ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

O východní frontě dovídali jsme se velmi málo, a to pravidelně jen ze stručných vojenských zpráv, o bojích, jež se tam sváděly. Proto naše veřejnost neměla ani tušení, jaké významné události se tam odehrávaly, jak naše vojska svízelně tam bojovala, a jaké poměry za vpádu bolševických gard tam panovaly.

Abychom mohli čtenáře o pravém stavu věci náležitě zpraviti, vydali jsme se na východní frontu pro získání potřebných informací. První naše cesta směřovala přirozeně do prozatímního sídla hlavního stanu velitele východní fronty gen. Hennocque: do Nové Vsi.

Po šíré nížině západoslovenské jedeme Povážím, bohatým na romantické partie a zříceniny hradů, tak že přirovnáváno jest v té příčině k Porýní. V Žilině se těšíme upřímně z toho, kterak je toto bývalé maďaronské hnízdo dnes už poslovenštěno. Pak dostáváme se župou turčanskou a úzkým proužkem župy oravské do Liptova. Překvapuje nás svěží, ale poněkud ostrý vzduch. Slunko září, ale nehřeje tak, jako ve vinohradech bratislavských. Po obou stranách trati shledáváme se s příslušníky alpské flory.

Rybárpole! Ružomberk! Uprostřed romantické krajiny velký průmysl tovární: přádelny, tkalcovny, továrny na celulosu, papírny atd.

Za chvíli jsme v Liptovském Sv. Mikuláši. Choť továrníka, pí. Lacková, v čele dam místního odboru Československého Červeného kříže hostí cestující vojíny: podává se jim čaj, káva, máslo s chlebem, brymza, maso, zákusky, a to v takové hojnosti, že dary přetížení vojínové se tomu až brání.

A pak ujíždíme vesele k Tatrám. Přestávají role, po obou stranách trati samá louka, pastviny, vonné jehličnaté lesy. Kde, tu kmitnou se nám šohajové, děvčata v krojích. Malebnou hodně vyvýšenou skupinu pestrobarevných hotelů a vil uprostřed nádherné scenerie lesní, korunované největším a nejkrásnějším mořským okem: Štrbským plesem, i Kriváň, se sněžným temenem zahaleným mnračny, necháváme stranou.

Tatry odhalují nám svou majestátní velebnost teprve v Popradu. Je to panorama nezapomenutelné.

Ale o Vysokých Tatrách dovídáme se také něco rozrušujícího. Veleba jejich byla jevištěm bolševického zvěrstva.

Naši vojíni v bojích na slovenské frontě musili se bíti vlastně proti dvěma nepřátelům: tváří v tvář proti pravidelnému vojsku, vzadu pak proti jednotlivým i celým skupinám maďarských bolševických záškodníků. Platilo-li to o západní frontě, tím více a tížeji pociťovali to naši hoši na frontě východní, kde velmi obtížný terén, s lesnatými a hornatými krajinami, úzkými údolinami a průsmyky skytal těmto zákeřníkům tím větší a lákavější příležitost k poškozování našeho vojska a potutelným přepadům v jeho týle. Ve Vysokých Tatrách bylo celé hnízdo těchto záškodníků, kteří zaopatřili si dostatečné množství střeliva a zbraní a podnikali odtud své výpady našim vojskům tak nebezpečné.

Tato banda neštítila se ani úkladných vražd, jak tomu nasvědčují dva případy v Tatranských Pavlinech (Tátra Széplak), kde úkladně zastřeleni byli bolševiky Tomáš Šimeček, malíř z Nového Jičína, a šikovatel Kartel Lebeda od náhr. prap. českoslov. invalidů z Prahy VII, přidělený nádr. stráži v Popradu. Lebeda byl zastřelen poblíž stanice elektrické dráhy, na kterou se vracel z malé vycházky, Šimeček pak, který hodlal se vrátiti domů, padl zákeřnou kulí poblíž lesa, rovněž nedaleko stanice. Energickému zakročení četnictva ze Spišské Soboty podařilo se bandu tuto zchytati a učiniti neškodnou. Takových a podobných případů událo se však velmi mnoho, a naše vojsko, zvláště při ústupech, mělo každou chvíli co dělati s podobnými zákeřnými přepady.

Obyvatelstvo východního Slovenska je ze všech krajů nejméně uvědomělé. O poměrech na východě dovídáme se zajímavých podrobností od pana J., jenž trefně líčí nám útisk maďarský i dnešní váhavost, neorientovanost lidu.

Za maďarského režimu totiž tato část Slovenska takořka spala. V krajích těchto nebylo — až na některé vzácné výjimky — slovenského inteligenta, slovenského spolku, hospodářského družstva, a mimo maďaronskou „muchotrávku“ nevycházel tam vůbec žádný list slovenský. Kraj ten byl v pravém slova smyslu zakletý. Také těch několik uvědomělých Slováků, bílých to vran v těchto končinách, utajovalo se „pro strach židovský“. Charakteristický je případ známého slovenského pracovníka, sbírajícího v Šaryši údaje pro dějiny slovenské církve evangelické. „Mohu vás navštíviti, velebný pane?“ obrátil se na kteréhosi evangelického faráře, Slováka. „Ale můžete.“ — „Snad se najde u vás také několik dat pro naše církevní dějiny?“ — „Budeme je hledati. Obávám se jen, že vaše návštěva v naší obci bude velice nápadná!“ — „Žádné strachy, velebný pane! Přijdu k vám incognito. Anebo vydávati se budu, abyste neměl pro mne žádných nepříjemností, na př. za předsedu košické sedrie.“ — „Tak by to už šlo spíše,“ míní dobrácký farář. „Ale kdo ví, zda by přece nevyšlo později všechno na jevo.“ — „Obáváte-li se přece, podívám se raději ke katolickému faráři do Z. Ten bude toho snad o minulosti evangelické církve v těchto krajích znáti více.“ — „Znamenitý nápad. Opravdu, ten vám v tom pomůže nejlépe.“

A bázlivý evangelický pan farář, počítající se takto také k „inteligentům slovenským“, až zářil radostí, že se vyhne návštěvě známého slovenského pracovníka, pozorovaného tajně snad úřady, jenž hostitele svého uvrci mohl by snad v podezření „pansláva“.

