ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jedeme mimo malé vísky s bílými domky. Z řad domů vyniká jenom kde tu nějaký kostelíček anebo v malém parku úhlednější vyšší stavení, k němuž z ulice vedou obyčejně schody, „zemanské kurie“.

Člověk musí znáti poněkud blíže slovenské poměry, aby chápal, jaké city vyvolává ve Slováku pohled na takovou, dnes už obyčejně trochu zanedbanou zemanskou kurii.

Na Slovensku jako v Uhrách vůbec bylo do r. 1848 poddanství. Lid byl ničím, zemští páni vším. Člověk z lidu nevymanil se nikdy ze svého poddanství. Jediná cesta vyhnouti se robotě byla: státi se knězem. Ale ani kněz nepožíval samostatnosti či osobní svobody v dnešním slova smyslu. Kněz katolický byl závislý na místním patronu, jímž býval blízký zemský pán, kněz evangelický pak na inspektoru čili církevním dozorci. Hodnost evangelických církevních dozorců pak bývala takořka privilegiem určitých zemanských rodů a přecházela s otce na syna.

Zvláštností uherskou a tudíž i slovenskou však jest, že šlechta dovedla si zachrániti ze svých výsad velice mnoho také po roce 1848.

Dopomohla jí k tomu — mimo zaostalost ostatních společenských tříd — také její neobyčejná, přímo vrozená zchytralost. Zatím totiž, co v sousedních státech opírala se šlechta snahám reformním a vyšla otevřeně na světlo s barvou konservativní, vyvlastnila si uherská šlechta liberalism takřka výhradně pro sebe.

K zachování moci šlechtické přispělo nemálo zřízení župní. Tam utíkala se šlechta a odtud čerpala jako Antheus dotekem země posilu, kdykoli podléhala ve státě.

Šlechta vyvlastnila si pro sebe všechny župní úrady. Mimo nadžupana, jmenovaného na návrh vlády králem, voleni byli všichni ostatní župní úředníci tak zv. „kongregací“, čili župní hromadou. Župní hromada pak skládala se původně výhradně ze „šlechticů“, kteří buď bydleli v župě nebo v ní měli majetek. Ale právo šlechtické udílelo se v Uhrách neobyčejně štědře, dědilo se na všechny mužské potomky, a proto mělo v Uhrách na začátku devatenáctého století mnohem více osob volební právo než v kterémkoli jiném západním státě. Průměrně byl asi každý dvacátý muž šlechticem. Nadprůměrný počet šlechty pak mělo vždy Slovensko. Tak na př. v župě turčanské bylo z 50.000 duší přes 3000 duší šlechtických, „urozených“, tak že celé vesnice skládaly se většinou ze zemanů, „pánů bratrů“ a „paní sester“. Rozumí se, že z toho vznikly neobyčejné zlořády. Tato četná a chudobná šlechta, „bocskoros nemesség“ t. j. „bačkorová šlechta“, jak ji nazývali podle rozedrané obuvi, poznala, že její hlasy, při stoličných volbách, které se konávaly po třech letech, zaváží, a proto dovolovala, aby ji protivní kandidáti organisovali, a jelikož byla tak nevědomá jako chudobná, dávala hlasy tomu, kdo ji nejhojněji krmil a napájel, ji nejdéle zdarma hostil a pak ji domů posílal s největší výslužkou. Tato „šlechtická luza“ byli lidé, jimž se podle jistého maďarského spisovatele „nevyrovnal žádný lid v Evropě chudobou, násilností, zpupností, leností a ničemností“. Seřazeni dávno před volbou na dva nepřátelské tábory, často sváděli bitvy v ulicích stoličného města, nejstatečnější pak synové tohoto pěstního a klackového práva, když obdrželi pole, vráželi do župní budovy a zabezpečovali uprázdněná místa své straně. Podařilo-li se protivné straně vniknouti také do budovy, nastaly nejbouřlivější výjevy. Ovšem se málo dbalo svobody slova, menšina se prostě ukřičela, a při takové práci pomáhal „vznešené chátře“ pestrý zástup lidu neurozeného, jenž hluk a lomoz sesiloval a bouřlivé výjevy kořenil řvavými pochvalami nebo nadávkami. A rozčilení vzrůstalo konečně v horečné napětí, které se vybíjelo v opravdové bitvě, po níž účastníkům zbývaly na památku polámané údy a zkrvavené nosy. Takový aspoň býval průměrný průběh normální župní volby čili „reštaurácie“, jak nám ji nezapomenutelně vylíčil slovenský spisovatel Jan Kalinčák ve své historické povídce „Reštaurácia“, odehrávající se právě v župě turčanské.

