Božská komedie. Očistec
Autor: Dante Alighieri
Digitalizátori: Viera Studeničová, Eva Lužáková, Tibor Várnagy, Viera Marková, Pavol Karcol
Za provolávání andělského a v dešti květinovém objevuje se na voze Beatrice. Dante ji poznává, ač její tvář je dosud zakryta. V té chvíli mizí mu Virgil. Beatrice vytýká Dantovi jeho poblouzení. Zpěv andělský jeví útrpnost s ním, takže Dante pláče.
Když prvních nebes Velký Vůz, jenž nebyl
ni západu ni východu kdy poznal
ni jiné mlhy nežli viny clony
a jenž své povinnosti dbalé činil
5
tam všecky tak, jak nižší činí toho,
jenž točí kormidlem, by v přístav přišel,
jenž mezi ním a Nohem dřív šel, k vozu
se obrátil jak ku pokoji svému.
10
A jeden z nich, jak byl by nebes poslem,
Veni, sponsa de Libano, tak, pěje,
třikráte provolal, a druzí po něm.
Jak blažení se na poslední výzvu
pozdvihnou rychle, každý ze své skrýše,
15
hlasem zas vzatém alleluja řkouce,
právě tak na povoze onom božském
se zdvihlo sto ad vocem tanti senis
věčného sluhů života a poslů.
I říkali: Benedictus, qui venis;
20
a kvítí svrchu sypouce a vůkol:
Manibus, o date, lilia plenis.
Já viděl již, když den se započínal,
východní stranu všecku jako v růžích
a jinde nebe krásným jasem zdobné,
25
a vzcházeti tvář slunce zastíněnou,
takže ji pro výpary zmírňující
dovedlo oko snášet drahnou chvíli.
Tak v květinovém oblaku, jenž z rukou
andělských vystupoval a zas dolů
30
spadával uvnitř povozu i zvenčí,
s olivy věncem na závoji bílém
v zeleném plášti uviděl jsem Paní,
živého ohně barvou oblečenou.
A duch můj, jemuž dobu již tak dlouhou
35
se nestalo, by v její přítomnosti,
chvěje se, všecek úžasem byl zchvácen,
nemaje od očí víc vědomosti,
tajemnou silou, která od ní vyšla,
ucítil velikou moc dávné lásky.
40
Jakmile do očí mne udeřila
vznešená moc, jež kdys mne poranila,
dřív nežli z chlapeckých let byl jsem vyšel,
vlevo jsem obrátil se s oddaností,
tak jako pacholátko běží k matce,
45
když strach má nebo když je zarmouceno,
bych Virgilovi řek’: „Míň nežli drachma
krve mi zůstalo, by netřáslo se:
plamene dávného zas cítím znaky.“
Však Virgil byl nás nechal sebe prázdné,
50
Virgil, můj Otec přesladký; ten Virgil,
jemuž mne pro mou spásu odevzdala.
A vše, co dávná ztratila máť, platno
nebylo tvářím, očištěným rosou,
by slzami se znova nezbrotily.
55
„Dante, že Virgilius pryč se béře,
ty neplač ještě, neplač ještě proto,
neb dlužno tobě pro jiný meč plakat.“
Jak admirála přicházejícího
na příď i záď, by viděl lid, jenž slouží
60
na druhých lodích, a jej povzbuzoval,
na levém vozu okraji jsem uzřel,
při zvuku otočiv se jména svého,
jež z nutnosti se tady zapisuje,
Paní, jež předtím pod andělským plesem
65
v závoji se mi objevila, oči
upírat ke mně sem v tu stranu říčky.
Ačkoli závoj, jenž jí s hlavy splýval,
jsa Minerviným listím obklíčený,
zřejmě se jeviti jí nedopouštěl,
70
královsky ještě v chování svém smělá,
dál hovořila jako ten, kdo mluví,
a nejprudčí řeč na později chová:
„Hleď na mne dobře: jsemť, jsemť Beatrice!
Kterak, že na horu jsi ráčil přijít?
75
Či nevěděls, že zde je člověk šťasten?“
Oči mi padly dolů v jasný pramen,
než vida se v něm, v trávu jsem je pozdvih’;
taká mi hanba čelo obtížila.
