ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Ujíždíme nádhernou, úrodnou rovinou, kde širé lány obilí vlní se jako na Žitném ostrově, vlčí máky planou, krvavě rudá jejich barva mísí se občas se sytou modří chrp. Pak přijíždíme ke kopcům, jichž svahy pokryty jsou bujnou zelení vinné révy. Jednotvárnost světlezelených a nažloutlých polí a růžových lánů ligrusu mírní vysoké topoly, lípy a agáty, lemující silnice, cesty, vesnice, dvory, samoty, jakož i vinice táhnoucí se po svazích pahorků. Oko naše se zálibou utkvívá na keřích rozkvětlých šípkových růží.

V řepném poli pracuje několik žen — Slovenek, oděny jsou v krojích, než ty postrádají svěžích a veselých barev krojů svátečních. Za ženami stojí opřen o hůl tělnatý žid, zajisté nájemce blízkého statku, jehož červená střecha prokukuje svěží zelení obklopujících ho stromů. Horko stále stoupá, máme dojem, že jedeme spíše k moři, než na slovenskou frontu.

Konečně jsme na místě a po několika informacích na nádražním velitelství kráčíme podél zahrad, vonících omamně sladkou vůní jasmínů, k hotelu, kde umístěna jest skupina maďarských zajatců-bolševických vojáků.

Přicházíme právě k — menáži. Uprostřed síně stojí tři velké kotle, kolem nichž v řadě kráčejí zajatci. Kuchaři velkými naběračkami rozdávají jídlo do plechových misek zajatců. Přistupujeme ke skupině, která stojí opodál a pojídá svůj oběd. Nyní rozpředla se tato rozmluva, vedená řečí maďarskou:

„Hogy vannak, földiek? — Jak se vede, krajané?“

Udiveni skládají plechovice a měří nás tázavými pohledy.

Usmíváme se, abychom zaplašili jejich nedůvěru. — „Odkud jste?“

„Pešťané.“

„Co je nového v Budapešti? Zdali pak se ještě hraje v divadlech?“

„Hraje. Ale opery a operety už velmi málo. Většinou sociální dramata, zvláště Hauptmannovy ,Tkalce‘.“

„Nepoklesla umělecká úroveň?“

„O tom raději nemluvit. Vynechávají se k vůli závěrečné hodině bez dlouhých okolků celé partie. Do divadla dostanou se jenom organisovaní proletáři — komunisté.“

„K vojsku brali nás také neorganisované —“ poznamenává vysoký zrzavý Žid.

„Co pak školy; studuje se?“

„Málo. Studenti většinou narukovali. Na nižších školách vyučuje mnoho ženských.“

„Ale jinak je v Pešti vesele, že?“

„To zrovna ne. Je málo potravin. Není soli. Také ve vojsku jedí se jídla nesolená.“

„Co ceny? Je v Pešti draho?“

„Drahota strašlivá. Hovězí na poukázky stojí 30 až 40 korun kilo, pod rukou 50-60 korun, kilo slaniny stojí 200 korun.“

„Příjmy jsou ovšem úměrny drahotě?“

„To zrovna ne. Nejmenší mzda je 1000 korun měsíčně, největší 1400 korun.“

„To snad ne! Vždyť prý existují také mzdy 2- až 3tisíckorunové.“

„To není pravda. Jen agitátoři a někteří spisovatelé a žurnalisté dostávají takové mzdy. Pro proletáře takové mzdy neexistují… S dovolením, račte mám říci, co nás očekává?“

„Nevím.“

„My chováme nejlepší naděje, že se nám nestane nic zlého. Vždyť Čechové jsou národ vysoce kulturní.“

„Je pravda, že studentům platí stát mzdu?“

„Ano. Tři sta korun měsíčně, je to mzda učňů, do jejichž kategorie jsou žáci národních a středních škol zařazeni. Universitanti mají požitky větší: celé zaopatření a 300 korun měsíčně. Zdá-li se žáku, že profesor je k němu nespravedliv, může si stěžovati u vlády, která má zvláštní oddělení pro studentské stížnosti. Vyučování náboženství je nepovinné. V kostelích konají se bohoslužby jako dříve. Lidé ovšem navštěvují je málo.“

„Jsou už všichni kněží ženatí?“

„Kde pak! Jen malá menšina, vyšší hodnostáři a kněží zámožnější. Při nynější drahotě průměrnému knězi na takový luxus, jako je ženitba, nestačí.“

„Jaký pak je život na dunajském korsu, před Vigadó-vem. Jestli pak ještě hraje každý večer se svou kapelou Munczi?“

„Ale kde pak! Tam to vypadá smutně…“

„Nežil jste vy, pane, v Budapešti,“ obrací se jeden ze zajatců po tomto dotazu na kolegu.

