ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Byli jsme z oněch málo vyvolených pražských novinářů, jimž generalissimus našeho vojska, generál Pellé, vydal povolení k návštěvě slovenské fronty, kde naši hoši odráželi a zadržovali loupeživý vpád maďarského bolševického vojska do požehnaných krajů Slovenska.

V redakcích dostali jsme příkazy: „Pojedete jako váleční zpravodajové na Slovensko“, generál Pellé vydal nám příslušné ověřovací listiny a průkazy, a již opouštěli jsme Prahu, odjíždějíce do středu pohnutých válečných událostí, jež zajímaly mysl všech obyvatelů naší republiky měrou nejvyšší. Kam nejdříve? Ovšem do hlavního stanu a sídla velitele západní a střední části fronty, generála Mittelhausera, tohoto statečného a výborného vojína a velitele, jenž od okamžiku, kdy ujal se velení svěřeného mu vojska, svojí odbornou znalostí, energií, neunavnou prací a vytrvalostí dovedl toho, že situace naše, s počátku krajně nepříznivá a neutěšená stále se lepšila a konečně přinášela nám úspěch za úspěchem v této válce, která překvapila nás jako úder hromu s čistého, jasného nebe.

Když zazněl zděšený výkřik ze Slovenska: „Jsme ve válce s Maďary“, šířil se přímo závratnou rychlostí po celé republice Československé, a zalehl těžce do uší těm, kdož stále v Maďarech viděli nejen „rytířský národ“, ale dokonce i své přátele.

Ve válce s Maďary! Kdo vypověděl válku, Maďaři nám, nebo my Maďarům? Nikdo nikomu, a proto nelze zváti tuto událost válkou, ale zákeřným přepadnutím pokojného, mírumilovného souseda, zločinným útokem hordy zběsilých krvežíznivců, kteří rozpoutané hunské vášně vybíjejí na bezbranném pokojném obyvatelstvu.

Maďaři popustili tímto zákeřným vpádem uzdu utajené divokosti, dřímající v nich a zděděnou po divokých, sveřepých svých předcích, přitáhnuvších před staletími z asijských stepí do Evropy. Tak a nejinak lze kvalifikovati tuto „válku“, tak a nejinak musí ji hodnotiti spravedlivý soud dějin. Proti všem právům ujednaným mezi národy, proti všem právům spravedlnosti a lidskosti vrhly se ozbrojené tlupy a celé massy na pokojné obyvatelstvo a šíří hrůzu a děs všude tam, kde se objeví.

Krev nevinných, ubitých obětí volá o pomstu nebes, a pomsta tato přijde, přijde dříve, než snad zločinní útočníci se nadějí. Výkřik o pomoc zazněl ze Slovenska a výkřik tento našel ihned ohlas v celé republice. Jako na povel zvedají se tisíce mužův, aby přispěchali na pomoc ohroženým bratřím a tento živelní proud nezastaví se ani před sebe větší přesilou maďarských zlosynů. Nevinné oběti budou pomstěny, zločin spáchaný bude ztrestán dle zásluhy. Jsme na pokraji událostí, které bohdá v době nejkratší dokáží, že tvrdě a krutě ztrestáme každý zločin, každou křivdu na našich slovenských bratřích spáchanou.

Národ poražený, národ, který ještě před krátkou dobou třásl se strachy před soudem vítězné dohody, který jako vinník není ještě souzen a odsouzen za viny dříve spáchané, dopouští se nových zločinů. Nelze dnes ještě říci, jak dohoda bude posuzovati tento nový zločin maďarských násilníků, jedno jest však jisté, že my i sami bez pomoci dohody ztrestáme tento pych dle zásluhy. Naši udatní hoši kteří bili se vždy jako lvi, naše vojsko, jež krvácelo a vítězilo na všech bojištích světové války, naše vojsko samo dá odpověď na tyto krvavé přepady posledních dnů.

