ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Město Nové Zámky (maď. Érsek-Ujvár) na Nitře bylo jedním z nejvýznamnějších bodů na slovenské západní frontě, o který svedeny byly velmi četné urputné boje.

Není ovšem divu, neboť Nové Zámky jsou velmi důležitým uzlištěm drah, jež rozbíhají se odtud jednak do Pešti a Bratislavy, jednak pak k Nitře a ke Komárnu. Město ležící uprostřed rozkošné úrodné roviny, pravé to obilní komory, čítá na 14.000 obyvatel, kteří jsou v celku velmi zámožní. Tři páry koní a hojnost dobytka má tam dnes ještě každý rolník a poslední bireš (poklasný) jí v Nových Zámcích lépe, než v Čechách zámožný rolník.

Dříve než vylíčíme vlastní boje o Nové Zámky, musíme čtenáře poněkud seznámiti s poměry, jaké tam vládly od začátku obsazení Slovenska naším vojskem. Obyvatelstvo chovalo se tam celkem velmi slušně, a loyálně, což platí zejména o rolnictvu, obchodnictvu, živnostnictvu a o místní inteligenci. Výjimku tvořili však železniční zřízenci, jichž v normálních dobách bylo v Nových Zámcích na 4000 osob, a kteří od počátku naší vlády tvořili živel velmi nespolehlivý a nám nepřátelský. Netajili se nikterak nenávistí k našim úřadům, chovali se velmi renitentně, výbojně a zcela otevřeně udržovali styky s Maďary. V době posledního maďarského vpádu podporovali pak velmi horlivě a účinně bolševickou vojenskou akci.

Tomu ovšem nemohlo se přihlížeti s naší strany nečinně, a když počali železniční zřízenci provozovati sabotáž, v čemž podporováni byli také maďarskými železničními zřízenci v Lučenci a jinde — byli ze služeb naší republiky počátkem února propuštěni. Prováděnou sabotáží poškodili tito naši vnitřní nepřátelé značně majetek republiky, odvlékli do Maďarie na 30 lokomotiv, na sta železničních vozů, telefonních a telegrafních aparátů. Spousty železničního materiálu a co nemohli odvléci, ničili nebo poškozovali.

Při maďarském vpádu do Komárna dne 1. května počítali zcela určitě na zdar maďarského útoku. Proto unesli se podporovati proti nám činně akci bolševickou. Prvního května chtěli vyhoditi do povětří na třech místech trať u Nových Zámků, čímž znemožněno mělo býti především posádce novozámecké, aby vytrhla včas na pomoc stísněné posádce komárňanské. Byli prozrazeni a zatčeni dříve, než záměr svůj mohli uskutečniti. Někteří zatčení přiznali, že udržovali styky s bolševickou vládou budapešťskou, jež podporovala je v jejich piklech a povzbuzovala k nim, vyplácela služné atd. Pro služné si jezdili do Pešti buď sami, buď vypláceno bylo jim delegátem, vyslaným přímo z Pešti.

Také ekrasitu dostalo se jim — někteří ze zatčených sami se k tomu přiznali — od vlády pešťské.

„Železničáři“ novozámečtí utvořili si také zvláštní organisaci. Jsouce placení z Pešti, vůbec nebyli odkázáni na práci. Proto všechen svůj čas věnovati mohli rejdům a piklům. Scházívali se obyčejně na hřbitově a v blízkém lesíku. Zbraně neodváděli. Při domovních prohlídkách našlo se u bývalých maďarských železničních zřízenců asi 800 ručnic, 120 revolverů, 3 kulomety s příslušenstvím a municí, celé bedny telefonního i telegrafního materiálu atd.

Lidé tito zúčastnili se maďarského útoku na Komárno dne 1. máje.

Ježto část bývalých novozámeckých „železničářů“ bydlila v obcích vůkolních, je přirozeno, že bolševická propaganda šířila se také tam. Podobným hnízdem jako Nové Zámky byla maďarská vesnice Udvard, 10 km. východne od Nových Zámků, a obec Tardosked, ležící západně.

Železniční zřízenci chodívali stále s revolvery ostro nabitými. Aby nebyli event. domovními přehlídkami připraveni o zbraně, zakopávali je.

Propagandu v okolí provozovali hlavně letáky, kterých jim dopravovala maďarská létadla balíky o stotisících exemplářích. V těchto letácích byli vyzýváni Slováci, aby svrhli se sebe „potupné jařmo české“ a slibována jim k tomu maďarská pomoc, peníze a vše potřebné.

Na této sopečné půdě konala pak hrstka našich hochů vojenskou službu. Ta ovšem byla více než obtížná a nebezpečná. Naše hlídky byly odstřelovány, aniž mohly zjistiti a ztrestati pachatele, vojín jdoucí odlehlejší ulicí nebyl jist, zda nebude někde přepaden civilisty ozbrojenými revolvery, ručními granáty a noži. Každou chvíli přišlo se na podložené koleje ekrasitem, každou chvíli hrozilo nebezpečí, že vlak vezoucí naše hochy nebo material pro ně vylétne do povětří.

Nedivno, že za těchto okolností duch našeho vojska poklesal, zvláště když přidružila se k tomu ještě depresse způsobená událostmi v zázemí.

Ducha podlamovati počínaly dovolené.

Legionář jel ke svým domů. Tam čekalo jej trpké překvapení: s hořkostí v duši uvědomil si, že doma žije se životem naprosto jiným nežli si představoval. Kterak vzdáleno bylo smýšlení domácích, přátel, známých duševního světa legionářského. Doma mluví se o keťasech, nadává se na reformu finanční, konají se volební schůze, na nichž očerňuje se všemožně strana protivná. Čech zrazuje Čecha, aby neobětoval na kovový poklad republiky:

„To jsi blázen?! Co mi nevezmou, to ode mne nedostanou!…“

A 38letého muže, otce několika dítek, vstoupivšího do legií ve svatém zanícení, rozlaďovala, ba urážela slova, jež slyšel na každém kroku:

„Tobě se, zdá se mi, z té vojny už ani domů nechce!“

A od známých dověděl se, ze řada mladých hochů, bojovavších za Rakousko anebo seděvších za války doma, zadáno má za sproštění.

