ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Přicházíme na peron bratislavského nádraží, kde čeká na nás již úplně k odjezdu připravený zvláštní vlak, sestávající z lokomotivy a saloního vozu. Generál Mittelhauser, plukovník Barrés, dva vyšší železniční úředníci a váleční zpravodajové — toť celá posádka tohoto vlaku.

Jakmile jsme vstoupili do vozu, vlak se hnul, a za chvilku jedeme již širou krajinou znamenitou rychlostí ku předu. Po dvouhodinové jízdě po hlavní trati vyměňujeme lokomotivu a přejíždíme na trať poboční. Dosavadní tempo jízdy značně se zmírnilo, lehká vrchní stavba trati nesnese těžké lokomotivy ani rychlejší jízdy.

Na malé stanici, kde naše lokomotiva přibírá vodu, sděluje nám důstojník-nádražní velitel, že trať jest sice dána opět do pořádku, ale z předposlední stanice nemáme již k cíli své cesty telegrafického spojení, a musíme jeti proto „na zdař Bůh“. Nevadí. V těchto dobách rychle si člověk zvykne na všechno a nic ho nepřekvapí. Z obavy před vpádem bolševického vojska byla trať na některých stanicích poškozena, výhybky vytrhány a pod několik malých můstků podložen ekrasit.

Na této stanici stojí řada vozů označených červeným křížem. Jest to pomocný zdravotní vlak, který zde stojí v záloze. K jednomu vozu přinášejí právě dva vojíni na ramenou prostou rakev. Co se stalo? Včera v podvečer utonul v hlubině zrádné tůně vojín, který se šel osvěžit koupelí po celodenním vedru. Jeho soudruzi chtěli mu vystrojiti zcela prostý pohřeb, jakmile však o této smutné příhodě zvěděly ženy a dívky z blízké vesnice, přišly požádati velitele, aby pohřeb byl odložen, aby mohly okrášliti věnci rakev nebohého vojáčka a mohly se súčastniti pohřbu. Přání tomu ovšem ochotně vyhověno, a pohřeb odložen. Bude slavný!

Krajina dosud plochá, se širokými lány polí mírně se nyní vlní, na stráních objevují se pěkné vinice, ale v celém širém okolí není viděti živé bytosti. Zdá se mi, že jedeme krajinou, v níž všichni obyvatelé buď vymřeli, nebo zmizeli. Jen párky divokých hrdliček, koroptví a jiného ptactva oživují poněkud tuto prázdnotu. Vesnic není téměř viděti, jen tu a tam osamělá stavení krčí se jakoby nesměle v úkrytu mohutných akátů, jejichž květy vydávají sladkou omamnou vůni. Míjíme celá pole bílých květů heřmánkových hustě prosetých červenými květy vlčích máků a sytou modří chrp. Připadá mi to jako obrovská trikolora slovanských barev, jako symbol, že tato půda byla, jest a bude naše.

Dojíždíme k cíli své cesty; na nádraží čeká nás auto, které po prabídné silnici dopravuje nás do městečka.

Rázem jsme ve středu válečného ruchu. Celé dlouhé řady vozů, tažené statnými mezky, nebo bujnými koňmi pohybují se zvolna ku předu. Obsazeny jsou našimi statečnými hochy-legionáři, kteří jedou do fronty. Jedou vesele, s chutí, vždyť jsou to samí otužilí, vyzkoušení chlapci, kteří prodělali již nejednu bitvu. Za povozy táhnou se kulomety, polní kuchyně, vozy se zavazadly, krmivem pro potahy a pod. Ejhle! Vždyť jsou to naši známí z Nových Zámků. Setkáváme se se statečným praporníkem Dřímalem, jehož dobrodružství za války prožitá vydala by za celé knihy, setkáváme se i s ostatními známými důstojníky. Zdraví nás vesele, přátelsky. „Na zdar! Pojeďte s sebou!“ Rád bych, ale, bohužel, nejsem voják a nemám svobodnou vůli jíti tam, kam bych chtěl. Skoro těm hochům závidím, ač vím, že vedou život kočovný, plný útrap a nebezpečenství.“ „Co máte nového v Praze?“ volá na mne poručík, místo mne však odpovídá rotmistr: „Ty nevíš? Volby!“ A při tom se ironicky usmívá. Nedivím se. Ti hoši se tady rvou s divokými hordami rudých gardistů, krvácejí a umírají, a nikdo o nich neví, nikdo se o ně nestará. Jen v dálných domovinách chvějí se o ně srdce otců, matek, sourozenců, žen a milenek. „Šťastnou cestu, zdrávi se vraťte!“ loučíme se a hromadné „Na zdar!“ nám odpovídá.

Do městečka V., kde nyní meškáme, vtrhly bolševické rudé gardy v pátek 6. června, když naše vojsko bylo nuceno před jejich značnými přesilami ustoupiti. Bolševici počínali si zde stejně, jako všude tam, kam vnikli.

Vojenský lidový komisař dal vyhlásiti zákaz prodeje lihovin, všechny krámy a sklady uzavřeny a veškeré zboží prohlášeno za majetek komunistické republiky. Několik bolševiků vniklo pak do příbytku hlavního slúžného, starosty, faráře a několika zámožných občanů a odvedli jim koně a dobytek a zrekvirovali cenné předměty a hotové peníze. V sobotu svolána schůze na naměstí, kdež vojenský komisař přednášel o komunismu a jeho cestách a cílech v maďarské republice. Obecenstva sešlo se na tuto „přednášku“ málo, a ti, kdož tam přišli, patřili ke spodině městečka. Ti také později s Maďary odtáhli, když blížilo se naše vojsko.

Panství bolševického vojska mělo zde však velmi krátké trvání, neboť již v neděli ráno zahájen byl našimi vojsky útok na maďarské posice před městečkem. Dělostřelectvo rozstřílelo maďarský oboz. Pěchota pod ochranou našeho dělostřelectva rychle postupovala ku předu, dostihla městečka a hnala Maďary stále rychleji před sebou. Ti kvapně ustoupili a konečně dali se na útěk. Naši je pronásledovali až ke Hronu, kdež pak usadili se v pevných posicích. Naše ztráty byly velmi malé, měli jsme 2 mrtvé a 70 raněných, zajali jsme přes 20 maďarských vojáků. Ztráty Maďarů nebylo možno zjistiti, poněvadž odvezli své mrtvé i raněné s sebou; dle výpovědí několika svědků odvezli je na 22 vozech.

Městečko zůstalo celkem ušetřeno velkého poškození a také hmotně neutrpělo nejhůře, poněvadž ve chvatu, v jakém byly bolševické gardy nuceny ustoupiti, nemohly vzíti téměř ničeho s sebou.

Mluvili jsme zde se starostou městečka, Čechem, mladým, inteligentním mužem, který před vpádem bolševiků ustoupil s naším vojskem, konal pak platné služby našemu dělostřelectvu a opět s vojskem se do osady vrátil. Vyprávěl, že obyvatelstvo vytrpělo za tyto dny mnoho hrůz a strádání, nyní se však opět uklidňuje a vrací se ku své práci. S příchodem našich vojsk zavládl opětně v městečku klid a pokoj, a obyvatelstvo jest šťastno, že zbavilo se bolševického panství.

Rozmlouvám s mužstvem i důstojníky. Všichni hudou stejnou písničku: „Zdá se, že máte tolik jiných starostí, že na nás zde zapomínáte!“ praví mi osmahlý a zaprášený legionář, který právě přijel s hlášením z fronty a čeká na rozkazy. „Proč nepíšete plnou pravdu, jak to zde vypadá,“ interpeluje mne současně praporník, který stojí taktéž ve skupině, „vždyť vy tam snad ani nevíte, že je zde krutá válka!“

Vysvětluji, prohlašuji, že celý národ je za jedno s nimi, že vše se nyní zlepší, ale stíhají mne toliko nedůvěřivé pohledy a skeptické úsměvy, jaké mne při takových příležitostech již tolikrát stihly. Tito hoši byli již tolikrát zklamáni, jaký div, že slovům mým nevěří také teď.

Generál Mittelhauser vrací se z porady a sděluje, že vrátíme se nyní do Bratislavi, kde musí učiniti nějaká opatření, v noci pak pojedeme ihned na jiné místo středoslovenské fronty. Vracíme se na stanici, kam právě přijel vlak s transportem a dovídáme se od důstojníka, že druhý díl tohoto vlaku bude následovati co nejdříve. Kdy? Neví se!

