Božská komedie. Očistec

„Ó ty, jenž za posvátnou stojíš řekou,“
řeč svoji ke mně hrotem obracejíc,
jež ostřím již se dřív mi břitkou zdála,
počala, dál zas mluvíc bez meškání,
5
„rci, rci, zda je to pravda; se žalobou
takou tvá zpověď spojena být musí.“
Má síla byla tolik pomatena,

že hlas můj pohnul se a dříve zhasl,
než jeho ústroje jej vypustily.
10
Sečkavši chvíli, řekla pak: „Co myslíš?
Odpověď dej mi, neboť nejsou ještě
vzpomínky truchlé vodou zahlazeny.“
Zmatek a bázeň spolu pomíchané
takové ano z úst mi vyrazily,
15
že, by mu porozuměl, zrak byl nutný.
Jak kuše láme, když se vystřeluje
z napětí přílišného, luk i strunu,
a s menší prudkostí v cíl střela vráží,
tak já byl zdrcen břemenem tím těžkým,
20
a slzy ven se řinuly a vzdechy,
a hlas, svým průchodem se bera, ochab’.
Pročež mi ona: „Prostřed touhy po mne,
jež vodila tě milovati Dobro,
za nímž nic není, čeho by se ždálo,
25
jaké jsi napříč příkopy neb jaké
řetězy našel, by ses proto takto
naděje, brát se kupředu, měl zbavit?
A jaké příjemnosti, jaké zisky
na čele jiných se ti ukázaly,
30
by před nimi ses procházet měl proto?“
Ze sebe vydav nejprv povzdech hořký,
stíží jsem hlas měl, který odpověděl,
a rty jej s namáháním utvořily.
S pláčem jsem řekl: „Časné věci klamnou
35
svou libostí mé kroky obrátily,
jakmile ukryly se vaše tváře.“
A ona: „Kdybys mlčel nebo popřít
chtěl to, co vyznáváš, tvá nebyla by
míň známa vina; takýť zná ji soudce.
40
Ale když vytryskuje z vlastní tváře
žaloba na hřích, na našem se dvoře
obrací proti ostří kolo brusu.
Nicméně, abys nyní hanbu nesl
ze svého poblouzení, a bys jindy
45
byl silnější, když uslyšíš hlas Siren,
slož símě pláče se sebe a poslyš:
tak uslyšíš, jak na opačnou stranu
mé tělo pohřbené tě vésti mělo.
Ni příroda ni umění ti nikdy
50
půvabu neskytly jak údy krásné,
jež jímaly mne a v zem rozpadly se.
A takto-li ti svrchovaný půvab
mou smrtí unik’, která potom měla
věc smrtelná tě táhnout k tužbě po ní?
55
Zajisté měl jsi po prvním hned šípu
klamavých věcí pozdvihnout se vzhůru
za mnou, jež takou nebyla jsem více.
Neměly stahovat tvých křídel dolů,
abys ran dalších vyčkával, ni dívka
60
ni jiná marnost s požitkem tak krátkým.
Ptačátko mladé dvou neb tří ran dočká,
však před očima opeřených marně
se roztahuje síť neb na ně střílí.“
Jak děti, stydíce se, stojí němy
65
a se sklopeným zrakem poslouchají
s uznáním viny své a litujíce,
tak já jsem stál. A ona řekla: „Ježto,
že slyšels mne, máš bolest, zdvihni vousy,
a ucítíš víc bolu, pohlížeje.“
70
S odporem skrovnějším se vyvracuje
mohutný dub, ať je to naším větrem,
ať větrem, který z Jarbových jde krajů,
než já jsem na její zdvih’ rozkaz bradu;
a když chtíc „obličej“ říct, řekla „vousy“,
75
dobře jsem vystihl jed toho rčení.
A jakmile se tvář má rozprostřela,
že od sypání svého oni první
tvorové odpočinuli, zrak pojal.
A hled můj, ještě málo jistý, spatřil
80
teď Beatrici s tváří k zvěru, který
v též osobě má přirozenost dvojí.
Pod závojem svým, za zeleným břehem,
mi sebe bývalou víc přemáhati
se zdála, než kdys jiné, když zde byla.
85
Lítosti žahavka tak mne tam zbodla,
že věc, jež nejvíc kdy mne ke své lásce
stočila, se mi nejvíc zprotivila.
Uznání viny tak mne v srdce uštklo,
že pad’ jsem překonán a jak mi bylo,
90
ta ví to, která příčinu mi skytla.
Pak, když mi srdce schopnost věcí vnějších
zas dalo, Paní, již jsem našel samu,
jsem nad sebou shléd’, mluvě: „Drž mne, drž mne!“
Bylať mne do vody až po krk vtáhla
95
a za sebou mne táhnouc, po hladině
se lehká jako člunek ubírala.
Když blaženému břehu byl jsem blízký,
Asperges me se zaslechlo tak sladce,
že vzpomenout mi nelze, natož psáti.
100
Půvabná Paní rozevřela lokty,
kol hlavy vzala mne a potopila,
při čemž mi bylo vody pohltiti.
Pak vzala mne a zmáčeného vprostřed
tance mne postavila čtyř těch krásek,
105
a každá z nich mne přikryla svou paží.
„Zde nymfy jsme a na nebi jsme hvězdy;
dřív nežli Beatrice na svět sešla,
za její služky zřízeny jsme byly.
Před její oči povedem tě, ale
110
v jas radostný, jenž v nich je, zbystří tvoje
tamo ty tři, jež hlouběj’ pozírají.“
Tak započaly, pějíce; a potom
ke hrudi Nohově mne s sebou vedly,
kde Beatrice stála, k nám jsouc tváří.
115
„Viz,“ řekly, „abys nešetřil tu zraků;
teď postavily jsme tě před smaragdy,
zkud Amor na tebe kdys metal zbraně.“
Tisíce tužeb žárnějších než plamen
mi přitkly oči ke třpytícím očím,
120
jež na Noha vždy jen se upíraly.
Nejinak než se v zrcadle stkví slunce,
tam uvnitř dvojitý zvěr zastkvíval se,
teď jednou tvářností, teď zase druhou.
Čtenáři, uvaž, zdali jsem se divil,
125
když věc jsem viděl v sobě trvat klidnou
a ve svém obraze se proměňovat.
Zatím co plna úžasu a s plesem
má duše okoušela oné krmě,
jež sytíc sebou, po sobě hlad budí,
130
vyššího řádu jevíce se býti
svým chováním, tři druhé k předu vyšly,
tančíce podle andělské své písně.
„Obrať,“ tak pěly, „obrať oči svaté,
ó Beatrice, na věrného svého,
135
jenž učinil, by zřel tě, tolik kroků.
Milostně milost učiň nám a odhal
svá ústa jemu, tak by jasně spatřil
tvou druhou krásu, kterou utajuješ.“
Ó blesku světla věčně živoucího,
140
kdo ve stínech kdy parnasských tak pobled’
neb z jeho studnice pil, by se nezdál
mít mysl obtíženou, hledě podat
tě tak, jak zjevila ses tam, kde nebe
souladně znějíc tebe zastiňuje,
145
kdy ve vzduchu ses volném odhalila?