Božská komedie. Peklo
Autor: Dante Alighieri
Digitalizátori: Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Tibor Várnagy, Viera Marková, Henrieta Lorincová, Pavol Karcol
Básníci přicházejí do čtvrtého oddělení, jež Dante nazval Giudeccou. Jsou tam ti, kteří zradili dobrodince. Uprostřed, ve středu země, spatřují trčeti Lucifera. Virgil vezme Danta do náručí a leza po srsti Luciferově, míjí střed zemský. Podzemní průrvou pak vystupují podle jakéhosi potoka vzhůru, až uzří hvězdy druhé nebeské polokoule.
„Vexilla regis prodeunt Inferni
naproti nám; tož dopředu se dívej,“
můj Mistr řekl, „zda ho rozeznáváš.“
Jako když hustá vystupuje mlha,
nebo když na náš obzor noc se snáší,
mlýn z dálky jeví se, jímž vítr točí,
takou jsem budovu v ten čas mněl zříti.
Pak pro vítr jsem dozadu se přitisk’
za Vůdce, neb tam nebyla hráz jiná.
10
Již byl jsem (a to s bázní ve verš vkládám)
v místě, kde přikrýval led stíny zcela,
takže jak tříska ve skle prosvítali.
Tam jedni ležmo, druzí jsou tam zpříma,
ten hlavou vzhůru, nohama zas jiný,
15
jiný jak luk tvář přivracuje k nohám.
Když dopředu jsme tolik postoupili,
že Mistru uzdálo se, ukázat mi
tvora, jenž vzezření kdys míval krásné,
ustoupil přede mnou a zastavil mne,
20
„Hle, Dis,“ řka, „a hle místo, na němž třeba,
bys ozbrojil se nyní statečností.“
Jak ztrnul jsem a oněměl v té chvíli,
netaž se, čtenáři, neb nepíši tu,
protože všecka řeč by byla málo.
25
Já nezemřel a nezůstal jsem živý:
sám uvažuj teď, máš-li jakýs důvtip,
jaký jsem byl, jsa obojího prázden.
Království toho bolestného Mocnář
od půle prsou vyčníval ven z ledu
30
a ke Gigantu já se více blížím,
než Giganti se blíží k jeho pažím.
Viz nyní, jaký asi jest ten celek,
jenž shoduje se s takovými údy!
Byl-li tak krásný, jak teď ohyzdný je,
35
a proti Tvůrci svému pozdvih’ očí,
jest hodně původcem on všeho smutku.
Ó kterak velký div se zdál mi býti,
když obličeje tři jsem na něm uzřel:
jeden, a ten byl červený, měl napřed;
40
z dvou druhých, které pojily se k němu
nahoře nad prostředkem obou ramen
a v místě hřebene se spojovaly,
ten pravý mezi bílým byl a žlutým,
levý byl taký na pohled, jak z krajů,
45
Nil odkud sestupuje, přicházejí.
Pod každým čnělo ven dvé křídel velkých,
jak slušelo se na takého ptáka:
plachet jsem mořských nikdy nezřel takých.
Neměla peří, ale netopýřích
50
byl způsob jich, a těmi pohyboval,
takže tři větry od něho se nesly.
Cocytus tudíž všechen zamrzával;
šesterem očí plakal, po třech bradách
pak kapal pláč a krvavé s ním sliny.
55
Jednoho hříšníka z tří hub svých každou
tím způsobem, jak trdlice len, lámal,
takže třem takto bolest způsoboval.
Tomu, jenž zepředu byl, bylo ničím
kousání proti drápání, neb občas
60
vší kůže zůstávala záda prázdná.
„Ta duše nahoře, jež trest má větší,“
děl Mistr, „to jest Jidáš Iškariot;
vnitř hlavu má a lýtky venku zmítá.
Z dvou druhých, kteří hlavu dolů mají,
65
ten z černé tlamy visící jest Brutus:
viz, kterak svíjí se a slova nedí.
Druhý jest Cassius, jenž jest tak hřmotný.
Však znova vstává noc, a čas jest nyní
již odtud jít, neb viděli jsme všecko.“
70
Jak libo bylo mu, krk jsem mu objal,
a on čas vystihl a místo vhodné,
a když se křídla rozevřela dosti,
se za huňaté zachytil ty boky;
pak po chundelích mezi zmrzlou kůrou
75
a chlupy hustými níž sestupoval.
Když octli jsme se tam, kde právě stehno
na tlusté části kyčle zahýbá se,
můj Vůdce s obtíží a namáháním
obrátil hlavu, kde měl onen tlapy,
80
a chlupů chytal se jak ten, kdo stoupá,
takže jsem mněl, že vracím se zas v Peklo.
„Dobře se drž, neb po takových schodech,“
řek’ Mistr, oddychuje jak kdo znaven,
„od zla tak velkého se bráti dlužno.“
85
Pak skály jakés otvorem ven vyšel
a posadil mne na okraji jejím,
pak ke mně učinil krok opatrný.
Já oči zdvih’ a myslil jsem, že uzřím
tak Lucifera, jak jsem ho byl nechal,
90
a uzřel jsem ho nohy vzhůru držet.
A zdali popleten jsem byl v té chvíli,
ať nevědomí uváží, již nezří,
jaký jest bod ten, který byl jsem minul.
