ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jedeme v automobilu na bratislavské letiště. Společnost jest smíšená, Francouzi i Češi. Jak z četných zpráv jest známo, získaly si česko-francouzské letecké oddíly nemalých zásluh při četných bojích našich vojsk s maďarskými rudými gardami a nejen častým a přesným pozorováním, ale také bombardováním důležitých středisk a posic nepřátelských a činným súčastněním se bojů byly neobyčejně platným a úspěšným činitelem naší vojenské akce.

Letiště je Bratislavy vlastně hodně vzdáleno; nenašlo se blíže vhodné místo. Vzdálenost ta má však velikou výhodu, letiště není těsně u maďarské anebo rakousko-německé hranice. Kdo viděl letiště i cenný, přímo nenahraditelný materiál, na něm shromážděný, ten zajisté nepřeje si podobné blízkosti, z níž mohlo by na př. několik zákeřných maďarských pum anebo bomb učiniti snadno naší letecké slávě z velké části konec.

Je po dešti. Vyjasnívá se. Mírný dosud vánek stupňuje se v silnější vítr.

„Není dnešní počasí nevhodné ke vzletu?“ ptá se kolega. „Nevadí tento vítr?“

Letci se usmívají. Samí mladí mužové pružných postav, jiskrných zraků.

„Vítr?“ praví s úsměvem mladý letecký poručík, „dnešní vítr je letci jednou z nejmenších překážek jeho výkonu. Létáme bez rozpaků za větru jakékoliv síly.“

Přitakuji a připomínám první let „krále vzduchu“ Pégouda v Praze za sobotního, prosincového odpoledne, kdy vichřice trhala lidem klobouky s hlav a lámala větve v letenských sadech, aniž tím odstrašila letce, který provedl bez rozpaků ohlášený let.

Konečně jsme na letišti. Plachty několika mohutných hangárů vzdouvají se větrem. Se zelených listů stromových padají velké kapky. Z lesíků na blízkých návrších stoupají k oblakům bílé páry. Prohlížíme si krajinu až k nešťastnému tragického skonu generála Štefánika a k čekléskému zámku hr. Eszterházyho. Na severozápadě dlouhý řetěz karpatských kopců, pahorků i hor, pod pohořím širé lány nížiny povážské i podunajské a středem nížiny vine se veletok dunajský jako široký stříbrný pás. Čich dráždí ostrý vzduch ozónu, nad Malými Karpaty krouží černý jestřáb, z rákosí u Dunaje vzlétla volavka. Všechno to dráždí naše letce k činnosti. Vzhůru, letče, vzhůru!

Prohlížíme nejprve hangar, v němž jest skladiště leteckých bomb, strojních pušek a příslušného střeliva. Jsou to pěkné „potvůrky“ ladných štíhlých forem, opatřené křídélky, regulujícími pád s výše. Jsou to bomby úctyhodných rozměrů i váhy — 100 kg třaskavin uloženo jest v jedné takové kovové láhvi, jež dopadnuvši na cíl dovede rázem smésti velký dům s povrchu zemského. Pak jsou tu běžné typy 10, 15 a 20 kg, jichž naši letci svrhli zde na nepřátele za dobu své činnosti na 5000 kg. Nebylo dne, aby naši letci nevzlétli, vždy několik létadel najednou, různými směry a pověřeni různými úkoly. Konali báječně přesně a spolehlivě službu výzvědnou a pozorovací, žádný větší pohyb nepřátelský, žádná kolona vozů, žádná plavba monitorů nezůstala jejich ostrým zrakům utajena. Mimo to bombardovali nepřátelské objekty a nádraží, oboz, pancéřové vlaky i nepřátelské polní posice. S jakým úspěchem, vysvítá nejlépe z výpovědi četných maďarských zajatců, ujišťujících nás, že nemohli bojovati proti nám. „Proč?“ ptáme se.

„Ne, zpředu se brániti a vidět smrt nad sebou ve vzduchu, to přece nejde.“

Slyšeli jsme od maďarského žida, zajatého v úseku novozámeckém, že bomby našich létadel vyvolávaly také v nejchrabřejších oddílech maďarských, jako mezi Pálmaiovými střelci a Lakošově bandě přímo paniku.

A kterak braly maďarské pancéřové vlaky, jež byly v první dny postrachem našich vojínů, do zaječích, když zjevil se na obzoru náš „černý pták“, dovíte se od každého vojáka, bojovavšího na Slovensku.

Jdeme do velkého hangaru, kde stojí celá řada velkých létadel systemu Breguet, jichž používá se stejně k bombardování jako k službě výzvědné a několik štíhlých dvojplošníků, velmi nepatrných rozměrů, za to ale neuvěřitelně rychlých, systemu „Spad“. To jsou létadla stíhací. Jedno takové létadlo stojí připraveno ke vzletu před hangarem.

Četné stopy kulí, jimiž prostříleny jsou nosné plochy, kormidla i rozjížděcí kola, svědčí o tom, že naši letci byli v častém ohni a že nevyhýbali se žádným bojům. Maďarská létadla mají před našimi náležitou úctu a rychle mizí, když naši letci se objeví a tak ke vzdušným bojům, v nichž vždy naši zůstali vítězi, došlo celkem zřídka.