Telegrafní i telefonní spojení jest přerušeno, nelze se s předcházející stanicí dohodnouti, a nezbývá než vyčkati příjezdu tohoto vlaku. Generál dívá se na hodinky; jest již dosti pozdě, zdržení toto jest velmi mrzuté.

„Ne, nemohu čekati,“ rozhoduje náhle generál, „pojedeme, snad podaří se nám dojeti do stanice dříve, než oznámený vlak z ní vyjede.“ Rozhodnuto, vykonáno. Nasedáme rychle a náš vlak dává se ihned do pohybu. Všechny brzdy obsazeny vlakovým personálem, aby mohl býti náš vlak co nejrychleji zastaven, a všichni pohlížíme upjatě ku předu, neobjeví-li se náhle proti nám ohlášený vlak, pouze generál Mittelhauser sedí klidně v lenošce a čte noviny. Do záhybů vjíždíme zvolna, ale rovnou tratí, kde vidíme daleko ku předu, jedeme co nejrychleji. Situace jest velmi napínavá. Dorazíme do stanice dříve, než ohlášený vlak vyjede? Konečně po několika minutách dychtivého očekávání blížíme se ke stanici, vlak připravený k odjezdu stojí na vedlejší koleji. Podařilo se nám to, nepotkali jsme se!

*

Svítá! Do širokého okna saloního vozu vniká matné světlo rozbřeskujícího se jitra. Jest pod mrakem, obloha zatažena jest šedými i černými chmurami, jen na východě bělá a stříbrem i zlatem prokvétá jasný pruh. Přistupuji k oknu. Bože, jaká to krása, jaká to divoká, romantická krajina objevuje se mým zrakům! Kam dovolí prohlédnouti oku lehké mlhy vznášející se nad údolím i nad pahorky porostlé hustými tmavými lesy, vidíš divukrásnou krajinu, kterou proplétá se trať dráhy jako lesklý had.

Tam na vrchu objevuje se zřícenina hradu, tam druhá, třetí, údolí prorvané bystřinami, mírné pahorky i strmé skály, hluboká údolí, zelené lučiny, tmavé lesy, vše střídá se v malebných pohledech, z nichž jeden je krásnější druhého.

K osmé hodině blížíme se k cíli své cesty. V hlubokém údolí rozprostírá se město, do kterého se spouštíme zvolna s výšin, objíždějíce je v širokém, téměř uzavřeném kruhu. Rychle jsme posnídali a již pátráme, kde mohli bychom získati zprávy a informace, jež mohly by zajímati naše čtenáře.

Především, jaká je situace našeho vojska? Velmi uspokojivá. Toť věru potěšitelné! V údolí Hronu stále se naše posice lepší. Při prvních úderech maďarského vpádu, kdy přední hlídky bolševické pronikaly až do Jalné, vyklizovali jsme občanské obyvatelstvo z Kremnice i Báňské Bystřice, boje sváděny byly již mezi Bystřicí i Zvolenem, jakmile jsme však tomuto prvnímu nárazu dovedli vzdorovati, naše položení se valně zlepšilo, a nyní již bojuje se mezi Zvolenem a Lučencem.

Boje o Lučenec byly neobyčejně kruté a vedeny byly se střídavým štěstím. Naše pěchota rvala se zde s přesilou nepřátelskou o každý výhodnější kousek země a ustupovala před silným nepřátelským tlakem jen krokem. Znali jsme úmysl Maďarů, směřující k přetnutí trati dráhy bohumínsko-košické a ze všech sil hleděli jsme tomu zabrániti. Byl to obrovský kus práce, a možno směle tvrditi, že lví podíl na vykonání jí měla naše 2. dělostřelecká brigáda pod velením podplukovníka Hamady, která podporujíc naši pěchotu co nejúčinněji, natropila Maďarům takových škod, že jistě dlouho pamatovati budou na naše „kanonýry“ na Ipole. Dělobitny 1/2, 6/2 a 3/1 nehnuly se ze svých posic až do nejkrajnějšího posledního okamžiku a rozprášily několik maďarských praporů. Ztráty Maďarů byly zde neobyčejně veliké, jak tomu nasvědčovaly dlouhé sanitní vlaky, odvážející raněné z bojiště. Dle výpovědi maďarského zajatce rozstřílelo naše dělostřelectvo nepřátelský pancéřový vlak a odrazilo pět mohutných maďarských útoků. Tito dělostřelci-hrdinové vytahovali děla po srázných horských hřbetech, klestili si cestu hustými lesy, kde museli se často prosekávati, aby mohli ku předu, hladoví, nevyspalí, unavení, ale nepoddajní jako ty skály kolem nich. Zde objevil se pravý duch těchto hrdinů, zde dán příklad pravé rekovnosti, statečnosti a kázně československého vojáka. Díky vám, stateční hoši, celá vlast patří na vás s obdivem a pýchou! — — —

Vcházíme do budovy velitelství našeho vojska, kde porůznu sedí nebo leží přes 100 bolševických vojáků zajatých v bojích mezi Lučencem a Zvolenem. Prohlížíme si tyto všelijak oblečené zajatce a vidíme ihned, že zde jest pohromadě několik národností. Jsou zde Rusové, Rumuni, Poláci i Němci. Za chvíli odvádí vojín několik zajatců k výslechu do vojenské kanceláře, kam vcházíme také my, abychom dověděli se nějakých novinek o bolševickém vojsku maďarském. Jeden z vyslýchaných vypovídá, že maďarské vojsko má hojnost střeliva, každý voják dostane tolik patron, o kolik si požádá. Dělostrelectva mají hojnost, děla 8- a 15 cm., houfnice 10 cm.

Pozornost naši upoutává silně zarostlý snědý žid krátkých hustých vlasů, černých jako uhel.

„Čím jste?“

„Řezníkem. Musil jsem narukovat. Řeklo se mi, že budu konat jenom strážní službu. Ale 8. hnali mne do první linie.“

„Je to pravda, že naši zajatci jsou u vás odstřelováni, ba mučeni?“

„Možná. Avšak já jsem neviděl ničeho podobného.“

„Viděl jste zajatce?“

„Viděl v barácích u Jágru. Tam byla nějaká škola pro zajatce.“

„Rumuny či Čechy?“

„Nevím. Slyšel jsem však, že tam dostanou se jen nemocní a ranění. Zdravé, nezraněné Čechy posílají prý na frontu rumunskou.“

„Co jste ještě slyšel o zajatcích?“

„Že legionářům nedává se pardon.“

Pak předvedeni jsou dva Rusové. Čtu jejich legitimace „Internacionalista vörös ezred“ (Mezinárodní rudý pluk.)

„Víte, že jsme bratři? Rozumíte česky?“

„Ponimajať.“

„Proč pak bojujete tedy za Maďary?“

„My nechceme, musíme.“

„Co nestávkujete?“

„Člověk neví, jaké má sousedy.“

„Jak jste se dostali do Maďárie?“

„My tam byli se zajatci.“

„Měli jste tam munice dost?“

„Dost. Jeden chlap třeba 150 nábojů, ale kdo chtěl, dostal také více.“

„Já jsem chtěl vždy přeběhnout k vám. Vasila jsem také já k vám přivedl.“

„Mlč! Odpovídej, nač se tě ptáme.“

„To není pravda,“ brání se Vasilij. „Já chtěl jsem přejíti k vám dříve nežli on.“

„Byli jste v tom internacionálním pluku sami Rusi?“

„I kde pak! Ani jeden prapor nás nebylo. Dva prapory bylo Němců, jeden Rumunů a jeden smíšený: Poláci, Bosňáci, Češi.“

„Noviny nemáte?“

„Nemám.“

„Já mám.“ Zarostlý, neumytý, malý, zrzavý Rus vytahuje z tlumoku špinavou budapešťskou „Volksstimme“ ze dne 4. června 1919. V čísle tom Armánd Fehér ve článku nadepsaném: „U útočných oddílů mezinárodního rudého pluku“ píše: „Vojáci pluku rekrutují se z Němců západních Uher, Rakouska specielně z Vídně, rovněž z „Deutschböhmen“. Jeden prapor sestává z Rusů.“

Odcházíme od zajatců, slyšeli jsme toho již dosti.

Setkáváme se s důstojníkem, od něhož se dovídáme, že súčastnil se bojů mezi Lučencem a Báňskou Bystřicí. Vypravování jeho jest neobyčejně zajímavé, podáváme ho čtenáři tak, jak podařilo se nám ho zachytiti.