Po zrušení poddanství počalo zemanstvo hmotně namnoze upadati. Nebylo už poddaných, výtěžky ze statků klesaly. K tomu šlechta snažila se zachovati si co nejvíce moci, proto zúčastňovala se horlivě politiky, k čemu sváděla ji v Uhrách zvláštní tak zv. éra ústavní od r. 1867. Vyrůstala zemanská generace, která život svůj přepolitisovala: kandidovala se do sněmu, do župy, v církvi a za inspektora. Zeman byl buď sám kandidátem anebo aspoň stoupencem a náhončím některého kandidáta. Hospodářství počínalo se zanedbávati, stávalo se zvykem, aby zemané pronajímali své statky židům. A pan zeman politisoval vesele dále, při čemž žil nad své poměry a neustále se zadlužoval. Konec písničky býval, že statek přišel k prodeji, a novým majitelem stával se obyčejně — Žid. Ale nejednou zakoupili zemanský statek také sedláci. Tak v župě šáryšské na př. měli sedláci v okresu giraltovském už před válkou více statků původu kuriálního (t. j. zemanského), nežli urburiálních t. j. selských, původně poddanských.

Zemanstvo pak obávajíc se, že přijde také o zbytek své politické moci, plovalo s proudem, t. j. přidávalo se šmahem k držitelům moci, t. j. v Uhrách šla většina jeho vždy s vládou. Když počala se v Uhrách šířiti maďarisace, bylo slovenské zemanstvo první, které se k ní přidávalo. Výjimky sice byly, ale byly tak vzácné, že potvrzovaly jenom pravidlo. Pravdou jest, že mladému slovenskému národnímu hnutí stalo se zmaďarisované zemanstvo největším nepřítelem. Nejzuřivější odpůrcové slovenských snah ve sněmě, župě i v církvi pocházeli z řad zemanstva.

A zemanstvo počalo se chrániti také před úpadkem hmotným. Svým politickým vlivem dovedlo prosaditi, aby při zhotovování tak zv. katastru, pozemky jeho zařazeny byly přes svou průměrnou dobrou jakost do tříd nejhorších, tak že pozemky ty byly pak nespravedlivě nízce odaněny. Župní úřady pak vyvlastnilo si zemanstvo úplně, vůbec župa stávala se zvláště ztroskotaným existencím zemanským posledním útočištěm. Když prodán byl hýřivému zemanovi na dražbě statek, dali mu kamarádi nebo příbuzní — vždyť zemanstvo jednotlivých žup bývalo mezi sebou hodně spřízněno — nějaké místo v župním domě. Neměl-li maturity, udělali jej aspoň písařem anebo nižším úředníkem.

V župním domě nevládl nikterak duch byrokratický. Všichni úředníci bývali jako jedna rodina: podžupana nazývali „vicišpán báči“ atd. Podžupan a slúžnovci pak „protežovali“ svoje podřízené, což šlo nejednou na př. tak daleko, že zámožný podžupan platil za své podřízené (ovšem zemany) karbanické dluhy, čímž zajišťoval si přirozeně jejich slepou oddanost.

Úřadovalo se v takovém župním domě všelijak. Někteří úředníci hospodařili v blízkých vesnicích a do sídla župy denně dojížděli. Proto byl možný případ, že podžupan, inspektor evang. církve, úřadující v župním sídle, bydlící však na vesnici, „zapomněl“ po léta platiti církevní daň. Když pak vyzval jej ku placení církevní daně církevní sbor v sídle župy, vymluvil se, že nemůže býti údem církve městské, kdyžtě bydlí na vesnici. Když pak požadoval na něm daň církevní sbor vesnice, v níž bydlel, odbyl jej uražen:

„Což pak nevíte, že úřaduji ve městě? Jak bych mohl platit daň do vesnice!“

A tak pan církevní dozorce neplatil církevní daně vůbec. V církvi však vedl přes to první slovo.