A kraj ten úplně probuzen není dosud.

Vjíždíme do Nové Vsi, dosti čistého a výstavného menšího města, podobajícího se však nyní úlu včel: všude vojska, děla, vozy, auta.

Velitel východní skupiny gen. Hennocque přijal nás neobyčejně vlídně a učinil hned potřebné disposice, abychom o poměrech a bojích svedených v těchto krajích informováni byli co nejspolehlivěji, pokud možná, abychom viděli také osobně jeviště bojů.

Jedním z nejurputnějších zápasů na východní frontě slovenské možno považovati boje o Miškovec, jež zahájili Maďaři proti našemu vojsku dne 19. května o 7. hod. ráno. Naše síly tam nečítaly v celku více než 2500 mužů s třemi bateriemi děl a 18 kulomety a s malou částí jízdy, jež rozložena byla v Diósgyöru, rovněž jako část pěchoty, jež tvořily naši zálohu. Naše síly skládaly se z legionářů, jakož i z praporu stř. českoslov. pluku, jemuž velel praporník Petrlík. Síly maďarských bolševických vojsk byly nepoměrně početnější, ba s počátku ohlašovaly některé poplašné zprávy, že máme proti sobě na 40.000 mužů rudých gard, což později se ukázalo nesprávným, neboť na nás upoutaná síla maďarského vojska čítala asi 10.000 mužů. Tato čtyřnásobná přesila nepřátel měla množství děl horských, jakož i 15 cm., nad to pak neobyčejně mnoho kulometů.

Maďaři zaútočili nejprve na úsek naší fronty u Čáby, kďe dostali se podél skupiny rumunské až do Alsózolczy, tam však byl postup jejich zadržen výbornou střelbou naší baterie, která umístěna u Felsö Zolczy (na záp. od Možohova) spustila na maďarské bolševiky tak výborně mířenou palbu, že přinutila je k zastavení. Přes to však výše uvedený maďarský pohyb způsobil, že dostali se nám do levého boku, čímž ohrožen byl I. prapor, bojující v Čábě, který nucen byl mezi 3. a 4. hod. odpolední ustoupiti až za nádraží v Miškovci, neměl-li býti odříznut.

Ústupem I. praporu byl odkryt levý bok našeho vojska, které bylo na posicích jižně od Miškovce na kotách 229, 234, a 178.

V kritickém tomto okamžiku, kdy nejvíce byl bok náš ohrožen, poslalo velitelství divise pomoc a posilu 2 rot pod velením kapitána Petriciusa. Tím se vyplnila mezera.

Civilní obyvatelstvo v Miškovci nám nepřátelské, majíc na dosah ruky své bolševické přátele, začínalo se chovati čím dále tím výbojněji a z četných známek dalo se bezpečně souditi, že v nejbližší chvíli vrhne se proti nám. A úsudek tento potvrzen byl událostmi následovavšími ráz na ráz.

Kolem třetí hodiny odpolední ozbrojení civilisté uzavřeli severní a východní ulice vedoucí z města a střelbou ohrožovali část prchajícího obyvatelstva a jali se pak stříleti i na naše ustupující vojsko. Naši hoši nestačili dělati pořádek, sotva však udělali ho na místě jednom, objevil se nový odboj na místě jiném. Přestřelky mezi vojskem a civilisty trvaly až do tmy. Přes to však udrželi jsme pevně v rukou posice na jihu města, jakož i posice v Diósgyöru.

Praporník, který velel pluku italských legionářů, dostal o půl 7. hodině zprávu, že první rota, která jako záloha byla vyslána vyplnit mezery, ustoupila před přesilou nepřátelskou na posice severní části města. Důvod, že tento oddíl musel ustoupit, spočíval hlavně také v tom, že nebezpečný lesnatý terén, který vedl až do Diósgyöru, mohl skrývati četné tlupy nepřátelské, které mohly nepozorovaně přiblížiti se k nám. Tím se situace pro pluk opět značně zhoršila, ježto II. prapor ohrožený měl levý i pravý bok a v Diósgyörském praporu ohroženo levé křídlo. Velitel divise generál Zincone nařídil však držeti tyto posice za každou cenu, a proto zůstaly naše čety na svých místech, odolávajíce útočícímu nepříteli.

Tento stav trval do 8. hod., kdy poměry stále se horšily. Přestřelky v městě byly opět živější, a nepřítel dostával se nám stále více do týla. Telefon ve městě nefungoval, veškeré spojení bylo přerušeno.

V 8. hodin dostal praporník Kryštof rozkaz, aby se svým oddílem ustoupil přes nádraží — které však již měli Maďaři obsazené — do F. Zolczy, kde však odpoledne byli již také maďarští vojáci. Zatím docházelo k bojům na jihu města, kde bojovaly roty, které posunuty byly až na východ. Jaké to byly boje, možno posouditi z toho, že často stříleli jsme po nepříteli na vzdálenost 10 — 15 kroků. O půl deváté dostalo se III. praporu, bojujícímu na jedné zpředu uvedených kot, rozkazu, aby ustoupil přes město, které však již tou dobou obsazeno bylo Maďary z obou stran. Naše vojsko statečně vrhlo se do města, kde rozvinul se potom pravidelný pouliční boj. Z hotelu „Korona“ střílelo se na nás z kulometů, městští strážníci házeli po nás ručními granáty, my ovšem nezůstali dlužni a řádili náležitě v řadách bolševických vojsk i civilních záškodníků.

Skupina nemohla ovšem za těchto okolností ustoupiti udaným směrem a roztříštila se na různé čety s pomíchanými jednotkami, a tak ustupovalo se na Sajó Szt. Péter. Jakmile jsme byli za Miškovcem, nastal klid. Stáhli jsme se pak do Borsové, kdež se naše vojska srovnala a zreorganisovala a také odpočinula.

Takto uspořádáni, podnikli jsme útok na Miškovec, který měl býti napaden námi ze čtyř stran a také jedna rumunská divise měla útočiti z jihovýchodu. Útok podniknut byl ve tři hodiny ráno, naše síly byly 1500 mužů a dvě baterie děl. Jeden prapor zůstal v Rodovaně, kde byl veliký počet dělníků, jimž nemohli jsme důvěřovati a musili jsme proto tento prapor ponechati k ochraně proti eventuelnímu jich zakročení proti nám.