Ba, když nebezpečí dostupovalo vrcholu, kdy naši nejlepší lidé umírali v bojích aneb ukřižováni byli bolševickými gardami maďarskými, kdy vyklizovali jsme nejpožehnanější části své republiky, vydávajíce spolehlivé domácí obyvatelstvo v šanc bolševickému plenění, zvůli a provazu, doručen plukovním velitelstvím rozkaz, aby předložili vojínům k vyplnění:

Snad závěť?

Poslední vzkaz svým milým?

Nikoli!

Formuláře plných mocí k volbám do obcí!

Vojáci uraženi byli rozkazem tím v hloubi duše. Nejraději byli by spoličkovali zaslepené volební štváče, již rozkaz ten na vyšším velitelství vojenském vymohli.

Voják náš na Slovensku zájmu pro život svůj, pro život tisíců a tisíců bratří, dávajících v šanc pro vlast to, co měli nejdražšího, ve vlasti osvobozené nepozoroval.

Co děje se na Slovensku, kterak žijí na demarkační čáře ti, kdož republiku krví svou stvořili, sotva někoho zajímalo.

A voják, prahnoucí po rodné vísce, s bolestí v srdci pociťoval, že je v ní cizí, že mezi ním a jeho milými známými jest jakási propast, že si nerozumějí. A roztrpčený hrdina nevyčkal, až uplyne mu dovolená, a vracel se ku pluku svému předčasně.

Místo osvěžen vracel se otráven, znechucen…

Za těchto okolností ovšem nálada vojáků rychle poklesala. Žijíce ve stálém nebezpečí, obklopeni zradou, znechuceni událostmi v zázemí, očekávajíce každý den přepadení buď vojskem nebo civilním obyvatelstvem, žili v jakémsi nervosním napjetí, které muselo otřásti i duchem nejpevnějším.

Vrchní velitelství bylo stále na tyto zjevy upozorňováno a hlavně poukazováno na nebezpečné rejdy podvratných živlů-železničářů, ale bezvýsledně. Bezstarostnost, jak na tuto činnost bylo pohlíženo, byla věru podivuhodná.

A troufalost novozámeckých zbojníků tím stále vzrůstala a došla tak daleko, že 1. května, kdy počítalo se, že posádka z Nových Zámků vytrhne na pomoc posádce Komárenské ohrožené vpádem maďarského vojska ke Komárnu, shromáždili se v počtu asi 150 osob, důkladně ozbrojeni u hřbitova a čekali na znamení, aby vytrhli proti seslabené posádce naší v Nových Zámcích a pobivše ji, zmocnili se města.

Plán tento však byl na štěstí včas odhalen, akce zamýšlená zmařena, část záškodníků pochytána a učinena neškodnou. Byla by se nyní zdařila očistná akce i v Nových Zámcích i v okolí úplně, nebýti všelijakých výnosů a nařízení, jimiž radikální a energický postup našich vojenských úřadů a velitelstev byl neobyčejně brzděn.

*

Tak přiblížil se den 29. května, kdy maďarské bolševické vojsko zahájilo operace na Ipole a v úseku parkáňském.

Posádky naše, početně velmi slabé, byly v jednotlivých městech napadány a přes to, že většinou kladly nejtužší odpor, musely na konec ustoupiti před daleko silnějším a znamenitě vyzbrojeným nepřítelem.

Maďaři prolomili na několika místech velmi slabě obsazené naše linie a podařilo se jim na mnohých místech dostati se do týla našeho vojska, které se sice hrdinsky bránilo, ale pro značné ztráty musilo stále opouštěti terén a ustupovati. Že dovedli naši hrdinové dobře se bíti s nepřítelem, toho důkazem je, že u Parkaň-Nány ukořistila 4. rota 39. leg. pl. prapor rudé gardy, který v rudém poli nesl zlatý nápis: „Ostřihomská rudá garda“. Tento prapor byl nám na velitelství pluku v Nových Zámcích ukázán. U Parkaně a u Šuran pak obzvlášť se vyznamenal 3. prapor 34. leg. pl. pod vedením rotmistra Drápaly.

Než hrdinství našich hochů ustoupiti musilo před mnohonásobnou přesilou nepřátel, kteří měli také více než trojnásobný počet strojních pušek. Nejhorší situace byla v úseku u Parkáně u obce Helemby, kde Maďaři přešli Ipolu a zároveň vylodili vojsko z monitorů do týla tamní posádky. Naši bili se zde s hrdinstvím bezpříkladným a nikde nebáli se přijíti do styku s nepřítelem, nemohli však s úspěchem čeliti silnému nepříteli. Při postupu našich nejvíce nám škodili maďarské strojní pušky umístěné na ostřihomské katedrále, které pohodlně ovládaly celý kraj.

Oddíly 34. leg. pluku byly ohroženy z levé strany silnými oddíly maďarského vojska a nadto byly vyčerpány stálými boji a proto byly staženy v neděli 1. června zpět směrem k Novým Zámkům a konečně do města samého. Obyvatelstvo novozámecké bylo již v tuto dobu v náladě velmi rozčilené a dalo se tušiti, že dojde zde k pohnutým událostem, neboť odpoledne padlo již několik střelných ran od hřbitova na trať a silnici vedoucí k Nitře.

Na náměstí byl zbit berní úředník Čech a několik civilistů pokoušelo se strhnouti jednomu vojínu zbraň s ramene, při čemž byl jeden občan proboden. Vojsko naše ohroženo z několika stran muselo se vyprostiti střelnou zbraní, kteréžto zakročení vyžádalo si několik obětí, mezi nimiž byl i syn místního starosty.

K večeru se přestřelky mezi vojskem a civilním obyvatelstvem množily, vojsko zatýkalo a odvedlo do vězení četné civilisty, hlavně železniční zřízence, kteří počínali si nejvýbojněji.