Kapitán Lachman, velitel vzdušného loďstva na frontě slovenské, dobře známý Pražanům svými evolucemi nad Prahou, obléká si přes uniformu aviatický úbor. Nasedá do aparátu, k jehož sedátku připoutává se dvěma řemeny a po kratičkém rozjezdu brázdí malý dvojplošník vzduch nad letištěm. Létadlo opisuje kolmé zatáčky, klouže hned po pravém, hned po levém křídle, stoupá, padá, dělá přemety, jest jako hravý delfín ve vlnách mořských.

Tuto „vzdušnou akrobatiku“ musel uměti každý dohodový letec, jenž pověřen byl úkolem stihati nepřátelská létadla. Kapitán Lachman pristál a s úsměvem nám nabídl výlet nad krajinu s mohutným dvojplošníkem Bréguet, řízeným poručíkem Starým.

Můj kolega, který prodělal již celou řadu letů jako cestující nasedá první. „Jen proto,“ jak se vyjádřil, aby „svezl“ se na létadle, na kterém dosud nelítal.

Čekám tedy trpělivě, až dojde na mně řada. Bude to můj první výlet.

Konečně letci se vrátili. Vylézám do létadla, což není zrovna nejpohodlnějším výkonem a usazuji se na pohodlném sedátku. Nedočkavě číhám na „dojmy“ resp. na závrať, mdlobu. Obličeje důstojníků a kolegů, zůstavších na zemi, škodolibě se na mne usmívají. Rozjíždíme se. Hluk motoru přehlušuje jen tlukot mého srdce. S napětím očekávám slavnostní okamžik, kdy odpoutáme se od hříšné zemské hroudy. Zatím okamžik ten jsem zcela klidně propásl. Jsme už hezky vysoko, uvědomuji si překvapen. Překvapuje mne, že se nic nekymácíme. Ale zeleň polí a modř hor není ze vzduchu tak svěží, jako jsem si představoval. Všecko jest šedé, mlhavé, šikmé. A pro prudké nárazy větru, až hučí mi v uších, úplně přestávám vjímati hukot motoru.

Jsme nad Bratislavou. Hrad zdá se mi příliš veliký a věž dómu neuvěřitelně šikmá. V ulicích nestačím se orientovati. Lidi sice vidím, ale nezdá se mi, že se pohybují. A Dunaj je tak ztuhlý, kalný, jako nějaké špinavé kluziště.

Zalétáme zpět. Vítr zdá se mi tak prudký, že prudšího nedovedu si představiti. Snášíme se k zemi. Počínám se báti. Přimhuřuji oči. Přes to dělají se mi černé, šedé, bílé, červené mžitky. Už! Jsme na pevnině.

„Jak dlouho jsme létali?“

„Deset minut.“

Nemohu tomu uvěřiti. Byl bych se vsadil, že bylo to dobře přes půl hodiny.

Společnost zaujata je prohlížením amerických kulometů, namontovaných na létadlech. Kapitán Lachman dává postaviti jeden takový kulomet na stojánek a vojín na pokyn vystřeluje několik ran. Vždy po několika kulích obyčejných, vylétne kule světelná, která jasně září i při denním světle, tak že zcela dobře možno sledovati její dráhu až na místo dopadu. Toto zařízení usnadňuje značně míření, neboť letec, který střílí z letadla, může kontrolovati, zda kule jeho zasahují cíl. Vedle těchto nábojů světelných, jsou také ještě náboje zápalné, které při dopadu na nepřátelské letadlo, toto vznítí. Tyto strojní pušky mohou vypáliti až 720 ran za minutu!

Jak jsme již podotkli, jest velitelem veškerého letectví na slovenské frontě kapitán Lachman, který pro svoji odvahu, znamenité vlastnosti letecké i vojenské a milou svoji povahu ctěn a vážen jest jak důstojníky, tak i vojíny. Hned od začátku světové války bojoval jako letec ve francouzské armádě, vyslán byl pak do Ruska, kdež súčastnil se četných bojů proti Němcům, po pádu vlády Kerenského vrátil se pak do Francie. Sestřelil 9 německých létadel a vyznamenán byl četnými řády francouzskými i ruskými, poslední jeho dekorací jest československý válečný kříž. Zdatnými druhy jeho jsou por. Roussin, taktéž v Praze dobře známý, adjut. Soubira, por. Gigleux, z českých letců pak setník Ellner, jeden z nejzdatnějších pilotů československých, jenž právě v těchto dnech dekorován byl jako první český letecký důstojník francouzským válečným křížem za četné úspěšné lety bombardovací i pozorovací, poručík Starý, který jako dobrovolník vstoupil na počátku války do cizinecké legie francouzské a neobyčejně se vyznamenal v četných bojích, námořní nadpor. Lukesle a celá řada zdatných důstojníků i poddůstojníků francouzských i českých.

S výkony našich aviatiků na slovenské frontě můžeme býti zcela spokojeni, úkoly, které byly jim svěřeny, vykonali s odvahou a přesností obdivuhodnou a zásluhy, které si za dobu svého působení o zdar našich válečných akcí získali, musí býti s plným vděkem kvitovány.