Božská komedie. Peklo

V té době roku ještě mladičkého,
kdy slunce vlasy pod Vodnářem krotí
a na půl dne již zkracují se noci;
když jinovatka kreslí na zem’ obraz
5
bílého bratra svého, ale krátce
jejímu péru ostří setrvává:

sedláček, jenž má nedostatek píce,
vstane, a zíraje, kraj všechen vidí
se bělat, pročež do boků se bije,
10
pak vrací se a po domě si stýská,
jak ubožák, jenž neví, co si počít;
pak vyjde zas a znovu naděj sbírá,
vida, že proměnil svět tvářnost svoji
za chvíli nedlouhou, a hůl svou béře
15
a vyhání ven ovce, by se pásly:
tak postrašil mne Mistr, když jsem viděl,
kterak se zachmuřilo jeho čelo,
a tak též rychle na bolest dal náplast.
Neb jak jsme přišli k zřícenému mostu,
20
Vůdce se ke mně obrátil s tím vzhledem
sladkým, jejž u pat vrchu shléd’ jsem nejprv.
Rozevřel náruč, po nějaké radě,
již učinil sám u sebe, když dříve
na trosky dobře pohleděl, a vzal mne.
25
A jako ten, kdo pracuje a soudí,
jenž zdá se kupředu vždy prohlédati,
tak zdvíhaje mne vzhůru ku vrcholku
jednoho balvanu, mi ukazoval
zas jiný útes, mluvě: „Toho potom
30
se chyť, však zkus dřív, může-li tě unést.“
Oděným kutnou nebyla tam cesta:
neb stěží my, on lehký a já zdvíhán,
jsme mohli stoupat hranu ode hrany.
A nebýt toho, že svah ohrazení
35
byl s této strany kratší nežli s druhé,
nevím, jak jej, mne však by zmoh byl jistě.
Že však Zlé Žleby sklánějí se směrem
ku bráně přehluboké studně vesměs,
poloha dolu každého to nese,
40
že jeden svah se zdvíhá, druhý níží.
Tak konečně přec přišli jsme až na lem,
odkud se poslední již kámen tříští.
Z plic tak mi dech byl vymačkán již všechen,
když byl jsem nahoře, že dál jsem nemoh’,
45
však sedl jsem si hned, jak jsem tam dospěl.
„Teď sluší se, bys lenosti se zhostil,“
děl Mistr, „neboť sedě člověk v peří,
slávy si nezíská, ni pod přikrývkou,
bez kteréž kdo svůj život tráví, takých
50
na zemi po sobě stop zanechává,
jakých dým ve vzduchu, ve vodě pěna.
A proto vzhůru vstaň, a přemoz mdlobu
duchem, jenž překonává každý rozbroj,
se svým-li těžkým tělem neuchřádá.
55
Po delších schodech nutno vystupovat,
nestačí, že jsme odešli zde od těch:
chápeš-li mne, hleď, bys měl z toho prospěch.“
Povstal jsem tudíž, lépe opatřeným
se dechem dělaje, než jsem se cítil,
60
řka: „Jdi, neb já jsem odhodlán a silný.“
Nahoru po skalisku jsme se dali,
jež úzké, neschůdné, hran plné bylo,
a mnohem příkřejší, než to, jež před ním.
Jda hovořil jsem, bych se nezdál slabým,
65
a ze druhého příkopu hlas vyšel,
jenž nezpůsobilý byl slova tvořit.
Co řekl, nevím, ač již na vrcholu
jsem oblouku byl, který pne se tady:
však mluvící se ke hněvu zdál pohnut.
