ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Po tisícileté porobě znamenala světová válka pro Slovensko ubíjení posledních energií národních. Maďarský útlak zvýšen měrou nebývalou. Bezohledná maďarisační politika, prováděná zvláště od r. 1867, slavila svoje triumfy.

Výjimečnými zákony a nařízeními dostalo se maďarisátorské vládě uherské nových účinných zbraní ku potlačování slovenského hnutí. Exponovaní slovenští předáci insultováni a na životě ohrožováni byli už při vypuknutí války. K takovým výtržnostem došlo na př. ve Zvoleně, Báňské Bystřici, Lučenci, Trenčíně a jinde. Řada slovenských vlastenců byla persekvována, část jich internována. Před divisním soudem bratislavským projednávány v prvních měsíců války neustále žaloby podané na uvězněné slovenské vlastence. Nejvíce vytrpěla slovenská inteligence západního Nitranska: Jan Cablk, Dušan Viest, dr. Jan Jesenský a j. Nezapomnělo se ani na slovenského spisovatele Josefa Gregora-Tajovského. V župě turčanské pronásledováni slovenští rolníci: jednomu na př. kladeno za vinu, že napsal synovi, obchodujícímu v Rusku, aby se domů nevracel, jinému konfiskováno jmění pod záminkou, že jeho syn, obchodující v Rusku, upsal větší obnos na ruskou válečnou půjčku. Byly případy, že souzeny také ženy.

Další snaha maďarských vrchností směřovala k tomu: zastrašiti nebo aspoň neškodným učiniti každého Slováka, který byl třeba jen poněkud veřejně činným, a mohl by působiti na slovenský lid ve smyslu maďarisaci nepříznivém. Povoláváni k vojsku také lidé vojenské služby neschopní. Vzpomněl-li si podžupan na některého slovenského vlastence, že je doma, nechal ho „na vlastní zodpovědnost“ povolati k službě vojenské. Členové klubu slovenské národní strany pak udáni byli vojenským vrchnostem jakožto „politicky nespolehliví“, a podle toho bylo s nimi nakládáno.

Neblahé následky války a zvýšeného tlaku maďarisačního musily se dostaviti. Slovenský život počal upadati na celé čáře. Přestaly slovenské projevy politické, počaly přestávati i projevy společenské a literární. Slovenskou společnost zachvátila hluboká deprese. Slovenské listy zanikaly jeden po druhém. „Národní Hlásník“ a „Slovenský Denník“ zastaveny byly úředně. Počet předplatitelů zbylých listů rapidně klesal.

Přes všechen úpadek národního života nepřestávala část slovenských vlastenců věřiti v rozpadnutí monarchie a očekávala s jistotou blízký soumrak model maďarského šovinismu. Ba, pozoruhodno jest, že ve druhé polovici r. 1917 nelze nepozorovati jakýsi rozmach slovenského tisku a života společenského, což vyvoláno bylo hlavně ženskou mládeží. Když belletristickému měsíčníku „Živeně“ hrozil zánik pro krisi finanční, sebraly mladé Slovenky na záchranu listu v krátké době několik tisíc korun dobrovolných obětí. Také počet předplatitelů turč. sv. martinských „Národních Novin“ se ztrojnásobnil. A slovenská ochotnická divadelní představení se stávala tak častými, jako snad nikdy před tím.

Je přirozeno, že české naděje byly sdíleny, české snahy nacházely ozvěnu i na Slovensku. Avšak pro brutální teror maďarský dlouho nebylo ani pomyšlení, aby Slováci projevili veřejně svou solidaritu se snahami českými.

Prvním takovýmto veřejným projevem slovenským, dokumentujícím solidaritu se státoprávními snahami českými byl tábor lidu v Liptovském Sv. Mikuláši dne 1. května 1918.