Pozdě v noci přijel od Parkáně maďarský pancéřový vlak, jenž však nemohl dále proniknouti, neboť naše vojsko včas postřehnouc nebezpečí, vyhodilo do povětří most. Pancéřový vlak ostřeloval pak některé vojenské objekty ve městě a trať k Nitře.

Situace stávala se pro nás neudržitelnou, ježto hlášeno bylo silné bolševické vojsko postupující na Nové Zámky a byl dán proto rozkaz našemu vojsku k opuštění města, což stalo se v úplném pořádku.

Jakmile bylo město naším vojskem opuštěno, sehnali železničáři povozy všeho druhu, osedlali koně a uspořádali uvítací průvod blížícímu se bolševickému vojsku a přinutili četné občany, aby slavnostního tohoto uvítání se súčastnili.

Bolševické vojsko vtáhlo do města a Nové Zámky byly v rukou rudé gardy. S vojskem přišel do města také bolševický propagátor a lidový komisař Ungár Sándor, který ihned ujal se správy města a četnými vyhláškami činil různá nařízení a ohlášení obyvatelstvu. V první nařídil ovšem veliké rekvisice a nařizoval obecenstvu, aby odevzdalo veškeré prádlo a vůbec, aby podporovalo všemožně vojsko, odevzdalo zbraně a náboje a jiné vojsku potřebné předměty. Nařídil také všeobecnou mobilisaci mužů od 18 — 45 let.

Policisté byli přinuceni odebrati klíče ode všech obchodů a skladišť a současně pořizován soupis veškerého zboží. Všechny kavárny, hostince, vinárny i výčepy byly zavřeny, víno dávalo se pouze nemocným na lékařský poukaz. Veškeré zásoby zboží všeho druhu prohlášeny za zabavené. Rudé vojsko platilo bolševickými bílými penězi, železničáři vodili bolševiky po bytech zámožných občanů, kde byly veškeré cenné věci bezohledně „rekvirovány“ a sbírány „modré“ peníze. Za krátkou dobu bolševického panství dáno v městě do oběhu více než za jeden milion korun „bílých peněz“.

Jak umějí hospodařiti bolševici s cizím majetkem, nejlépe vidno z těchto případů.

Jejich vůdcové dostavili se do spořitelny v Nových Zámcích s kategorickým příkazem, aby úřednictvo jim vydalo klíče. Na sdělení, jak představují si správu občanstvem svěřeného majetku, odpověděli revolvery. Totéž žádali v Národní bance. Poněvadž ale úřednictvo očekávalo tuto vysokou návštěvu, proto se onen třetí, bez kterého nebylo možno otevříti hlavní pokladnu, potichu vytratil — a než jej našli v městě, jelikož samozřejmě doma nebyl — bylo již pozdě.

Stejně tak odehrávalo se v továrně na kůže, kde chtěli sebrati všechny zásoby hotových koží, které byly velice značné. Zde se odvolal ředitel, že jim chybí podpis jejich direktoria, pro který tito ihned běželi.

Medzi tím chtěli pobrati i látky, určené na dělnické obleky, které mělo dělnictvo správou továrny objednané. Zde je nejlepší důkaz, že ani dělnický majetek jim není svatým.

Jaká nervosní nálada panovala v Nových Zámcích je vidno z této historky: Kočí vezl umělý led po náměstí, kde bylo hodně trhovců. Kus ledu spadl na dlažbu, roztříštil se na tisíce kusů. Vedle stojící prodavačky počaly hrozně křičeti, že Češi střílí na město, a za 10 minut nebylo viděti na náměstí a v ulicích ani živé nohy. Tak vypadalo obyvatelstvo, kde hospodařili několik dnů bolševici.

Vojsko, jež ve městě se mnoho nezdrželo, provádějíc operace v okolí Nových Zámků, skládalo se po většině z Poláků, Rumunů, Slováků a také z několika Čechů, z nichž jeden z Král. Vinohrad byl zajat při ústupu bolševiků od Nových Zámků, dva pak byli při bojích zastřeleni. Byli to většinou bývalí zajatci z Ruska, kteří v bolševickém vojsku maďarském bojovali buď z přinucení nebo vstoupili do armády dobrovolně, zlákáni vysokými platy. Bolševické vojsko bylo výborně vyzbrojeno, ale vystrojeno všelijak, většinou měli jen vojenské čapky nebo jinakou část vojenského stejnokroje, jinak měli jen občanský oděv. Několik přeběhlých k nám rumunských vojáků-bolševiků vykládalo, že byli při ústupu Maďarů ze Sedmihrad odvlečeni, internováni a pohrůžkou zastřelením donuceni ke vstupu do bolševické armády.

Jest svrchovaně zajímavo, že v bolševických oddílech, bojovavších u Nových Zámků, tvořili Maďaři jen malou menšinu a Polský oddíl jmenoval se „Mezinárodowy Polski Prapor Slobodi“.

Maďaršťí bolševici ustavili také ihned v Nových Zámcích jakýsi „soudní tribunál“, v němž vedle jiných zasedali Ziamboky, bývalý zámečník železničných dílen a Biró, bývalý strojvůdce uherských drah, který jal se přísně vyšetřovati obyvatelstvo podezřelé ze styku s Čechy, ba dokonce chystal se zaktnouti dívky, které mluvily s českými důstojníky nebo vojíny. Při svém ústupu z města vzali pak později s sebou několik občanů, o nichž bylo známo, že stýkali se důvěrněji s našimi vojáky. O osudu těchto odvlečených občanů nebylo nic známo.

Vláda maďarských bolševiků neměla však v Nových Zámcích dlouhého trvání. Od Komárna postupovala nezadržitelně kolona našeho vojska vedená francouzským praporníkem Bonneaudem, od severu pak skupina praporníka Hampla.

První skupina dostala se do Nových Zámků 7. června odpoledne, druhá skupina o několik hodin později.

