Božská komedie. Peklo

Tento překlad Božské Komedie, vzdávaje se rýmu, vzdává se veliké ozdoby básnického díla. Ale na druhé straně může zase báseň podati věrněji než překlad rýmovaný, a i zvláštní ráz poesie Dantovy může vyjádřiti mnohem lépe. Myslím tím onu vznešenou úsečnost řeči Dantovy, onu sebevědomou, svrchovaně uměleckou střízlivost vyjadřování, která mu téměř nikdy nedopouští, aby pro rým nebo pro rozměr užil zbytečného slova. Ale kdo, překládaje Danta, chce podržeti ozdobu rýmů, bývá často nucen, pro rým a pro rozměr, vypomáhati si nějakým slovem, nějakým epithetem, nějakým obratem, kterého originál nemá. Ale tím, podle mého mínění, se rozřeďuje více nebo méně umělecká hustota slohu Dantova. A kdo čte překlad Vrchlického, jistě mi dá za pravdu. Ostatně sám Vrchlický praví v jednom svém psaní J. Blokšovi: „Dnes, přiznám také, že jediný správný překlad by byl nerýmovaný, ale jestli by také nepoškodil zajímavost skladby a krásu básně, je stejně otázka kritická. Zůstane asi již pravdou, že básnické překládání je kompromisem a jím zůstane.“

Nepravím o svém překladu, že je naprosto doslovný: to snad vůbec není možno; ale jistě je doslovnější a věrnější než překlad Vrchlického. Bylo by příliš obšírné, kdybych chtěl vykládati zásady, kterými jsem se spravoval při své práci. Hlavní zásadou mi bylo, abych překládal co možná věrně. Proto snad se bude tu a tam zdáti, že jsem dosti nedbal ducha naší řeči. Rozličná čtení rukopisů a tištěných vydání a rozličné výklady mnoha míst připouštějí také rozmanitost překladu. To podotýkám na vysvětlenou těm, kdo by snad srovnávali můj překlad s originálem. Celý čas, co jsem překládal Božskou komedii, jsem úmyslně nečetl překlad Vrchlického, abych se nepoddával cizímu vlivu.

Co se týče metriky, užil Dante ve své básni jedenáctislabičného verše, který má celkem jakýsi chod jambický. Pravím „celkem“, poněvadž to není skutečný jambický verš. Důslednost verše je toliko v počtu slabik a v rýmu, který je, s několika málo výjimkami, ženský. Také já jsem se snažil dáti svému překladu chod jambický, ale dovolil jsem si, snad velmi často, začínati verš přízvučným daktylem. Vím, že Josef Král to ve své Prosodii zavrhuje, ale myslím, že česká metrika musí takovou licenci připustiti. Sama angličtina, která tak snadno tvoří jambické verše, připouští tu a tam na začátku daktyl, a daktylem se často začínají verše Dantovy. Spíše za chybu než za licenci si pokládám, že někdy, ale velmi zřídka, jsem položil dva daktyly vedle sebe uvnitř verše. Vrchlický si to dovolil, po mém soudu zcela nesprávně, někdy i na konci verše, kde má býti ženský rým a tedy „trochej“. Vzhledem k správnosti jazykové jsem si dovolil užíti jednou nebo dvakrát falešně analogického tvaru „tví“ místo „tvoji“ a „říct“ místo „říci“.

*

Dantova ,Božská komedie‘, básně „Homérovy“ a Goethův ,Faust‘ jsou podle Hettingera tři nejvyšší vrcholy světového básnictví. Dante (zkratek z Durante) Alighieri se narodil ve Florencii 1265, podle vlastního svědectví „ve znamení Blíženců“, tedy toho roku mezi 18. květnem a 17. červnem, Boccaccio pak ve svém výkladu Dantova Pekla vypravuje, že prý básník nedlouho před smrtí naznačil, že se narodil v květnu, takže by se byl narodil ve dnech od 18. do 31. května. Zemřel v Ravenně 13. nebo 14. září 1321. Údajů o jeho životě skutečně zjištěných buď jeho vlastními výpovědmi nebo listinami jest celkem málo. Jméno rodiny Alighieri pocházelo od ženy prapraděda Dantova Cacciaguidy, která slula Alighiera (nebo Aldighiera) a byla z „údolí pádského“, snad z Ferrary. Jest nejisto, náležela-li rodina Dantova k rodům urozeným (nobili, grandi); jakousi narážku v Ráji XVI., 1 — 9, lze vysvětliti jako vzpomínku na to, že Cacciaguida, který se účastnil křížové výpravy 1147 — 49 a na ní zahynul, byl od císaře Konráda III. pasován na rytířství. O předcích Cacciaguidových tvrdí Dante, že bydleli ve středu města, což by svědčilo aspoň o starém původu. Dantův otec, jenž asi nenáležel mezi vynikající lidi svého města, slul