Hlavním řečníkem byl ružomberský lékař, nynější ministr dr. Vavro Šrobár. Druhý bod resoluce přijaté táborem lidu praví doslovně: „Ako prirodzený následok nutnej slobody žiadame bezpodmienečné uznanie práva sa sebeurčenie všetkých národov nielen za hranicami našej monarchie, ale i národov Rakúsko-Uhorska, teda i uhorskej vetve československého kmena.“

A na památném tomto táboru lidu odzněly po prvé na Slovensku výkřiky: „Nech žije československý štát!“

Stanoviskem, které zaujal řečený tábor lidu, byla nemálo konsternována veřejnost maďarská. Hlavní řečník neunikl následkům: dr. Šrobár internován byl zanedlouho v Ceglédu. Z internačního stánku ceglédského vedla jej cesta v říjnu přímo na ministerské křeslo v Praze.

Další projev solidarity Slováků s Čechy je turčansko-sv. martinská deklarace Slovenské Národní Rady z 30. října 1918. Z deklarace té vyjímáme:

„1. Slovenský národ je čiastka i rečove i kultúrnohistoricky jednotného československého národa.

2. Pro tento česko-slovenský národ žiadame i my neobmedzené samourčovacie právo na základe úplnej neodvislosti.“

Když došla prvá československá vládní proklamace z Prahy, podepsaná Nár. výborem, a nalezeno mezi podpisy i jméno dra Šrobára, před necelými dvěma týdny ještě vězněného, dali se největší Slovákožrouti na útěk.

Po deklaraci turč. sv. martinské staženo bylo ze Slovenska maďarské vojsko i mnoho četnictva. Na území zbaveném branné moci počalo pak docházeti k povážlivým výtržnostem. Luza počala loupiti, a to místy dokonce i domy a statky slovenských předáků. Proto žádala ústřední „Slovenská Národní Rada“ a také četné místní národní rady brannou moc z Čech k udržování pořádku. Žádostem těm bylo konečně vyhověno.

Dne 4. listopadu odjelo z Prahy prvních sto četníků pod vedením dra Šrobára na Slovensko. Bylo to znamení k nastávající vojenské okupaci Slovenska.

Zatím Maďaři nechtěli Slovensko, jež pokládali za svou bezbrannou kořist, vydati dobrovolně, nýbrž pokusili se urvati československé republice alespoň východní Slovensko, kde byli dosud pány situace.

Od pešťské národní vlády maďarské dostala všechna vojenská velitelství na Slovensku pokyn, aby zabrala, co se zabrati dá, ježto prý se tím stvoří důležitý, pro Maďary příznivý fait accompli pro příští konferenci mírovou.

Proto všechny slovenské formace vojenské, ovládané jakž-takž důstojnictvem maďarským vzaty do přísahy na maďarský stát. Že to nešlo hladce, lze si snadno domysliti. Ani krveprolití nescházela.

Tak v Prešově (župa šaryšská) slovenské oddíly, které zdráhaly se přísahat a vyslovily se pro československý stát, prohlášeny byly za nepřítele. Pokus decimovati slovenské oddíly se nezdařil, ale přes to bylo více než sto slovenských vojáků a důstojníků postříleno a ostatní přinuceni složit na slovenské půdě přísahu na maďarský stát. V Lučenci i v Nitře donuceni byli slovenští vojínové ku přísaze na maďarský stát. Proti slovenským národním radám pokusili se maďaroni utvořovati „uherské“ národní rady.

České zajišťovací oddíly vstoupily na půdu slovenskou nejdříve v části Slovenska sousedící s jihovýchodní Moravou (proti Břeclavě, Hodonínu, Strážnici). Ihned zmizeli všichni; „határrendöri“ (pohraniční policie), všichni slúžní, notáři a ostatní sloupové maďarského násilí.

Za několik dnů však vzpamatovaly se maďarské úřady z prvního strachu a pokoušely se místy o branný odpor. Tak do Zohoru a Stupavy vyslala maďarská rada z Bratislavy asi 50 nezralých 12- až 14letých hochů, vyzbrojivši je ručními granáty. Hoši nazvali se trestní expedicí a svedli v těchto obcích boj s bezbranným lidem, při čemž bylo na 40 osob usmrceno, ještě více pak raněno.