„Ba, nějakou dobu.“ — A na sta očí, černých i modrých upírá se na kolegu tázavě, váhavě; z některých vyčítám strach, z jiných umíněnost, vzdor, z jiných opovržení. Osmahlé obličeje dostávají jakýsi jednotný výraz, rty jsou sevřeny, ale nenechávají v pochybnostech, že dvě stě hrdel zvolalo by nejraději rozhořčeně:

— Zrádče!

„Máte s sebou nějaké noviny?“

Mlčení. Pak teprve ozývá se: „Nemáme.“ — Ale kterýsi mladíček vybaluje bochník chleba a podává nám kousek novin: „Proletář katona“ (Vojín — proletář). V listu tom praví se mezi jiným o maďarském vítězství u Miškovce, že maďarský vůdce vyslovil se o rudé armádě na úseku tom bojovavší:

„Neměl jsem dosud příležitosti veleti jednotce tak mohutné, tak hrdinné, jako byly rudé brigády u Miškovce.“

List pak poznamenává k tomu: „Vojevůdce ten velel za světové války opětně větším oddílům rak.-uherské armády, při čemž docílil četných a velikých úspěchů. To dodává slovům jeho náležité váhy. Nepronesl jich diletant, nýbrž vojevůdce z povolání.“

*

Francouzský major byl tak laskav a dal nám předvésti nejinteligentnějšího zajatce, 17letého bruneta, absolventa gymnasia, syna pešťského obchodníka. Hoch stojí v pozoru, jinak však je dosti klidný. Rozmlouváme s ním zcela přátelsky:

„Proč vstoupil jste do rudé armády?“

„Aby rodičům mým nezastavili bolševici příděly potravin. Otec můj, je mu 53 let, levou ruku má chromou, je nucen pracovati v přístavě jako nosič ačkoliv ohrožuje tím těžce svoje zdraví.“

„Otec přišel o všecko své jmění, vzali mu je.“

„Co hodláte po vojně dělati?“

„Studovati medicinu.“

„Jestli vám to bolševická vláda dovolí. Co, jestli vás určí za posluhu nebo cídiče bot?“

„Mluvíte vážně? Nemyslíte snad, že se bolševism dlouho udrží.“

Poznamenáváme trochu ironicky: „Proč pak by se neudržel, vždyť vítězíte!“

Kroutí rozhodně hlavou: „Bolševism musí padnout.“

„Proč?“

„Neboť většina obyvatelstva je proti němu.“

„Kolik asi myslíte, je v maďarské armádě přesvědčených komunistů?“

„Nanejvýš 25 procent.“

„Zač pak bojují ostatní?“

„Z přinucení. Venkovany, rolníky do rudé armády vůbec nepřijímají. Jsou nespolehliví, není k nim důvěry.“

„Kdo jsou nyní nejpopulárnějšími muži v Maďárii?“

„Snad Kun a Pogány? Nebo Szamueli?“

„Ten nikoli. Ostatně ten už asi není mezi živými. Na tisské frontě chtěl prý nechat decimovat vojsko za to, že ustoupilo před Rumuny. Ale k tomu nedošlo, naši vojáci jej prý sami usmrtili.“

„Co je s bývalou monarchickou vládou, ministry atd.?“

„Wekerle, Szterényi, Szurmay jsou prý uvězněni v kterémsi klášteře v župě zaladské.“