Alighiero, matka Bella z neznámého rodu. Listinně jest zjištěna ještě jiná žena Alighierova, Lapa di Chiarissimo Cialuffi, jež mu dala syna Francesca a jednu nebo dvě dcery. Jest téměř jisto, že Bella byla první žena Alighierova a že tedy Dante velmi brzy ztratil matku. Otec jeho Alighiero zemřel před rokem 1283. O dětství a mládí Dantově, o jeho vychování a studiích nelze říci nic určitého kromě toho, co sám o sobě vypravuje hlavně ve svém spisku La Vita Nuova (Nový život). Jinak vysvítá z jeho spisů, že si osvojil všecko vědění své doby, a že to, co věděl, zvláště pokud se týče filosofie a theologie, sám v sobě důkladně zpracoval. Božská komedie pak dokazuje, že byl zasvěcen také do všeho, co se týkalo veřejného života tehdejší Evropy. V Novém Životě se zmiňuje také o tom, že když mu bylo 18 let, již sám od sebe se naučil skládati verše. Z téže knihy poznáváme, že když ji spisoval, znal aspoň 4 jazyky, latinský, italský, provencalský a starý francouzský, že byl také jakžtakž obeznámen s literaturou latinskou, provencalskou a starou italskou, s dialektikou, rhetorikou a jinými vědomostmi své doby, a že uměl také kresliti. Z knihy Il Convito (Hostina), kterou sepsal, jak se podobá pravdě, až po svém čtyřicátém roce, se dovídáme, že mu bylo již 26 let, když začal choditi do škol (řeholních), kde se vyučovalo filosofii, a že teprve po půltřetím roce počal „okoušeti sladkostí filosofie“, t. j. byl s ní již dobře obeznámen. V témže spise vyznává, že do 25 let svého života nebyl četl Boetia a neznal spisu Ciceronova De amicitia a že četba těchto spisů mu způsobovala obtíže. Zdali Brunetto Latini († 1294), notář a politik florentský, spisovatel francouzské knihy Trésors a italské Il Tesoretto, byl učitelem Dantovým v pravém smyslu slova, jak tvrdí staří vykladači Božské komedie, jest pochybno a málo podobno pravdě; ale jistě měl vliv na jeho duševní vývoj. Důležité pro umělecký vývoj Dantův i pro porozumění Božské komedii jest to, co vypravuje v Novém životě o své lásce k dívce, již „lidé, kteří nevěděli, jak jí říkati, nazývali Beatricí“. Spatřil ji po prvé, když byl na konci devátého roku svého života, ona pak na začátku. Od té doby ji miloval láskou, jež v něm potlačovala všecky náklonnosti nedobré a zušlechťovala ho, vedouc ho k milování Boha a bližního. Proto, pokud žila tato Beatrice, neuchýlil se s pravé cesty. Když v červnu 1290 zemřela, Dante ji oplakával déle než rok, ale pak počala vcházeti do jeho srdce jiná žena, „ušlechtilá“ (Donna genlile), která často na něj pohlížívala s útrpností, až opanovala jeho srdce úplně. Po nějakém čase jakési vidění ho vytrhlo z tohoto nového citu, a on, lituje své zpronevěry, si umínil, že již nebude skládati veršů o Beatrici, dokud nebude způsobilý „napsati o ní to, co ještě o žádné ženě nebylo napsáno“. To potom hojně vyplnil ve své Božské komedii. Ale co se týče skutečnosti té dívky, již nazývá Beatricí, a o níž Boccaccio vypravuje, že byla dcera Folca dei Portinari a provdala se za Simona dei Bardi, a co se týče skutečnosti lásky Dantovy k ní, rozešli se moderní dantisté na školu realistů, kteří věří, že Beatrice byla skutečná osoba, a na školu idealistů, kteří to popírají. Scartazzini, který náleží k nejlepším novějším znalcům Dantovy poesie, usuzuje, že to byla skutečně florentská dívka, jejíž jméno, rod, poměry rodinné atd. jsou neznámy, a z níž Dante si po její smrtí učinil symbol nejvyšší duchovní autority církevní a tím také symbol theologie. — V mládí Dante sloužil svému městu ve zbraních a účastnil se v červnu 1289 výpravy proti ghibellinům arezzským, kteří byli potom poraženi na Campaldinu u Poppi, a v srpnu téhož roku výpravy proti Pise, kterou podnikla guelfská liga toskánská. Mezi rokem 1291 a 1298 se Dante oženil s Gemmou, dcerou Manetta dei Donati. Čtyři děti lze zjistiti: Petra, Jakuba, Antonii a Beatrici. Veřejného života a správy svého rodného města účastnil se Dante, jsa od roku 1295 několikráte členem rozličných rad, až 1300 byl zvolen za jednoho ze šesti priorů, kteří