„Často jsem byl rozmrzelý, vida lhostejnost slovenského lidu k nám, ale chvilky, kdy vidím u Slováka vřelý, bratrský cit, neomezenou důvěru k nám, zahojí hned staré rány. Hledal jsem osamocenou skupinu pěchoty. Při ústupu, z Lučence probíjeli jsme se totiž po skupinách neschůdnými lesy směrem severním na Kriváň-Dětvu. V Lučenci provolána byla vláda sovětů a ustaveno direktorium 24 hodin před vjezdem rudých gard. Dům novohradského župana dra Ludvíka Bazovského, krotivšího úspěšně maďarské vášně, dále dům a kavárna slovenského vlastence Josefa Nosála vyhozeny byly dynamitem do povětří. V domě Bazovského byla zničena velká, neobyčejně vzácná knihovna, s níž zahynuly mnohé vzácné slovenské památky literární, dokonce některá unica. Slavnostně uvítané rudé gardy obsypávalo lučenecké maďaronské obyvatelstvo kvítím.

„Kde to jen poněkud šlo, kladli jsme Maďarům rázný odpor. Ale maďarský postup dlouho nedovedli jsme zastaviti. Tak dostal jsem se na ev. faru ve vesnici H. T., kde našel jsem po delším hledání svého velitele. S farářem, horlivým to slovenským vlastencem znám jsem byl už déleji. Byl to asket, idealista, trochu podivín. Z jeho dětsky čistých, modrých očí šlehal opravdový národní fanatism. Vysoké čelo a světlý plnovous dodávaly vysoké suché postavě vzhledu přímo prorockého. O faráři věděl jsem, že děti jeho před usnutím odříkávají v modlitbě také: „Bože, Hospodine, smiluj sa a navráť slobodu nášmu nešťastnému národu!“ Farář sám psal „Kroniku národného života“, kde zaznamenával úmrtí vynikajících vlastenců, národní slavnosti a jubilea, politické procesy, sporá volební vítězství, založení nových listů atd.

Zvláště sympatickým však byl mi tento pravý pastýř oveček sobě svěřených od té doby, co byl u mne v L. a vyžádal si ode mne pro sebe a občany své farnosti 60 pušek na obranu proti rozvratným živlům bolševickým, osobujícím si právo svobodného lupu v odlehlejších částech Slovenska.

Byl to člověk hluboce nábožný, cítící veskrz ethicky, vegetarián, abstinent. Křestní jméno měl maďarské. Byla to osobní libůstka či rozmar jeho otce, žertovného to starého pána, bývalého obchodníka? Znělo to komicky, když syn — aby smyl potupu, uvalenou na něho maďarským jménem — přidával si jméno slovanské. Celek zněl pak hodně podivínsky: Árpád Svätoboj K. Šlechetný ten podivín vedl si seznam dopisů, jež dostal a odeslal. U každého uvedeno datum, váha v gramech, počet stran atd., dokonce také hodina, kdy octl se v rukou farářových.

Přes svoje podivnůstkářství těšil se v celém okolí neobyčejné úctě a oddanosti. Já pokaždé jsem celý pookřál, vida upřímné ty modré oči.

Toho dne však bylo mi bolestno patřiti na duševní utrpení, zračící se v obličeji farářově na zprávy, že ustupujeme. Byl celý zničen, pak náhle přistoupil ke mně a chvějícím se hlasem prosil, abychom zachránili tento dobrý lid a smutně odcházel, když jsem mu vyložil, že rozkazu uposlechnouti musíme.

Někteří obyvatelé a také farář jali se pak chvatně baliti své nejcennější věci, aby prchli s nimi před maďarskými bolševiky.

K polednímu obdržel jsem nový rozkaz, tentokráte však, že nemáme ustupovati, naopak jíti ku předu. Když jsem tuto novinu sdělil faráři, tu vyhrkly mu slzy radostí z očí a když předával jsem rozkaz veliteli pěchoty, aby postoupil proti Maďarům, vzal mne kolem krku a líbal mne. Pak běžel honem pro svou drahou „Kroniku národného života“ a zaznamenával si pečlivě, kdy, v kolik hodin a minut a kdo přinesl rozkaz, od něhož si ctihodný nadšenec slovenský tolik sliboval. Pak uzavřel se do své komůrky, aby „promluvil si s Bohem.“

Obyvatelé vesnice loučili se s námi pak co nejvřeleji a nutili nás, abychom vzali si s sebou potravin, kolik nám jen bude libo. „Ale tak nedělo se jen v této obci“, končil důstojník své vypravování, „tak dělo se nám i jiným oddílům téměř všude.“

Také nebyly řídké zjevy, že selské obyvatelstvo ozbrojilo se kosami, sekerami, motykami a cepy a bránilo se proti maďarským útokům, ba jednu obec as 20 km. na západ od Lučence, dobyli sedláci na Maďarech zpět. Jinde zase prosili sedláci, aby jim naše vojsko dalo zbraně, že budou bojovati s ním na záchranu rodné své půdy. Tyto episody podávají nejlepší důkazy, jak tamní lid lne ke své rodné půdě, kterou ochoten jest hájiti svou krví i životem a pevně důvěřuje našemu vojsku, že nenechá je znovu padnouti do poroby krutých Maďarů. Naši hoši důvěru toho lidu nezklamou!

Jiný důstojník vypravoval nám zase toto:

„Nepomáhala udatnost, neprospělo sebeobětování. Nechtějíce nechati se obklíčiti, musili jsme ustupovati. Bylo dojemné viděti Slováky, bělovlasé starce, útlé děti i usmívavé jindy selky i děvčata, kterak za námi pláčí. Když jeli jsme z L. přes T. na Kriváň, stálo veliké množství lidu v pestrých krojích na návsi. Ze smutných jejich očí a ustrašených obličejů četli jsme úzkost, žal, z otázek jejich vyciťovali jsme spravedlivý hněv proti Maďarům a bolševismu.“

„Či Maďari už idú? Čo vy idete nazad?! Musíte, bratia naši drahí? Ach, čo to bude s nami, čo bude s nami?“ žalostil lid v Podrečanech. „Kedyže sa nám vrátíte, kedy?“

„Maďari vedia, že sme tu Slováci. Bude nám beda. Ti nám neodpustia. A ešte mne, keď som odoberal české novinky.“

„Anča, Zuza! Nože, skočte chytro do komory a doneste dačo týmto našim priateľom drahým.“

A snášely nám chleba, vejce, máslo, mléko, tvaroh — nechtějíce přijati peněz.

„Ach, ešteže čo! Chuďátka naše, krv za nás prelievajú a ešte by sme peniaze od nich vzali?! Jen berte, dokiaľ jesto, beztak nám tí živáni Maďari nič nenahajú.“

Tam jsme také přespali. Tu pak sedláci sami nabízeli nám svá lůžka, a to nejen důstojníkům, ale také mužstvu, sami na zemi uléhajíce. S největší ochotou pak dávali nám vozy k dovážení munice a zásob. Ráno připravili nám bez objednání vydatnou teplou snídani a vyprovázeli nás s pláčem a žehnajíce nám daleko za vesnici. Z vesnice té a též z několika jiných odešlo mužské obyvatelstvo s námi, aby nebylo zařazeno násilně do rudých gard.

*

Dalším cílem naší cesty byla Kremnice, dočasné sídlo velitele středního úseku fronty plukovníka Šnejdárka, jenž se svými sbory stal se pravým postrachem maďarských rudých gard.

Naše společnost na tuto výpravu tentokráte vzrostla na 8 osob; vedle nás tří válečných zpravodajů s přiděleným nám informačním důstojníkem podpor. Štefánikem, připojili se k nám dva kolegové z Ameriky; dr. Guča, zástupce několika slovenských denníků v Chicagu, který byl jedním z prvních dobrovolníků, jenž přihlásil se za světové války do dobrovolnických čet v Americe a již v r. 1914 působil v Srbsku, a druh jeho Mr. Frank Skála, vydavatel a redaktor „Denního Hlasatele“ v Chicagu, pak paní Skálová - Lamošová, choť italského legionáře-praporníka Skály, která rovněž od r. 1914 byla ve službách Červeného kříže, prodělala s sebou ústup vojsk ze Srbska přes Albanii, působila pak ve Francii a nyní pracuje horlivě v americké missi československé, a konečně kapitán amerického vojska Čech Mr. Jehlička.

Jedeme krásnou považskou krajinou a o půl šesté ráno jsme ve Vrútkách, kde končí se dosavadní pohodlné naše cestování rychlíkem. Marně sháníme se po zprávách, kdy odjede nejbližší vlak do Kremnice. Mínění různých vojenských i nádražních činitelů se v této věci rozchází. Možná, že bude vlak vypraven asi za hodinu, možná, že vůbec nebude vypraven, jisté však je, že máme dosti času, abychom se vypravili do kavárny naproti nádraží a nasnídali se.