„Víte něco o tom, že lidé starého režimu jsou popravováni?“

„Ne, nevím o tom ničeho.“

„Kdy vstoupil jste do rudé armády?“

„Dne 27. května.“

„Kdy pak jste byl podroben výcviku?“

„Vůbec nebylo žádného výcviku.“

„Kde jste byl?“

„Z Pešti jelo se k Miškovci. Pak táhlo se na Košice. Ale naše kolona jela k Levicím. Tam u vísky T. padli jsme do zajetí.“

„Věděl jste, že vedou vás do boje?“

„Nevěděl. Řeklo se nám, že jdeme vystřídat hlídky v jedné naší vesnici, fronta však že je daleko.“

„Slyšel jste něco o cíli oddílů vyslaných proti Košicím?“

„Ano, cílem jejich bylo spojiti se za Košicemi s bolševiky ruskými.“

„Zpozorovali vaši, že se chcete vzdát?“

„Ano. Jeden oddíl kulometů také střílel po nás. Já zalezl jsem před ním do křoví.“

„Bál jste se Čechů?“

„Bál velmi.“

„Proč pak jste se nechal zajmouti?“

„Nebyl jsem s to, abych pochodoval dále. Levou nohu měl jsem oteklou. Pak jsem byl smrtelně unaven.“

„Co povídalo se vám o Češích?“

„Že zajatce usmrcují, ba také mučí.“

„Jaká jest kázeň v rudé armádě?“

„Velmi přísná. Kdo prchá z fronty, ten je zastřelen. Kdo se chce vzdát, po tom se střílí.“

„Jací jsou důstojníci?“

„Přísní, ale ne brutální.“

„Odkud vzala rudá armáda důstojníky?“

„Někteří jsou důstojníci bývalé rakousko-uherské armády, jiní povýšeni byli z poddůstojníků.“

„Nepřevzala rudá armáda všechny důstojníky bývalé rakouské armády, dlící na území Maďárie?“

„Jenom jejich část.“

„Co pak je s ostatními?“

„Živí se, jak který umí. Jedni jsou cidiči bot, hlavně u nádraží, jiní prodávají noviny, cigarety, jsou číšníky atd.“

„Bojuje v rudé armádě mnoho Nemaďarů?“

„Mnoho zrovna ne, ale něco přece. Tak na př. z bývalých ruských zajatců zformován byl zvláštní pluk, který se bije prý velice statečně.“

„Jiné národy jste neviděl?“

„Viděl jsem ještě 5 Číňanů, něco Poláků a Rumunů, pak několik Slováků, Čechů a Bosňáků. Ti všichni tvoří dohromady jeden prapor, ale je jich méně.“

„Jaké mají velení?“

„Německé.“

„Co bylo po vašem soudu pohnutkou k maďarské ofensivě?“

„Bez Slovenska a Sedmihradska nemůžeme existovati. V Budapešti často není čím topit. Soukromé kuchyně ustupují velikým kuchyním veřejným, aby se ušetřilo na topivu. Dřeva je málo, uhlí skoro žádné. Dříve vydáno bylo nařízení, že každý majitel koupelny povinen jest poskytovati denně koupel určitému počtu proletářů, především dětem. Ale pro nedostatek uhlí s toho sešlo. Nařízení provádělo se pouze den — dva.“

„Pak nemáme soli. Všeobecně jedí se jídla neslaná. Vzali jste nám železárny. Rumuni vzali nám v Sedmihradsku prameny petrolejové.“

„Jiných pohnutek maďarská ofensiva nemá?“

„Ba má. Postup má také účel agitační. Naši bolševici zavésti mají bolševické nauky také do zemí sousedních.“

„U kterého ze sousedů slibují si maďarští bolševici nejvíce úspěchu?“

„U Německého Rakouska.“

„Co soudíte o českých vojínech?“

„Říkalo se nám, že jsou krajně zbabělí. Proto byl jsem náramně překvapen, když viděl jsem u Levic, že střílejí na nás z kulometů stojmo.“

„Ale Budapešť je rozhodně bolševická, aspoň dělnictvo?“

„Ani dělnictvo. Hlavní oporou komunistů jsou typografové, dělníci strojíren a dělníci továren muničních. Ostatní dělnictvo přidá se při dané příležitosti k protirevoluci.“