Takové sdílíme si názory v těch nekonečne dlouhých hodinách, které trávíme v drkotavém vlaku, spějícím s námi z Prahy na Slovensko. Dusné kupé, určené pro čtyři osoby, v němž se nás však „sesedlo“ celkem osm, sdílí s námi také několik slovenských poslanců vracejících se ze zasedání Národního shromáždění do svých domovů.

Když odjížděli jsme z Prahy s doporučením vrchního velitele československého generála Pellé v kapse, domnívali jsme se, že po nepatrném zdržení budeme moci ihned pokračovati v cestě, přímo do středu válečných událostí, ale v brzku jsme se přesvědčili, že jest ještě velmi mnoho více méně důležitých podrobností, které musíme míti vyřízeny, než budeme moci dostati se tam, kam touha i povinnost nás táhne. Nuže, ozbrojujeme se dodatečně příslušnou dávkou trpělivosti a svědomitě pokračujeme krok za krokem, jak okolnosti nám diktují. Ovšem, musíme poctivě a loyálně doznati, že setkáváme se všude s ochotou největší, která projevuje se všude tam, kam se s vyřízením svých žádostí obracíme.

Seznali jsme, že válečný zpravodaj nemá zrovna na růžích ustláno. Zvláště ne u nás. Fronta několik set kilometrů dlouhá, poměry nejisté, spojení na drahách velmi problematické. Pomůcky na zdolání toho všeho? Pozorovatelské oči, tužka a papír na poznámky, trochu osobní vytrvalosti a fysické zdatnosti, a pak ochota okolí, jež nás informuje. Automobil, létadlo, písař na stroji se svým strojkem, telefony, telegrafy, a podobné „malichernosti“ mohou snad míti k disposici zpravodajové američtí, angličtí nebo francouzští, u nás v tomto případě byl by to buď zbytečný luxus nebo naprosto nezvyklé pohodlí. Dík ochotě všech vojenských činitelů, velitelů, důstojníků, mužstva i civilních úřadů mohli jsme přemoci a také přemohli všechny obtíže stavící se nám v cestu, ovšem se značnou ztrátou času toho drahocenného statku, jehož snad všude jinde se nedostává, kterého však my máme vždy nadbytek.

Po čtrnáctihodinové jízdě přijíždíme k cíli své cesty, jímž jest — Bratislava. Na nádraží ruch. Zástupy venkovanů, vojínů a Sokolů. Nálada ve městě je daleko lepší, nežli jsme očekávali. Jenom maďarština zaznívá nějak hlasitěji, vyzývavěji. V restauraci nechtějí rozuměti češtině.

Ulicemi projíždějí nákladní auta. Mimo restaurace a kavárny jest všechno zavřeno. Pardon — v kinu se hraje. Parky jsou plny promenujícího obecenstva.

Sváteční číslo bratislavského maďarského denníku „Hiradó“ vyhrožuje republice, ale náramně zaobaleně. Velebí lásku k bližnímu. Praví na př.: „Známe velice dobře námitku, že láska jest ctností jenom slabých. Ale kdo jsou ti zpupní silní? Snad bohatý kapitalista, chytrý a úspěchy provázený státník, nebo vítězstvím zpitý vojevůdce? Branný nezdar stačí k tomu, aby dosavadní „Übermensch“, stojící na vrcholu hrdé síly, svržen byl se svého skvělého piedestalu. Síla a moc jsou věci velice pomíjející, a pravdu měl Solon, pravě, že před svou smrtí nikdo nemůže býti nazván šťastným.“ —

Nejnověji internováni byli a odesláni z Bratislavy: ředitel místní pouliční dráhy, 4 její průvodčí, pak několik set železničních a poštovních zřízenců.

S transportem internovaných setkali jsme se už v Břeclavě. Bylo jich asi 20. Většinou křesťané, i mladí studenti, maďarský důstojník, starší mužové, také dvě mladé dívky. Jedna z nich byla neobyčejně hezká. Zraky upřeny k zemi, pohled vzdorný, rty pevně sevřeny. Fanatismus sálal z ní. Bylo nám jí líto. Tak mladá, tak krásná — — —