ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Vjíždíme do Nových Zámků a všímáme si stop bojů: děr ve zdích i v oknech topíren, místy zpřetrhané telegrafické dráty, otvor ve střeše nad peronem. Rozbitá okna na čekárnách a nádražní restauraci zalepují železniční zřízenci papírem a zadělávají plechem, natěrači bílí a barví poškozené, pošramocené zdi a stěny, vojáci zametají a odklízejí slámu z peronu i z kanceláří. Neboť nádraží novozámecké bylo v posledních dnech pevností obléhanou Maďary: vojenským stanem, odkud řízeny byly boje, tvrzí chránící naši posádku novozámeckou před maďarskou palbou, i lazaretem, kde ozývaly se vzdechy raněných a smrtelný chrapot umírajících hrdinů.

Na druhé straně nádraží spatřuji tlupy osmahlých, většinou černě oděných civilistů. Někteří jsou bez kabátů a bez klobouků, jako byli by přichvátali sem přímo z práce. Před civilisty několik našich vojínů, na rameni pušky s nasazenými bodáky.

„Co pak hlídáte tyto dobrovolníky?“ žertuji.

„Hlídáme je, aby jim Maďaři neublížili,“ cení na mne zuby veselí italští domobranci.

„Proč pak je neozbrojíte?“

„Vždyť jsme je před chvílí odzbrojovali. Co pak jim mají věčně ramena pušky tížit! Ať mají jednou pohov, maníci!“

K civilistům tlačí se ženy. Maďarky, ale dávají ta slovenská slova dosti dobře dohromady. Ta chce prý mluvit s bratrem, ona přinesla prý muži něco k jídlu. Třetí má kus masa pro švakra.

„Dejte jim pokoj!“ odbývají je vojáci. „Přineste jim to zítra, až jim trochu vytráví. My je přec krmíme také!“

K inspekčnímu důstojníku dobývá se mladá ženská se starým mužem, prý svým sousedem. Mluví trhaně špatnou slovenštinou.

„Co chcete?“ vychází poručík z kanceláře.

Ženská vyndá z červeného šátku svazek fotografií.

Že naši prý zatkli jednoho mladého člověka, zatkli bez příčiny.

„Vyjde-li na jevo, že je nevinen, pak bude propuštěn. Nemáte se proč strachovat,“ tiší ženskou důstojník.

Ne proto, ale je prý podezříván, že chodil ve stejnokroji italského legionáře, a to prý on — Maďar.

„Jestli chodil, bude zastřelen.“

Zrovna zastřelení chtěla by mladá dívka zabrániti. Vybaluje fotografie ze šátku: asi deset stejných podobenek. Všechny představují téhož mladého muže v stejnokroji italských legionářů.

„To je on. Ale on ne Čechy klamat. Jeho přítel český voják, kuchař, ten mu to půjčil. A v tom jej fotografoválni.“

„Všecko vyjde na jevo. Jděte pryč!“

Mladá ženská prosí, aby se vězni nic nestalo. Je prý nevinen.

„Co pak jste mu? Sestra? Příbuzná?“

Odcházejíc vrtí hlavou, že nikoli.

Patrně milenka pokusila se zachrániti milence.

Vcházíme do kanceláře velitele posádky novozámecké. V koutě je několik slamníků a pokryvek, stůl pokryt je listinami, nad nimiž horečně pracují důstojníci i mužstvo. Jedna skupina radí se o nějakém sdělení, vojín vyplňuje seznam, dva důstojníci zakreslují něco do mapy, velitel sám pak přijímá hlášení oddílu, obsadivšího dvůr několik kilometrů vzdálený. Dva vojínové sedí u telefonních aparátů. Neustále se hlásí a nařizuje. U dveří stojí tři zajatí bolševici, za nimi vojín s bodákem. Obraz pravé polní kanceláře.

Opouštíme kancelář a za švadronou jezdců ujíždíme automobilem na prostranné náměstí v Nových Zámcích, kde konati se má slavnostní prohlídka nově utvořeného kombinovaného pluku „Nové Zámky“.

Cestou pozorujeme v každém okně množství zvědavých, ponejvíce ženských. Na náměstí pak tísní se tisícového zvědavého občanstva, tak že musí býti zatlačováni do zadu a do bočních ulic.

Na náměstí rozestaveny jsou jednotlivé vojenské oddíly: útočníci čili arditi s ocelovými helmami na hlavách, námořníci, dělostřelectvo s děly, italští legionáři, jízda atd.

Po obvyklých vojenských formalitách prohlašuje podplukovník Bonneaud kombinovaný pluk „Nové Zámky“ za utvořený, zdůrazňuje zásluhy všech jeho oddílů v bojích dřívějších i v bojích na Slovensku. Vyslovuje pevnou víru, že v pluku bude míti republika spolehlivou oporu. Francouzská svá slova končí vřelým českým „Na zdar“ což opětováno hromovým „Zdar!“.

Slova velitelova tlumočí kapitán Novák.

Po krátké rozmluvě následuje defilování jednotlivých oddílů pluku. Děje se bez hudby, ale pro české srdce je to hudba nade všechny hudby, viděti pochodovati hrdě krásné šiky legií i vojska domácího, zírati tváří v tvář osmahlým, vyhublým, zpoceným, zaprášeným, dobrým našim hochům, jichž nezlomila ohromná bouře pěti válečných let, a již po utrpeních v armádě rakouské, po hrdinském sebeobětování na bojištích italských i francouzských, neváhali — vrátivše se do vlasti, již krví svou osvobodili — pro blaho pokolení příštích dávati v šanc svoje životy nepřátelské přesile na Slovensku. Ne každá noha ohýbá se dosti pružně, ne každé rámě snáší stejně lehce břímě, ale hlavy všech tyčí se hrdě do výše a z 1200 párů dětinsky čistých českých očí plane oheň nadšení. Klusot koní odráží se ostře od dláždění, duní vážně kola vozů dělových, a oddíl za oddílem mizí v ulicií, z níž zaléhá k nám ozvěnou píseň za písní: „Lví silou, letem sokolím“, „Na přední stráži“, pak „Ku předu, dítky Francie“ na konec pak mohutná, výhrůžná: