Božská komedie. Očistec
Autor: Dante Alighieri
Digitalizátori: Viera Studeničová, Eva Lužáková, Tibor Várnagy, Viera Marková, Pavol Karcol
Básníkům se zjevuje duše Statiova, jež pak hovoří s Virgilem a vysvětluje příčinu, proč se hora třásla. Virgil se mu pak projeví.
Vrozená žízeň, jež se neukájí
nikdy, leč vodou, které darem dostat
žádala sobě žena samaritská,
mne trápila, a pobádal mne pospěch
5
po cestě zavazené za mým Vůdcem,
a měl jsem soustrast pro mstu spravedlivou.
A ejhle, tak, jak o tom píše Lukáš,
že Kristus dvěma pocestným se zjevil,
již z hrobového sklepení ven povstav,
10
stín se nám zjevil, za námi jda vzadu
a k nohám hledě na zástup, jenž leží,
řka: „Bratří moji, Bůh vám daruj pokoj!“
My jsme se obrátili hned a Virgil
15
mu v odvět pokyn dal, jenž na to sluší.
Pak „V blaženém“ dít počal „shromáždění
kéž v míru pravdivý dvůr uloží tě,
jenž vyhostil mne ve vyhnanství věčné.“
„Kterak,“ on řek’, a šli jsme zatím rázně,
20
„jste-li vy stíny, jichž Bůh v nebi nechce,
po jeho schodech kdo až sem vás doved’?“
A Mistr můj mu: „Popatř na znamení,
jež tento nese a jež anděl kreslí,
a s dobrými že vlást má, ihned poznáš.
25
Ale že ta, jež ve dne v noci přede,
chomáče ještě jemu nesepředla,
jejž Clotho klade každému a skládá,
sem vzhůru přicházejíc duše jeho,
jež tvá a má je sestra, sama přijít
30
sem nemohla, neb jako my, tak nezří.
Pročež jsem vytržen byl z jícnů širých
pekla, bych ukazoval mu, a tam až
mu ukáži, kam můž’ ho vést má škola.
Však rci nám, víš-li, proč se předtím tolik
35
vrch třás’ a proč se všichni jedním hlasem
až k jeho patám vlhkým křičet zdáli?“
Tak otázkou svou do ucha mé touhy
mi trefil, že již pro naději pouhou
se moje žízeň stala méně lačnou.
40
A onen počal: „Není věci, aby
bez řádu cítila ji svatá hory
té kázeň, neb jež mimo zvyk by byla.
Zde svobodno jest od všelikých proměn:
příčinou můž’ tu být, co nebe v sebe
45
přijímá jsoucí z něho a ne jiné;
neb ani déšť ni sníh ni krupobití
ni rosa nepadá ni jinovatka
výš než jsou schůdky o třech stupních krátké.
Hustých tu mraků nevídat ni řídkých,
50
ni blýskání ni dcery Thaumantovy,
jež na světě své místo často mění.
Výpary suché nestoupají výše
než na svrchní z tří stupňů, jež jsem pravil,
na kterém Petrův náměstek má nohy.
55
Snad níž se třese málo nebo mnoho:
však od větru, jenž ukrývá se v zemi,
a nevím jak, zde netřáslo se nikdy.
Třese se tady, když se čistou cítí
některá duše, takže vstane nebo
60
jít vzhůru hne se, a křik taký při tom.
Čistoty důkazem jest pouhé chtění,
jež všecku volnou, společnost svou změnit,
popadá duši, a jí chtít jest libo.
Chce také dřív: než nedá volba vůle,
65
již božská spravedlnost proti chuti,
jak byla k hříchu, k mukám naměruje.
A já, jenž v této bolesti jsem ležel
pět set a více let, teď právě vůli
svobodnou ucítil jsem k prahům lepším.
70
Proto jsi cítil zem se třást a zbožné
po hoře duchy chválit toho Pána,
jenž kéž jim brzy nahoru dá jíti!“
Tak řekl nám; a protože tak velká
je rozkoš pít, jak veliká je žízeň,
75
říct nedoved’ bych, jak mne uspokojil.
A moudrý Vůdce: „Nyní síť tu vidím,
jež vás tu chytá a jak jí se zniká,
proč třese se tu a s kým radost máte.
Teď dopřej mi, bych zvěděl, kdo jsi býval;
80
a proč jsi tady tolik věků ležel,
mi ve tvých slovech budiž obsaženo.“
„Za času onoho, kdy dobrý Titus
s pomocí Krále nejvyššího pomstil
ran, z nichžto vyšla krev, již prodal Jidáš,
85
se jménem, které ctí a trvá nejvíc,
na onom světě,“ odvětil duch onen,
„jsem slavný byl, však ještě prázden víry.