V 7 hod. ráno dobyt Sajó Szent Péter a v 9 hod. zmocnili jsme se dominující koty 323 nad Miškovcem. Tento čin byl jedním z nejlepších činů našich statných hochů, neboť tuto výšinu hájilo 4000 maďarských vojáků, kteří měli velmi značný počet kulometů. Maďaři používali zde také, jak bezpečně bylo dokázáno, střel dum-dum. Boje byly zde urputné, ale dík statečnosti našich důstojníků i vojska, skončily pro nás skvělým vítězstvím. Zajatci se zde nedělali, ukořistěno 12 kulometů. Lví podíl na tomto úspěchu měl prapor italských legionářů, vedený praporníkem Melicharem a poručíkem Häuslerem. Naši hrdinové nedbali přesily, nedbali překážek a drali se stále s nezmenšenou prudkostí výše, až zmocnili se této nejvýše důležité posice a rozprášili nepřítele. Nepopřávajíce si oddechu, útočily pak naše čety dále, vzaly posice u Baboně a dostaly se až před Miškovec.

Zde však obdrželo naše vojsko zprávu, že kolony naše, které měly útočiti z východu a severovýchodu byly nepřítelem zastaveny, a Rumuni pak dokonce poraženi. Přes to však naši chrabří hoši setrvali zde po 24 hodiny čekajíce posily, aby dokončiti mohli předepsaný úkol a třeba, že maďarské trupy útočily na ně pomocí pancéřového vlaku a četných letadel, přece nepovolili a útoky odrazili.

O duchu našich chrabrých vojáků svědčí tato episoda, která se odehrála zrovna po odražení útoku pancéřového vlaku. Četa námořníků naložila kulomet na kočár a podnikla s ním „výlet“ až do Miškovce, kde vydatnou střelbou zahnala na zběsilý útěk mohutný oddíl bolševického vojska.

Po 24 hodinách, když posily nepřicházely, dán rozkaz k ústupu přes Sajó Szent Péter do Szendrö, kdež odrazili jsme prudký útok maďarského vojska.

Tam vyčkáno, až převzali vedení našich vojsk francouzští důstojníci, kteří však shledali části armády ve velmi špatném stavu a na některých místech značně roztříštěnou a zdesorganisovanou armádu. Jakmile Francouzové velení převzali, nařízeno ihned zarazit ústup, stanout na místech a držet posice za každou cenu. Potom ihned konsolidovány roztříštěné naše oddíly a provedeno spojení na linii Tornalja — Szendrö směrem ke Košicím, kdež drželi jsme se čtyři dny.

Úseku u Tornalja velel komandant Prignot, u Szendrö kom. Pujota dále na východ kom. Roton. Po několika dnech obnovili Maďaři útok na Košice, a proto, majíce před sebou velkou převahu nepřátelskou, jsme je vyklidili. Následkem těchto událostí musely skupiny Rotonova a Pujotova ustoupiti za stálých bojů za Rožňavu. V této periodě bojů vedli Maďaři hlavní útoky na Janok (skup. Rotonova) a na Szögliget (skupina Pujotova). V bojích od 1. do 5. června u Szendrö odraženy byly 4 maďarské útoky a podniknuty tři naše protiútoky; při jednom z nich zničen prapor dolnorakouských Němců, což provedl prapor italských legionářů, vedený rotmistrem Holečkem.

Skupina Prignotova ustupovala za stálých bojů až do Berzete. Za těchto stálých ústupů snažilo se francouzské velení skocentrovat naše síly a pozvednouti pokleslou morálku některých částí našeho vojska, což podařilo se tak, že 16. června celá VI. divise generála Parise přešla k útoku a jedním rázem vzala Rožňavu až k Plešivci, na západ postoupila k Torně, na východ k Jelšavě. Při tomto útoku zajat byl velitel maďarského praporu a v Rožnavě postřílen celý štáb brigády, který nechtěl se vzdáti.

Velké úspěchy docíleny u skupiny Prignotovy, kde také neobyčejně vyznamenal se praporník Kloud od II. franc. legionářů. Zde ukořistili jsme množství kulometů a posice udrželi jsme až do vyhlášení příměří. Duch našeho vojska vysoko se povznesl dík obezřetnému a výbornému velení francouzských důstojníků, jakož i odvážným chováním se důstojníků našich a naši hoši čekali s netrpělivostí, kdy bude dán rozkaz k dalším bojům, aby ztrestati mohli maďarské bolševiky za jejich zločiny na Slovensku.

Na východě byli jsme nuceni držeti se stále v boji obranném, jednak pro veliké přesily maďarské, jež majíce výhodu vnitřní linie, mohly se snáze pomocí drah přesunovati proti našim místům nejslabším. Pád Miškovce způsobil značné zakolísání naší fronty, které sice na čas po ústupu z Miškovce podařilo se zastaviti, ba dokonce mohli jsme se odvážiti zpětného úspěšného postupu opět na Miškovce, který podporován byl hlavně nadějí na současné zasažení sil rumunských. Než, bohužel, Rumuni, jsouce vyššími rozkazy zadrženi, nepostoupili, a tak ocitli jsme se znovu osamoceni proti velkým přesilám bolševických rudých gard. Ústup náš byl nutný, nemělo-li dojíti pro nás k těžkým, snad katastrofálním ztrátám.

Toto stálé ustupování mělo značně velkou váhu na klesání statečného ducha našeho vojska, jež ztrácelo sebedůvěru, vidouc stále nemožnost udržeti se v posicích proti přesile a dokonalé technické výzbroji bolševických gard. Jednotlivé oddíly a menší skupiny provozovaly sice hrdinské činy, bráníce se houževnatě, ale na konec musely ustupovati také. Nebylo jinak možná, zůstávaly často celé úseky jen nepatrně obsazené, čímž vznikaly trhliny, do kterých nepřítel snadno vnikal, ohrožuje tak naši spojitost a celistvost fronty, čímž jednotlivé oddíly, octnuvše se v nebezpečí obklíčení, byly nuceny couvati.