Tak matka zdá se pacholeti pyšnou,
80
jak mně se zdála ona; neboť hořce
člověku chutná dobroty chuť drsné.
Umlkla, a v touž chvíli andělové
zapěli In te, Domine, speravi,
však dál než pedes meos nezpívali.
85
Tak jako mezi živými sníh břevny
po hřbetě Italie umrzává,
jsa svát a zhuštěn větry slavonskými,
pak roztávaje v sebe sám se ztrácí,
když země, která ztrácívá stín, dýchá,
90
takže se oheň rozpouštět zdá svíčku,
tak byl jsem beze slz a beze vzdechů,
než pěli ti, již vždycky prozpěvují,
jak naznačují věčných kruhů noty.
Když však jsem uznamenal v sladkých zvucích
95
jich soustrast se mnou, víc než kdyby byli
řekli: „Proč, Paní, tak ho pokořuješ?“
led, který dokola mé srdce svíral,
se v dech a vodu změniv, se vzlykáním
ústy a očima ven z prsou vyšel.
100
Ona, vždy na řečeném boku vozu
vzpřímena stojíc, ku podstatám dobrým
svá slova potom takto obrátila:
„Vy bez ustání bdíte ve dni věčném,
takže ni noc ni spánek neukrádá
105
vám kroku, jejž svět činí po svých cestách;
pročež má odpověď má větší péči,
by onen slyšel mne, jenž tamto pláče,
by žal i vina byly rovné míry.
Ne jenom způsobením velkých kruhů,
110
jež v jistý cíl vše símě naměřují
dle toho, jak je hvězdy provázejí,
však ze štědrosti milostí též božích,
jež z par tak vysokých své deště roní,
že nedospívají tam naše zraky,
115
tento byl taký v životě svém novém
svou schopností, že každý návyk správný
by na něm podivný byl příklad vydal.
Tím horší však a zpustlejší se stává
půda zlým semenem a nepěstěna,
120
čím víc má dobré zemní bujarosti.
Nějaký čas ho držela tvář moje;
své mladé oči jemu ukazujíc,
jej pravým směrem se sebou jsem vedla.
Jak na druhého věku svého prahu
125
já octla se a život proměnila,
mně on se odcizil a dal se jiné.
Když z těla jsem se vyvýšila k duchu
a přibylo mi půvabu a ctnosti,
míň jsem mu vítaná a milá byla,
130
a stočil kroky po cestě ne pravé,
obrazů dobra klamných následuje,
jež žádných slibů nenaplní cele.
Aniž mi pomohlo, že vymáhala
jsem vnukání mu, jimiž v snách i jinak
135
zpět jsem ho volala: tak dbal jich málo.
Tak hluboko již pad’, že byly krátké
prostředky všecky ke spasení jeho,
leč ztracené mu ukázati lidi.
Proto jsem navštívila bránu mrtvých
140
a tomu, jenž ho přivedl sem vzhůru,
mé prosby byly s pláčem předloženy.
Porušen byl by vznešený soud boží,
by Léthe přejít měl a také krmě
okusil, nezaplatě nějakého
145
lítosti, jež by slzy lila, řadu.“
1 — 21. Velký vůz: sedmihvězdí Velikého vozu; Dante tak jmenuje sedmero svícnů. — Prvních nebes: sestoupivší s nebe, kde blažení požívají Boha. — Západu atd.: dary Ducha sv. (jež znamená sedmero plaménků) jsou vždycky v duších svatých, a nic jich nezakrývá duši, než hřích. — Své povinnosti: jíti za vůlí boží. — Nižší: Veliký vůz našich nebes ukazuje kormidelníkovi směr plavby. — Jak ku pokoji: k naplnění své touhy. Starý zákon připravoval Církev, kterou založil pak Kristus. — Veni, sponsa, de Libano: z Písně Šalom. 4, 8: „Pojdiž s Libanu, choti má!“ Slova ta vykladači svatých Písem obracejí na Církev. Zde se týkají Beatrice, jež znamená autoritu církevní a zároveň theologii. — Ad vocem tanti senis: „na hlas takového (tak vznešeného) kmeta.“ Dante zde užívá několikrát úředního jazyka církevního (aspoň západní Evropy), aby jaksi více charakterisoval náboženský ráz tohoto výjevu. — Sto: andělů. — Benedictus, qui venis: „požehnaný, jenž přicházíš“ (takovými slovy vítal lid Pána, když se přibližoval k Jerusalemu). Ač řečena v rodě mužském, slova týkají se Beatrice, neboť církev (a její autorita) jest nerozlučně spojena s Kristem. — Manibus atd.: „Plnými hrstmi lilie sypte“, slova z Aeneidy Virgilovy (VI, 883).
