Božská komedie. Očistec
Autor: Dante Alighieri
Digitalizátori: Viera Studeničová, Eva Lužáková, Tibor Várnagy, Viera Marková, Pavol Karcol
Virgil dává se jménem poznati Sordellovi, jenž pak sa jim nabízí za průvodce, pokud mu možno. Praví jim, že v noci nelze stoupati výše, i vede je, ano se stmívá, k jakési dolince v úbočí hory. Tam jsou duše lidí slavných kdysi na světě, čekajíce, by směly vejíti do očistce. Mezi nimi náš Otakar Přemysl II. a Rudolf Habsburský.
Když vítání to radostné a čestné
třikrát a čtyřikrát se opáčilo,
Sordello ustoupiv, „Kdo jste vy?“ řekl.
„Prvé než k hoře této obraceny
5
bývaly duše, hodné vstoupit k Bohu,
Já Virgil jsem. A pro hřích jiný nebe
jsem neztratil než že jsem neměl víry.“
Tak odpověděl Vůdce můj v té chvíli.
10
Jak vypadá, kdo před sebou zří náhle
věc, pro kterou se diví; kterýž věří
a nevěří zas, mluvě: ,Je to‘, ,Není‘:
takým se onen jevil; a pak brvy
sklonil a pokorně se vrátil k němu
15
a objal ho, kde chytává se menší.
„Ó slávo Latinů,“ děl, „skrze něhož
ukázal to, co dovede, náš jazyk;
ó věčná místa, odkud byl jsem, chloubo,
pro jakou zřím tě zásluhu neb milost?
20
Jestliže slyšet slova tvá jsem hoden,
rci mi, zda z pekla jdeš a z které sluje?“
„Království bolestného všemi kruhy,“
odvětil jemu, „já jsem přišel semo;
moc s nebes hnula mne a s ní jsem tady.
25
Ne, že jsem činil, než že nečinil jsem,
ztratil jsem možnost vznešené zřít Slunce,
po němž ty toužíš, poznané mnou pozdě.
Tam dole místo jest, ne smutné mukou,
než temnotami jen, kde nářky nezní
30
jak bědování, ale jsou to vzdechy.
Tam jsem já s neviňátky maličkými,
jež smrti zuby zahryzly dřív nežli
od lidské viny byla vyproštěna.
Tam jsem já s těmi, kteří ve tri svaté
35
ctnosti se neoblékli a vše jiné
bez chyby poznali a konali je.
Však jestli víš a můžeš, dej nám pokyn
nějaký, bychom rychlej’ mohli přijít,
kde Očistec se vskutku započíná.“
40
Odvětil: „Místo jisté uloženo
nám není; vzhůru jíti smím a vůkol;
kam až jít mohu, vůdcem chci ti býti.
Však popatř, jak již den se nachyluje,
a za noci se nemůže jít vzhůru;
45
proto jest dobře na pěkný byt myslit.
Napravo tady v ústraní jsou duše;
jestliže svoluješ, k nim povedu tě
a budou ti ne bez libosti známy.“
„Jak jest to?“ zněla odpověď; „kdo v noci
50
by stoupati chtěl, bylo by mu jiným
v tom bráněno? Či tak jest, že by nemoh’?“
A dobrý Sordel po zemi črt’ prstem
a řekl mu: „Viz, ani této čáry
bys nepřekročil po odchodu Slunce;
55
ne proto však, že činilo by obtíž
co jiného, než noční tma, jít vzhůru;
ta nemožností vůli zadrhuje.
Ovšem by s ní se mohlo jíti dolů
a po úbočí sem tam vůkol bloudit,
60
dokavad obzor zavřený den chová.“
Tu Pán můj, jaksi divě se té věci,
„Veď nás,“ děl, „tedy tam, kde díš, že užít
lze potěšení, když tam člověk prodlí.“
Jen málo jsme se ztamtud oddálili,
65
když všim’ jsem si, že vybrána jest hora,
tak jako doliny zde vybírají.
„Tamhle,“ řek’ onen stín, „se odeberem,
kde úbočí to ze sebe klín dělá,
a na den nový počkáme tam sobě.“
70
Z pláně se klikatila na sráz stezka,
jež dovedla nás k boku prolákliny,
tam, kde lem víc než s polovici zmírá.
Zlato a stříbro ryzí, nach a běloba,
indigo, dřevo svítící a jasné,
75
a čerstvý smaragd v chvíli, kdy se štěpí,
by každé od trávy a květů, v klíně
tom jsoucích, bylo barvou přemoženo,
jak větším svým je přemáháno menší.
Aniž tam příroda jen malovala:
80
však z tisíc vůní lahody tam jednu
činila neznámou a neurčitou.