Před nádražím na spojených dvou telegrafních tyčích houpe se ještě zbytek oprátky, na které skončili pred několika dny dva zrádní bolševici, kteří stříleli zákeřně na naše vojsko, za nádražím pak byli čtyři podobní záškodníci zastřeleni.

Po snídani vracíme se na nádraží, kdež znovu snažíme se dopátrati se zpráv, kdy budeme moci odjeti dále. Konečně podařilo se nám zjistiti, že vlak bude vypraven o půl deváté, čekáme tedy trpělivě dále. V 9 hod. však neděje se na nádraží naprosto nic, co by nasvědčovalo, že slíbený vlak bude vypraven. Nová intervence, při které dostává se nám ujištění, že nejdéle za půl hodiny pojedeme. Za půl hodiny jsme sice nejeli, ale v 10 hod. konečně hnul se vlak s námi ku předu.

Přes Turčanský Sv. Martin jedeme půvabnou krajinou, která mnohdy připomíná horské krajiny švýcarské a o půl druhé blížíme se k vytouženému cíli své cesty — ke Kremnici. V hlubokém údolí, obklopeném vysokými, zalesněnými stráněmi, po jejichž svazích ve značné výši vine se trať dráhy, objíždějíc město ze tří stran v širokém oblouku, leží pěkné městečko Kremnice.

Postaravše se o dopravu velké bedny cigaret, které paní Skálová veze vojákům na frontu, scházíme příkrou serpentinou do města. Na náměstí potkáváme větší průvod zajatých maďarských vojínů-bolševiků, který vede oddíl našeho vojska z fronty dále do zázemí. Jest to opět pestrá míchanice příslušníků různých národností.

Ptáme se po plukovníku Šnejdárkovi, dostává se nám však zprávy, že odejel na frontu. Nezbývá nám tedy, než opět trpělivě očekávati jeho návratu. Zatím vyptáváme se na situaci naší fronty. Jest výborná a stále se ještě lepší. Postupujeme.

Vojáci mluví o plukovníkovi s láskou a obdivem. Jest neúnavný v konání svých povinností, nezná oddechu a pohodlí pro sebe. Cestuje ve dne v noci, spí denně několik málo hodin, mnohdy vůbec nespí a jest všude tam, kde jest ho potřebí.

Zvedl znamenitě pokleslého ducha našeho vojska, vyčerpaného stálými ústupovými boji, obnovil uvolněnou kázeň, jest bezohledný k sobě i k vojsku, kde jedná se o splnění povinností, ale zase laskavý a pečlivě se starající, aby vojáci v ničem nestrádali a všeho se jim dostalo. Naši vojáci ho milují, nepřátelé se bojí. Voják se vzácnými zkušenostmi, znamenitý stratég, energický, odhodlaný a rázný velitel. Pořádek a klid, který ve městě a okolí plukovník Šnejdárek zavedl, jest vzorný.

Jdeme do důstojnické jídelny na rychle improvisovaný oběd. Jídelna je v prosté místnosti školy zařízena co nejjednodušeji. Na stěně visí psaný cenník jídel a nápojů, z něhož se dovídáme, že za hotové zaplacení může si koupiti důstojník zde černou kávu za 20 hal., bílou za 50 hal., vajíčko na měkko za 80 hal., sýr za 2 K. Podepsán jest důstojník-správce menážě. Že humor našich vojáků i důstojníků i v těchto svízelných situacích nemizí, podává důkaz tužkou připsaná poznámka na tomto cenníku: „Pověste ho, keťasa“ a přimalována jest šibenice.

Plukovník Šnejdárek vrátil se z fronty a když ohlášen mu náš příchod, ihned nás přijal. Plukovník Šnejdárek jest prostřední postavy, neobyčejně svalnatý, s ostře řezanými tahy v obličeji, prozrazujícími energii a odhodlanost, světlé hnědými, prořídlými a mírně prošedivělými vlasy, pevné, rázné chůze. Pohyby jeho jsou živé, nestrojené. Mluví rychle, úsečně a neplýtvá zbytečnými slovy. Je přísný a přece tak bratrský. Někdy pracuje až do noci, jindy vstává ve 3 — 4 hodiny ráno a ubírá se do své kanceláře. Jiní obědvají a on veze se v prachu zanedbanou silnicí na frontu; vrátí se pak, přijímá zprávy a referáty, aniž by myslil na večeři. Po krátkém uvítání přešel plukovník ihned k jádru věci, k vylíčení situace svého úseku v posledních dnech.

Když převzal plukovník Šnejdárek velení této části fronty, nebyla situace nejpříznivější. „Naši hoši byli na plném ústupu, měli ztráty, byli unaveni a tím vším částečně ztratili sebedůvěru a byli značně demoralisováni,“ zahajuje plukovník svůj výklad a pokračuje: „Postřehl jsem to ihned a snažil jsem se nejprve, abych uplatnil svůj systém: vrátit vojsku sebedůvěru. To ovšem nelze učiniti při stálém ustupování, to lze pouze při úspěchu. Ten musel jsem docíliti zaražením ústupu a přejitím k útoku. „To jest francouzská škola?“ zeptal se jeden z novinářů. „To jest moje škola, chcete-li!“ odvětil plukovník, „které jsem nabyl za svého dlouholetého působení ve vojsku v Africe. Maďaři byli pány situace, měli Zvoleň a měli obsazené důležité body jiné. Bylo nutno odhodlati se k ráznému činu. Dne 10. června dal jsem útočiti na Báňskou Šťávnici. Dostal jsem se cestou, kterou v r. 1848 ubíralo se ruské vojsko proti maďarským revolucionářům, Maďarům do zad. Musel jsem takovou smělejší věcí začít, abych povzbudil naše hochy. Byl to sice odvážný podnik, ale zdařil se a Báňská Šťávnice dostala se nám do rukou.

Dne 11. června dal jsem znovu útočiti na Hronskou Březnici. Vojsko bylo sice znaveno, ale povzbuzeno předcházejícím úspěchem, podniklo s chutí tento nový útok. Maďarská fronta byla již jednou v pohybu, bylo nutno dále s ní pohnouti. Poslal jsem jednu kolonu podél Hronu, druhou od Báňské Šťávnice. Zajímavo bylo, že právě v tu chvíli pokusily se rudé gardy o opětné dobytí Báňské Šťávnice. Vyslaly po trati pancéřový vlak s posádkou a další pěší útočné oddíly, které měly současně napadnouti Šťávnici. Mohli jsme z výhodných posic zaskočiti pancéřový vlak, posádku jeho sestříleti a vlak, který vjel do nádraží bez vůdce i posádky, padl do našich rukou s 2 děly a 5 kulomety. V 6 hodin ráno vlezla nám útočná kolona pěší do pasti a I. prapor mezinárodního pluku bolševického zůstal téměř celý na místě. Zbytek chtěl spasiti se plováním přes řeku Hron, ale nepodařilo se to nikomu. Zasloužený trest stihl tento oddíl, který v Hronské Breznici raboval a loupil, odvlékal ženy a jinak hanebně se choval. Jako kořist zůstala nám také zde 2 děla v rukou. Boj u Hronské Breznice trval 10 hodin. Z 12. června na 13. v noci a časně ráno připravili jsme útok na Zvolen. Ve 3 hod. ráno zahájili jsme útok a po tuhých bojích byli jsme pány Zvoleně. V těchto bojích měli jsme my ztráty nepatrné, za to rudé gardy měly ztráty veliké. Sedláci museli pohřbívati mrtvé, na jednom místě, které bolševické vojsko obzvláště houževnatě bránilo, bylo nahromaděno na dvě stě padlých. V městě jsme se nezdrželi, ale pustili se dále na stíhání ustupujících rudých gard a zahnali jsme je až k Velké Slatině. Pokračoval jsem v dalších operacích; 16. t. m. vzali jsme obec Pukanec a v tomto okamžiku dostali jsme nepřátelské vojsko do kleští, neboť stojíme v Krupíně a doufám, že budeme míti v nejbližší době nové úspěchy.

S celkovou situací jsem nyní velmi spokojen, neboť nyní my převzali jsme iniciativu a útočíme. Duch vojska jest nyní znamenitý, naše vojsko koná rychlé pohyby a třeba že vedeme vlastně pochodový boj, který vyžaduje značných námah a rychlého rozhodování, daří se nám znamenitě.“

Plukovník Šnejdárek skončil své zajímavé vylíčení situace a omluvil se, že musí nás na okamžik opustiti, ježto koná se ještě nyní malá, domácí slavnost — dekorování dvou důstojníků československým záslužným křížem. Dozvěděvše se, že slavnost tato koná se na náměstí před budovou velitelství, odebrali jsme se tam rovněž. Celá tato slavnost byla velmi prostá, jednoduchá, přece však nebo právě proto velmi povznášející.