Rudé gardy z počátku pokusily se o odpor, pak ale zmocnila se jich panika a jaly se o překot ustupovati, zanechávajíce v Nových Zámcích velké zásoby válečného i jiného materiálu a zásob. Jak horkou byla jim půda pod nohama při objevení se našeho vojska, nejlépe dokazuje okolnost, že neměli času odvézti s sebou zásoby zboží, jichž soupis si v minulých dnech tak pracně pořídili.

Při našem postupu na Nové Zámky velmi vydatně spolupůsobila také francouzská létadla, která vnášela do řad rudých gard zmatek a zděšení. Z Kurtu (jižně od Nových Zámků) byly vypraveny ohroženým soudruhům v Nových Zámcích 4 vlaky s bolševickým vojskem na pomoc, dva z nich dojely tam zavčas, druhé dva však byly napadeny létadly, z nichž házeny byly pumy a stříleno ze strojních pušek. Vlaky byly zastaveny na trati, rudí gardisté z nich vyskákali a rozprchli se po okolních polích, hledajíce spásu v útěku. Krátce před pádem Nových Zámků, bombardovala dvě naše létadla s úspěchem tamnější stanici.

Obsazením Nových Zámků naším vojskem nebyly však boje o ně ještě úplně skončeny, neboť v neděli 8. června odpoledne silnější oddíl bolševického vojska, složený většinou ze železničních zřízenců a zbytku rudých gardistů, napadl továrenské předměstí v jižním cípu města, obsadil továrnu na kůže a ostřeloval odtud město a nádraží. V tom okamžiku přijel na nádraží v motorové draisině francouzský generál Schuhler (Alsasan), který nedbaje střel hustě na nádraží dopadajících, jal se říditi operace proti útočícím bolševickým gardám, které dík udatnosti našich hochů skončily v náš prospěch.

Naše vojsko vrhlo se prudce proti nepřátelům, část jich pobilo, zbytek s důstojníkem byl obklíčen a zajat. Při tomto útoku vyznamenala se neobyčejně II. rota 34. pl. ital. legionářů, úderná četa a oddíl námořníků, kteří bili se jako lvi a měli znamenitý podíl na našem vítězství. Generál Schuhler ocenil také velikou tuto hrdinnost a na místě dekoroval několik našich hochů, kteří právě ukořistili nepřátelské kulomety.

Nové Zámky byly tím zcela osvobozeny od rudých gard. Ovšem, že neudálo se tak beze ztrát a oběti z naší strany, které byť nepřesahovaly normální průměr, byly přece jen velmi bolestné. Na řece Nitře krváceli za krásných svátečních dnů kdy v tisících obcích českých zavládala povznesená, sváteční nálada, jedlo i pilo se, odpočívalo, a národ oddával se požitkům, krváceli za zpěvu ptactva, v záplavě vlčích máků zalitých červnovým sluncem hrdinové, jejichž tragickým údělem bylo zjařmenou vlast osvoboditi, když pak měli těšiti se ze svobody, velel jim nelítostný osud — za vlast zemříti…

*

Historie bojů o Nové Zámky nebyla však ještě ukončena a bylo prolito ještě mnoho drahé české krve, bylo nutno přinésti ještě mnoho obětí, než tento důležitý bod naší západní fronty podařilo se uhájiti před novými a novými útoky maďarských bolševických vojsk, které usilovalo zmocniti se tohoto pro ně jako pro nás významného místa stůj co stůj.

Vojenské síly maďarské doplňované vždy čerstvými silami, podnikaly stále nové útoky, jež ode dne 15. června téměř se soustředily na nejdůležitější linii západní naší fronty Komárno-Nové Zámky.

Lité tyto boje, v nichž bojovali stále titíž naši hoši, bez odpočinku, bez vystřídání, majíce jen skrovné posily, vrcholily ve dnech 19. a 20. června, kdy opětně co nejúporněji rozhodovalo se o osud Nových Zámků. Maďaři útočili na ně s obdivuhodnou tvrdošíjností, naši pak s ještě větší tvrdošíjností je hájili.

Dne 20. června dostoupily boje o Nové Zámky největší prudkosti a právě toho dne v poledne pozval nás generál Mittelhauser, abychom súčastnili se jízdy do Nových Zámků, kde osobně chtěl býti svědkem zápolení o tento důležitý bod.

Na bratislavském nádraží čekal nás již zvláštní vlak, lokomotiva a dva osobní vozy, v nichž v prvním zaujal místo generál Mittelhauser, náčelník generálního štábu podpluk. Faucher, podpluk. Castellana, inspektor min. železnic inž. Křovák, jenž vlak náš řídil a váleční zpravodajové, v druhém voze nalezla pak místo malá posádka vojska, jež nás doprovázela a železniční personál.

Pokusím se vylíčiti dojmy tohoto památného dne, v němž rozhodnut byl osud Nových Zámků, tak jak v paměti mně uvázly.

Vyjeli jsme o 1. hodině odpoledne za překrásného slunečního dne, kdy celá krajina byla jako rozesmátá slunečním jasem, jehož paprsky zlatily bohatou úrodu rozlehlých rolí a širých luk. Blížíme se k Vajnorům, k nimž váže se bolestná vzpomínka na tragicky zahynuvšího našeho prvního ministra války, generála Štefánika.

Až do Galanty nespozoroval jsem vůbec žádných stop, které by nasvědčovaly, že v blízkosti odehrávaly a odehrávají se tak pohnuté události. V Galantě na okamžik zastavujeme. Sem až děje se i doprava pravidelná, odtud dále jezdí nyní vlaky výlučně vojenské. Jedeme dále, nyní však již občas možno spozorovati první známky, nasvědčující, že až sem zasáhla válečná litice.

Telegrafní dráty místy zpřetrhány visí jako bezvládně k zemi, jinde opět vytrhané kolejnice na pobočné koleji povalují se podél trati, tu na rychlo spravený můstek, nebo přejezd, jenž musel býti před krátkým časem vyhozen do povětří, aby zabránil postupu maďarskému pancéřovému vlaku, na menších nádražích neb i strážních domcích okna většinou vystřílena, někde budovy střelami většího kalibru poškozeny.