toho času spolu s korouhevníkem (gonfaloniere) byli vlastní vládou obce florentské, úřadujíce dva měsíce, načež byli voleni noví. Dantův priorát padl do doby od 15. června do 15. srpna řečeného roku a stal se mu osudným. Toho roku Florencie, která po dlouhých svárech guelfů a ghibellinů, po střídavých vyhnanstvích a návratech těchto stran a po konečném pádu Hohenstaufů, opory ghibellinů italských, konečně se uklidnila a s panstvím guelfů svou městskou správu dokonale zdemokratisovala, octla se v nové roztržce Bílých a Černých, ač obojí byli vlastně guelfové, to jest přívrženci církve a zastánci svobody měst italských v dlouhých zápasech papežství a císařství za Hohenstaufů. A budiž podotčeno, že v Itálii názvy „guelfové“ a „ghibellini“ vyšly r. 1215 z Florencie, ze svárů původně rodinných a rozšířily se pak po celém poloostrově. Roztržka Bílých a Černých vznikla v Pistoji z rodinného záští. Florentští se vložili do této záležitosti a převedli náčelníky té i té strany do svého města. Ale poněvadž tito Pistojští měli ve Florencii spřátelené rodiny, jejich záští se ujalo v těchto rodinách a uvedlo Florencii do nových nepokojů, pro něž pak několik let se téměř zapomínalo na staré rozdíly guelfů a ghibellinů. Bonifác VIII., zabývaje prý se již nějaký čas myšlenkou, uvésti Toskánu i s Florencií do svého područí, poslal v červnu 1300 do Florencie kardinála Matouše d’Acquasparta, minoritu, aby usmířil rozvaděné strany. Bílí, k nimž náležel také Dante a kteří toho času měli správu města v rukou, odepřeli papežovu legátovi plnou moc k smíření města, načež kardinál rozhněvaný se vrátil na papežský dvůr, „zanechav města vyobcovaného a v interdiktu“. Hned potom poslal Bonifác VIII. do Francie a pozval bratra krále Filipa IV. Sličného, Karla z Valois, aby přišel jménem papežovým do Italie a zvláště do Florencie jako „paciaro“ (paciere, miritel). Karel přišel do Florencie (po dlouhém vyjednávání) 1. listopadu 1301 a obdržel moc k urovnání poměrů. Ale brzy se ukázalo, že straní Černým a hledí potlačiti Bílé, z nichž pak někteří utekli, jiní byli vyhnáni. Dante sám byl nálezem nového vladaře (potesta) florentského Canta dei Gabrielli z Agobbia dne 27. ledna 1302 odsouzen k pokutě 5000 zlatých dukátů (fiorini), s pohrůžkou, že nezaplatí-li do tří dnů, jeho majetek bude zkažen a tak zkažený zůstane obci. A také kdyby zaplatil, měl zůstávati dvě léta mimo území toskánské a nikdy již nebýti připuštěn k žádným úřadům a beneficiím jakožto „falšovatel a čachrář s obecními úřady“. Neví se jistě, kde byl Dante toho času, ale zdá se, že byl ve Florencii nejspíše ještě v prvních dnech měsíce ledna 1302 a teprve asi když viděl, kam se věci schylují, utekl. Dne 10. března 1302 novým nálezem byl odsouzen k upálení, padne-li do rukou obce florentské, pak zase znova 2. září 1311, a konečně spolu se svými syny jest jmenován 6. listopadu 1315 ve výnosu o odsouzených a vyhoštěných. Dante se nikdy již do Florencie nevrátil. Gemma zůstala s dětmi ve Florencii a zdá se, že se manželé již nikdy neshledali. Gemma byla živa ještě 1334, nežila již 8. ledna 1342. Synové vyšli patrně později za otcem, Jakub se vrátil 1325 z vyhnanství a 1342 vykoupil zkonfiskovaný majetek otcův. O osudech Dantových po jeho útěku z Florencie jest známo nemnoho jistého. První měsíce svého vyhnanství zůstával ve společnosti ostatních Bílých, kteří vyšli z Florencie a s pomocí toskánských ghibellinů se pokoušeli vrátiti se mocí do rodného města. Po nějakém čase se s nimi rozešel, „učiniv se svou vlastní stranou“, a prodléval ve Veroně u Bartoloměje della Scala. V říjnu roku 1306 byl v kraji Lunigianě (na sever od Pisy) u markrabat Malaspinů. V letech svého vyhnanství byl nějaký čas v Lucce, snad roku 1314. Mnoho očekával Dante od Jindřicha VII. Lucemburského, který 1310 přišel do Italie, v létě 1312 byl v Římě korunován, táhl potom proti Florencii, jež předtím nepřijala jeho poslů, a marně ji obléhal. Když Jindřich 24. srpna 1313 zemřel, zhasla také naděje Dantova na návrat do rodného