ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Vpád maďarských bolševiků na Slovensko a události s ním souvisící byly pro veřejnost naši překvapením. Nikdo nepočítal s možností pohromy tak veliké a náhlé. Ukázalo se opět, že nemáme pro Slovensko dosud opravdového hlubšího zájmu. Slovensko zajímá u nás stále jenom odborníky — specialisty, široká veřejnost myslí na Slovensko teprve, když stane se tam něco sensačního.

Jeden z předních politiků slovenských pravil o této naší lhostejnosti:

„Republice škodí neobyčejně, že na všecko hledí se pražskými brýlemi. Průměrného Pražana — bohužel také velkou část tak zv. inteligence — zajímají divadelní klepy, osobní aféry a podobné nicotnosti často daleko více nežli velice vážné otázky mimopražské. Praha je do sebe příliš zamilována, připadá si jakoby středem světa, a právě proto jest její obzor příliš úzký.

Nebylo by to všechno tak tragické, kdyby Praha nebyla hlavním městem, středem republiky, a to středem nejen politickým, nýbrž namnoze také kulturním a hospodářským, udávající směr celé republice. A právě touto okolností stupňují se chyby, provinění Prahy neobyčejně.

Jinak ovšem příliš úzké naše obzory, projevivší se v Praze jakožto centru nejvýrazněji, jsou snad také přirozeným důsledkem naší mdlosti a isolovanosti. Čechy platily za nejčeštější ze zemí českých, v Praze pak spatřována dokonce jakási kvintesence češství. Praha byla hýčkána, šetřena, Praze se lichotilo, Praha se napodobovala. Se vzdáleností obce od Prahy ubývalo i jejího významu. Proto nestarali jsme se o Těšínsko a zanedbávali jsme Slovensko.

A podobné chyby dopouštěly se často vůči ostatním částem republiky vůbec celé Čechy: vyčerpávaly se politikou zemskou a zapomínaly na ostatní části republiky.“

Slova jistě upřílišněně ostrá, ale zrnka pravdy nelze jim upírati. Jisto jest, že musíme se navzájem sbližovati, musí padati hráze, přehrady, jež nás dělí.

Jiným překvapením pro naše lidi zavítavší v souvislosti s posledními událostmi na Slovensko, byla úžasná politická i kulturní zanedbanost převážné většiny slovenského lidu. Nás rozčilovala národní neuvědomělost Slováků, jejich lhostejnost k republice, pozastavovali jsme se nad výroky: „Kdo si nás vybojuje, u toho budeme“, anebo: „Když to chcete mít, tak si to braňte!“ a pod. A žasli jsme nad tím, že nejednomu prostému Slováku zdá se, když srovnává nynější hospodářské poměry s předválečnými, že „za Maďarů bylo lépe“. Nezapomněli jsme, že poměry ty jsou přirozeným důsledkem tisícileté poroby a přespůlstoleté systematické maďarisace, odcizivší Slovensku většinu inteligence a velkou část dorostu. Neuvědomili jsme si dosti jasně, že následky odvěké poroby, působení a vliv státního aparátu s desetitisíci úředníky a statisíci zřízenci, tisíců maďarských škol a spolků a privilegovaného maďarsko-židovského kapitalismu a maďaronsko-slovenského tisku, rozšiřovaného alespoň v 100.000 výtiscích, nemohla odčiniti hrstka isolované, většinou nemajetné vlastenecké inteligence, vyhnané z veřejných úřadů i ze škol a opírající svoje snahy o českou součinnost teprve v letech nejnovějších, disponující tiskem o souhrnném nákladu nanejvýše 30tisícovém.

A právě proto, že dnešní žalostný kulturní stav slovenského lidu je výslednicí tisícileté poroby a mnoha desetiletí soustavné činnosti, smeřující k setření původního národního charakteru Slovenska, nesmíme se oddávati žádným ilusím a domnívati se, že Slovensko zbavilo se šťastně bolševické invase a přiřčeno bylo nám definitivně s přesně vymezenými hranicemi mírovou konferencí. Naopak, musíme si uvědomiti, že podstatnou nápravu v této věci přivodí jen dlouholetá soustavná činnost tisíců škol, spolků, knihoven, tisku, s příslušným aparátem úřednickým.

Jinou, ovšem trochu příliš draze zaplacenou poučkou, vyplývající z posledních událostí na Slovensku, může nám býti: nutnost národní očisty, na niž list náš svého času opětně poukazoval. Na Slovensku aplikováno bylo přese všechny smutné zkušenosti v tom směru nepoměrně mnoho nespolehlivých živlů maďaronských, vyvíjejících namnoze soustavnou podvratnou činnost proti naší republice. Na Slovensku v poslední době počal už poněkud mizeti rozdíl mezi osvědčenými slovenskými vlastenci, namnoze krutě pronásledovanými pro svojí národní činnost a přesvědčení a jejich dřívějšími trýzniteli, již přijímáni náramně snadno na milost. Také výsadné hospodářské postavení židů na Slovensku neutrpělo dosud povážlivějších otřesů. Vyšlo-li přece nějaké nařízení, směřující k hospodářské emancipaci vykořisťovaného lidu, pak selhalo jeho provedení velice často na úplatnosti jisté části tamního našeho úřednictva a zřízenců. Často ovšem nebyla to úplatnost ve svých příkřejších formách, ale měkkost, nezkušenost našich lidí. Žid v tom uměl choditi, vrhl se na získávání konexí, dovedl si příslušné činitele ochotnými službami „ochočiti“.

Kam to vedlo, viděli jsme za bolševického vpádu. Maďaronští a židovští živlové na Slovensku odvážili se na mnoha místech otevřené vzpoury na podporu vojenské akce bolševické a se zbraní v ruce vpadali našim stísněným četám do týla. Kde pak netroufali si ohrožovati republiku zjevně, se zbraní v ruce, štvali tajně proti Čechům a šířili bolševické nauky živým slovem i letáky, jen aby co nejvíce demoralisovali slovenský lid.

K takovým koncům vedla nedbalost, nemístná shovívavost, ne-li úplatnost našich orgánů administračních na Slovensku.

Tomu nutno učiniti přítrž. Administrace na Slovensku nesmí upadati do hříchů pověstného bývalého korupčního režimu maďarského. Přísná kontrola, bezohledné sesazování osob kompromitovaných mohlo v tom směru vykonati divy. A pak ještě něco: přestaňme s oním systémem koloniálního hospodaření: neposílejme na Slovensko lidi provisorně, ale ustanovujme je tam definitivně. Provisorium svádí slabší charaktery snadno k hrabivosti, k výkonům méněcenným, podkopává pocit odpovědnosti. A provádějme pečlivě výběr lidí. Ať nedostane se na Slovensko žádný, kdo pro své mravní nedostatky není v Čechách a na Moravě dosti dobře možný! Nechať neničí českou prestiž u Slováků různí dobrodruhové! Heslem naším budiž: pro Slovensko je dobré jen to nejlepší!

Jedině postup řízený těmito zásadami povede k harmonické součinnosti obou větví našeho národa na půdě, na níž zpečetěn byl krví bratrský jejich svazek pro všechny věky!