Staly se ovšem také případy opačné. V církvi evangelické zdaněny bývají jednotlivé rodiny podle zámožnosti. Kterýsi zeman pak v církevní schůzi, slyšev, že jeho soused platiti má 25 korun daně, a on jen 15, ohradil se rázně proti tomu.

„Já sa nedám tak urážať! Nuž, a či som ja žebrák?! Či som ja nie taký pán ako ten! Keď ten môže platit 25 korún, ja môžem tiež.“

Rozumí se, sbor ochotně odčinil „urážku“ a zvýšil mu daň podle přání.

Elementem zemanů bývaly volby poslanecké, jež byly pravou uherskou specialitou. K volbám agitovati se začalo několik měsíců před volebním dnem. Kandidáti plýtvali penězi a sliby. Útraty pak hleděli si vynahraditi za své poslanecké éry, shánějíce se po různých dobře placených vedlejších funkcích, ba neštítíce se ani úplatků. Ostatně útraty volební šly z velké části na účet „volební pokladny“ strany.

Na Slovensku mělo mnoho zemanů volební právo na základě tak zv. starého práva zemanského t. j. v letech, kdy uvedeno do života volební právo vázané k censu, přiznáváno bylo doživotní volební právo všem osobám zemanským, které je měly do té doby. Kromě toho určen pro obce selské census nepoměrně vyšší nežli pro obce zemanské, čímž zjednána zemanům, podporujícím slepě vládu a její politiku maďarisační, vlastně výsada vůči lidu selskému, z jehož řad rekrutovali se stoupenci národní politiky slovenské.

Vrcholu dostoupilo bašování zemanských župních tyránků za světové války. Župní úředníci rozhodovali nad sproštěním vojínů, nad dovolenou, oni řídili aprovisaci, udíleli lístky. Byl na Slovensku vicišpán, který nenechal rozdávati lístky po obcích, ale v župním domě. Obyvatelstvo odkázané na lístky bylo nuceno putovati hodiny do župního sídla a celé hodiny čekati před župním domem na výdej lístků. Kdy se budou jaké lístky vydávati, oznámeno nebylo. Byly dny, že nevydávaly se vůbec žádné lístky, a sta lidí čekaly v době nejpilnějších polních prací zbytečně po celý den před župním domem.

Když vydávaly se lístky, tu odehrávaly se před panem podžupanem pěkné výstupy.

Přišel rolník a prosil o lístek na petrolej. Potřebuje ke krmení dobytka, nemá čím by svítil.

„Nedostanete nič! Choďte drichmať zavčasu! Ďalej! Továb!“ — rozhodl otcovsky pán župy.

Dvě chalupnice si stěžují, že nemají z čeho žíti, muže mají na vojně, podporu pak nechce jim pan notář přiznati. Mají děti a s malými dětmi neradi je berou lidé do práce. Ostatně s malými dětmi je dosti práce doma, na výdělky matka jíti nestačí.

Hlava župy dává chudým ženám otcovskou radu:

„Dajte vy mně s vašou perepúťou pokoj! Teraz je už nie zima. Tráva rastie, choďte sa pásť!“

Přichází chudá, churavá, slabá ženská. Vyhublé tváře vypravují o strádání a nemoci. Vpadlé oči horečně září. Má děcko na rukou. Doma má ještě dvě. Pláče. Prosí o nějakou podporu, lístky na potraviny. Co pak má s těmi dětmi učinit?!

„Já vám poradím,“ — ozývá se novověký Šalamoun, — „hoďte sa s nimi před mašinu.“

Přichází mladá dělnice stěžovat si, že nemůže se domoci podpory. Chodí sice do práce, ale nevydělá tolik, aby mohla s dětmi žít.

„Taká mladá, taká driečna osoba,“ usmívá se starý podžupan významně, — „môže si zarobiť, keď chce, aj na inakší spôsob.“

Stará, maličká žena ukazuje legitimaci svého syna. Přišel domů na dovolenou, nemá mu co vařit. Prosí o nějaké lístky na mouku, na luštěniny.

„Načo chodí domov, keď nemá čo žrať?!“

„Prosím ponížene, už tretí rok je na vojne, vyše roka bol na bojišti, aj ranený bol. Žiadalo sa mu už raz prísť domov.“

„Nedám nič! Továb!“

„Tak je to: krev aby prelieval, ale kartičiek pre neho nieto!“ odlehčuje si rozhořčená matka polohlasitě.