Začátkem listopadu obsazena byla už také Bratislava vojskem československým. Vojskem naším obsazeny také župy bratislavská a nitranská zatím co v župách jiných převzata byla našimi úřady aspoň správa občanská. Zatímním sídlem slovenské vlády stala se Skalica.

Vprostřed listopadu obsazen také Trenčín, Žilina atd. a část Slovenska středního. Maďaři cítíce svou slabost snažili se Slováky aspoň rozdvojiti a zřídili v Prešově z odrodilců-úředníků tak zv. „Východní Slovenskou Radu“, jež později proklamovala košickou či východoslovenskou republiku. Ale lid východoslovenský žádal si spojení se svými západními bratry a Čechy, a z nejedné obce Dvortsákovce (zvané tak podle Dvortsáka, „presidenta košické republiky“) prostě vyhnal, aniž přál si je vyslechnouti.

V druhé polovici listopadu však Maďaři vytlačili naše slabé oddíly ze Slovenska téměř úplně. Zvláště často operovali pancéřovými vlaky. Vojsko verbovali hlavně z pešťských nezaměstnanců a demobilisovaných vojáků. Naše slabé oddíly ustupovaly před přesilou, místy však pokusily se o odpor. K značnějším srážkám došlo hlavně u Turan a na Vrútkách (v župě turčanské). Z celého Slovenska zbyla jenom operační základna v západní části žup nitranské a bratislavské.

Ještě v listopadu zahájila vojska naše novou výpravu, směřující ku zpětnému obsazení Slovenska. Aby zabráněno bylo zbytečnému krveprolití a obce ušetřeny hrůz střídavých bojů, postupováno pomalu, plánovitě, ale rozhodně. Hlavní zásadou: obsaditi území silami tak značnými, aby nic z něho nemuselo býti vydáno.

Ještě v listopadu obsazena znovu větší část župy nitranské a trenčínské. Ustupující vojska maďarská všude loupila a týrala, ba místy dokonce také vraždila slovenské obyvatelstvo.

24. listopadu dobyli jsme zpět Trnavy, dne 30. listopadu Píšťan. K vojskům českým přidávali se také četní slovenští dobrovolníci, pro něž pak zřízeny byly zvláštní vojenské organisace. V listopadu a prosinci osvobozena byla od Maďarů největší část Slovenska západního i středního. Sídlo vlády pro Slovensko přeloženo pak ze Skalice do Žiliny.

Ještě v prosinci obsazena byla námi Nitra i Báňská Bystřice.

Využivše našich bojů s Maďary, obsadili Poláci část Slovenska, a to nejdříve část severního Trenčanska, v prosinci pak také část župy Špišské.

Koncem prosince pak stanovila dohoda pro Slovensko také demarkační čáru proti Maďarii, která shoduje se zhruba s nynějšími hranicemi definitivními.

Nový rok (1919) počal pro Slováky mnohoslibně. Toho dne prohlásil ministr dr. Šrobár s balkonu Matice Slovenské v Turčanském Sv. Martině slavnostně, že zrušení Matice Slovenské z r. 1876 se zrušuje a ústav ten uvádí se znovu v život.

Téhož dne obsadili jsme také Bratislavu, 3. ledna pak také Lučenec, čímž přiblížili jsme se k demarkační čáře také ve Slovensku středním.

2. února konala svůj slavnostní vjezd do Bratislavy slovenská vláda. Slavnostem přítomno bylo také mnoho hostů z Čech a Moravy.

Poslední měsíce před vpádem bolševickým žilo Slovensko ve znamení organisování administrace, školství a jiných institucí kulturních. Zakládaly se spolky, konaly schůze, tábory lidu, přejímaly úřady, školy, nové listy. A objevily se první příznaky strannických bojů.

Jinak vše počalo se poznenáhlu konsolidovati a přecházeti k práci mírové. Maďarský vpád bolševický přišel — aspoň pro většinu české a slovenské veřejnosti — zcela neočekávaně, jako hromová rána s jasného nebe.