Přijíždíme do Slovenského Meděru, jehož nádražní budova nese četné stopy kulí. Zde dovídáme se, že zde měli dnes dopoledne návštěvu nepřátelských dvou létadel. O půl jedenácté dopoledne přijel sem náš pancéřový vlak a již za několik minut objevila se dvě maďarská létadla nízko nad stanicí a ze strojních pušek jala se pálit na pancéřový vlak a posádku i personál na stanici, byla však střelbou z našich pušek přinucena rychle se vzdáliti. Zvláštní náhodou poraněn byl pouze jediný vojín, který odpočíval ve vagónu, do hlavy. Jiných ztrát jsme neměli.

Přijíždíme do Tornoku, kde lokomotiva přibírá vodu. Je to poslední stanice, pak jedeme přímo do Nových Zámků. Inž. Křovák nařizuje strojvůdci: „Tak od ,šestadevadesátky‘ (strážní domek číslo 96) vemte to co možná nejrychleji a hleďte, ať vám lokomotiva nekouří!“

Ptám se, co toto nařízení znamená, načež dostává se mi vysvětlení, že na tento kousek trati jsou Maďaři „zastřílení“ z děl a ostřelují každý vlak který se tam objeví.

Situace začíná býti tedy zajímavou a s napjetím očekávám vývoj příštích událostí.

Zpozorují nás nebo podaří se nám proklouznouti nepozorovaně? Budou po nás stříleti? Trefí nás?

To jsou otázky, které si navzájem dáváme, když vlak náš zřejmě zrychluje tempo. Generál Mittelhauser stojí u okna vozu a upřeně zírá do krajiny. Jedeme znamenitou rychlostí, prolétneme kolem vlaku, jenž stojí na vedlejší koleji u strážního domku čís. 94. Jest to náš muniční vlak; dále do nebezpečného pásma odvážiti se nemohl.

Náš vlak „letí“ nyní plochou krajinou, vůz povážlivě se kymácí. Míjíme číslo 96! Již jsme tedy v tom! Než nic se neděje a bez nejmenší příhody blížíme se k stanici Nové Zámky.

Proklouzli jsme nepozorováni! Vjíždíme do stanice, vlak prudce brzdí, mírníme značně rychlost a náhle v náš sluch zaléhají prudké, mohutné výstřely dělové.

„Ah, zdá se, že přijíždíme právě do nejlepšího!“ poznamenává kdosi.

Přiskakujeme rychle k oknům vagonu a upřeně pohlížíme ku předu. Nad nádražím a dále nad krajinou objevují se v čistém modravém vzduchu, jenž horkem se tetelí, bělavé obláčky s narůžovělými okraji; dělostřelectvo střílí šrapnely.

V nevelké vzdálenosti vidíme železniční most, vedoucí přes Nitru, za ním zřetelně rozeznáváme stojící vlak, z jehož boků šlehají plameny a vyletují obláčky dýmu. Náš „panceřák“ je v prudkém boji.

Náhle však u mostu vyrazí do značné výše mohutný sloup černého a šedého dýmu, z něhož probleskne červenožlutý plamen, rozlehne se dunivá rána a celý výhled zastírá se jakoby mlhou.

„Co se to stalo?“

„Most byl vyhozen do povětří!“ prohlašuje generál Mittelhauser.

„Kým? Námi? Maďary? Co je s naším „panceřákem“, který stál za mostem?“ sypou se vzájemné otázky, na které si však nemůžeme okamžitě dáti správné odpovědi.

Náš vlak zastavuje u výhybkové stanice as 300 kroků od nádražní budovy a již všichni, nečekajíce až vlak úplně zastaví, vyskakujeme z vozu. Zaslechl jsem několikráte jakési podivné zabzučení, ale nevěnoval jsem tomu pozornost, byl jsem příliš upoután myšlenkami na osud našeho panceřáku.

General Mittelhauser přeskočil svižně několik kolejí a sledován svým průvodem, rychle podél skladiště nastupuje pochod k nádražní budově. Připojuji se s inž. Křovákem k průvodu, ale generál nařizuje:

„Zůstaňte zatím zde u vlaku. Nevíme, co se děje a jaká je situace!“

Vracíme se k vlaku, kde zatím seskupil se personál a také doprovázející vojíni tvoří malou skupinku.

Stojím opřen o otevřená dvířka vagónu a rozmlouvám s ostatními o situaci, která dosud je nám nejasná a záhadná.

„Ustupují naši? Co jen se stalo s naším panceřákem?“

Nevidíme stále pro hustý dým, jenž válí se u mostu v ta místa, kde náš panceřák stál.

„To nevyhodili most do povětří naši,“ vmísí se do hovoru opodál stojící četař, „přece by byl dříve panceřák couvl do stanice a…“ Plesk! Rána, jako když kamenem uhodí se silně do dřeva, dvířka, o něž jsem opřen, provrtána jsou naskrz kulkou a již hvízdavé a bzučivé zvuky, které jsem již jedenkráte zpozoroval, množí se velmi rychle.

„Pozor, střílejí po nás, zpozorovali nás! Rychle do vlaku! Hoši, za skladiště a „dekovat se“,“ volá četař a ubíhá několika skoky přes koleje za skladiště, kdež rychle uléhá za nakupené pražce, následován vojáky. Personál naskakuje do vlaku, já pak následuji příkladu vojínů a již ležím také za hromadou pražců, naslouchaje zběsilému bzukotu kulek, ne nepodobnému bzučení rozdrážděných vos.

Kulky s hluchým pleskotem narážejí na dřevěné stěny skladišť a blíže stojících vagónů, mlaskavě odskakují od písčité, udupané půdy, občas tvrdě narazí na kov vagónů neb kolejí.