města. Poslední léta svého života trávil v Ravenně u pána toho města, Guida da Polenta, snad od konce r. 1316 neb od začátku 1317. Potomstvo jeho vymřelo v 16. stol. Ginevrou, pocházející v přímé linii od syna Dantova Petra († 1364 v Trevisu) a provdanou 1549 za hraběte Marcantonia Sarego z Verony. Co se týče politických názorů Dantových, bývá dosud často nazýván ghibellinem. To jest nesprávné. Dante pocházel z rodiny guelfské, ale ve vyhnanství „se učinil sám svou stranou“, jak bylo řečeno výše; nepřidal se tedy ke ghibellinům. Jeho politickým ideálem byla světová monarchie pod císařem, sídlícím Římě a nezávislým na papeži ve věcech světských, ale povinným prokazovati mu úctu, kterou dobrý syn prokazuje dobrému otci. Ostatně tato světová monarchie měla býti jakousi federací křesťanských států s císařem v čele. Po stránce náboženské někteří chtěli z Dante činiti předchůdce protestantství, jednak proto, že tu a tam kárá velmi ostře některé zjevy v tehdejší církvi, jednak proto, že ve spise De monarchia tvrdí a dokazuje, že císařská důstojnost římská pochází přímo od Boha a že proto císař není papeži podřízen. Scartazzini, protestantský pastor, praví stručně toto: „Že Alighierie byl netoliko věřícím křesťanem, nýbrž také věrným a oddaným synem své církve, vysvítá z jeho spisů tak jasně, že by se o tom nemělo vůbec pochybovati.“ Nicméně řečená kniha De monarchia octla se na indexu. — Spisy Dantovy některé jsou jistě jeho, jiné jsou autentičnosti pochybné, některé konečně apokryfní. 1. Spisy jistě Dantovy: 1. La Vita Nuova, nevelká knížečka, sepsaná mezi 1291 a 1293. V ní Dante sebral a spořádal jistý počet svých lyrických básní, týkajících se jeho lásky k Beatrici, a opatřil je výkladem v próze na způsob povídky o svém vnitřním životě. 2. Il Canzoniere, sbírka lyriky Dantovy, kanzón, sonettů, madrigalů atd. Některé z těchto kanzón Dante pojal do knihy Il Convivio. Scartazzini praví, že kdyby Dante nebyl napsal nic jiného, než své básně lyrické, náležel by k největším básníkům. 3. Il Convivio (nebo Convito-Hostina), dílo nedokončené. Měl to býti filosofický výklad 12 kanzón Dantových, ale básník napsal jen traktát úvodní a výklad tří kanzón. Scartazzini míní, že definitivní podoby nabyla kniha až po r. 1307. 4. La Divina Commedia (Dante ji nazval jen Commedia), hlavní dílo Dantovo. — Tyto čtyři spisy jsou sepsány italsky. Latinské jsou: 5. De vulgari eloquentia, jakési dílo filosofické, kde Dante mluví nejprve o původu mluvy lidské, o rozlišení a rozšíření jazyků, o jazycích románských, jež dělí ve tři větve (oc, oil, si), pak prodlévá při dialektech italských a usuzuje, že žádný vlastně se nehodí za řeč literární, jež by se měla utvořiti výběrem ze všech. Šťastnou nedůsledností nebo změnou názorů arci sám se přidržel dialektu toskánského, vypracovav jej a uzákoniv za řeč literatury italské a za řeč italskou po výtce. (Sepsáno mezi 1305 — 1310.) 6. De monarchia, kniha nezbytná pro pochopení Božské komedie vzhledem k politickým názorům básníkovým. Spis má tři části nebo knihy. V první Dante dokazuje, že světová monarchie jest pro dobro lidstva nutná, v druhé, že Bůh ustanovil takovou monarchii pro lid římský, v třetí, že důstojnost císařská pochází přímo od Boha a na něm závisí, ne na římském papeži. Kritice se dosud nezdařilo zjistiti, kdy Dante sepsal tuto knihu. — II. Spisy pochybné autentičnosti: 1. Některé lyrické básně, jež bývají pojímány do Canzoniere. 2. Dvě latinské eklogy. 3. Tři listy, jež připomíná kronikář Giovanni Villani, a věnovací list Can Grandovi della Scala — všecky psány latinsky. 4. Sedm žalmů kajících a „Vyznání víry“, veršovaná to parafráze apoštolského vyznání víry, sedmi svátostí, desatera přikázání, sedmi hlavních hříchů, Otčenáše a Zdrávasu, dohromady 747 italských veršů, nevalné ceny. — III. Věci apokryfní: I. Quaestio de duobus elementis aquae et terrae. 