Božská komedie. Peklo

Tu barvu, kterou strach mne zvenčí zbarvil,
můj Vůdce zase vraceti se vida,
rychleji dovnitř zatlačil svou novou.
Pozorně zastavil se jak kdo slouchá,
5
neb nemohlo ho do daleka oko
pro černý vzduch a hustou mlhu vésti.
„My jistě v zápase tom zvítězíme,“
započal; „leč by… Taký se nám nabíd’…
Ó, jak bych rád již onoho zde viděl!“
10
Já viděl dobře, kterak první rčení
on jiným zastřel, které potom přišlo,

v němž byla slova ode prvních různá.
Však přece jeho řeč mne postrašila,
protože obracel jsem slovo kusé
15
snad v horší smysl, nežli on v ně vkládal.
„Zdaž na toto dno truchlé škeble někdy
z prvního kruhu někdo sestupuje,
jenž za trest má jen, že je bez naděje?“
Tu otázku jsem učinil; a onen:
20
„Zřídka se stává,“ odvětil, „by někdo
z nás konal cestu, kterou já se beru.
Nicméně byl jsem jindy již zde dole
na zaklínání Erichthony plaché,
jež stíny volala zpět do těl jejich.
25
Mé tělo nedlouho mne bylo prázdno,
když do oněch zdí vjít mne přinutila,
bych vyved’ ducha z kruhu Jidášova.
Toť nejhlubší a nejtemnější místo
a nejdál od nebe, jež v kruh vše jímá;
30
znám dobře cestu, pročež netrať mysli.
Bažina tato, jež puch velký dýchá,
žalostné vůkol obkličuje město,
kam bez hněvu teď nemůžeme vjíti.“
A jiné děl, však v paměti to nemám,
35
protože oko odvedlo mne zcela
k vysoké věži, na řeřavý vrchol,
kde v téže chvíli vztyčily se náhle
Vzteklice pekelné tři zkrvácené,
jež chování a údy ženské měly,
40
a pásaly je hydry zeleňoučké;
rohaté zmije s hádky místo vlasů
měly, jež kruté skráně ovíjely.
A onen, který dobře poznal roby
královny pláče věčného, mi řekl:
45
„Tam pohleď na divoké Erinye.
Tato je Megera, ta s levé strany,
Alekto ta, jež pláče po pravici,
prostřed jest Tisifona;“ a pak zmlkl.
Nehty si všecky rozdíraly prsa
50
a dlaněmi se bily s takým křikem,
že k Básníkovi jsem se pro strach přitisk’.
„Přijď Medusa, a změníme ho v kámen,“
říkaly všecky, zírajíce dolů,
„zle Theseus znik’ za útok msty naší.“
55
„Obrať se zpět a zavřené měj oči,
neb Gorgona-li zjeví se, a ty bys
ji shléd’, ten tam by byl tvůj návrat vzhůru.“
Tak Mistr pověděl a vlastní rukou
mne otočil, a nevěřil mým rukám
60
tak, by mi svými ještě neskryl očí.
Ó vy, již zdravé rozumy své máte,
nauku vizte, která pod závojem
se utajuje neobvyklých veršů.
A již se po rmutných k nám blížil vlnách
65
kýs lomoz plný děsivého zvuku,
kterým se zachvívaly oba břehy,
ne jinaký než bývá lomoz větru
prudkého pro moc protilehlých paren,
jenž vráží v les a ničím nezdržován,
70
haluze láme, sráží a ven nese,
v oblaku prašném vpřed se bere pyšný
a pastýře i zvěř vši v útěk žene.
Oči mi uvolnil a řek’: „Teď namiř
nerv zraku po té starodávné pěně,
75
tamtudy, kde jest dým ten nejostřejší.“
Jak žáby před úžovkou nepřátelskou
se rozutíkávají vodou všecky,
až jednakaždá přichoulí se k zemi:
tak víc než tisíc duší zahubených
80
jsem uzřel prchat před kýms, jenž kal styžský
přecházel na převozu nohou suchou.
Od tváře odhrnoval vzduch ten hustý,
levicí často před ní pohybuje,
a jenom tou se obtíží zdál znaven.
85
Všim’ jsem si dobře, že byl nebes poslem,
a k Mistru jsem se obrátil, jenž kynul,
bych zticha byl a poklonil se jemu.
Ach, kterak se mi zdál on plný hněvu!
Ke bráně přiblížil se a ji proutkem
90
otevřel, jenž tam neměl odpírání.
„Vyhnanci nebes, lide povržený,“
tak počal onen na strašlivém prahu,
„odkud se tato drzost ve vás sbírá?
Proč vzpíráte se proti vůli, které
95
cíl její nikdy umenšen být nemůž
a jež vám zmnožila bol několikrát?
Co platno v to, jež usouzeno, vrážet?
Váš Cerber, v paměti-li vám to dobře,
ztud chřtán a bradu odřené má dosud.“
100
Pak špinavou zpět obrátil se cestou
a slova neřek’ nám; než tak se tvářil,
jak ten, jejž jiná pobádá a hněte
starost, než o toho, jenž stojí před ním.
A my jsme hnuli nohy směrem k městu,
105
bezpečni jsouce po těch slovech svatých.
Dovnitř jsme vešli beze všeho boje,
a já, jenž toužil jsem stav věcí vidět,
jež taká pevnost v sobě uzamyká,
jak jsem se uvnitř octl, zrak šlu vůkol,
110
a s té i oné strany pláň zřím velkou,
jež bolesti a muky zlé je plna.
Jak v Arlech, kde se Rodan v močál šíří,
jak v Pole, blízko Kvarnera, jenž končí
zem italskou a její meze smáčí,
115
hroby vše místo hrbolatým činí:
tak na všech stranách činily zde také,
leč že tu hořčejší byl způsob jejich.
Neb plameny byl vnitřek rakví vystlán,
jež tak je žhavily, že při železe
120
umění žádné nežádá si více.
Jich víka všecka vyzdvižena byla,
a nářky vycházely ven tak kruté,
že zřejmě byly soužených a bědných.
A já děl: „Mistře, jací jsou to lidé,
125
ti, kteří pohřbeni v těch truhlách, vzdechy
se dávají tu slyšet bolestnými?“
A on mi: „Kacířstev zde původcové
jsou se stoupenci svými z všaké sekty,
a mnohem plnější než mníš jsou hrobky.
130
Se stejným stejný pochován jest tady,
a náhrobky jsouc horké víc a méně.“
A když se vpravo dal, dál cesta prostřed
vysokých cimbuří a muk nás vedla.