„To jsme jim sem pěkně do toho vlezli,“ bručí vedle mne ležící voják, „jestli ti chlapi začnou sem „prášit“ z kanonů, může to s námi dobře dopadnout!“

Zatím hřmějí naše i nepřátelská děla nepřetržitě a v hukot jejich mísí se klapavý zvuk kulometů a husté výstřely z pušek. Hudba velmi příjemná pro nezvyklé ucho.

„Tak to je tedy bitva,“ myslím si, „vida jak neočekávaně jsem sa v ní octnul. To mě věru ani ve snu nenapadlo, že takhle prodělám svůj „první křest ohněm“.

Mé rozjímání přerušeno bylo temným hvízdavým bzukotem a hned na to prudkou ranou. Nedaleko nad námi praskl šrapnel. Nedaleko mne ležící vojín bolestně vzkřikl, pak nehorázně zaklel a zvedaje se namahavě a celý zkřivený se země, klopýtavým krokem potácel se dále, přehazuje v ruce kus železa, který odraziv se od štítu skladiště, zasáhl ho přímo do zad. Úbohý vojáček odnášel si předmět, jenž ho zranil, v ruce.

„Čím dále, tím lépe,“ bručí zase vojín vedle mne ležící, „co jsem říkal, že po nás začnou „stříhat“ šrapnely a už je to tady!“

Z pravé strany naší, za nádražním plotem zahajuje se náhle prudká kanonáda, naše baterie, výborně krytá vysokým plotem a stromy tam stojícími, pálí zuřivě na nepřítele. Také na druhé straně nádraží, za topírnami hřmějí naše děla.

Pekelná muzika, ve které úplně zaniká klapot kulometů a výstřely pušek, trvá přesně 15 minut, pak náhle umlká. Palba na náš vlak značně ochábla, jen jednotlivé střely bzučí vzduchem. Šrapnely nad námi již nepraskají.

Plížím se po druhé straně skladišť ke staniční budově, rád bych se dozvěděl, co vlastně se děje a jak vypadá naše situace. Šťastně jsem u nádraží, ale zůstávám opatrně za rohem, neboť zde hvízdají a dopadají kulky velmi hustě. Vystrkuji tedy jen prozřetelně hlavu a rozhlížím se. V tom okamžiku vychází z budovy na peron generál Mittelhauser, provázen pluk. Bonnaudem a Faucherem a kukátkem obhlíží bojiště. Kulky hvízdají kolem něho a s hluchým pleskotem dopadají na zeď, každou chvilku ozve se řinčení skla, ale generál toho, jak se zdá, vůbec nepozoruje, jen stále obhlíží krajinu a mluví se svými průvodci.

Odcházím na druhý konec staniční budovy, zde stojí připravená četa našich hochů v záloze. Od důstojníka-legionáře se dovídám, že na náš pancéřový vlak byl s několika stran podniknut prudký útok. Posádka bránila se hrdinsky a rozsévala zhoubu na všechny strany, ale před přesilou zvolna začal vlak ustupovat do stanice. Nešťastnou náhodou zasáhla však jedna dělová rána maďarská ekrasitovou minu, kterou měl býti most námi vyhozen do povětří v čas potřeby, a most vyletěl právě v okamžiku, kdy náš pancéřový vlak k němu couval. Nebylo možno okamžitě vlak zastaviti, a první vůz spadl do řeky, celý vlak pak zůstal na zbytku mostu na trati, bohužel však do stanice couvnouti nemůže.

Posádka vlaku vystřílela veškerou munici do poslední patrony a pak teprve opustila nešťastný „panceřák“, aby podél náspu dostala se k našim za nádraží. Ve voze, který spadl s mostu, bylo několik vojínů usmrceno.

V době, kdy náš pancéřák, vyhozením mostu ocitl se v krajním nebezpečí, přišel na nádraží praporník Jelínek, jeden z nejodvážnějších a nejlepších důstojníků našich, a vida velké nebezpečí, v němž pancéřák vězí, nabídl se dobrovolně, že povede na rychlo sestavenou četu k jeho záchraně. Ač byl s četných stran zrazován, poukazováním na nebezpečnost tohoto podniku, nedal se statečný praporník odvrátiti od svého předsevzetí a v čele čety ubíhal na pomoc ohroženému vlaku. Draze zaplatil svoji odvahu, neboť zasažen dvěma střelami z kulometu klesl smrtelně zraněn k zemi. Byl ihned dopraven na nádraží, kde generál Mittelhauser za hlubokého pohnutí všech přítomných dekoroval těžce raněného hrdinu československým válečným křížem. Ač věnována byla hrdinskému praporníkovi všemožná péče, podlehl druhého dne v nemocnici novozámecké svému zranění, právě v den kdy jmenován byl podplukovníkem.

Historie podplukovníka Jelínka zasluhuje, aby zmíněno bylo o ní poněkud obšírněji, poněvadž jest vlastně historií našich hrdinských legií a nejlépe osvětluje ducha v nich vládnoucího.

Jiří Jelínek narodil se roku 1887 na Smíchově ze zámožné rodiny. Vystudovav, stal se úředníkem Živnostenské banky v Praze a ve Vídni. Súčastnil se činně ruchu sportovního. Ve studentském klubu „S. K. Smíchov“ hrával s úspěchem kopanou (zvláště jako levý obránce) a hockey. Pěstoval také athletiku. Podařilo se mu dopracovati se krásné, přímo athletické postavy.

Vynikal také neobyčejně vroucím slovanským nadšením. Vůbec neobyčejného toho člověka karakterisoval vzácný, horoucí idealism, s nímž za našich dnů — aspoň s idealismem tak čistým, tak intensivním, — bohužel, tak zřídka se potkáváme.

Při vypuknutí války zařazen byl hned do rakouské armády. Ještě r. 1914 padl v Srbsku do zajetí. V Srbsku byl neobyčejně činný v různých klubech a spolcích. Súčastnil se také čile slovanské propagandy, řízené tehdejším ruským vyslancem bělehradským kn. Trubeckým.