Vtipný podžupan nezůstává jí dlužen odpověď:

„Na to je krv, aby sa prelievala!“

Že podobným jednáním nezískaly si zemanské kliky, vládnoucí ve slovenských župách důvěry lidu, jest jen přirozeno.

Mezi sebou bývali zemani svorní a vzájemně se podporovali, třeba že byly mezi nimi značné rozdíly co do jmění a vzdělání. Ne všichni zemané bydleli v kuriích, ne všichni měli statky. Bylo dosti zemanů neznajících čísti a psáti, chudších nežli průměrný sedlák. Na Slovensku existují dokonce zemanské vesnice, kde je většina obyvatelů zemanská, učitel, pastýř také. Zemané si mezi sebou obecně tykají a oslovují se „pán brat“, „pani sestra“. V takové zemanské vesnici ráno, když vyhání se statek na paši, tluče pastýř na vrata jednotlivých domů se slovy:

„Páni bratia, voly!“

Za chvíli pak druhý pastýř:

„Pani sestry, svine!“

V jednotlivých župách byly župní hospodářské spolky, subvencionované státem. Spolek účinkoval jen na papíře, že funkcionáři byli župní úředníci, netřeba připomínati. Činnost spolku omezovala se na rozdělování výhod: laciného osiva, slámy, kukuřice za výhodných cen. Že výhod těchto dostávalo se výlučně zemanům, kteří byli v dobrém poměru se župní klikou, doufáme, nikoho nepřekvapí.

Přes všechny svoje chytristiky a spády vytlačováni byli zemané se svých sídel postupně židy a sedláky; platí to zvláště o majitelích statků středních. Řada statků takových přešla do rukou selských, zvláště v župách turčanské, liptovské, šáryšské a trenčanské. Pokud nestačili k tomu jednotlivci, kupovaly statky příležitostná sdružení anebo celé obce. Když bylo potřebí ke koupi úvěru, vybralo se dvacet nejlepších sedláků z vesnice do města do spořitelny, podepsali směnku a tak opatřili si peníze. Jest však litovati, že v nedostatku vhodných orgánů vydělávali na slovenském lidu, dychtícím po zemi, židé a peněžní ústavy, zabývající se parcelačními obchody.

Po zrušení poddanství neuměl slovenský sedlák hned náležitě užívati svobody. Hospodařil bídně, zachvátil jej kořalečný mor. Mimo to dolehla naň veliká část břemen státních, jichž celé třídy byly téměř ušetřeny. Sedláctvo se zadlužovalo, část selských statků přešla do rukou židovských. Majitelé zadlužených statků, zemědělští dělníci a maloživnostníci zničeni soutěží továrního velkoprůmyslu, stěhovali se pak do Ameriky. Přes to, že Slováci v nedostatku vzdělání a kapitálu chápali se v cizině většinou práce nejtěžší, dovedli si při své skromnosti přece ušetřiti slušné obnosy. Mnozí nevystěhovali se nadobro, nechali doma ženu a děti a odebrali se do Ameriky jenom na několik let, aby splatili dluhy, vězící na statku.

Amerika přispívala tudíž byť i nepřímo velice účinně k hospodářské emancipaci slovenského lidu.

Slovenský statistik dr. Stodola počítá, že Slováci američtí posílají svým rodinám a zpět do vlasti se vrátivše přinášejí okolo 150 milonů korun ročně. Mnozí nejen že splácejí z peněz amerických dluhy, ale přikupují také pozemky nové. Lidé navrátivší se, přinášejí si do vlasti větší sebevědomí, neplazí se již před služným a vůbec jsou si vědomější svých lidských i národních práv. Avšak delším pobytem doma velká část bývalých Američanů „přizpůsobuje se poměrům“, t. j. odučuje se vystupovati sebevědomě po americku a klesá zpět do starého otroctví. Za nynějších změněných poměrů počítá se ovšem, že slovenské vystěhovalectví do Ameriky nadobro přestane. Naopak, doufá se v návrat velké části vystěhovalců amerických. Vráceny mají býti národu odtržené jeho oudy, a také státní mocí podporován býti má přirozený proces: zabírání půdy malými lidmi. Vždyť proces tento je také v zájmu národa a republiky. A také historie bolševického vpádu učí nás, že zatím, co veliká část inteligence a židů, dále železničářů spájela se s maďarskými bolševiky, slovenský lid rolnický zůstal naší republice věren, ba místy: v župě hontské a novohradské, chápal se zbraně proti bolševikům. Jsouť republika a sedlák přirozenými spojenci.