„Víte to určitě?“

„Vsadil bych na to svůj krk. Račte mi říci upřímně: nebudu zastřelen?“

„Nemyslím.“

Mladíčka odvádějí k jeho druhům. Obrací se ustarosteně a vzpíná ke mně prosebně ruce:

„Smím něco prosit?“

„Jenom ven s tím?“

„Neračte dělati před mými druhy narážky na to, co jsem vypovídal. Uškrtili by mne anebo aspoň insultovali.“

„Buďte bez starosti.“

Opouštíme zajatce, kteří za námi vrhají pohledy závistivé, polo nenávistné, ač při tom jsou tak krotcí, zlomeni, bezmocní. Nezazlíváme jim, vždyť jsme volni, svobodní, jich pak očekává jistě nezáviděníhodný osud válečných zajatců a srovnávají-li jen poněkud tyto dva losy, nedivíme se, že pocity jich nemohou býti skoro ani jiné…

*

Při obědě v důstojnické jídelně byli jsme představeni francouzskému generálu Schuhlerovi, o němž jsem se již zmínil ve zprávě o návštěvě naší v Nových Zámcích. Tam při nedělním posledním útoku maďarských bolševiků, udílel generál Schuhler chladnokrevně disposice, ač nádraží, kde dlel, zasypáváno bylo deštěm střel, a dekoroval pak vlastnoručně několik vojáků, kteří ukořistili nepřátelské strojní pušky.

Generál Schuhler, Alsasan, menší svalovité postavy, kypící zdravím, živé mluvy a gest, přijal nás velmi vlídně a ochotně odpovídal na naše otázky.

O našem důstojnictvu i vojsku vyjádřil se velmi pochvalně. O důstojnicích Československé armády prohlásil generál, že jsou to většinou mladí lidé, kteří prošli školou zkušenosti, z níž vynasnažili se čerpati co nejvíce, nedostává se jim však dosud všestranné prakse důstojníků z povolání. Vynikají neobyčejnou osobní udatností a odvahou, tak že v té příčině mohou sloužiti za vzor kterémukoliv důstojnickému sboru a mají také schopnost, rychle se přizpůsobiti daným situacím. Generál jest přesvědčen, že za součinnosti třeba jen menšího počtu zkušených starších důstojníků francouzských budou schopni pozoruhodných, ba skvělých výkonů. O vojsku prohlásil generál Schuhler, že kázeň jeho se značně zlepšila a zlepšováním a doplňováním válečného výzbroje stoupá jeho sebedůvěra. Vojsko toto bojuje udatně a prahne, aby co nejdříve vypudilo nepřítele z rodné země a ztrestalo jeho pych dle zásluhy.

Po srdečném rozloučení s generálem a ostatními důstojníky odebrali jsme se do vojenské nemocnice, která zřízena jest ze zámku maďarského šlechtice a obklopena pěkným parkem. Lůžek jest zde zřízeno pro 200 mužů i důstojníků. Velitel nemocnice; plukovní lékař, přijal nás velmi vlídně a ochotně nás informoval a prováděl. Dosud prošlo touto nemocnicí as 800 raněných a nemocných, z těch as 30 těžce, kteří se za účely provádění operací posílají do zázemí.

Epidemie není dosud žádné, jen občas vyskytují se recidívy malarie. Vojíni, jež jsme navštívili, měli upřímnou radost a živě se vyptávali na události válečné i jiné v zázemí. Ochotně a rádi odpovídáme. Jsou zde téměř vesměs Češi od pluků národní obrany a několik námořníků. Se stravou i s ošetřováním jsou úplně spokojeni, jen nemohou pochopiti, proč tak nevšímavě chovaly se odpovědné kruhy k událostem, jež na nás se valily, a o kterých všichni vojáci již dlouho věděli.

Vysvětlujeme, upokojujeme, těšíme, ale pozorujeme, že často stihne nás nedůvěřivý pohled, trpký úsměv nebo pokrčení ramen. Není to nejlehčí úloha vykládati těmto hochům, kteří se bili již po tolikráte a kteří jinak pohlížejí na celou věc, než my tam vzadu v zázemí…

V noci vracíme se vlakem do svého stanoviště.