Malé oddělení franc. legionářů ve zbrani, před oddílem oba důstojníci, kteří měli býti vyznamenáni. Byli to: dělostřelecký podplukovník Hamada, velitel 2. dělostř. divise, a setník od pěchoty Holub, kteří v posledních bojích neobyčejně se vyznamenali. Pobočník podplukovníkův přečetl rozkaz, kterým vyznamenání obou důstojníků potvrzeno, načež plukovník připjal důstojníkům vyznamenání na prsa, objal a políbil je. Vojsko vzdalo zbraní čest a tím slavnost skončena.

Při večeři vykládal nám plukovník Šnejdárek svým prostým způsobem některé podrobnosti z posledních bojů. Připomenul také, že místa u Lučence a Zvoleně jsou pro nás památná již tím, že zde bojovali čeští bratří pod velením hejtmana Jiskry z Brandýsa proti vojskům Hunyadovým, „což připomenul jsem,“ praví plukovník s úsměvem, „naším hochům, aby nezapomněli, že jsou potomci těchto slavných předků a aby bojovali právě tak jako oni. U Zvoleně to pocítili Maďaři důkladně na kůži,“ dokládá plukovník, „tam dostali od našich hochů náležitě za vyučenou…“

Té noci zůstali jsme v Kremnici, druhého dne vydali jsme se na další pouť do Zvoleně.

V 10 hodin dopoledne měli jsme odjeti; byli jsme na nádraží v pravý čas, ale zbytečně. Vlak nepřijel ani v 10 ani v 11 hodin, ba ani ne v poledne. Byla právě 1 hodina, když přisupěl do stanice. Nu, konečně je tady, pojedeme! Ale zase marná naděje. Nejprve čekáme na vlak, který přijede od Zvoleně, pak zase přisunují se nějaké vozy s vojenským materiálem. A tak konečně ve 2 hod. vyjíždíme z Kremnice. Máme „jenom“ čtyři hodiny zpoždění.

Přijíždíme na stanici Hronská Březnice, kde na vedlejší koleji stojí zdravotní vlak s raněnými a nemocnými. „Odkud, hoši, jedete?“ „Od Levice!“ „Od Levice? Jest již naše?“ „Domnívám se, že ano,“ praví raněný nadporučík od 25. ppl., „včera odpoledne, když jsem byl raněn, byli jsme již po tuhém boji těsně před ní.“ „Sláva! Dobře jste se drželi!“ „Což o to,“ praví s jistou porcí hrdostí nadporučík, „naši hoši bili se jako lvi, a Maďaři těžce nám Levici zaplatili.“ „Máte mnoho ztrát?“ „Ztráty naše jsou poměrné, za to ale Maďaři měli obrovské ztráty. Naši hoši rozlícení dlouhým bojem byli neúprosní.“ Nadporučík jest raněn do ruky, ale jen lehce. „Jen o málo,“ praví, „a dnes bych již tady s vámi nemluvil,“ při čemž ukazuje plechovou polní láhev, která jest prostřelena a v níž rachotí projektil tam uváznuvší. „Jít to místo do této polní láhve do břicha, ležel bych už mezi těmi ostatními.“ „Tohoto záchrance necháte si jistě na památku,“ míním, načež nadporučík praví: „Ovšem, s tou se nerozloučím.“ „Jakou jste měli kořist?“ vyptáváme se dále. „Pokud vím určitě, byla to dvě 15cm. děla a tři kulomety, ty jsem viděl, ale myslím, že toho bude více! Zajatců jsme měli už za odpoledne na 150, domnívám se však, že počet jich také stoupl.“ Paní Skálová rychle rozděluje cigarety nemocným a raněným, což ovšem jest vděčně kvitováno. Dává se znamení k odjezdu a proto rychle se loučíme s důstojníkem a ostatními hrdinnými hochy. Šťastnou cestu a brzy buďte zdrávi! — — —

Na nádraží ve Zvoleně, kamž příjezd náš byl již z Kremnice ohlášen telefonicky, očekával nás místní velitel podplukovník se svým pobočníkem, jichž po vzájemném představení ptali jsme se nejprve, jsou-li již Levice skutečně v našich rukou, o čemž jsme byli dle vylíčení raněného nadporučíka skoro přesvědčeni. Dozvěděli jsme se však ke své lítosti, že Levice pořád ještě mají rudé gardy ve své moci. Dostaly značné posily a tak přes mohutné naše útoky a velké svoje ztráty podařilo se jim město ještě uhájiti.

Na nádraží panoval válečný ruch, četné vojenské oddíly rozjížděli se odtud na všechny strany. Oddíl statných zákopníků nastupoval právě do vlaku. „Dobře se, hoši, držte a nedejte se“, voláno na ně s četných stran. „Nestarejte se, my se již s těmi bolševiky vypořádáme,“ odpovídají sborem a hned ozývá se veselá vojenská píseň, doprovázená zvuky tahací harmoniky, nezbytným to dnes hudebním nástrojem každého vojenského oddílu. Nádraží hemží se množstvím uprchlíků, kteří vracejí se buď na svá místa neb do svých domovů.

Dle informací, které podává nám podplukovník, jest město jen zcela nepatrně zasaženo přestálými boji, na nádražní budově zříti lze stopy četných kulek. Ve Zvoleně i okolí jest již nyní úplný klid a pořádek, obyvatelstvo jest nesmírně rádo, že zbavilo se bolševického panství, které také zde nemělo dlouhého trvání.

Zde celkem chovali se bolševici ku podivu slušně, ba v četných případech hleděli si nakloniti zbylé obyvatelstvo tím, že dětem rozdávali cukroviny i drobné peníze. Část místních bolševiků a přívrženců komunismu se k nim ihned přidala a vodila vojáky rudých gard po domech a bytech slovenských politických a kulturních pracovníků, kde pak společně rabovali, loupili a co nemohli odvézti, zničili. Tak vyloupeny a vypleněny byly domy a byty dra Fajnora, posl. Paulinyho, vládního referenta dra Medveckého, dra Vesela, dra Fábryho, bank. úředníka Seberiniho, Ludová banka a j. v.

Dovídáme se také, že v Tisovci (asi 80 km na sev.-vých. od Zvoleně), který jest již opět v našich rukou obdivuhodně statečně choval se železniční personál slovácký, až na správce topíren, zarytého Maďarona. Všechen personál zůstal na svých místech až do posledního okamžiku a když blížilo se bolševické vojsko, odvezl stroje a cenný materiál do bezpečí. Dozvěděvše se, že Maďaři blíží se s pancéřovým vlakem, naložili vozy kamením a pustili je proti pancéřovému vlaku. Vozy vyjely v oblouku z kolejí a zatarasily trať tak, že pancéřový vlak nemohl se dostati dále a tím zamezili také další rychlý postup maďarského vojska. Vedle toho pak zřízenci tito sami opancéřovali jednu lokomotivu a dali ji k disposici našemu vojsku. Rudé gardy tábořily zcela bez starosti v Tisovci čtyři dny, cítíce se zcela bezpečnými, byly však naším vojskem náhle přepadeny v noci, tak že množství jich uniklo pouze v košilích. Z připraveného zboží a jiných předmětů k odvezení nemohli bolševici pro velký chvat vzíti ničeho s sebou a tak zůstalo vše v Tisovci. Ztráty Maďarů byly zde neobyčejně těžké.

Dostává se nám nabídky, chceme-li podívati se do naší linie, táhnoucí se několik kilometrů na východ nad vesnicí Leskovcem. Milerádi přisvědčujeme a za chvíli ujíždíme již v drkotavém vozíku zaprášenou silnicí k posicím u Lieskovce (východně od Zvoleně.) Byly jen připraveny, nebojovalo se v nich. Vinou se obilím, uprostřed chrp i vlčích máků, slunečním horkem vypráhlá hlína odráží se ostře od zeleného pozadí. Vojenský kordon (náš) je za vesnicí Velkou Slatinou. Přihřměl automobil, na němž správce viglašského panství (náleževšího býv. arcikn. Bedřichovi) veze se se svou paní. Správce má legitimaci, pohlavkuje zuřivě slovenštinu, ale přes kordon se nedostává, proto vrací se zpět do Zvoleně. Za ním ubírá se zaprášenou silnicí zástup vesničanů, většinou žen. Jsou bosy, v rukou nesou vysoké boty. Některé z nich nesou také baťochy.