Nepomáhal hrdinský odpor jednotlivých posádek. Vždyť konec každého sebe houževnatějšího odporu byl, že posádka, nemohouc obsaditi celý úsek — že vinny byly tím nedostatečné síly, není třeba zvláště připomínati — nechávala na úseku svém místa obnažená. Těmito mezerami pronikal nepřítel do předu. Když pak posádce hrozilo obklíčení, couvla zpět. Necouvly-li všechny posádky na celé čáře současně, vznikaly ve frontě povážlivé trhliny.

Skutečný stav oddílů byl velice slabý. Z praporu 800 mužů byla třeba čtvrtina na dovolené. Ze zbylých 600 mužů pak byla třeba celá jedna setnina detašována. Zbylo 450 mužů místo předepsaných 1000.

Když z počtu toho vyslány na všechny strany hlídky, udržováno pak předepsané spojení s oddíly sousedními, nezbylo z praporu zpravidla více než 80-100 mužů. Na papíře ovšem označována byla tato hrstka dále jako prapor. Očekávala-li se však od té hrstky vyčerpaných, téměř isolovaných vojínů výkonnost praporu, pak ovšem výpočty musily zklamati.

Vojínové naši byli nuceni po celé dny ustupovati, neviděli za sebou opevnění, vůbec žádných příprav směřujících k jejich záchraně. Jestliže drželi tu kterou posici, pak drželi ji do úmoru, naprostého fysického i morálního svého vyčerpání, nejsouce po celé dny vystřídáni nikým.

Nejeden náš oddíl přepaden byl rudými gardami, nejeden náš hodný hoch odstřelen maďarskými fanatiky, jichž našlo se i v řadách slušného jinak maďarského obyvatelstva vždy dost.

Nebyl to tedy jedině nepřítel vojenský, který naše hochy ohrožoval, záludnost a záškodnictví některé části obyvatelstva způsobily často mezi naším vojskem větší depresi, než přímé boje tváří v tvář nepříteli.

Velmi často přepaden byl některý náš oddíl těmito záškodníky, kteří ve slepém záští neštítili se žádných prostředků proti našemu vojsku.

Vyčerpáni, unaveni, stále obklopováni nebezpečím, bez nadějí na čerstvé posily a při stálém ústupu, nemohl ovšem nikterak duch těchto vojínů býti skvělý. A přece když došlo k nějaké srážce s maďarskými oddíly, vrhali se naši hoši jako divá lavina proti nepříteli a neohlížejíce se na nebezpečí, útočili a bili se s hrdinstvím bezpříkladným. Byl-li dán rozkaz, vrhli se s nezadržitelnou prudkostí proti mnohonásobné přesile, způsobili nepříteli ohromné ztráty, ale konec konců byli nuceni opětně ustoupiti, nevidíce úspěchu svého heroického zápasení.

Není za takových okolností vlastně ani divu, že našich hochů, válčících už pátý rok, zmocňovala se chvílemi opravdová psychosa. Tak viděly naše hlídky maďarské oddíly, schované za stohy slámy. Když pak věc se vyšetřovala, nalezen za stohem spící cikán nebo pasáci. Řeknete: zbabělost. Slovem tím křivdili byste našim nejlepším lidem. Vždyť titíž lidé, kteří spatřovali včera nepřítele v každém koutě, v každém lánu obilním, dovedli následujícího dne na rozkaz hrdinně postupovati proti několikanásobné nepřátelské přesile, ba dovedli — došla-li jim munice — nastavovati nepřátelským kulometům třeba holá prsa. Útočíce na nepřítele, dovedou naši vojínové umírati bez reptání, ale chtějí viděti úspěch, postup, zabrané území. Čeho byli by naši lidé teprve schopni, kdyby viděli za sebou, s prava, s leva posily, zálohy, kterak vzpružil by se jejich duch, kdyby zakusili na vlastním těle zájem, péči, účast anebo dokonce obětavost zázemí?

Přes veliký nepoměr sil bránilo se vojsko naše, dostalo-li k tomu rozkaz, neobyčejně hrdině.

Tak vyznamenaly se naše oddíly dne 2. června u Szendrö. Fronta probíhala asi 300 m před městem. Oddíly naše sestávaly z legionářů, pěchoty a kulometů. V záloze měli jsme prapor pěchoty. —

Maďaři měli asi 3 prapory pěchoty, 2 baterie 10centimetrových děl a 8 kulometů.

Přes tento nepoměr sil a nedostatek munice, jíž měli Maďaři hojnost, drželi jsme posice před Szendrö celé dva dny. Když pak po dvou dnech konečně nuceni jsme byli ustoupiti, ustoupili jsme jen asi 1 km. (těsně za vesnici). Nedovedli jsme se však nikterak smířiti s ústupem, ale za několik hodin podnikli jsme protiútok a vrhli jsme Maďary asi 6 km. zpět.

V Szendrö a v okolí, jako v Rudobányi, Janoku, Perkupě atd. chovalo se obyvatelstvo k nám — až na nepatrné výjimky — velice loyálně.

O Dobšinou (župa gemerská) bojovalo se ve dnech 14. a 15. června. A to bojovali jsme nejen proti oddílům bolševickým, ale také proti ozbrojeným maďarským fanatikům civilním.

Výzbroje dostalo se Maďarům jednak tím, že nařízení o odzbrojení občanského obyvatelstva prováděno velice ledabyle, jednak zanechal jim zbraně při svém ústupu pluk národní obrany. Ve městě bylo mnoho býv. důstojníků rak.-uher. armády a honvédstva. Měli dokonce připjatu svou linku na telefonické vedení z divise. Když nařízen tamní naší posádce ústup, věděli tito maďarští důstojníci o tom dříve než posádka sama. Využili zmatků a aranžovali branné povstání proti našemu četnictvu a zbylým vojínům. Při bolševické vzpouře této zahynul setník Sedlák.

Tragicky zahynuvší bolševickými kulemi setník Sedlák v Dobšiné a těžce zraněný polní kurát Mikyska, který téměř zázrakem vyvázl od smrti a z drápů bolševických vrahů náhodným objevením se čety italských legionářů, jsou pádným dokladem, s jakými živly a s jakým nebezpečím bojovali naši hoši na slovenské frontě.