Salve Regina, na trávě a kvítí
tam sedět duše pějící jsem uzřel,
jež pro údol se zvenčí nejevily.
85
„Dřív než teď skrovné Slunce v hnízdo sedne,“
Mantovan počal, jenž nás tam byl zaved’,
„nechtějte, bych vás mezi ty tam vedl.
Zde s toho svahu chování a tváře
jich všechněch lépe poznáte než dole
90
k nim přidruženi jsouce v propadlině.
Ten, který sedí nejvýše a tváří
jeví, že zanedbal, co byl měl činit,
a ústy nehýbá, když jiní pějí,
byl Rudolf císař, který mohl zhojit
95
rány, jež Italii usmrtily,
takže ji pozdě bude jiný křísit.
Druhý, jenž vzhledem svým ho potěšuje,
vlád’ zemí, kde má voda vznik, již nese
Vltava do Labe a Labe v moře.
100
Otakar jméno měl a mnohem lepší
byl v plenkách než syn jeho Václav s vousy,
jejž nečinnost a rozmařilost sžírá.
A ten s tím nosíkem, jenž v radu zabrán
s tím zdá se, jenž má vzhled tak dobrotivý,
105
prchaje a květ lilie rva, zemřel;
pohleďte tam, jak do prsou se bije.
Druhého vizte, kterak ze své dlaně,
vzdychaje, učinil své tváři lože;
otec a tchán jsou Francie zla: jeho
110
jim neřestný a zkálený znám život,
a odtud bolest ta, jež tak je bode.
Ten, jenž tak údatý jest a jenž v zpěvu
se srovnává s tím tam, s tím statným nosem,
vší zdatnosti byl pasem opásaný.
115
A kdyby po něm býval králem zůstal
ten jinoch, který vzadu za ním sedí,
z nádoby v nádobu šla dobře zdatnost,
což říci nelze o dědicích druhých;
Jakub a Bedřich královstvími vládnou,
120
však dílu nejlepšího žádný nemá.
Po větvích zřídka rozrůstá se vzhůru
rozšafnost lidská, a tak chce to Onen,
jenž dává ji, by žádala se na něm.
Též k Nosatému míří moje slova,
125
ne méň než k Petru, jenž s ním zpívá, pro nějž
si Apulsko a Provence již stýská.
O to je svého semene strom menší
oč víc než Marketa a Beatrice
se Konstance svým chotěm ještě chlubí.
130
Života prostého tam vizte krále,
Jindřicha anglického, sedět sama:
ten ve svých větvích výhonky má lepší.
Ten, jenž si nejníž z těchto na zem used’,
zíraje vzhůru, markrabí jest Vilém,
135
Pro něhož Alessandrie svou válkou
v pláč nutí Canavsko i Monferato.
1 — 15. Vítání to: Virgila se Sordellem, jež dalo Dantovi příležitost ke hněvné apostrofě Italie. — Prvé než: prvé než Kristus vyvedl duše z podsvětí a vykoupil lidstvo. Předtím dle Danta nepřicházely duše do očistce. — Octavian: císař Augustus. — Jest to — není: v duchu si říká „jest to pravda, co vidím, či se mýlím?“ — Brvy sklonil: čelo, hlavu. — Kde chytává se menší: dítě se chytává kolen; Sordello objal Virgilovi nohy.
16 — 26. Ó Slávo Latinů: Italů, neboť v Italii nejprve se mluvilo latinsky a za časů Dantových ještě se nezdála řečí docela mrtvou; proto Ital Sordello mluví o latině, jazyku Virgilově, jako o „našem“. — Místa, odkud byl jsem: Mantovy. — Ne, že jsem činil: hřešil. — Nečinil: skutků nadpřirozeně záslužných, neměv milosti posvěcující. — Slunce: Boha.
34 — 36. Tři svaté ctnosti: víra, naděje, láska, ctnosti, které se nadpřirozeně vlévají do srdce lidského a slují božskými, neboť se vztahují přímo na Boha. — Vše jiné: ctnosti, které slují mravnými, protože pořádají mravy naše. — Vskutku: pravý očistec.
54 — 57. Slunce je symbolem boží milosti. Ale Kristus mluví: Beze mne nemůžete nic činit, t. j. pro své posvěcení. Zde, bez milosti boží, nemohou duše pokračovati ve svém zdokonalování. Jíti zpět arci možno. — Vůli zadrhuje: nemožnost jakoby zapletala nohy vůle v pouta. — Obzor chová: slunce jest jako zavřeno pod obzorem.