„Kam idete?“

„Do mesta?“

„A po čo?“

„A čo máme doma kväčať! Človek nemôže ani robiť, ani si nič uvariť. Už sa nám to zunovalo.“

Pak potkáváme vůz Y. M. C. A., v němž veze francouzský legionář, americký to Slovák, několik beden cigaret vojínům do fronty — — —

Červnové slunce zářivými paprsky ozlacuje celý širý kraj, jehož obzor lemován jest pěknými modravými vrcholky pohoří, pole vlní se žloutnoucími klasy obilí, všude vládne klid a mír, neprozrazující nikterak, že je to vlastně válečné pásmo, kde každou chvíli může vzplanouti krutý boj. Podél silnice objevují se na mírně zvýšeném svahu vykopané kryty, úzké na jednotlivé vojáky a širší pro strojní pušky. Z těchto krytů stříleli bolševičtí vojáci na naše hochy, když hnali na Zvoleň útokem.

Zastavujeme poblíž kamenného můstku překlenujícího silnici a vcházíme do příkopu, kterým přicházíme k můstku. Tam pod ním, na rozložených pláštích odpočívají naši hoši, kteří zařídili se tam zcela po domácku. Odtud v pravo po mírném svahu dolů, v levo pak návrším šikmo přes pole táhne se naše linie. Jdeme po návrší vzhůru, vždy po několika krocích přicházíme k mělce vyhloubenému zákrytu, v němž leží náš voják, s připravenou puškou k výstřelu na malé kopce vyházené hlíny položenou. Jsme tedy v naší linii, před námi ku předu posunuté jsou jen jednotlivé přední stráže, dále na východ od Leskovce jsou linie maďarské. Pohlížíme bedlivě v místa, kde doprovázející nás nadporučík ukazuje nám maďarskou čáru, ale nemůžeme vypátrati ničeho, co prozrazovalo by blízkost nepřítele. Maďaři jsou zde klidní, nepodnikají ničeho a naši rovněž ne, pouze bedlivě navzájem se střehou. Zde v žáru červnového slunce leží naši hoši a bystře obzírají každé hnutí. Prošli jsme linii až na vrchol návrší, odkudž je pěkný rozhled do celé krajiny a pak zvolna opět vracíme se k silnici, kde čeká na nás povoz.

Vracíme se do města. Proti nám pochoduje zákopnická setnina. Pak potkáváme nákladní auto, vezoucí munici do bitevní čáry. Pak v krátkých přestávkách po sobě vedeny jsou dva oddíly bolševických zajatců. Když spatřili jsme první v Nitře, mysleli jsme: „Kéž by vás bylo více!“ Nyní přání naše se plní. Spatřujeme je ve Vráblech, v Leopoldově, v Žilině, na Vrútkách, v Kremnici, ve Zvoleně, u Leskovce. Když jsme trochu znaveni, zemdleni, pookřejeme pohledem na bolševiky — odzbrojené. Oni jsou nám zárukou blízkého našeho konečného vítězství, kdykoliv zdá se nám situace kritickou.

Kam nyní? Nadporučík navrhuje prohlédnutí zpustošeného a vyrabovaného domu poslance Paulinyho. Jedeme tedy a za assistence přivolaného četníka, který větší přízemní domek s pěknou zahrádkou střeží, vcházíme do bytu, abychom na vlastní oči shlédli dílo bolševiků a jich místních pomahačů v domácnosti slovenského poslance. Jest věru „pěkné“ a sloužilo by ke „cti“ i starým Hunům, kteří v plenění a rabování byli pravými mistry.

Již v předsíni vidíme spousty, které zde škůdníci způsobili. Válejí se zde roztrhané kusy oděvu, rozházené papíry, kusy skla, roztřískané nádobí, obrazy se zdi strhané, rámy a sklo na zemi rozšlapáno. V pokojích pak, kam vcházíme, jest zpustošení dokonalé. Nábytek polámán, po zemi rozházené roztrhané knihy, dopisy, listiny, skříně vypáčené a zotvírané, skla v obrazech, pokud ještě zbyly na zdech, roztříštěna revolverovými výstřely, na fotografiích, kde zobrazen byl poslanec Pauliny sám nebo s chotí, jsou obličeje vystříleny nebo nožem vyřezány, zásuvky u stolu a skříní vytrhány, stříbrné neb jiné cenné předměty ukradeny. Rovněž i prádlo a šatstvo zmizelo. Peřiny v ložnici zbaveny povlaku, peří většinou rozházeno. Nádobí v kuchyni roztřískáno a rozbito. Obraz dokonalého vandalství a spousty. Tím nebo podobným způsobem zřízeny byly domácnosti a byty v předu vyjmenovaných osob, které jenom tím, že zavčas mohly uprchnouti, uchránily své životy. Nemohouce dostati je do svých rukou, bolševici vymstili se popsaným shora způsobem alespoň na jejich majetku.

Učitel-Čech, který zvěděv o naší návštěvě v bytě posl. Paulinyho, přišel se s námi pozdravit, vyprávěl nám, že Maďaři rozvinovali a stále rozvinují široce založenou propagandu komunismu šířením bezpočetných letáků, tiskopisů a novin, tištěných slovensky, které rozšiřují mezi lid.

Ve Zvoleně operovaly bolševické rudé gardy také plakáty slovenskými. Slovákovi jest ovšem z takové slovenštiny k pláči. Uvádíme dva plakáty v doslovném znění:

Pročítaj a daj ďalej! Proletári sveta spojte sa!

Pozor! Habt acht!

Uderila hodina svetovej revolúcie. Tu je čas osvobodenia sa proletárov!

Modli sa! Zum Gebet!

Vzdaj vďaku osudu, že si sa mohol stať vojakom červenej bojovnej armády medzinárodného proletariátu!

Streľbu zastav! Feuer einstellen!

Nezabíjaj proletára, ktorý prinútený je proti tebe bojovať. Lebo ty si jeho žoldnierskym vrahom, on však je tvojím bratrom, ktorý bojuje, aj za tvoje osvobodenie. Ak ho zabijaš, tým sa aj sám sebe zabíjáš.

Obráť sa! Kehrt euch!

V českej zemi sú tvoji opravdoví nepriatelia, sú to česki fabrikanti a statkári, čo ťa ožebračujú a ženú na jatku.

Napred! Vorwärts!

Proti tvojim vykorisťovateľom, ak len nechceš žít životom otrokárskym!

Nahor mier! Hoch an!

Zdvihni tvoju proletársku zmužilost a zbraň tvojej revolučnej síly proti utlačujúcím pánom sveta, aby už raz bol koniec ich panovania.

Paľ! Feuer!

Podpáľ revolučným plameňom peleše utlačujúcích, lebo len na rumoch týchto peleší vybudovať možno tvoj svobodný, šťastlivý svet, na ktorom všetky práva patriť budú pracujúcemu a ktorý netrpí vykorisťujúcích trúdov.

V Zlatej Prahe, v mesiaci máji.

Červený generální štáb svetovej revolúcie.

Štatarium.

1. Každý, ktorí protiv prikázániu vydaními od Radovej-republiky, zbranou protiv stojí, alebo protiv Radovej republike búrí, súdí sa na smrť.

2. Každý ktorí lúpeží, alebo kradne, súdí sa na smrť.

3. Ktorí sa previní, nad tym revolucionny tribunál (statariálny súd) súdí.

Revolúčna Vládna rada.

*

Při čtení takovýchto letáků a vyhlášek, které mají působiti na získání přívrženců komunismu mezi prostým lidem slovenským, napadá člověku mimoděk přísloví: „Když ptáčka lapají, pěkně mu pískají.“ V jednom takovémto letáku líčí se ruský a maďarský bolševický ráj barvami tak sytými, že proslulý „Mohamedův ráj“ musí ustoupiti se zahanbením daleko do zadu.

Malý rolník neb obchodník nebude platit v bolševické republice žádných daní, ba bude ještě dostávati různé podpory, velký majetek soukromý se rozdělí mezi drobný lid, zkrátka bolševická republika bude jediný blažený ráj na zemi. Jen ten, kdo uvěří bolševickému učení, bude spasen. „Jen kapitalisti a imperialisti jdou proti nám,“ praví se v jiném takovém letáku, „aby zlomili naši pěkně se vyvinující sovětovou republiku, v které každý může žíti v pokoji, neboť nikdy u nás nebyl takový pořádek jako nyní. Počet krádeží, vloupání a vraždění nikdy nebyl tak malý, jako právě nyní.“ Podobnými nehoráznostmi a lžemi hemží se celý leták, který v statisících exemplářích jest rozšiřován mezi lid. Ale slovenský lid dobře posuzuje toto lákání a měří je dle skutečných událostí. Dobře ví, jak chovaly a chovají se hordy bolševického vojska všude tam, kam vnikly na slovenské území a mezi slovenský lid.