2. Jedenáct listů mimo tři jmenované výše. — Všecka sláva Dantova se zakládá na jeho Božské komedii, k níž počal sbírati látku, jak se podobá pravdě, již před svým vyhnanstvím, ale kterou pak konečně vypracoval v posledních sedmi letech svého života. Obsah básně jest putování básníkovo třemi záhrobními říšemi, peklem, očistcem a rájem, jež se líčí ve třech částech Komedie, Pekle, Očistci a Ráji. Účel básně naznačuje věnovací list (snad podvržený a snad pravý) Dantův Can Grandovi della Scala: „Účel celku i částí jest, odvésti lidi, žijící na tomto světě, od života žalostného a přivésti je k životu blaženému.“ Život žalostný, život bídný, jest život člověka a život lidstva, když sejdou s pravé cesty, kterou jim ukazuje jednak rozum, jednak zjevení boží. Aby se hříšník vrátil na pravou cestu, musí uvažovati tresty, kterými Bůh hříchy stíhá (Peklo), musí činiti pokání (Očistec) a uvažovati, co hříchem ztrácí a co ho musí pobádati, aby v dobrém setrval (Ráj). Jest tedy Komedie báseň po výtce náboženská a mravní, a za takovou ji považovali všichni staří vykladači. Teprve ke konci 18. stol. někteří, neprávem, počali dokazovati, že základní myšlenka Božské komedie jest politická. Nicméně možno připustiti, že lze jako vedlejší jakýsi účel básně spatřovati v ní také úmysly politické, t. j. uplatnění názorů Dantových vzhledem ke světové monarchii. To, co ve své Komedii vypravuje, nazývá Dante viděním. Několikrát pak během své pouti upozorňuje čtenáře, že pod slovným smyslem některých věcí se tají smysl jiný, že tedy, jeho báseň jest také alegorií. Tomu se ovšem nesmí rozuměti tak, jakoby všecko v Komedii mělo smysl alegorický; ale jest na př. alegorií (nebo symbolem) rozumového poznání a zároveň císařské autority Virgil, jako symbolem neb alegorií božího zjevení a nejvyšší učitelské autority v církvi jest Beatrice atd. Děj básně se klade obyčejně do roku 1300, kdy Bonifác VIII. vyhlásil milostivé léto (i to souvisí s očistným a umravňujícím účelem Božské komedie a má ráz alegorický) a kdy bylo básníkovi 35 let. Neboť jeho vidění se počíná „na půl cestě lidského života“. Toho času si Dante uvědomil, že bloudí tmavým lesem. Když ráno z něho vychází, chtěje vystoupiti na vrch, již ozářený sluncem, tři šelmy, pardál, lev a vlčice (symboly žádostivosti těla, pýchy života a žádostivosti očí nebo lakomství), přicházejí mu naproti a zatlačují ho nazpět dolů do lesa. Tu se mu ukáže Virgil, kterého z Pekla povolala Beatrice, již v nebi na nebezpečenství Dantovo upozornila Lucie, kterou zase k tomu vyzvala Nejsvětější Panna, „paní ušlechtilá, jež na nebesích přísný soud láme“. Virgil oznamuje básníkovi, že není proň jiné cesty k záchraně než putovati říšemi záhrobními, a tak v noci s Velikého pátku na Bílou sobotu uvádí Danta do Pekla, v pondělí velikonoční s ním přichází do Očistce, odkud pak ve středu (v poledne?) Beatrice s ním vystupuje na nebesa. Dantův obraz světa jest takovýto: Kolem zemské naší koule prostírá se sféra vzduchu a nad ní sféra ohně, kolem nichž se pak otáčí devatero sfér neboli koulí nebeských, z nichž osm prvních s sebou unáší tělesa nebeská, Měsíc, Merkuria, Venuši, Slunce, Marta, Jupitera, Saturna a hvězdy stálé, kdežto deváté nebe, křišťálové, hvězd nemá. Všecky tyto sféry objímá nebe nepohyblivé, empyreum, sídlo blažených. Zemi rozděluje Dante na dvě polokoule. Na severní mimo moře jest všecka pevnina zemská, na jižní jest jen moře, vyjímajíc ostrov jakýsi, jenž je středem této jižní polokoule, jako Jerusalem jest středem severní. Na řečeném ostrově ční převysoká hora, na níž jest Očistec a na jejímž temeni se uchoval pozemský ráj. Pod povrchem severní polokoule jako nesmírný sopečný kráter svažuje se po stupních až do středu zemského, stále se ovšem úže, jícen pekelný. Ve středu zemském, v místě od empyrea nejvzdálenějším, trčí jako zaražený klín Satan s třemi obličeji a tlamami a šesti křídly. Z toho místa jest pak podzemní obtížný výstup na ostrov očistcový. Dante rozdělil své Peklo na devět kruhů nebo stupňů, z nichž sedmý má tri soustředná pásma, osmý deset soustředných žlebů, přes něž se pnou směrem ke středu několikeré skalné mosty, devátý čtyři soustředná