65 — 72. Vybrána: vyhloubena, jako u nás doliny jakoby vybíraly zemi, tvoříce propadlinu, prohlubeninu. — Z pláně: z rovné plochy této římsy, běžící kolem hory, šla vzhůru stezka. — Lem víc než s polovici zmírá: okraj této prohlubeniny nebo dolinky byl nad její dno nejvýše vyvýšen nahoře, dole nejméně, neb tam dolinka splývala se strání. S polovici zmírá kraj: uprostřed má jen polovici té vzdálenosti od dna, kterou má nahoře.
74 — 85. Indigo: znamená tu nejspíše barvu modrou. — Dřevo svítící a jasné: snad myslí na ztrouchnivělé dřevo, svítící šedobíle v noci. — Pro údol: že byly v dolince, nebylo jich zvenčí viděti. — Skrovné slunce: již již zapadající.
92 — 96. Zanedbal: italských záležitostí, nedbal o „zahradu říše“. — Rány: nesváry a jiné neřesti. — Pozdě bude jiný: asi narážka na marné snahy Jindřicha VII. Lucemburského.
100 — 111. Otakar: Otakar Přemysl II. — S vousy: ve věku dospělém. — Ten s tím nosíkem: Filip III. Smělý, král francouzský 1270 — 1285. Zemřel bolestí pro nezdařenou výpravu do Katalonie proti Petrovi III. aragonskému. — Prchaje a květ lilie rva: tři lilie v modrém poli, znak králů francouzských; Filip je zneuctil (rozerval) svým útěkem z Katalonie. — Jenž má vzhled tak dobrotivý: Jindřich král navarrský 1270 — 1274. Jeho dceru Johannu měl za manželku Filip IV. Sličný, král franc., syn Filipa III. Smělého. Dante Filipa Sličného nazývá „zlem Francie“. — Učinil tváři lože: položil do dlaně tvář.
112 — 120. Údatý: s mohutnými údy; Petr III. aragonský, kraloval 1276 — 85. Staří vykladači chválí jeho statečnost a jiné ctnosti panovnické. — S tím statným nosem: Karel I. z Anjou, bratr svatého Ludvíka krále, zemřel jako král neapolský r. 1285. Villani, kronikář florentský, chválí jeho vlastnosti vladařské, ač Dante na jiném místě soudí o něm přísněji. — Jinoch: Alfons, nejstarší syn Petra III., panoval po něm a zemřel bez potomstva 1291; kníže výtečných vlastností. O dědicích druhých: jsou to mladší synové Petrovi Jakub a Bedřich, z nichž první panoval v Aragonii, druhý na Sicilii (po nešporách sicilských). — Dílu nejlepšího: ctností otcovských.
121 — 123. Bůh chce, aby lidé prosili o ctnosti, jako Salomoun prosil o moudrost, neboť ctnost není ovoce rodu neb titulu.
124 — 129. K nosatému: k „tomu s tím statným nosem“. — Pro nějž: pro Nosatého, totiž pro Karla I. z Anjou, jehož syn Karel II., vládne nyní tak, že Apulsko (část království neapolského, Apulie) naříká. — Svého semene strom menší: svého otce menší jest syn (strom vyrostl ze semene), Karel II. z Anjou, má menší cenu než otec jeho Karel I. — Konstance: dcera Manfreda, levobočka Bedřicha II., manželka Petra III. aragonského. — Ještě: protože byla ještě živa v době vidění básníkova. — Beatrice a Marketa: ženy synů Petrových Bedřicha a Jana dle starých vykladačů, což však se nesrovnává se skutečností. Ale jako oni se mýliti, tak se mohl mýliti i Dante. Jiní myslí, že jsou to manželky Karla I. z Anjou: první Beatrice († 1267), druhá Marketa. Smysl by byl: Karel I. byl o tolik lepší než Karel II., o kolik zase Petr III. aragonský byl lepší než Karel I. z Anjou.
130 — 136. Král života prostého je Jindřich III., anglický, naroz. 1210, králem 1216 — 1272. Jeho syn a nástupce byl Eduard III., pozdější vítěz v bitvě u Kreščáku, jejž velice chválí kronikář Villani. — Vilém VII., markrabí Monferratský 1254 až 1292. Monferrato jest kraj v nynějším Piemontsku na pravém břehu pádském. Canavsko (Canavese), kraj od Alp Graiských a Penninských k Pádu. Alessandrie se vzbouřila proti markrabímu Vilémovi, který přišel potlačiti odboj, ale byl jat a vsazen do klece, v níž umřel. Jeho syn chtěl Alessandrijské ztrestati, ale oni spolčivše se s Matteem Viscontim, činili veliké škody v jeho krajinách, Monferratu a Canavsku. Proto Alessandrie svou válkou je „nutí v pláč“.
O autorovi
Dante Alighieri
jeden z najvýznamnejších talianskych básnikov a spisovateľov. Je predstaviteľ renesančného humanizmu, svojimi názormi a dielami prispel aj k rozvoju…