Vraždy, mučení, loupeže, plenění a násilnosti jsou pravé skutky těchto „přátel“ slovenského lidu, kteří hladkými a úlisnými slovy hledí mu namluviti, že chtějí ho osvoboditi a obohatiti. Mluvil jsem na častých svých cestách s prostými lidmi ve vlaku, ve vsích, ve městech a všude setkával jsem se s projevy nenávisti oproti těmto násilníkům, kteří uvalili takové hrůzy na Slovensko a způsobili takových běd a škod mezi jeho lidem. Touha zbaviti se co nejdříve těchto „osvoboditelů“ slovenského lidu a spravedlivě je potrestati za spáchaný pych, jest společným přáním všech.

Projíždíme se městem znovu. Ve školách už se vyučuje. Židovské žákyně dostavily se do slovenské měšťanky bez výjimky. Maďaronky žalují na sebe vzájemně, že vítaly bolševiky, což rozumní čeští učitelé neberou ovšem na vědomí.

Život v městě vrací se do normálních kolejí.

Přistupuje k nám jednatel zvolenského Sokola. Žádá nás, abychom jim vyžádali nějaké posily z Prahy. Pro malý svůj počet jsou četnickou službou úžasně vyčerpáni. Služby té ujali se dobrovolně, majíce za to, že maďaronští železničářští živlové zvolenští mohou býti udrženi na uzdě jen zbraní.

Že Zvolen sympatisuje většinou s bolševiky, toho důkazem je, že s oken měšťanských domů házeny byly jim kytky a při jejich útěku opustilo s nimi město na 1200 občanů.

S maďarskými bolševiky, zatlačovanými z území slovenského, odtáhlo mnoho nespolehlivých Maďaronů a Židů. Lidé tito pokusí se zajisté po nějaké době vrátiti se do naší republiky. Jest nepochybno, že z maďarských řádů bolševických brzo vystřízliví a stýskati se jim bude po republice, jež skýtala jim veliké výhody: národní rovnoprávnost, ochranu svobody osobní i ochranu jmění. Proces ten děl se už jednou na Slovensku, po jeho prvním obsazení. Jest jisto, že za nedlouho bude se opakovati. Tu pak bylo by nenapravitelnou chybou, kdyby republika vpustila na území své tyto podvratné živly. Třeba vydati výnos, že kdo opustí republiku v době kritické, není hoden, aby požíval jejích výhod v době normální. Přílivu „spolehlivých“ živlů musíme se brániti co nejrázněji. Musíme počítati také s tím, že mnozí z nich pokusí se o návrat k nám přes Vídeň, ba snad také jinými oklikami.

Dnes dostane se k nám kde kdo zcela nerušeně, zvláště přes Vídeň. Tak včera viděl jsem jeti přes Žilinu do Rajeckých Teplic se svou maitressou hrab. Forgácse, bývalého bělehradského vyslance rak.-uher. monarchie. On to byl, jenž podal srbské vládě onu vyzývavou notu, jež byla bezprostředním podnětem k rozpoutání neblahého řádění nízkých vášní lidských, jemuž říkáme: světová válka.

Dovídám se z pramene nejspolehlivějšího, že mimo Forgácse jsou Rajecké Teplice plny maďarských aristokratů. Či snad je to pro mladý náš stát akvisice tak žádoucí?

Doufáme, že emigranti zvolenští přestanou býti naší přítěží.

*

Na sedmou hodinu máme připravený zvláštní vlak, jímž vrátíme se do Kremnice, vracíme se proto na nádraží.

Na kamenné dlažbě rozsáhlého nádraží leží dlouhé řady vojáků, vedle vojáků ručnice, tlumoky, na nich přikryvky atd. Vojínové v plné zbroji.

„Nazdar! Odkud jste?“

„Nastar! Aus Deutschböhmen.“

Informujeme se o nich u českých důstojníků jiného praporu. Tak už i naši Němci bojují s námi. Setnina zrovna odpočívající bojovala u Levic proti bolševikům a bila se znamenitě.

Náš vlak jest již připraven, lokomotiva, dva vozy osobní, jeden nákladní. Do toho právě nakládají raněné. Přistupujeme blíže a ptáme se, odkud jsou tito vojíni.

„Nejsou to vojáci,“ praví železniční zřízenec, „jsou to děti, oběti maďarské zvířecí sveřeposti.“ Když totiž Maďaři ustupovali směrem ke Kriváň-Dětvě, mrštil jeden z nich ručním granátem po skupině slovenských dětí, hrajících si na palouku před vesnicí Dobronivou. Granát zasáhl tři mladičké Slováky, děti jedné matky. Jedno zabito na místě, druhé zraněno lehce, třetí pak zraněno těžce, leží zrovna přede mnou. Obličej má znetvořen. Po očích, nosu jenom temně krvavé stopy. Těžce vydychuje, sotva vydrží. A kdyby zachránilo se přece, znetvořeno, zmrzačeno, byl by to život?

Třetí je dospělý muž, Slovák-hrdina. Věděl o stanovišti strojních pušek maďarských bolševiků a vedl naše vojsko, aby je mohlo napadnouti. Maďaři spustili na naše palbu, při čemž jedna ze střel, a byla to střela dum-dum, roztříštila statečnému muži holenní kost. Snáší své velké bolesti statečně, jen pevně sevřené rty vyrážejí tlumené vzdechy, když zdravotní vojáci opatrně ho přendavají s nosítek do vagonu na připravené lůžko.

Tato událost hluboce nás dojala; zvláště osud ubohých dvou nevinných chlapců, které provází matka jednoho z nich, jest přímo tragický. Tato událost jest nový, pádný doklad „mírumilovné a osvobozovací“ činnosti vojsk sovětové republiky maďarské.

*

Báňská Šťávnice octla se v našich rukou dne 10. června. Město je od světa takřka odloučeno. Leží ve výšce 616 metrů, v kotlině mezi vysokými horami, svahy hor a úpatí, jichž také menší kopečky posety jsou sty malých domků, k nimž nejednou vedou z ulice anebo turistické stezky, kamenné nebo dřevěné schody. Jsou tam domy, mezi nimiž jest přes 200 m. výšky rozdíl. Nad městem pak vznáší se vysoká, v Uhrách největší kalvarie.

Je to město hornické. Mívalo na 8000 horníků, dnes jest jich sotva 1500. Hornictví upadlo. Doluje se už hlavně jen olovo. Těžba zlata a stříbra je zcela nepatrná. Průmyslu je málo. Tabáková továrna, pily a pod. nejsou s to, aby odpomohly nezaměstnanosti. Obyvatelstvo, pracující po celá pokolení v temných, nezdravých dolech, je do značné míry degenerováno. Člověk potkává dospělé horníky, zákrsky, nedosahující výšky dvanáctiletého chlapce. Před domky plno starých dětských obličejů s abnormálně velkými hlavami.

Nad městem dominují paláce báňské a lesnické akademie. Po podzimním převratu uprchlo jejich posluchačstvo do Budapešti, vzavši s sebou drahocenné učební pomůcky, modely a knihovny. Pak pořádali posluchači v Budapešti demonstrační průvody, žádajíce, aby ministerstvo vyučování přenechalo jim bývalý královský letohrádek v Gedelově u Budapešti a obnovilo vyučování. Vláda maďarská měla však docela jiné starosti, než byla by mohla studentstvu vyhověti.

Město skýtá zvláštní pohled. Na domech plno barevných skvrn, na některém celá skupina barev. Přičítá se to všeobecnému úpadku města, pak válce a neobyčejně častým srážkám.

Vedou transport maďarských zajatců. Jest mezi nimi také důstojník. Má zrovna takový světlezelený stejnokroj jako ostatní, jen na rukávech spatřujeme zbytky či stopy po rudých páskách, jež sloužily ve frontě k označení šarže. Někteří ze zajatců mají místo čepic slaměné klobouky, většina však pokrytu má hlavu turistickou čepicí, takže z dálky dělají poněkud ruský dojem. Jeden ze zajatců klusá pěšky. — Obličeje několik dnů neholené dodávají osmahlým, hubeným těmto mužům poněkud spustlého vzezření.