Setník Sedlák, provázen polním kurátem Mikyskou a nadporučíkem, jel povozem do Dobšiné, aby ustupující tam oddíl našeho vojska zarazil. Když přiblížili se k lesu, padly náhle proti nám střelné rány. Důstojníci vyskákali ihned z povozu a setník Sedlák s revolverem v ruce ubíral se proti záškodníkům, když zasažen byv novou střelou do hlavy, padl, polní kurát Mikyska rovněž zasažen byl do prsou a raněn klesl k zemi, také nadporučík byl raněn, ale podařilo se mu dostihnouti lesa a zmizel. Z houštiny vystoupilo několik ozbrojených mužů a stále střílejíce po padlých přišli až k místu, kde setník Sedlák ležel, a tu jeden ze zákeřných vrahů hodil dodatečně po jeho mrtvole granát, kterým způsobena byla mrtvole velká rána v zádech. Polní kurát Mikyska vida, jaký osud ho očekává, tvářil se mrtvým, domnívaje se, že zbojníci odejdou a nepovšimnou si ho. Ti však vzali mrtvolu setníkovu, hodili ji do vozu, pak sebrali domněle mrtvého kuráta a hodili ho rovněž na vůz a jeli do obce Dobšiny. Cestou se kurát Mikyska pohnul, což zpozoroval jeden z bolševiků a z bezprostřední blízkosti střelil mu z revolveru na hlavu. Koule zasáhla znovu kuráta do čelisti, ale na štěstí ho neusmrtila. Když bolševici přijeli do Dobšiny, zpozorovali, že kurát ještě žije, a proto chtěli ho usmrtit; tomu však opřel se jakýs starý sedlák, a proto zatím dopraven byl do jizby, a konána porada, jak s ním naložit.

V tom okamžiku objevila se v obci četa italských legionářů, která zpravena o události, svedla s bolševiky krátký, ale urputný boj, při němž všichni záškodníci byli pobiti.

V jiných případech pracovali bolševici také methodou zcela opačnou. Desátník Nečesal padl bolševickému vojsku do rukou a po výslechu, který s ním byl zaveden, ihned byl poučován o zásadách komunismu, při čemž mu bylo řečeno mezi jiným, že v Praze je nastolena revoluční vláda, a že bylo by potřeba, aby na českém venkově byla šířena intensivně bolševická propaganda. Vtipný desátník ihned chopil se této pobídky a tváře se, jako by na ráz stal se z něho zuřivý komunista, prohlásil, že by byl ochoten propagační agitaci tuto prováděti. V případě tomto lehkověrní bolševici snadno mu uvěřili, vycpali ho nejrůznějšími letáky a brožurami a davše mu ještě na cestu různá poučení a rady, provedli ho řetězem maďarských stráží, odkudž pak již rovnou dostal se k naší linii. Ohlásil se prvnímu důstojníkovi a odevzdal mu veškeré brožury a letáky, vylíčiv zároveň, jakým způsobem podařilo se mu dostati se ze zajetí.

Tak frontu východní karakterisoval: pozvolný ústup za ustavičných bojů s postupujícími maďarskými přesilami a franktiréry.

Že však ani na frontě východní nebyla zanedbávána vhodná příležitost k protiútokům, a to často přes to, že útočiti bylo nám proti maďarským silám, majícím zpravidla značnou početní převahu, o tom svědčí mezi jiným naše úspěšná bitva u L. na řece O. Před městem L. tvoří řeka několik ostrovů. Regulační náspy podél řeky tvoří pak vhodné posice vojenské. O bitvě té vypravuje jeden z jejích účastníků:

Maďaři obklíčili nevelké město s několika stran. Naši vojínové hleděli uhájiti aspoň regulace a nádraží. K vojínům pak přidalo se dobrovolně také několik našich železničních zřízenců. Útočný oddíl vjel na nádraží. Maďaři stříleli na něj šrapnely. Naši nechtějíce se prozraditi, na maďarskou palbu vůbec neodpovídali. Pak vyrojila se z blízkého lesa k útoku také bolševická pěchota. Před naší palbou však couvla, ale palba maďarských děl a kulometů na nádraží počala se stupňovati. Střecha praskala, okna řinčela. Na trati otevíral se v zemi trychtýř za trychtýřem.

Bylo zřejmo, že na nádraží se neudržíme. Proto ustoupili jsme za násep řeky. Octli jsme se v posicích neobyčejně výhodných. Nebyli jsme ani ostřelováni. Tím hůře bylo však na tom nádraží. Abychom upoutali maďarskou palbu na sebe a uvolnili tím nádraží, zahájili jsme palbu také my ze svých nových posic. Zatím sděleno bylo nám z nádraží, že náš pluk z M. nám telefonoval: „Za chvíli projede stanicí L. náš pancéřový vlak a vezme Maďary ze zadu. Hoši, držte se!“

Drželi jsme se statečně. Hodina plynula však za hodinou a naše spása: pancéřový vlak se neobjevoval. Stahovali jsme se postupně mezi dvě ramena řeky. V protějším křoví pozorovali jsme náhle pohyb. Dělalo to dojem silnějšího oddílu vojenského. Po několika našich výstřelech ozvalo se však hromové: „Na zdar!“ K nám blížil se vojín s nějakým důstojníkem. Pro velkou vzdálenost nebylo lze rozeznati, kdo jsou. Z nás blížil se k nim jeden četař se dvěma vojíny. Na písečnatém ostrůvku se setkali. Vypadali velmi podezřele, zvláště důstojník. Naši chtěli je zastřeliti. Důstojník však přizvukoval, že dovede se legitimovati: Já sem Slovák, roděný Slovák — opakoval neustále. Naši prohlížejí jeho legitimaci. Legitimací tou dovoluje se mu jakožto majiteli revíru nositi loveckou zbraň. Pan setník však měl na rameni vojenskou karabinu. Naše hlídka byla pořád v nejistotě. Odzbrojila podezřelé dva Čechoslováky — ten druhý mlčel jako ryba — a postupovala s nimi směrem k neznámému oddílu. Když byli přiblížili se k němu na doslech, křičeli: „Kdo jste?“

Z protějšího břehu počalo se ozývati: „Abcúg čelák!“ Bylo zřejmo, že jde o zradu. Naši bez váhání odstřelili odzbrojené dva bolševiky. V tom okamžení počali Maďaři práskati do nich. Prostřelili četaři levou ruku. Všichni tři se však zachránili. Když naši byli v bezpečí, zahájili jsme proti Maďarům prudkou palbu. Oni podnikli na nás protiútok, který jsme šťastně odrazili. Pak pokusili jsme se o protiútok a vyhodili jsme Maďary z jejich posic. Ustoupili do posic daleko špatnějších do pole. Pak dělali na nás ještě dva útoky. Drželi jsme se stále.