Slovenský sedlák! To je ta země, jíž dotýkaje se, slovenský Anteus čerpá síly k dalšímu boji. Sedláci jsou nejzachovalejší částí slovenského lidu. Ohromná většina inteligence, studentstva vysokoškolského i žactva středoškolského se Slovensku odcizila. Živnostnictvo ve městech, také dávno zahodilo národní kroj a v převážné svoji části plovalo vesele s proudem, užívajíc maďarštiny nejen na ulici a ve veřejných místnostech, nýbrž zanášejíc ji také do kruhu rodinného. Jedině sedláctvo zbývalo Slovákům jakožto záruka lepší budoucnosti. Sedlák byl dotčen vlivy maďarisačními nejméně, sedlák podporoval slovenské hnutí národní slabě, ale přece daleko více, nežli jiné třídy, národu již odcizené. Sedlák plnil tábory lidu, odebíral národní listy, sedlák vzdoroval maďarisačním pokusům v církvi, on plnil slovenské volbiště, kde vytrval o žízni, hladu třebas 24 hodin. Sedlák neštítil se ani pokut a politického vězení, šlo-li o věc národní.

A sedlák první počal se vzmáhati materielně, kdy ostatní třídy národa byly ještě v cizím područí hospodářském.

Přirozený postup sociální: vykupování středních statků šlechtických malorolníky znamenal pro Slováky také postupnou emancipaci politickou, a to tím spíše, že percentuální poměr malorolnictva k celkovému počtu obyvatelstva, byl u Slováků už před válkou o něco příznivější nežli u Maďarů.

Že z přirozeného rozmachu sil malorolnictva Slovenského vzejde nebezpečí pro politiku maďarisační, vycítila také uherská vláda, a proto pospíšila si znemožniti volné přecházení půdy na Slovensku do spolehlivých rukou slovenských a českých. Stalo se tak zv. „reformou“ min. orby Mezössyho z roku 1917, o které i v rakouském parlamentu byla podána interpelace. Nařízením oním má půda přecházeti jen do „spolehlivých“ rukou. K prodeji statků dávalo povolení ministerstvo. Stát vyhradil si právo koupiti statek sám, když to odpovídá jeho agrární t. j. maďarisační politice.

Uprostřed panovačného zemanstva, ustupujícího hospodářsky pomalu ale jistě potlačenému, avšak postupně emancipujícímu se malorolnictvu, stojí na Slovensku židé. Požívají důvěry obou těchto tříd společenských. A využívajíce plnou měrou důvěry dopracovali se postavení zvláště výhodného: způsobem zcela nenápadným získali si řadu cenných privilegií, nesankcionovaných sice zákonem, ale potvrzených skutečným životem, každodenní praksí.

Znalec slovenské otázky židovské Meakulpinský karakterisoval moc a vliv židovstva na Slovensku následovně:

„Na Slovensku všecko je vlastně židovské. Co není na žida psáno, toho devět desetin má žid v pronájmu (velkostatky). Všecko pak náramně úpí pod břemenem intabulovaného židovského kapitálu. Cestujíce po Slovensku zeptáte-li se kdekoli, čí je tohle velké role, zpravidla povědí vám jméno žida. Není-li žid, pak je gróf, barón… ale X. žid má i to v nájmu. Kde je velký kastěl, dům, dvůr, je i zpravidla židův, a jen výjimkou také i nežidův. Pěkných koní, volů, krav, ovcí velká stáda — všecko židovo. Továrna, trafika, hostinec, putyka, mýto, kompa, lom — zase všecko židovské.

