Božská komedie. Peklo

Již byl jsem v místech, kde se slyšel hukot
vod padajících do jiného kruhu,
podobný bzukotu, jejž úle činí,
když uzřel jsem, jak společně tři stíny,

5
běžíce, vybrali se ze zástupu,
jenž ubíral se v dešti ostré muky.
K nám přicházeli blíž a každý volal:
„Počkej ty tam, jenž po oděvu
se zdáš nám někým z naší vlasti špatné!“
10
Ach, jaké rány zřel jsem na jich údech,
čerstvé i staré, jež jim oheň vpálil!
Teď ještě, když jen pomním jich, žal cítím.
Na jejich volání můj Mistr stanul,
tvář ke mně obrátil a „Nyní počkej,“
15
mi řekl;  „k těmto zdvořilým být sluší.
A kdyby ohně nebylo, jejž metá
povaha místa, řekl bych, že tobě
víc nežli jim by slušelo se chvátat.“
Jak stanuli jsme, započali oni
20
svůj starý verš, a když se u nás octli,
ze sebe všickni tři kruh učinili.
Jak zápasníci činívali nazí
a namaštění, zříce, než se začnou
bodat a bít, kde vhodně by se chytli:
25
tak každý, krouže, obličej svůj po mně
tak obracel, že opačným krk směrem
noh směru bez ustání činil cestu.
„Ach, činí-li míst těchto sypkých bída
a temný vzhled a lysý,“ počal jeden,
30
„nás povržlivými a prosby naše,
nakloniž pověst naše ducha tvého,
bys pověděl nám, kdo jsi ty, jenž Peklem
tak beze strachu živé nohy šineš.
Zde tento, jehož stopy zříš mne šlapat,
35
ačkoli nah a všechen holý kráčí,
byl postavení vyššího než myslíš.
Gualdrady dobré vnuk byl; Guido Guerra
se nazýval a za života svého
věhlasem mnoho způsobil a mečem.
40
Druhý, jenž za mnou písek rozdupává,
Tegghiajo Aldobrandi jest, hlas jehož
nahoře na světě by měl být milý.
A já, jenž na kříži jsem tady s nimi,
jsem Jakob Rusticucci byl; a vpravdě
45
zlá žena víc než cokoli mi škodí.“
Kdybych já od ohně byl chráněn býval,
mezi ně dolů býval bych se vrhl,
a myslím, že by Mistr byl to strpěl.
Však že bych se byl upekl a spálil,
50
přemohla bázeň moji dobrou vůli,
jež obejmout je činila mne chtivým.
Pak začal jsem: „Ne pohrdání, nýbrž
tak velký bol mi stav váš v nitro vetkl,
že všechen dlouho nevyjde mi z mysli,
55
jakmile tento Pán můj řek’ mi slova,
pro která hned jsem myslel si, že tací,
jací jste vy, sem lidé přicházejí.
Z vašeho města jsem a každé doby
jsem s láskou o slovutných vašich jménech
60
a vašich skutcích povídal a slýchal.
Nechávám žluči a jdu za sladkými
jab’ky, jež pravdivý mi slíbil Vůdce,
však dřív až do středu mi třeba sejít.“
„Kéž duše dlouho ještě tvoje údy
65
spravuje,“ onen odvětil v té chvíli,
„a pověst tvoje po tobě kéž svítí:
a ty nám rci, zda šlechetnost a zdárnost
jsou v našem městě bytem, jak jim zvykem,
čili již docela ven z něho vyšly?
70
Neb Guglielmo Borsiere, který s námi
lká nedlouho a tamo s druhy kráčí,
nás velmi zarmucuje slovy svými.“
„Lid nově příchozí a náhlé zisky
pýchu a nemíru vši, Florencie,
75
zplodily v tobě, takže lkáš již proto!“
Tak zvolal jsem já s tváří pozdviženou;
a oni tři, již za odvět to vzali,
jak na pravdu se zírá, na se zřeli.
„Tak málo-li tě také jindy stojí,“
80
tak všichni v odvět, „vyhověti jiným,
jsi věru šťasten, jenž tak hbitě mluvíš.
Však vyvázneš-li z míst zde těchto temných
a navrátíš se vidět hvězdy krásné,
až milo tobě bude říkat ,byl jsem‘,
85
hleď, abys lidem o nás vypravoval.“
Pak kolo zrušili a ku prchání
se křídly zdály jejich nohy rychlé.
„Amen“ by člověk nebyl mohl říci
tak rychle, jako ztratili se oni,
90
a proto dál jít Mistr uznal vhodným.
Já za ním šel, a nemnoho jsme ušli,
když vody zvuk tak blízko byl, že sotva
by býval hovor náš, byť hlučný, slyšán.
Jak řeka ta, jež od Monvisa první
95
má vlastní cestu na východní stranu
s levého úbočí hor Apeninských,
jež Acquacheta nahoře se zove
než dolů steče do nízkého lože,
a u Forli je toho jména prázdna,
100
nad Svatým Benediktem v Horách onde
hučí, jak jedním sestupem tam padá,
kam tisícem by přijata být měla:
tak s rozbitého břehu dolů hučet
jsme našli tak tu vodu temnou, že by
105
zakrátko byla uším ublížila.
Já provaz měl kol sebe otočený,
a tím jsem zamýšlel kdys jedné chvíle
pardála s koží malovanou chytit.
Ten se sebe jsem odvázal si všecek,
110
jak poručil mi Vůdce, a pak jemu
jsem svinutý a zauzlený podal.
On tudíž obrátil se bokem vpravo
a trochu opodále od okraje
jej do hluboké strže té vrh’ dolů.
115
„Novina jakás jistě v odvět přijde,“
jsem říkal v duchu, „na znamení nové,
jež Mistr očima tak doprovází.“
Ach, jak být opatrní lidé musí
v blízkosti těch, již nevidí jen skutků,
120
však věhlasem zří dovnitř do myšlenek!
On řekl ke mně: „Brzy přijde vzhůru,
nač čekám; a to, o čem sní tvá mysl,
se tvému zraku zjeviti má brzy.“
Vždy pravdě, která lži má tvář, má člověk
125
rty svoje zavírati, pokud může,
protože bez viny mu hanbu činí;
však nelze mlčet zde: a skrze verše,
čtenáři, této Skladby přisahám ti,
a tak kéž nejsou dlouhé přízně prázdny,
130
že uviděl jsem přicházeti plavmo
hustým a temným vzduchem oním vzhůru
zjev, jenž by zlekal každé srdce smělé,
tak, jak se vrací, kdo se potápívá,
by kotvu uvolnil, jež chytla útes
135
neb jinou věc, jež zavřena jest v moři,
jenž hmatá nahoru a nohy krčí.