest Maria. Připomíná to lůno Abrahamovo, do něhož andělé odnesli duši chudého Lazara (Luk. XVI, 22). — K spolehlivým plecím: k Virgilovi.
51 — 60. Co dřív skrýval: nebyl tak tmavý vzduch, aby nebylo zjevno, co jsem dříve pro větší vzdálenost nerozeznával, totiž podobu tohoto stínu. — Soudce Nine: Nino neb Ugolino Visconti z Pisy, spravoval nějaký čas kraj gallurský na Sardinii, pročež slul soudcem gallurským. Byl syn Jana Viscontiho, hlavy guelfů v Pise, a jedné dcery hraběte Ugolina, o němž viz Peklo XXXIII. Po smrti Ugolinově bojoval proti ghibellinům pisským s pomocí Florencie a Lukky, vrátil se později do Pisy, ale zase musil odejíti a zemřel na Sardinii. — Se hříšníky: zatracenci. — Získávám druhé: touto cestou se mám a chci tak polepšiti, abych získal život druhý, lepší, věčně blažený.
64 — 81. Ten k Virgilovi: Sordello totiž. — Currado: Konrád; Currado Malaspina, o něm viz v. 118. — První proč: příčinu, proč tak neb onak činí. — Není brodu: jako hluboké řeky nelze přebroditi, tak úmyslů božích nelze často pochopiti. — Rci Janě mé: dcera Ninova a Beatrice z Este. Ghibellini ji později zbavili všech statků otcovských, a r. 1323 žila ve Florencii dosti chudobně. — By volala tam: k nebesům. — Bílé pleny: znamení vdovství. Vdala se znova za Galeazza Viscontiho r. 1300. — Po nichž jí bude toužit: naráží na protivenství, jichž bylo Galeazzovi Viscontimu později zakusiti, zvláště od Ludvíka Bavora. — Zmije: znak Viscontů milánských. — Kohout: znak Viscontů pisských, kteří vládli krajem gallurským na Sardinii (uznávajíce vrchní panství Pisy). Zmije na jejím náhrobku bude hlásati, že nezachovala věrné lásky prvnímu muži.
82 — 94. Tiskem: jakoby v tváři bylo otištěno spravedlivé rozhorlení vnitřní. — Nejzdlouhavější: v blízkosti pólu nebeského hvězdy opíší v 24 hodinách kruh mnohem menší než hvězdy, jež jsou blízko nebeského rovníku. — Pochodně tři: tři hvězdy, symboly zde tří božských ctností, jako jiné čtyři jsou symboly čtyř ctností základních. Noc znamená život rozjímavý, den činný. S tímto více se srovnávají ctnosti základní, s oním božské.
97 — 120. S té strany: dole, kde splývá se svahem hory. — Had: symbol pokušení. — Ostříži: andělé s křídly. — K soudci: Ninovi. — Kéž svítilna atd.: Kéž milost boží najde v tvé vůli tolik ochoty, bys mohl dojíti až k nejvyšší klenbě, do nebe. — Z Valdimagra: Valdimagra, kraj na říčce Magře, jež teče do zátoky spezijské. — Currado Malaspina: mladší, syn Bedřicha I., markrabího z Villafranky, † 1294. — Nejsem ten starý: děd Currada mladšího, zeť císaře Bedřicha II., zemřevší kolem r. 1250. — Lásku: přílišnou, mysle na rozmnožení moci a bohatství svého rodu.
121 — 139. By nebyly tam zjevny: známy, totiž vaše kraje, jež vaše jméno činí známými. Rodina Malaspinů měla hojné styky s republikami toskánskými, ligurskými a lombardskými, byla spříbuzněna s velikými rody, byla pohostinnou k pěvcům provencalským — mohla tedy býti známa. — Zvyk i přirozenost: dobré vlastnosti, jež mají členové té rodiny vrozené, i jež si získali sami konáním ušlechtilých skutků, následujíce příkladů svých předků. — Zlou hlavu ztáčí: zvrací hlavu směrem špatným, hříšným. — Skopec: znamení (souhvězdí) Skopce. V čas tohoto vidění Dantova bylo slunce ve znamení Skopce. Currado chce tedy říci, že neuplyne sedm let, než básník sám na sobě okusí dobrých vlastností tohoto rodu. Naráží na pohostinství, jež Dantovi prokázala rodina Malaspinů.
O autorovi
Dante Alighieri
jeden z najvýznamnejších talianskych básnikov a spisovateľov. Je predstaviteľ renesančného humanizmu, svojimi názormi a dielami prispel aj k rozvoju…