Přijel však maďarský vlak. Přivezl jim posily i munici. Nám munice docházela. Byli jsme nuceni ustupovati. Couvali jsme podél regulace, takže s jedné strany byli jsme stále kryti. Maďarské šrapnely i kulomety nás přestřelovaly.

Před večerem vrátili jsme se s pancéřákem. Dostali jsme se šťastně přes most. Pak pro vytrhané koleje nemohli jsme však dále. Když zahájili jsme na Maďary prudkou palbu ze čtyř kulometů, vyklidili bleskurychle nádraží a zmateně prchali. Zanechali nám také několik vozů — v jednom našli jsme něco ručnic a ručních bomb — a lokomotivu.

Od té doby, co dostává se naší východní frontě pravidelných posil a také zásilek materiálu, zarazily naše tamní oddíly nejen ústup, ale přešly místy k úspěšným útokům, při čemž podařilo se jim vyčistiti od nepřítele zejména značnou část župy gemerské. Úspěchy tyto umožněny byly také tím, že většinu maďarských sil upoutala naše středoslovenská a západoslovenská fronta.

*

Z Popradu a Nové Vsi, městeček podobných dnes vojenským táborům, ujíždíme v autu do Rožňavy, vzdálené asi 60 km od Nové Vsi. Cesta vede nás nádhernou, divoce romantickou krajinou ze župy spišské do župy gemerské serpentinami vybíhajícími až do výšky 856 — 913 m. Úchvatně krásné hřbety Nízkých Tater a pohoří Vepor pokryty jsou nádhernými sosnami, jež dominují hlavně ve výšinách. Po oblasti stromů jehličnatých následuje oblast mladých svěže zelených lesů dubových. Ze serpentiny pak skýtá se oku ohromný, malebný obraz. Mezi obrovskými strmými horami vine se srázným údolím bystrý horský potok, jehož srázné břehy a úpatí blízkých pahorků posety jsou malebnými skupinami hnědobílých dřevěných chaloupek a žlutými anebo červenými kostelíčky. V úzadí nádherného panorama pak miznou v mlhavé dáli úzká políčka i vlhké podhorské pastviny, zpestřené stády červeného skotu. V závratné výši nad svými hlavami spatřujeme stráň pokrytou hromadami obrovských jedlí, vyvrácených vichrem. Dlouhatanská břevna zdají se býti v té výši maličkými zápalkami. Po obou stranách znamenité silnice vysoké hromady palivového dříví.

Každou chvíli potkáváme anebo předjíždíme jezdce na vzpouzejícím se anebo plašícím se koni, nákladní automobily, selské povozy i vojenský oboz provázený mužstvem i jízdními důstojníky.

Obloha se mračí. Z hor vystupují oblaka sněhobílé mlhy jako oběť zápalná příjemná nebesům. Pojednou začíná pršeti. Mírný déšť změnil se v prudký liják. Za chvíli lije se s nebe jako z vědra. Od země odráží se do metrové výšky ledovec. Na střechu automobilu bubnují nám ledové kroupy zvící velikých bobů. S hrůzou myslíme na úrody. Ale za 15 minut krupobití přestává, liják ustává také. Za necelou hodinu pak dostávají mračna na nebi povážlivé trhliny, z nichž prosvítá už slunce.

„Bysťu Bohu, ešte bude dnes pekne!“ — poznamenává pasák ženoucí stádo ovcí na salaš. Ostrý horský vzduch až lehtá nos příkrou svojí vůní, bujné chrysantémy zdají se ještě bělejšími resp. žlutšími, zvonečky ještě modřejšími.

A před námi vine se hadovitá stezka: bílý pruh uprostřed moře zelených a temných hor, prorvaných jen místy modří oblohy a modrými obrysy Vysokých Tater. A po obou stranách silnice řadí se hromady pečlivě ukládaného dříví, jako by před námi defilovaly a v závratně hlubokém údolí jakoby na dně propasti řadí se povozy řízené mladými vojíny i starými sedláky. Na vozích pak stohy přikrývek i promoklé bedny munice.

Oboz postupuje stále k jihu. Řady vojínů, aut, koní, povozů. Všechno spěje k demarkační čáře. Dnes klidně, nerušeně. A ještě před několika málo dny byla hadovitá naše silnice jevištěm krvavých bojů. V přírodě nezůstalo po nich ovšem mnoho stop. V horách žije se rychle. Hodinu po prudké bouři ozařují zlaté paprsky sluneční už celý kraj, zatím co kolejí po obou krajích silnice řine kalná voda dešťová, z hor pak znovu stoupají k jasnícímu se nebi bílé páry. A v horách miznou čerstvé stopy bojů jako příval, jako bouře, jíž podobně provalila se krajem tímto také záplava maďarská. Jenom v dřevěných chaloupkách zastřených horských vísek ukazují selky rozbité nádobí, prázdné chlévy, bolševické letáky a maďarské bílé i zelené peníze, jež zanechali maďarští vojáci tamnímu obyvatelstvu a za které odnesli si „na památku“ něco z produktů zemědělských.

Situace, za jaké vystřídalo na úseku tomto velitelství francouzské velitelství italské, nebyla nikterak příznivá. Demoralisované, hanebně špatně vystrojené, vyčerpané, skrovné naše oddíly byly na celé čáře na ústupu před velikými maďarskými přesilami. A důstojníci francouzští neváhali ani na okamžik přejati řízení vojenských operací na Slovensku zrovna v okamžiku nejkritičtějším, ale vrhly se na ztracené tyto posice s odhodláním: uhájiti jich aneb zemříti v boji. A bránili každou píď naší republiky, jež v předchozích dnech ztrácela celé župy takřka bez boje, s urputností a houževnatostí jakoby bojovali na půdě svojí slavné vlasti.