25 — 54. Zastíněnou: parami. — Chvěje se: Dante vypravuje v Novém životě, že přítomnost Beatricina a někdy myšlenka na ni mu rozechvívala srdce. — Již tak dlouho: co zemřela. — Nemaje od očí víc vědomosti: nevida očima více, než co nyní řečeno. — Vznešená moc: o moci, kterou Beatrice provozovala za živa vůči Dantovi, bylo by čísti Nový život. — Z chlapeckých let: bylo mu skoro devět let a Beatrici se devátý započal, když ji spatřil po prvé. — Drachma (kvintlík): osmá část unce (unce = 28 gramů). — Sebe prázdné: zbavené; opustil nás. — Ztratila: krásy pozemského ráje. — Očištěným rosou: viz Očist., I. zpěv, v. 95.
55 — 78. Dante: jediné místo, kde básník sám sebe jmenuje. — Pro jiný meč: pro jinou příčinu bolesti. — Slouží: koná službu. — Z nutnosti: Beatrice musila říci jméno jeho, aby se vědělo, ke komu mluví. Pak proto, že více cítíme výtku, když kárající nás osloví naším jménem (Ottimo). — Oči upírat: stále ještě závojem. — Královsky ještě: snad znamená „jako za živa, tak nyní ještě“. — Ráčil přijíti? Šťastný: slova vysoce ironická. Vždyť tys vždy vyhledával toho, v čem není štěstí — co to, žes nyní přišel sem, kde je opravdu štěstí? — Hanba: styděl jsem se sám sebe.
83 — 101. In te, Domine, speravi… pedes meos: „V tebe, Hospodine, jsem doufal… nohy mé (postavil jsi na místě prostranném nohy mé).“ Verš 1. až 9. žalmu 30. Jest v nich povzbuzení, abychom doufali v milosrdenství boží, což se hodí ke stavu básníkovu. Ostatní verše (žalm jich má 21) méně sem hledí. — Mezi živými břevny: stromy. — Po hřbetě Italie: na výšinách apeninských, které jsou jako páteří Italie. — Ztrácívá stín: protože slunce tam bývá kolmo nad věcmi. Afrika. — Věčných kruhů noty: podle mínění Platonova způsobují nebeské sféry svým kolováním harmonické zvuky. — V dech a vodu: ve vzdechy a slzy. — Ku podstatám dobrým: k andělům. Dobrým, t. j. útrpným. Andělé jsou pouzí duchové, „podstaty oddělené od hmoty“.
103 — 125. Ve dni věčném: ve světle věčném, vidouce Boha. — Kroku: toho, co se děje na světě. Vidíte to v Bohu. Proto vám nemusím líčiti jeho života. — Žal: který v něm chci vzbuditi. — Způsobením velkých kruhů: vlivem nebeských sfér. — Jak se hvězdy provázejí: podle toho, jaká znamení jsou toho času na nebi, jaká souhvězdí. — Z par tak vysokých: Bůh rozdává své milosti úradky tak tajemnými, že naše mysl jich nevyzpytuje. — Návyk: člověk si přináší na svět schopnost; ale musí ji cvičiti, aby si osvojil návyk v dobrém, takže potom mu bude snadno konati to neb ono mravně dobré. Dobrý návyk takový sluje ctností (návyk správný). — Ho držela: při dobrém způsobu života. — Na druhého věku prahu: druhý věk je věk dospělosti, jenž se počíná dvacátým pátým rokem života. V ten čas Beatrice zemřela (podle Nového života).
142 — 145. Soud boží: úsudek boží. — Krmě: napití z Léthe, po kterém se zapomíná na spáchané viny. Ale zato třeba dříve zaplatiti řad, poplatek lítosti.
O autorovi
Dante Alighieri
jeden z najvýznamnejších talianskych básnikov a spisovateľov. Je predstaviteľ renesančného humanizmu, svojimi názormi a dielami prispel aj k rozvoju…