oddělení. Jako desátou část vymyslil básník jakousi předsíň pekelnou, kam odsoudil ty, kteří byli živi „beze cti i hanby“, polovičaté a chabé. V prvním kruhu umístil děti, zemřelé bez křtu, pak ty lidi, kteří neměli nadpřirozené víry, ale žili ctnostně (s básnickou licencí!). Hříšníky ostatních kruhů rozdělil podle Aristotela na ty, kteří hřešili z nestatečnosti (infirmitas, od 2. kruhu až do pátého) a na ty, kteří hřešili ze zloby (malitia, od 7. do 9. kruhu). Šestý kruh, oddělený od vrchnějších kruhů rozžhavenými hradbami, v hrobech, stejně rozžhavených od plamenů, jimiž jsou vystlány, trestá kacíře, a Dante tím, že obzvláště se zmiňuje o stoupencích Epikurových, „kteří duši s tělem mrtvou činí“, snad se dotýká třetího druhu mravní zvrácenosti, „bestiality“. Sám totiž kdesi praví, že největší zvířectví jest nevěřiti v nesmrtelnost duše. Ostatně tresty hříšníků jsou rozmanité, a s ohněm se setkáváme jen v kruhu šestém (kacíři), v třetím pásmu kruhu sedmého (rouhači, sodomité, lichváři), v třetím žlebu kruhu osmého (svatokupcům, vraženým po hlavě do kulatých děr, hoří chodidla) a v osmém žlebu téhož kruhu (lstní rádcové jsou obklopeni plamenem a v něm skryti). Satan, jenž tkví ve středu země, drtí zuby svých tří tlam nejhorší zrádce: Jidáše, zrádce Krista, zakladatele církve, a Bruta a Cassia, zrádce Caesara, zakladatele římského císařství. Očistec rozdělil si Dante dle 7 hlavních hříchů v tomto pořádku od zdola: pýcha, závist, hněv, lenost, lakomství, nestřídmost, smilstvo. Jemu samému anděl, sedící u vchodu do vlastního očistce (viz níže), učiní mečem na čele sedm P jakožto znamení těchto hříchů, aby se jich svou poutí zbavil. Hříchy ty jsou trestány na 7 terasách nebo římsách, které se do hory očistcové stupňovitě zařezávají a ji vodorovně obkličují. Ale pod horou dal básník místo těm, kteří zemřeli, jsouce vyobcováni z církve, a na nižších svazích hory těm, kteří odkládali pokání až na konec nebo zemřeli násilnou smrtí, a tak utvořil „Předočistec“. Tam musí takové duše čekati určitou dobu, nežli smějí vejíti do vlastního Očistce. Arci se předpokládá, že před smrtí svých hříchů litovali. Na vrcholu hory jest, jak již bylo řečeno, pozemský ráj, kde se pak Dantovi zjeví ve velkolepém průvodě Beatrice. Když se k těmto devíti oddělením přidá sám ostrov, na nějž anděl přiváží duše, shromažďující se při ústí Tibery, a kde Cato Utický, jenž si vzal život pro zánik římské republiky a svobody, jest strážcem míst, jež znamenají mravní osvobození člověka, má Dantův Očistec 10 oddělení jako Peklo. V Ráji konečně devatero nebes pohyblivých spolu s empyreem opět dává číslo 10. Rozdělení Ráje zdá se býti přizpůsobeno zčásti povaze a zčásti názvům těles nebeských, jež jsou těmito nebesy unášena. A tak v nebi měsíčném se objevují básníkovi duše těch, kteří nenaplnili učiněných slibů (mimo svou vinu), v nebi Merkuriově těch, kteří se vyznamenali činným životem, v nebi Venušině těch, kteří na světě příliš pláli láskou, v nebi slunečném duše filosofů křesťanských, v nebi Martově duše křesťanských bojovníků, v nebi Jupiterově duše těch, kteří na světě konali spravedlnost soudící (panovníci), v nebi Saturnově duše rozjímavých, v nebi hvězd pevných duše apoštolů, konečně v nebi křišťálovém andělé. V empyreu spatří básník na způsob amfitheatru, jejž přirovnává růži, všecky blažené v jejich lidské podobě, kdežto jinde v nebesích, vyjímajíc nebe měsíčné, spatřoval jen světla, rozmanitě se pohybující nebo seskupující, a slyšel lahodné zpěvy. V empyreu na přímluvu sv. Bernarda obdrží skrze Nejsvětější Pannu konečně také milost poslední, aby uviděl samou podstatu boží a tajemství nejsvětější Trojice a vtělení. Tak od Panny Marie jest počátek i konec básníkova napravení a dokonalého srovnání jeho vůle s vůlí boží, což bylo účelem jeho pouti, kterou s ním má konati všecko lidstvo, aby došlo blaženosti časné i věčné, pokoje pozemského i pokoje posmrtného v nebesích. Číslo deset, které se opakuje v rozdělení tří říší záhrobních, souvisí se zálibou Dantovou