Na trhu nebo doma chceš-li prodati koně, musíš uplatiti žida — sensála, aby tě nekazil. Že obilí i a vůbec všecky úrody země jen přes židovské ruce jdou na světový trh, to se tu jinak ani mysliti nedá.“

„I slovenského inteligenta vším potřebným zásobuje žid. Potřebuješ salonní klobouk? Slovenské výroby není. O jiné svojí nevíš, anebo je i nepřístupna, nepohodlna. Klobouk nevyhnutelně musíš koupiti od žida aneb od křesťana, jenž sám koupil od žida a na tobě vydělává. Potřebuješ jemnou košili, límec, manšetky… slovenské výroby není. Jdeš k židovi.“

O židech na Slovensku vyslovil se vládní referent dr. Milan Ivanka:

„Židé poškodili si u nás strašně tím, že přidružili se ve své většině k živlům nespolehlivým, chovajícím se k naší republice renitentně, tedy k bývalým maďarským úředníkům a vysokoškolským studentům, dále k býv. aktivním důstojníkům, železničářům a podobným živlům rozvratným.

Lidé tito byli za 24 hodin po obsazení Slovenska všichni Slováky. Později počali oživovati, stávali se troufalými, ba drzými. Troufalými stali se proto, poněvadž ke své veliké radosti přesvědčili se, že v republice nevládne ani zdaleka tak silná ruka, jako očekávali. K chování tomu ovšem podněcováni byli jaksi také tím, že hranice naší republiky proti Maďárii po celé měsíce nebyly určeny.

Lidé, kteří vidí jasně, že ve státě demokratickém pozbudou privilegií, jichž požívali jako konfidenti vlády maďarské. Mimo to předvídají, že slovenský lid, když vzdělá se ve školách vpravdě národních, stane se jim nebezpečným konkurentem. Snaha naše směřuje k tomu, abychom židy učinili rovnoprávnými s občany ostatními. Znamená to pro ně ovšem ztrátu privilegií. A ztratiti privilegia je věc náramně bolestná. Jaké povahy byla tato privilegia, o tom učiníme si poněkud představu, povážíme-li, že za maďarského režimu měli židé v rukou přes 70 procent všech výčepů a trafik. Oni byli konfidenty úřadů státních i různých vrchností administrativních. Oni věděli o všech přehmatech, úplatcích a jiných poklescích těchto úředníků. Proto také mohli si osobovati vůči úřadům těmto určitá práva. Židovský nájemce anebo statkář, jenž měl na příklad služného v kapse, mohl si dovoliti triky a machinace, jichž nesměl se dopustiti beztrestně kterýkoli smrtelník. Žid stal se pak snadno dodavatelem státu, armády. Židův syn zproštěn s odůvodněním, že je v otcově hospodářství nepostrádatelným.

Proto neexistuje u nás vlastně otázka židovská jako taková. To, co označováno bývá u nás namnoze otázkou židovskou, je vlastně otázka třídní. Že vládě naší a jejím exponentům na Slovensku naprosto nelze vytýkati politiku antisemitskou, toho nejlepším důkazem jest, že členové vlády dostávají z kruhů slovenského lidu denně dopisy, v nichž vytýká se jim filosemitství, že židům nadržují atd. Je totiž přirozeno, že vláda zbavuje židy pouze jejich privilegií, dále však nejde. Naopak: úzkostlivě dbá toho, aby rovnoprávnost židů nebyla v nejmenším porušena. Kdo zná poměry aspoň poněkud, tomu je zřejmo, že takovým pokračováním připravuje se vláda o velkou část své popularity, jíž požívá mezi lidem. Jiným důkazem, že vláda chová se k židům naprosto blahovolně, jest, že polskožidovští uprchlíci jsou ještě všichni na Slovensku, kde vesele keťasují.

Na slova dra Ivanky vzpomínáme mimoděk, hledíce z vlaku na krčmy, lihovary i skladiště dříví. Vše to a mimo to řada oborů jiných bývalo dosud bezvýhradnou doménou plemene Abrahamova. — A u každé téměř vsi pnou se na vyvýšených místech hrdě hraběcí a baronské zámky anebo vynikají mezi řadami dřevěných chaloupek, bílých, zděných domků široké, vysoké zemanské kurie. Pominula sláva magnátských zámků, pyšných zemanských kurií i začazených židovských lihovarů. Vám, dřevěné chaloupky, vám, čisté, bílé domečky, dopomůžeme jistě k plnoprávnému, lidštějšímu, radostnějšímu životu.