Sladkostí takou dýchaly mé zpěvy,
že Tolóského Řím mne přitáh’ k sobě,
90
kde zasloužil jsem myrty kol svých skrání.
Statiem zvou mne dosud onde lidé:
o Thebách a pak o Achillu velkém
jsem pěl, však s druhým nákladem kles’ cestou.
Semenem žáru mému byly jiskry
95
božského plamene, mne rozehřávší,
jímž víc než tisíc jiných osvíceno:
o Aeneidě dím to, která byla
mi matičkou i chůvou při básnění;
bez ní jsem jedné drachmy neodvážil.
100
A abych býval na světě žil tenkrát,
bych přijal, než bych z vyhnanství směl vyjít.“
Ta slova obrátila Virgilia
s tváří, jež mlčíc, děla „Mlčiž,“ ke mně;
105
však ne vše možno mohutnosti chtěcí.
Neb smích a pláč tak z blízka následují
té vášně, z které ten i onen tryská,
že v nejpravdivějších méň vůle dbají.
Já přec se usmál, jako ten, kdo mrká
110
na kohos, pročež stín ten zmlk’ a pohléd’
mi v oči, kde tvář největší má výraz;
a „práci tolik velikou kéž dobře“
řek’, „dovršíš; však proč tvá tvář teď právě
mi zablesknutí smíchu ukázala?“
115
Nyní jsem chycen s té i s oné strany:
ta mlčet velí mi, ta zapřisahá,
bych mluvil; pročež vzdychám, a můj Mistr
mi rozumí, a „nestrachuj se mluvit,“
mi řekl; „ale mluv a jemu pověz,
120
nač se tě táže se snažností takou.“
Já tedy: „Ty snad, duchu starodávný,
se tomu divíš, že já jsem se usmál;
však chci, by větší podiv tebe pojal.
Tento, jenž vede k výšinám mé oči,
125
jest onen Virgil, od kterého sílu
jsi vzal, bys o bozích a lidech zpíval.
Jestliže myslels, příčinu že jinou
má smích můj, pusť ji jako nepravdivou,
a věř, že to jí bylo, cos řek’ o něm.“
130
Již skláněl se, by Mistru mému nohy
objal, on řek’ však: „Nedělej to, bratře,
neb ty jsi stín a před sebou stín vidíš.“
A onen vstávaje: „Teď pochopiti
velikost lásky můžeš, jíž plám k tobě,
135
když s paměti si pouštím naši marnost,
se stíny veda si jak s věcí pevnou.“
1 — 15. Vrozená žízeň: po vědění. — Leč vodou atd.: naráží na rozmluvu Spasitelovu se ženou Samaritánkou u studně Jakubovy. Mimo jiné řekl jí Pán: „Kdybys znala dar boží, a kdo jest ten, kterýž praví tobě: Dej mi píti; ty bys snad byla prosila jej, a dal by tobě vody živé atd. (Jan, 4, 10). A ve verši 15: Dí jemu žena: Pane, dej mi té vody, abych nežíznila, ani chodila sem vážit. — Vykladači rozumějí vodou milost boží, Dante však jí tu rozumí poznání pravdy. — Po cestě zavazené: protože tam leželi plačící a vadili jim v chůzi. — Lukáš: ve svém evangeliu, o dvou učednících, jdoucích do Emauz (Luk. 24). — Pokyn: snad řekl „buď pokoj i s duchem tvým“ nebo „s tebou“. Pokyn tu znamená jakýsi úkon.
16 — 39. V blaženém shromáždění: ve společnosti nebešťanů. — Pravdivý dvůr: soud boží neklamný. — Popatř na znamení: na tři P, která měl Dante ještě na čele; znamení, to, že se očišťuje a není zavržen. — Ta, jež přede: narážka na tři Parky (Sudice) řecké mythologie: když se narodí člověk, Clotho urovná na vřetenu chomáč lnu, Lachesis jej spřádá v niť, Atropos ji přestřihne. — Sama přijít nemohla: bez průvodu, neboť nechápe zdejších věcí jako my, duše oddělené od těla. — Má škola: naučení, jež může dávati přirozený rozum lidský. — Paty vlhké: protože je omývá moře. — Do ucha mé touhy: podobenství od niti, jež vchází do ucha jehly.