70
Já byl jsem dolů obrácen, však pro tmu
až na dno nemohly jít oči živé;
a proto já: „Hleď, mistře, abys přišel
na druhou ohradu, a sejděm s hradby,
neb jako slyším zde a nerozumím,
75
tak v důl zřím, aniž rozeznávám čeho.“
„Nedávám odpovědi,“ řek’, „ti jiné,
než že tak učiním; neb za počestnou
se žádostí má skutek mlčky bráti.“
Dolů jsme sestoupili s konce mostu,
80
kde k osmému se břehu připojuje,
a potom mi ten žleb byl vyjevený:
a uviděl jsem hemžení tam děsné
hadů, a to tak nevídaných tvarů,
že vzpomínkou mi ještě teď krev stydne.
85
Víc Libye se nechlub svými písky:
neb cenchry plodí-li a amphisbaeny
s chelydry, jaculy a pharejemi,
morovin tolika ni tak zlých nikdy
zřít nedala s vší zemí aethiopskou
90
ni s kraji, které nad Rudým jsou mořem.
V tom překrutém a děsném množství lidé
běhali zděšení a nazí, čáky
v otvor neb v kámen slunovratný prázdni.
Svázané měli nazad ruce hady:
95
ti ocasem a hlavou proráželi
jim hřbet a napřed do uzlu se vili.
A na jednoho, hle, jenž u našeho
byl břehu, vrh’ se jeden had, a v místě,
kde krk se s pleci svazuje, ho uštkl.
100
Nenapsal O ni I tak rychle nikdo,
jak onen vzplál a shořel a se všecek,
padaje, musil v popel proměniti.
A pak, když na zemi byl takto zmařen,
sám od sebe prach shromáždil se zase
105
a v téhož opět navrátil se rázem.
Tak tvrdí velcí mudrci, že Fénix
prý umírá a znova se zas rodí,
když se mu pětistý rok přibližuje.
Za živa nejí obilí ni trávy,
110
však kadidla a balsámu jen slzy,
a nard a myrrha poslední jsou pleny.
A kterak ten, kdo padá, a jak, neví,
ďábelskou mocí, jež ho na zem’ táhne,
neb jiné úcpy, jíž jest člověk poután,
115
se tváří, když se zdvihne a zří vůkol,
jsa všecek zmaten pro velikou úzkost,
jíž zakusil, a dívaje se, vzdychá:
tak hříšník potom, když zas vstal, se tvářil.
Ó Moci boží, kterak jsi ty přísná,
120
jež také rány za mstu hříchu metáš!
Kdo jest, se potom otázal ho Vůdce;
pročež on odvětil: „Já před nedávnem
jsem z Toskány sprch’ v tento jícen krutý.
Zvířecí život vedl jsem, ne lidský,
125
co mezek, jímž jsem byl; jsem Vanni Fucci,
zvěř, jenž jsem v Pistoji měl brloh hodný.“
A k Vůdci já: „Rci, aby  neutíkal,
a zeptej se, ký hřích jej vmet’ sem dolů,
neb mně byl znám co krve muž a hněvů.“
130
A hříšník, jenž to zaslech’, bez vytáček
obrátil ke mně obličej i ducha
a zahanbením truchlivým se zbarvil.
Pak řek’: „Víc bolí mne to, že’s mne zastih’
v tom stavu bědném, v kterém mne tu vidíš,
135
než když jsem druhého byl zbaven žití.
Nemohu zapírati, nač se tážeš:
tak hluboko jsem vsazen proto, že jsem
okradl sakristii krásných věcí,
a mylně byl již jiný z toho viněn.
140
Však abys neměl z také podívané
radost, z míst temných budeš-li kdy venku,
otevři uši věštbě mé a slouchej:
Pistoja nejprv od Černých se zhubne,
pak Florencie lid a řády mění.
145
Z údolí Magry Mars ven výpar táhne,
jenž chmurnými je mraky zahalený,
a s rozhořčeným útokem a prudkým
na Poli Picenském naň bude hnáno,
pročež on náhle rozrazí mlh závoj,
150
takže tím každý Bílý bude raněn:
a řek’ jsem ti to, bys měl z toho žalost.“