Když po ofensivě armády Mackensenovy v r. 1915 nadešla Srbsku katastrofa a ustupovalo se za okolností neobyčejně žalostných z města do města, sdělil Jiří Jelínek dne 22. října 1915 druhům svým své rozhodnutí: vstoupiti do srbské armády. Bylo to v Prokuplji (asi 35 km. od Niše), kdy po katastrofálních porážkách blížily se kvapem dnové srbské tragedie. Druhové jeho hluboce byli pohnuti šílenou přímo jeho odvahou. Vždyť Jelínek vstupoval do srbské armády v okamžiku nejhlubšího jejího pokoření, kdy osud její zdál se býti úplně beznadějným, a dobrovolníku nemohla kynouti z kroku jeho sláva ni úspěch, leda řetěz nekonečných svízelů, strádání a zoufalého zániku. Ale Jiří Jelínek rozhodl se dokázati bratrskému národu srbskému nezištné a nekonečné české sympatie právě v tomto tragickém okamžiku. Následujícího dne odešel se srbskou armádou v hodnosti podporučíka. Zároveň s ním odhodlalo se k témuž vpravdě hrdinnému činu ještě osm jeho druhů. Rekové ti zaslouží, aby jména jejich zachována byla historii. Byli to Čechové: Dřímal, Mánek, Pavlík, Šteinochr, Hlava, Hrdina, pak Chorvaté: Zubr a Hrozenjak. Hrozenjak byl později v kterési šarvátce zajat, odhalen jako rakouský zběh a oběšen v Bělehradě.

Jelínek pak prodělal s armádou srbskou celou její odysseu. Zúčastnil se hladomorných pochodů Albánií, byl na ostrově Korfu a dostal se také na frontu soluňskou, kdež bojoval po dvě léta. Neobyčejnou osobní odvahou a podnikavostí proslul záhy neobyčejně. Podporučík Jelínek stal se známým každému vojáku fronty soluňské. Mimo vévodu Vukoviči Srbové jen jemu přiznávali čestný název „junáka“. Kdo ví, jak Srbové s titulem tím skrblili, že označovali jím jen reky nesmrtelných činů, ten teprve dovede činnost Jelínkovu, vyvíjenou na frontě soluňské, zplna oceniti.

Při ústupu Albánií zmrzl jedné neobyčejně mrazivé noci až do kosti. Sluhovi jen s neobyčejnou námahou podařilo se jej vzkřísiti.

R. 1917 odebral se do Francie, kdež účinně pracoval na utvoření československých legií. Když pak došlo ke konvenci mezi vládou francouzskou a italskou, dle níž českoslovenští zajatci, bojovavší na frontě soluňské, předáni byli Itálii, octl se Jelínek v Itálii, kde byl jedním z vůdců hnutí legionářského a zúčastnil se mnohých krvavých bojů proti Rakousku zrovna tak jako před tím proti Němcům na bojišti francouzském, mezi jiným u Chemin des Dames.

V Italii povýšen byl na rotmistra. Dostalo se mu vysokých vojenských vyznamenání srbských, rumunských, francouzských, italských i československých. Při návratu do osvobozené vlasti povýšen na praporníka.

Na Slovensku stal se velitelem legionářského pluku. Zůstal u pluku přes to, že nabízeno bylo mu opětně, aby šel jako vojenský attašé k našemu vyslanectví bělehradskému anebo římskému. Za pět let pobyl doma na dovolené všeho všudy 14 dní.

Byl to člověk neobyčejných schopností. Vynikající voják a velký charakter. Muž bez bázně a hany, naprosto bezúhonný. Hrdinná, ideální duše, sídlící v těle athleta. V den svého úmrtí povýšen byl na podplukovníka. — — — — —

Hrdina Jelínek padl, ale útok jím vedený se zdařil: pancéřový vlak byl zachráněn.

Přijíždí legionářská hlídka na zpěněném koni, hlásí důstojníkovi rozkaz, a četa poklusem odbíhá na bojiště. Vracím se zpět. Úmorné vedro hrozí přímo zalknutím. Na skladišti je teploměr — 45 °C. A v tomto vedru zuří lítý boj. Jsem na místě, ze kterého jsem vyšel. Vojáci, kteří se zde před tím kryli, zmizeli. Od vlaku dělí mne prostora asi 20 kroků. Průvodčí na mne volá, abych nyní nepřebíhal, zase se na nás prudce střílí. Sedím tedy přikrčen za hranicí pražců a poslouchám hvízdot a dopadání kulek. Kolem vlaku prší kulky, pleskají do tvrdé půdy, jako když počínají padati první, těžké krůpěje letního lijavce. Občas pleskne kulka do kolejí, nebo s hluchým dopadem zarývá se do plotů, dřevěného skladiště neb do vozu. Pozoruji v dálce kroužící létadlo, ale nemohu rozeznati ani tvar, ani barvy a nevím tedy, je-li to létadlo naše či nepřátelské, také nelze usouditi, bombarduje-li či jen pozoruje posice.

Střelba ochabla, a proto několika skoky ocitám se ve vagonu. Zde dovídám se, že náš vlak byl již několika kulkami zasažen. Jedna kulka prorazila okénko v předu lokomotivy, prolétla strojvůdcův kabát, který tam měl pověšený, a dopadla právě k noze inž. Křováka, aniž mu však ublížila. Také strojvůdce nebyl zasažen. Několik střel vězí v našem předním vagonu.

Bitva zuří již půl druhé hodiny, o Nové Zámky bojuje se úporně, ale naši stateční hoši odrážejí jeden útok za druhým, na několika místech sami pak vyrážejí k útokům. Dle střelby zdá se nám, že Maďaři nás obcházejí v širokém polokruhu. O půl páté rozzuřuje se bitva s největší prudkostí. Děla hřmí ze všech stran, strojní pušky klapou se šílenou rychlostí, výstřely pušek splývají v jediné salvy. Kolem našich oken hvízdají a bzučí kulky zase nepřetržitě. Podaří se nám i tentokráte odraziti zběsilý tento útok bolševického vojska? Podařilo se; k páté hodině slábne maďarská palba, naše vojsko postupuje, střelba se vzdaluje. Děla umlkají, mění své posice.