40 — 60. Bez řádu: vše se zde děje podle jistého řádu. — Příčinou atd.: jen duše, pocházející z nebe, vracejíce se v ně, mohou tu býti příčinou proměn ve stavu této hory, ne něco, co není z nebe, na př. páry, které, vystupujíce k nebi, bývají na zemi příčinou dešťů, krup atd. — Schůdky: kde se začíná vlastní očistec. — Dcery Thaumantovy: duhy. Podle mythologie Iris (personifikace duhy) byla dcera centaura Thaumanta a Elektřina. Byla též služkou Junoninou. — Výpary suché: podle staré meteorologie pocházely z nich větry nebo také zemětřesení, jestliže výpary ty, jsouce těžší, zůstávaly v útrobách zemských. — Petrův náměstek: anděl s klíči. — Od větru: viz poznámku o suchých výparech.
61 — 69. Pouhé chtění: duše ty se úplně srovnávají s vůlí boží. Jakmile chtějí do nebe, je to důkaz, že také Bůh to chce, a že jsou již čisty. Chtěly by ovšem i dříve vůlí absolutní, prostou ohledů, ale volba vůle nedá, t. j. ony samy si volí, proti své chuti, trpěti, jako kdysi volily hřešiti, neboť vůle boží je, aby nyní trpěly, ona naměřuje vůli jejich k mukám, a té vůli boží podřizují duše svou vůli, jež by je chtěla vésti do ráje. — V této bolesti: v tomto kruhu. V místech spodnějších ztrávil tedy ostatní dobu ode dne své smrti. Mluví tu básník Statius, jenž zemřel ke konci prvního století po Kristu. — Vůli k prahům lepším: vůli, jíti do nebe.
76 — 90. Síť tu: vaši vlastní vůli, chuť trpěti, jež se srovnává s boží. — Se zniká: očištěním, po němž zůstává ve vás jen absolutní vůle jíti do nebe, a přestává vůle podmínečná, kterou jste dříve chtěly vyhověti boží spravedlnosti. — Titus: Dantovi jest Titus, jenž r. 71. p. Kr. dobyl Jerusalema a tak konečně potlačil židovské povstání, nástrojem boží spravedlnosti a pomstil ukřižování Krista. — Se jménem, které ctí: jméno básníkovo. — Prázden víry: pohanem. — Tolóského: ačkoli jsem byl z Tolósy (nyní Toulouse v jižní Francii), daleko od Říma, přece atd. V středním věku se mylně domnívali, že se Statius narodil v Toulouse. — Myrty: věnce myrtového, jímž byli vyznamenáváni básníci.
91 — 108. Statiem: Publius Papinius Statius, básník latinský, nar. se v Neapoli okolo r. 50 po Kr. a zemřel tam kolem r. 96. Dante s ostatními svými souvěkovci mátl ho s učitelem řečnictví Luciem Statiem Ursulem, který pocházel z Tolósy a žil za Nerona. — O Thebách: epická skladba Statiova Thebais vypravuje ve 12 zpěvech o válce 7 králů proti Thebám. Druhé básně, Achilleidy, o Achillových skutcích, nedokončil, proto dí, že s druhým nákladem kles’ cestou, nežli dospěl konce. — Žáru mému: básnickému nadšení. — Jiskry božského plamene: Virgilovy Aeneidy, z níž i jiní vzali pobídku k básnění. — Drachmy: váha, osmá část unce, asi 3 a 1/2 gramu. Chce říci, že při básnění stálým vzorem, uměleckým měřítkem, mu byla slavná báseň Virgilova. Na ní jakoby odvažoval své verše. — Virgil žil: Virgilius zemřel r. 19 př. Kr. — Z vyhnanství: z očistce. — Mlčiž: Statius neví, že ho Virgil sám slyší. Virgil nechce, aby ho Dante prozradil. — Mohutností chtěcí: vůli naší nebývá vše možno. — Vášně: ve smyslu dobrém znamená jakési hnutí duševní spojené s proměnou tělesnou. Proměna tělesná (smích, pláč) tak rychle následují hnutí duševního, že vůle jich nedovede potlačiti, a nejméně v člověku upřímném, jenž se neumí přetvařovati. Proto Dante dí, že v nejpravdivějších (lidech) méně vůle dbají.
109 — 136. Mrká: dávaje očima znamení. — Práci: svou pout. — Příčinou úsměvu Dantova byla radost, již cítil již napřed, mysle na překvapení Statiovo, až uslyší, že mluví s básníkem tolik milovaným a ctěným. — Marnost: tělesnou; že jsme nehmotni, netělesni.
O autorovi
Dante Alighieri
jeden z najvýznamnejších talianskych básnikov a spisovateľov. Je predstaviteľ renesančného humanizmu, svojimi názormi a dielami prispel aj k rozvoju…