V Rožňavě vystřídali důstojníci francouzští italské v noci z 31. května na 1. června. Už z toho, že listiny, mapy, informace přijímaly se v noci, je patrno, že situace byla nanejvýš kritická. Dopravních prostředků byl náramný nedostatek. Mnohá vojensky důležitá místa postrádala jak telefonického, tak telegrafického spojení. Také Rožňava dorozumívala se s ostatními našimi vojenskými oddíly toliko pomocí automobilů. Poměry tak primitivní přivoděny byly naprostým nedostatkem materiálu. Služba přejímati v Rožňavě počala se o půl 11. hodině v noci. Dosavadní velitel posádky rožňavské italský plukovník Angiono choval se sice náramně zdvořile, nezdálo se však, že by měl zrovna mnoho chuti dáti svému nástupci o úseku svém přesné informace. Spíše dělalo chování jeho dojem, jako by spolehlivých informací o svých oddílech sám postrádal. Tak neznal rozložení svého vojska. Jen s velikými obtížemi podařilo se Francouzům něco z něho vytáhnouti: že dal rozkaz k ústupu náramně do zadu. Ústup tento však nezdál se býti dosti odůvodněn zprávami, jež byly známy o nepříteli.

Komandant Prignot však naprosto nedal se zastrašiti ohromnými obtížemi, jež ho očekávaly. Především snažil se informovati kurýry o skutečném rozložení našich vojsk. Když italský plukovník odjížděl, vědělo se o stanovišti asi dvou třetin našich oddílů. Pak nařízeno kurýry i telefonicky, aby veškeren ústup byl okamžitě zaražen. Pak zkoumány rozkazy vydané Italy — ovšem zcela dobromyslně — v posledních dnech. Rozkazy byly z části prapodivné a prostému rozumu ne zrovna pochopitelné. Tak na př. ústup, jenž proveden mohl býti půldenním pochodem, nařízen v podobě kombinace různých pohybů, vyžadujících v nejlepším případě doby alespoň půltřetího dne. Vojsko mělo se vézti vlakem, pak pochodovati atd. Poslední pochod byl by činil asi 35 km. Pak měla následovati opět jízda vlakem. Při tom počítáno s normálním odjezdem vlaků a nepočítáno na možné zpoždění. Když zajímali se Francouzi, proč rozhodl se italský plukovník pro zdlouhavý namáhavý pohyb místo pohybu kratšího, jednoduššího, nepoměrně rychlejšího, bylo jim odpověděno, že vojín si po namáhavém pochodu ve vlaku rád odpočine.

Poněvadž z příčin z hora uvedených dostaly se rozkazy jednotlivým oddílům v dobách nestejných, podařilo se zameziti ústup našich vojsk jenom z části. Tím ovšem ohrožena souvislost fronty povážlivě a čety vydány v šanc event. maďarským útokům obchvatným. Na štěstí nebyly ustupující oddíly nepřítelem příliš pronásledovány. Na rudých gardách maďarských počalo se plniti proroctví Bely Kuna: „Takový vyhladovělý, neotužilý proletář, jehožto zdraví podlomeno je beztoho podvýživou a nezdravým bytem, průměrně toho přes 30-40 dní nevydrží.“

Přes to všechno potrvalo to několik dní, než podařilo se dostati spolehlivé informace o všech oddílech skupiny, obnoviti mezi nimi spojení a pozvednouti ducha vojska.

Dne 4. června měl již komandant Prignot vojsko tak sorganisované, že mohl naříditi útok na postupujícího nepřítele a zadržeti ho. Již první tento nástup přinesl nám pěkný úspěch, dobyli jsme zpět obcí Tornalja a Tornalja Királyi, kdež ukořistili jsme 7 kulometů a zajali 20 bolševických vojáků.

Situace naše byla však velmi obtížná celkově, než aby tento malý úspěch mohl ji rázem zlepšiti. Úsek tento byl téměř isolován, bez náležitého spojení na pravo i na levo s ostatní frontou, vojsko bylo předcházejícími boji a stálými ústupy značně ztenčeno a nepřítel, jenž byl mnohem silnější a daleko lépe vyzbrojen a vojensky opatřen, pronikal četnými otvory v naši frontě a útočil na nás velmi často z boku. Dne 7. června podnikly rudé gardy na naše vojsko velmi prudký útok a byli jsme nuceni znovu ustoupiti na čáru Szoltó-Agtelek.

Skupina sousední komandanta Rottona v okolí Jászó byla rovněž prudce napadena a také druhá sousední skupina, které velel komandant Pujot, byla nucena před tlakem nepřítelovým opustiti své posice.

Skupina komandanta Prignota byla tím vysunuta značně ku předu a byla v nebezpečí, že bude odtržena od IV. brigády. Maďarské útoky neustávaly a byl proto připraven ústup na další linii a skupina Prignotova dostala rozkaz chrániti cestu vedoucí z Velké Polomy na Novou Ves a z Velké Polomy na Dobšinu. Rozkaz prováděn byl velmi přesně a dobře, náhle však nařídilo vrchní velitelství ústup tento zastaviti a zaujmouti staré posice.

Naše sbory začaly tedy vraceti se na předešlé své posice a setkávaly se se stálými útoky Maďarů. Přes to však posice byly zaujaty, když náhlý prudký útok rudých gard, prováděný velkými silami, vrhl některé části našeho vojska hodně daleko zpět. Skupina komandanta Prignota byla roztržena na tři díly, z nichž jeden díl ustupoval na Rožňavu, druhý na Štítník, třetí na Muráň.

Komandant Prignot zvěděv v 8 hodin, že jeho skupina jest od 7 hod. na nespořádaném ústupu, vsedl ihned do auta a osobně jel zadržovati ustupující vojsko. Podařilo se mu s částí vojska zahraditi údolí vedoucí na Rožňavu jižně od Berzéte, kdež udrželi jsme se 2 dny, za kteroužto dobu podařilo se poněkud sformovati nespořádané naše trupy a zvolna couvati k Rožňave. Maďaři počali nás znovu silně ohrožovati z pravé strany. Bylo nebezpečí, že nás odříznou od ostatní fronty a proto opustili jsme konečně i Rožňavu a ustoupili na sever na Velkou Polomu, Alsósajó a Gočovou.