Je mezi nimi také několik budapešťských Čechů. O hlavním městě maďarském vypravují, že je tam moc hladu, moc špíny, ale jinak kázeň náramně přísná. Nikdo neodvažuje se protiviti.

Maďarští zajatci jsou většinou dělníci Ganzovy továrny, z níž zformována t. zv. „železná brigáda“. Zajatci ujišťovali nás, že „železná brigáda“ po ničem netouží tak, jako po tom, aby se dostala co nejdříve do zajetí. —

V zázemí nesmějí nositi důstojníci bolševiků žádné distinkce.

V Budapešti učiněna byla komunismem přítrž prostituci. Zavládá volná láska. Bývalé prostitutky, volné lásky aneb občanské práce už neschopné vydržovati bude země až do jejich smrti.

Někteří ze zajatců jsou přímo napěchováni agitačním tiskovým materiálem bolševickým. Z několika brožur a letáků vyjímáme kytku zajímavostí:

*

Maďarští komunisté dělají koncese soukromému vlastnictví.

„Vláda sovětů,“ četl jsem v jednom z letáků odňatých maďarským zajatcům, „po utvoření svém prohlásila hned, že ponechává právo vlastnictví malých statků a malých domů, neboť soukromé vlastnictví na nich pokládá za nutné ku povzbuzování ku produkci.“

„Do 100 kat. jiter, v tom vinohradů do 10 jiter, prosty jsou statky jakýchkoli daní nejen v budoucnosti, ale odpouští také závislosti daňové dosavádní.“

*

Strach maďarských bolševiků z budoucnosti.

„Každý jednotlivý vojín rudé armády vidí nyní, proč musel se chopiti zbraně, ví, že stojí před posledním zúčtováním, ví, že nyní je třeba zlomiti protirevoluci, nyní musí zasaditi poslední ránu buržoasním hordám, spojeným s mezinárodním imperialismem, poněvadž když nyní zvítězí, je všecko jeho, pakli nyní padne, očekává jej kulka, šibenice a pouta, smrt, z níž dlouho nebude z mrtvých vstání.“

Co píší bolševici o Češích?

„Zde nad tolik trpěvším tělem maďarské země brání svoje domácí a za mořem naloupené poklady a svou hanebnou moc proti svým vlastním národům.

Proto ženou proti nám polodivé černochy a Araby, kořalkou ohloupené a čtení, psaní neznalé nešťastné rumunské sedláky a české otroky.“

*

Čím okrašlují Maďaři fakt, že nedůvěřujíce rolníkům, neberou jich do svých řad?

„Revoluční vládní rada nenutí na bojiště lid země. Do vojenských šatů obléká jen ty, kdož hlásí se dobrovolně. Ušetřiti chce rolnický lid nových krvavých obětí; nechce plýtvati tímto drahým pokladem, jako plýtvali jim ve válce pánů.“

„On (rudý voják) bije se, zemře, aby jsi žil šťastně.“

„Dej chleba rudé armádě, nechceš-li hanebně zahynouti pod rumunskými krpci.“

Další leták bolševiků nadepsán jest:

„Šibenicí anebo kulkou!“

Těmito zbraněmi bojovati chce maďarská vláda sovětů proti svým vnějším a vnitřním nepřátelům.

*

K doplnění vylíčení bojů na středním úseku fronty povíme čtenáři ještě něco o bojích u Báňské Šťávnice a Hronské Breznice.

Poněvadž neměli jsme k disposici značnějších sil a potřebovali jsme Báňské Šťávnice nezbytně k operacím dalším, odhodlali jsme se útočiti na ni směrem jižním a jihozápadním od Bátovec a Pukance. Tři prapory vedeny k útoku či přepadu neschůdnými lesy, na něž kraj tento je tak bohat. Pochodovalo se hlavně v noci, aby pohyby naše zůstaly nepříteli utajeny. Kraj tento jest jako vymřelý. V dobách mírových není noc tak tichá. Mezi druhou a třetí hodinou po půlnoci budila horníky „klepačka“, o čemž dosud zachovala se píseň:

Po „klepání“ fáralo se do dolů. Dnes se ovšem nefárá, jiný průmysl také nevzniká, takže kraj úžasně upadá, počet obyvatelstva pak klesá.

Chytili a odzbrojili jsme několik maďarských hlídek. Od nich dověděli jsme se, že Maďaři pokusili se získati pro sebe také šťávnické horníky. Zhrozili se však, chtějíce provésti odvody, degenerovaného hornického plemene, kde do dolů fáralo se už třeba přes 10-15 pokolení.

Šťávnice dobyli jsme dopoledne. Když zahájili jsme překvapující palbu ze 16 kulometů a 8 děl, počali Maďaři kvapně z města ustupovati. Kulomety a děla, jimiž obsazena byla návrší v podobě půlkruhu, byla námi postupně umlčována. Správné fronty bolševické gardy vůbec neudělaly, bylyť zmateny překvapujícím útokem naším až přílišně, přes to, že měli proti nám rozhodnou přesilu.

Dobytí Báňské Bystřice jest dílem plukovníka Šnejdárka, velitele středního úseku slovenské fronty. Hlavně jeho zásluhou zadržen maďarský nápor chtějící Slovensko smrtelně zraniti zasažením přímo do jeho srdce. Už pouhá přítomnost Šnejdárkova elektrisovala vojsko i obyvatelstvo, povznesla sklíčené mysli, zorganisovala vojsko z oddílů, nalézajících se v rozkladu. A starý, zkušený válečník nespokojil se zastavením maďarského postupu, nýbrž posunul frontu značně k jihu, poraziv rudé gardy v několika bitvách.

Nemyslí na nic jiného než na boj. A neustále jezdí, dohlíží, vyptává se, urguje, vyhrožuje intendantuře, jen aby zdokonalil výstroj a výzbroj svého mužstva a zlepšil jeho zaopatření.

Dne 11. června přešlo se k útoku na Hronskou Breznici. Je to nepatrná víska mezi dvěma podlouhlými horskými hřebeny. Důležitosti však nabývá bod ten tím, že jest tam most přes řeku Hron, križovatka trati Vrútky — Zvolen. Zvolen — Levice a Hronská Breznice — Báňská Šťávnice na rozhraní žup zvolenské, těkovské a hontské.

Naše vojska u Breznice vyčerpána byla sice velice předchozími boji. Byly oddíly, které už po tři noci nespaly, několik vojáků pociťovalo v důsledku nepravidelného stravování žaludeční bolesti. Jednoho dne nemohlo se řádně jísti pro boje, druhého dne jedlo se sice řádně, avšak stupňovaný hlad sváděl neopatrné k nestřídmosti. Nejeden vojín pak zranil si pochodováním horskými stezkami a serpentinami nohy.

Šlo o povzbuzení oddílů, aby staly se schopnými útoku. Čechům poukázalo se k tomu, že Slovensko, jehož jižní části překonávají úrodností nejpožehnanější kraje české, musí býti získáno zpět. Slovákům pak, že bylo by hanbou pro ně, kdyby přenechávali obranu svojí domoviny pouze českým svým bratřím, sami, synové půdy Maďary znásilněné, boje se neúčastníce. Úspěchu u Hronské Breznice docílili jsme útokem se dvou stran.

Zatím Maďaři se nemohli spokojiti se ztrátou Šťávnice, jež nemohla je sice lákati potravinovými zásobami, jichž chudičký tento kraj nemá dosti ani pro sebe. Působilo na ně však, jak se zdá, bohatství lesní i olověné doly. Proto pokusili se značnými silami, postupujícími za ochrany pancéřového vlaku dobýti zpět romanticky položeného města. Naše děla a kulomety však umlčely jejich dělobitny, posádka pancéřového vlaku pak ostřílena byla našimi kulomety s takovým úspěchem, že vjel na nádraží sice s posádkou, avšak — mrtvou. Maďary vrhli jsme zpět znovu, při čemž ukořistili jsme pancéřový vlak, 2 děla a 5 kulometů.

Následoval mocný náš útok, k němuž dopomohl nám hlavně lesnatý terén, prorvaný několika klikatými údolími; ovšem také naše ostražitost, s níž udržujeme spojení se svými silami ve všech směrech. Tak se stalo, že útočný pěší oddíl maďarský jenž podniknouti měl útok, současně s dělostřelectvom, vlezl — patrně zmýliv směr — do naší pasti, při čemž 1. prapor mezinárodního pluku bolševického byl pobit, ukořistěna pak další dvě děla.

Za neustálých pochodových bitev zatlačeni byli Maďaři až k Velké Slatině, dalšími pak operacemi dobyli jsme zpět Krupiny a Pukance.