v symbolismu čísel. A tak celá Komedie jest co do své stavby vybudována na čísle tři jakožto čísle nejsvětější Trojice a na čísle deset jakožto čísle dokonalém. Celá báseň má tři díly, každá záhrobní říše má devět oddělení s jedním umělecky přidaným, aby se naplnilo (3 × 3 + 1 =) 10 jako číslo dokonalé. Toto číslo znásobeno samo sebou dává počet zpěvů Božské Komedie (100), z nichž 1 (zpěv úvodní) + 33 připadá na Peklo, 33 na Očistec a 33 na Ráj. Také básnická forma, kterou jest toto dílo sepsáno, má za základ číslo tři. Jest to terzina, trojverší jedenáctislabičných veršů, spojovaných s následujícími tak, že prostřední verš prvního trojverší se rýmuje s prvním a třetím veršem druhého trojverší atd. (aba, bcb, cdc…). Tuto ukázněnou osnovu své básně vyplnil Dante tkanivem nad pomyšlení rozmanitým a bohatým, vloživ do svého velikolepého vidění „všecko, po čem oko i mysl krouží“, všecko, co jeho věk vnímal smysly a poznával rozumem a přijímal věrou a čeho se dodělával spekulací vyvrcholené scholastiky, takže právem mohl říci že „nebe i země přiložily ruku“ k jeho dílu. „V Dantovi“, praví Hettinger, „střední věk ještě jednou se vzchopil a zapěl svou poslední a nejskvostnější píseň. Víra a vědění, filosofie a theologie, milost a svoboda vůle, mystika a scholastika, svět a církev, císařství a papežství, všecky tyto mohutně hýbající moci a zřízení, které od dob Karla Velikého vybudovaly svět středního věku, objevují se při Dantovi ještě jednou vyzdviženy do oblasti ideálna, ozářeny světlem poesie, jako mocně dojímající závěrečný akkord, v němž doznívají všecky hlasy života.“ A Augusto Conti: „Byli zajisté na světě velicí básníci, v dobách starých i nových. Ale věštec, jenž by ve věčnosti vyjadřoval všeobecnost časů tolikerými živými obrazy, živým dlátem slova, tolik náruživostí, citů, vášní, ctností, neřestí, minulost i přítomnost a při tom předpovídaje budoucnost, líče děsné tresty, dostiučinění, oslavení, všecko, abych tak řekl, svědomí přirozené, mravní, náboženské pokolení lidského, a vše to ve zřejmé jednotě, jako jest jednotná modrá klenba oblohy — takový básník jako on nežil nikdy. A proto náleží všemu křesťanstvu, ne jedinému toliko národu, ani jedinému plemeni.“ K přednostem poesie Dantovy mimo velkolepou základní myšlenku, mravní obnovení člověka a člověčenstva, náleží jeho plastičnost, s jakou několika slovy dovede postaviti čtenáři jasný obraz před oči, dále jeho umělecká ukázněnost, jež stále drží na uzdě fantasii, a zase sama jeho přebohatá fantasie, tvořící nové a nové obrazy a výjevy, konečně dramatická živost, udržovaná častými hovory básníkovými tu s Virgilem nebo Beatricí, tu s dušemi, s kterými se na svém putování setkává. A duše ty nejsou smyšlené duše osob smyšlených od básníka, nýbrž duše lidí, kteří kdysi skutečně žili, mnohých, které básník osobně poznal, nebo osob, které snad v dávných dobách byly smyšleny, ale skrze klasické literatury se staly trvale živým majetkem lidské vzdělanosti. Pro množství vědomostí filosofických a theologických, dějinných a přírodních, hvězdářských a politických, jež Dante vetkal do svého díla, není četba Komedie snadná. Proto byla báseň od prvních dob znova a znova vykládána. Nejstarší výklad Pekla (latinsky) napsal, nejpozději 1324, Graziolo dei Bambaglioli, nejstarší výklad celé básně, italský a ze starých výkladů nejobšírnější, složil Bolognan Jacopo della Lana mezi 1323 — 1328. Boccaccio († 1374) zanechal výklad Pekla nedokončený (jde k 17. verši XVII. zpěvu Pekla). Jiné staré výklady, všecky velmi cenné a obšírné, jsou: latinský výklad Benvenuta Bambaldiho z Imoly, sepsaný mezi 1375 až 1380, italský výklad, jejž sepsal Francesco da Buti kolem 1380, latinský minority Jana de Serravalle, knížete biskupa fermského, sepsaný na koncilu kostnickém (1414 až 1422), italský Krištofa Landina, vytištěný 1481 ve Florencii a pak ještě častokrát jakožto klasický výklad renaissance. Ostatně, kdyby věnovací list Can Grandovi della Scala byl skutečně Dantův, byl by to první jakýsi velkorysý