Tento stav trval až do 16. června, kdy přišla zpráva, že budeme útočiti na celé frontě, to jest jak na frontě západní generála Mittelhausera, tak na frontě východní generála Henocquea. Komandant Prignot dal rozkaz své skupině na znovudobytí Rožňavy. Než však přikročeno k provedení tohoto rozkazu, zahájili Maďaři útok na výšiny severovýchodně od Velké Polomy. Jejich útok byl odražen a my použili tohoto okamžiku, abychom provedli původní svůj záměr.

V bojích dne 16. června, směřujících k vydobytí Rožňavy, vyznamenal se neobyčejně pluk, skládající se většinou z Vršováků a to společně s plukem francouzských legionářů.

Pokládáme si za povinnost rozepsati se o bojích těchto obšírněji a to hlavně proto, že v bojích těchto vyznamenalo se vojsko domácí, o jehož nekázni, ba zbabělosti se tolik psalo, ještě více pak povídalo. Zprávám těmto, vyznívajícím ve chvalozpěv na čsl. pluk pak dodává zajisté váhy, že dostalo se nám jich od legionářského důstojníka, jenž sebe a své druhy pokládá za vzory vojenské chrabrosti.

Rozkaz ku vydobytí Rožňavy dostalo se skupině Prignotově, k níž pluk náleží, zároveň se zprávou, že vojska naše přešla na celé frontě od Komárna až po křídlo nejvýchodnější k útoku. Postup děl se pohybem obchvatným, t. j. obě naše křídla posunuta byla do předu.

Pluk postupoval už ve 3 hod. ráno směrem na „Volský vrch“, pokrytý hustými jehličnatými i dubovými lesy, dominujícími nad celým okolím. Hřeben neobyčejně strmé této hory skytá divoce romantický pohled na srázné údolí, vtěsnané mezi ohromné skalní balvany, vymývané divokými bystřinami. A skulinou, utvořenou dvěma horami sousedními, viděti jest údolí popradské až k dálným horám haličským, halícím se v šedomodravý závoj, téměř splývající s azurovou oblohou.

S „Volského vrchu“ postupovati měl pluk na hory východně od Rožňavy, aby odřízl Maďarům ústup na Tornu. Pluk dosáhl po velice namáhavém pochodu hřebene „Volského vrchu“. Spouštějíce se však do údolí, aby dosáhli pahorků rožňavských, narazili statní hoši vršovičtí na silný oddíl nepřátelský. Hustými větvemi dubového lesa počali se prodírati rudí gardisté. Statní Vršováci neváhali, ale počali na Maďary páliti z kulometů. Když pak Maďaři, ačkoli byli v přesile, začali couvati, pronásledovali je směrem k Csúcsó.

Úspěchem tím ulehčen byl neobyčejně postup středu, který útočil přes Betlar přímo u Rožňavy. Zatím co na východě odříznut byl Maďarům ústup na Tornu, vtrhl útočící střed do Rožňavy a obsadil také výšiny jižně od Rožňavy, jakož i ves Berzéte. Ukořistěno bylo 15 kulometů, spousta munice a plukovní štáb. 13. a 19. pluk maďarský byl úplně rozbit. V následujících hodinách dostaly se ustupující maďarské oddíly do položení nejvýš nebezpečného; hrozilo jim, že obklíčeny budou našimi vojsky. Před úplným debaklem v úseku gemerském zachránilo Maďary včas příměří.

Naše vítězství v úseku tom bylo však přes to rozhodné a lví podíl na něm mají Pražané.

Po příměří nastalo vyklizování území obsazeného Maďary.

V krajinách, které bolševické vojsko obsadilo, koluje záplava „bílých“ peněz. Těmi Maďaři nešetřili. „Kupovali“ za ně, co se jen koupiti dalo. Za husu, za kterou žádala, selka 100 korun, vyplatil voják zcela „velkomyslně“ majitelce 200 korun, ovšem v „bílé“ měně. Bolševičtí vojáci „platili“ štědře a hojně, cena nikde nerozhodovala, jenom že majitel „prodaných“ předmětů byl na tom stejně, jakoby byl nedostal zcela ničeho.

Jeden z důstojníků americké komise, která zjišťovala, zda Maďaři dle nařízení vyklizují obsazené území a zároveň zjišťovala způsobené škody, vrátil se večer z cesty, podniknuté do městečka, které bolševická vojska opouštěla a ukazoval svým druhům novou 200korunovou „bílou“ bankovku. Maďarský důstojník mu ji ukázal a když Američan mu ji vracel, prosil ho, aby si ji nechal na památku. Když americký důstojník odpíral s poukazem, že jsou to peníze, máchl maďarský důstojník rukou a řekl: „Peníze? Co vás to napadá, vždyť to vůbec nemá žádnou cenu!“ Na toto ujištění pak si Američan onu „bankovku“ ponechal na památku.

Že mnozí příslušníci maďarské bolševické republiky nemyslí to s konáním svých povinností příliš vážně, dokazuje tento případ. V Plešivci zůstalo 14 maďarských bolševických četníků pod velením důstojníka, aby po odtáhnutí bolševického vojska střehli osadu až do příchodu našeho četnictva neb vojska. Malá četa našeho vojska vtáhla do Plešivce a důstojník prohlásil veliteli četníků, že přebírá ochranu osady a on i jeho mužstvo může odejíti za svým vojskem. Velitel četníků však prohlásil, že jeho mužstvo už má služby dost, a poněvadž všichni jsou vesměs z okolí, že žádají, aby mohli odejíti do svých domovů. On sám pak, že má soukromé zaměstnání v Košicích a že prosí, aby tam byl s našim vojskem dopraven. Nezbývalo jiného, než vyhověti tomuto přání, maďarské četnictvo rozpustiti a velitele vzíti s sebou. Jak se zdá, zajídá se již „bolševický chlebíček“ mnohým obyvatelům „krásně“ se vyvinující svobodné komunistické republiky maďarské!