Přesně v 5 hod. vrací se generál Mittelhauser se svým průvodem, v němž přibyl plukovník Barrés, nastupují do vlaku, a vlak začíná couvat zpět k Tornoku. Nebezpečné pásmo projíždíme, aniž jsme znepokojováni, dále od trati na silnici pozorujeme naši baterií lehkých polních děl, která zuřivě pálí za ustupujícím nepřítelem. Potkáváme také jízdné hlídky naše, u lesíka stojí větší oddělení naší jízdy.

Vyptávám se na situaci. Je celkem dobrá, odrazili jsme četné útoky a poněkud jsme postoupili. Naše ztráty? Jsou značné, ale k rozsahu a zuřivosti boje přiměřené. Maďarské ztráty musí býti mnohem větší, naše dělostřelectvo a kulomety řádily v jejich řadách strašlivě. Pancéřový vlak dosud ztracen není a možno doufati, že ho uhájíme. Nové Zámky Maďarům nevydáme.

Přecházím do předního vozu, kde nalézám zajímavou skupinu. Dva malé legionáře, l6letého Ed. Nováka, rodem z malé vísky u Brna, přiděleného k pluku franc. legionářů, a 13letého Jos. Přebečáka z Turzovky v trenčínské stolici, nyní u pluku ital. legionářů. Novák byl jako 11letý chlapec v Přemyšlu — kde otec jeho jako voják padl — zajat a odvezen do ruského zajetí, zůstal mezi našimi hochy, s nimiž odešel potom do Francie a také s nimi jako legionář vrátil se do Čech. Nyní přidělen jest k strážní službě a posledně byl v Parkány. Byl také v pancéřovém vlaku, který stihla dnes nehoda, že uvázl na mostě vyhozeném do povětří a súčastnil se boje. Jest ještě celý umazán a učerněn od střelného prachu. Vrací se s námi do Slovenského Meděru, kde ráno také střílel na nepřátelská létadla. Druhý mladistvý legionář ztratil otce v bitvě u Černovců, zůstal u pluku, přišel na italské hranice, kde chtěl přeběhnouti k Italům. Byl již blízko italských posic, byl však zpozorován rakouskou hlídkou, která po něm začala střílet a ranila ho do nohy. Byl chycen a dopraven do nemocnice. Při ústupu rakouského vojska dostal se k našim legionářům, u nichž zůstal. Jest přidělen ke strážní službě a činně súčastnil se také dnešního boje.

*

Ještě téhož dne k večeru mohli jsme opětně obnoviti přerušené železniční spojení s Komárnem a také část trati, vedoucí k Parkánu byla námi získána, na čemž měl lví podíl praporník Dřímal. Kapitán Jirsa zmocnil se se svojí četou novozámecké koželužny, bolševického to hnízda na východním břehu Nitry. Do večera měli jsme ukořistěno 7 maďarských kulometů. Počet tento stoupl v následujících dnech tou měrou, že většina našich kulometů, jichž jsme potom používali u Nových Zámků, byla původu bolševického.

V následujících dnech pokračováno v bojích. V noci ze dne 20. na 21. června ustoupily maďarské rudé gardy na linii Udvard-Bajč.

21. června naše vyčerpaná vojska odpočívala. Následujícího dne však zahnali jsme bolševiky dále.

V bojích těchto vyslán byl vojín stráže svobody s jinými na hlídku do lesů. Neznajíce terén, rozvinuli se. Vojín byl na levém křídle. Les byl hustý, hoch spletl si směr, zašel. Před samou vesnicí spatří maďarského vojína beze zbraně. „Kde je Bajč?“ ptá se česky. „Nem tudok csehül,“ (neznám česky), odpověděl Maďar lhostejně. Ještě několik kroků, a vojín obklopen byl maďarskými vojáky. Neztratil však duchapřítomnost, nýbrž sebrav veškeré své maďarské jazykové vědomosti, otázal se směle: „Hol van Udvard?“ Maďaři ukázali mu směr, avšak prohlíželi si jej nedůvěřivě od hlavy až k patám. Nebyl vzdálen ještě ani na 200 kroků, když počali po něm stříleti. Na štěstí byl tu už les, a chlapík měl nohy dobré. Vyvázl se zdravou kůží. Cestou lesem zajal maďarského vojáčka: l6letého slovenského kluka.

Maďaři zařadili je násilně z obsazených slovenských vesnic do svých rudých gard. Většinou hochy 14- až 18leté. Na jiném místě viděl jsem jich větší oddíl. Mimo zaopatření platí těmto „rekrutům“ 15 korun denně, zatím co staří vojáci berou 30 korun denně. K útokům používají hlavně těchto nevyvinutých dětí. Ženou je ku předu. Do zad namířeny jsou jim ručnice a kulomety starých gardistů. Kdo ustoupí anebo zastaví se, ten je zastřelen ze zadu. Slovenské krve Maďar nelituje.

Příměří zastihlo posádku Nových Zámků v plné činnosti bojovné. Podnikány proti Maďarům útoky, jež dařily se velice pěkně. Proto zvěst o příměří přijata našimi novozámeckými hrdiny s nevolí. „Teď dostávají příměří, když to prohrávají. Tak se nehraje!“ slyšeli jsme odevšad.

Boje o Nové Zámky tvoří celou historii mladé armády československé republiky, historii, která výmluvně ukazuje na hrdinství a statečnost našich hochů, na jich sebeobětování a horoucí lásku k vlasti. Půda kolem Nových Zámků hojně skropena jest drahou českou krví, mnoho našich statečných hochů vydechlo zde naposled. Hrdinové od Nových Zámků nezůstanou však zapomenuti, oběť jejich nebyla marnou. Budoucí pokolení budou vždy s úctou, láskou i pýchou opakovati si jména těch, kteří životy své položili za svobodu, čest a slávu republiky Československé.