výklad jeho Komedie, zvláště co se týče názvu, účelu a rozličného smyslu básně. A vzhledem k názvu „Incipit Comoedia Dantis Alaggherii, florentini natione, non moribus“, praví se tam: „Comoedia pochází od comos, to jest ves, a oda, to jest zpěv, pročež Comoedia jest asi tolik co vesnický zpěv. A jest comoedia druh básnického vypravování, lišící se ode všech jiných. Liší se od tragoedie látkou, neboť tragoedie na začátku jest podivuhodná a klidná, na konci ohyzdná a děsná… Comoedie však počíná se drsně, ale končí se dobře. Podobně se liší (tragedie a komedie) způsobem mluvení; mluvíť tragoedie vznešeně a povýšeně, comoedie skromně a pokorně… A tím již jest zřejmo, proč toto dílo slově Comoedia. Neboť přihlédneme-li k látce, ze začátku jest ohyzdná a děsná, neb to jest Peklo; na konci prospěšná, žádoucí a milá, neb to jest Ráj. Hledíme-li na způsob mluvení, jest způsob ten skromný a ponížený, protože jest to mluva lidová, kterou i obyčejné ženy vespolek obcují.“ I když tento list není Dantův, přece se v něm nalézá nejstarší a nejsprávnější výklad pohnutek, pro něž Dante svou báseň nazval Komedií. V oněch dobách totiž každou básnickou skladbu, ať epickou, ať lyrickou, ať drammatickou, jež měla za předmět osobu heroickou (z antické starověkosti) a mluvila o ní řeči klasickou, latinskou nebo řeckou, nazývali tragedií, a tak také Dante nazývá tragedií Virgilovu Eneidu. — Z novějších výkladů Božské Komedie budiž jmenován zvláště výklad Tommaseův, Scartazziniho, Casiniho, Polettův (trochu příliš rozvleklý), Dominika Palmieriho S. J. (Prato 1898 a 1899, velmi dobrý zvláště po stránce výkladů filosofických a theologických), Francesiův (stručný, ale dobrý), německý (velmi dobrý) Filalethův (krále saského Jana) při jeho nerýmovaném metrickém překlade Božské Komedie. Český dobrý výklad k Peklu a Očistci (podle překladu Vrchlického) vydal Jan Blokša (v Hranicích 1899 a 1900). Rukopisů Božské Komedie jest mezi 600 a 700, z nichž několik nejstarších náleží do třetího desítiletí 14. věku. Autograf básníkův se pohříchu ztratil, a ze všech vykladačů toho věku jej viděl snad jen Petrus Dantis, spisovatel latinského výkladu Bož. Komedie z let 1340 — 41, snad opravdu syn Dantův Petr. — Tiskem vyšla Bož. Komedie po prvé 1472 (ve Folignu a v Mantově), do dneška jistě mnohem vícekráte než 400krát. Jako kritické vydání se nejvýše cení vydání Karla Witte (Berlin 1862). Nejnovější, prý dokonalé vydání děl Dantových jest „Le opere di Dante: testo critico della Societa dantesca italiana“. (Florencie 1921). Dříve již souborné vydání všech spisů Dantových (i apokryfních), vyjímajíc list Guidovi da Polenta a tři lístky Markétě Brabantské, opatřil Ed. Moore jakožto „Tutte le Opere di Dante Alighieri nuovamente rivedute nel testo dal dott. Ed. Moore“, Oxford 1894.

Název „La Divina Commedia“, „Božská Komedie“, se po prvé spatřuje na titulním listě vydání, jež opatřil Dolce v Benátkách 1555. Básníka samého nazval „božským“ již dříve Landino ve florentském vydání 1481. — Český překlad po nevalně zdařilých pokusech Douchových v Časopise českého musea 1854 (Květný výbor z Božské Komédie) pořídil Jaroslav Vrchlický (trojí znova a znova zdokonalované vydání v Praze, u Otty), který přeložil také Nový Život a Canzoniere. — Literatura o Dantovi a jeho díle jest téměř nepřehledná. Pro poučení o otázkách dantovských mimo výklady, jmenované výše, lze doporučiti tato díla: Jan Blokša, Dante Alighieri, jeho doba, život a spisy. (Brno 1892), Poletto, Dizionario Dantesco (7 svazků, Siena 1885 — 1887), Scartazzini, Enciclopedia Dantesca (2 svazky, Milán, Hoepli, 1896 a 1899), Ozanam, Dante et la philosophie catholique au XIII. siecle (Paříž 1845), Hettinger, Die göttliche Komoedie des Dante Alighieri, (Freiburg im Breisgau 1882), Gietmann Gerhard S. J., Die göttliche Komödie und ihr Dichter Dante Alighieri (Freiburg im Breisgau 1885), Kraus Fr. Xav., Dante, sein Leben und sein Werk (Berlín 1897), Karl Jakubczyk, Dante. Sein Leben und seine Werke (Freiburg im Breisgau 1922).