„Postav se na nohy,“ můj řekl Mistr,
95
„daleko jest nám jít a zlá jest cesta,
a slunce již se do půl třetí vrací.“
Nebyla dvorana to palácová,
kde byli jsme, však přirozená sluje,
s podlahou zlou a nedostatkem světla.
100
„Dřív nežli odloučím se od Propasti,
můj Mistře,“ řekl jsem, když jsem se vzpřímil,
„pověz mi něco, bys mne vyved’ z bludu:
kde led se octl? A zde ten jak takto
tu trčí převrácen? A jak tak vkrátce
105
z večera k jitru dostalo se slunce?“
A on mi: „Ty si ještě představuješ,
žes tam s té strany středu, kde jsem zlého
draka, jenž prorývá svět, chyt’ se chlupů.
Tam byl jsi potud, co jsem sestupoval:
110
když jsem se otočil, tu bod jsi minul,
k němuž se ode všech stran táhnou tíže.
A teď ses octl pod tou polokoulí,
jež leží proti té, jež velkou souši
kryje a pod jejímž byl vrchem zmařen
115
Člověk, jenž zrodil se a žil prost viny.
Ty svoje nohy na malém máš kruhu,
jenž Giudekky zde tvoří druhé líce:
tady jest jitro, když jest onde večer,
a tento, jenž nám za schody byl srstí,
120
jest ještě vražen v zem, tak jak byl dříve.
Se strany této s nebe spad’, a země
jež dřív tu čněla ven, se jeho bojíc,
se rouškou moře přikryla a přišla
na vaši polokouli; a snad chtějíc
125
mu prchnout, prázdné místo zůstavila
zde ta, již tady zřít, a vzhůru běhla.“
Jest dole místo, tolik oddálené
od Belzebuba, kolik hrob se táhne,
jež není zrakem, nýbrž zvukem známo
130
potůčku, který tudy sestupuje
štěrbinou skály, kterou prodlabal si
tokem, jejž kroutí, a se málo sklání.
Vůdce a já jsme na cestu se dali
tou chodbou skrytou nazpět na svět jasný,
135
a nedbajíce odpočinku, vzhůru
jsme stoupali, on první a já druhý,
tak dlouho, až jsem spatřil věci krásné,
jež nebe nese, jakés díry kruhem,
a tudy vyšli jsme zas vidět hvězdy.
1. Vexilla regis prodeunt Inferni: „Korouhve krále Pekel přicházejí.“ Jest to napodobení hymnu, který se zpívá o svátku Povýšení sv. kříže. Prapor Kristův je kříž — proti němu jest prapor ďáblův. Pod ty dva prapory kupí se lidstvo, a to chce říci Dante.
9. Hráz: ochrana, věc, za niž se možno skrýti.
18. Tvora, jenž vzezření kdys míval krásné: Dis nebo Lucifer, Satan, jenž byl nejkrásnějším andělem kdysi.
30. Já více se srovnávám, co do velikosti, s Giganty než atd.
35. Pozdvihl se v pýše proti Bohu.
36. Jest hodně původcem všeho smutku: krása Luciferova zavírá v sobě všecky jeho přednosti, rozum atd. Jestliže tedy měl takovou bystrost rozumu, a pozdvihl se proti Bohu, jest pochopitelno, že zachovávaje onen svůj důvtip, ale užívaje ho ke zlému, jest původcem hříchu a smutku, jenž hříchu následuje.
42. V místě hřebene: na vrcholku hlavy, kde některá zvířata (kohout na př.) mají hřeben. Tři tváře jsou jako parodií božské Trojice. Snad také znamenají lidstvo tří dílů světa, tenkráte známých.
44. Levý byl taký: černý, neb Nil přichází z krajů s černým obyvatelstvem.
65. Brutus: Marcus Junius Brutus, jeden z těch, kteří zavraždili Julia Caesara. Také Caius Cassius byl účastníkem této politické vraždy. V třech tlamách Luciferových jsou: zrádce Krista, toho, jenž Petrovi ustanovil Řím za sídlo, a zrádcové Julia Caesara, jenž založil římské císařství. Papež a císař, oba v Římě, toť dle Danta vůdcové světa k štěstí věčnému a časnému. Zrada na zakladatelích jejich moci trestána trestem největším.
68. Znova vstává noc: na severní polokouli. Noc po Bílé sobotě.
93. Bod ten: střed zemský.
96. Slunce již se do půl třetí vrací: Dante mluví dle počítání církevních hodinek. Ráno v šest hodin jest prima (první hodinka), v devět tercia (třetí), v poledne sexta (šestá), pak ve tři hodiny nona (devátá). Slunce se vrací, jest tedy jitro, ale na jižní polokouli, neboť na té jsou básníci, vrací se do půl třetí, do půle mezi první a třetí hodinou, jest tedy 7 a 1/2 hodiny ráno (a na severní polokouli jest 7 a 1/2 hodiny večer).
105. Když jsme začali stoupati po bocích Luciferových, byl večer; a nyní jest již jitro; jak je to možno, tak brzy?
111. Bod, k němuž se táhnou tíže: střed zemský.
112 — 115. Pod tou polokoulí (hemisferou): nebeskou, a to jižní. Severní polokoule nebeská kryje, přikrývá velkou souši, pevninu evropskou, asijskou a africkou, která byla známa dobám Dantovým a dle jejich domnění byla na severní polokouli zemské. Nejvyšší vrchol, vrch severní klenby nebeské jest podle Danta nad Jerusalemem, tedy také nad horou Kalvarií, kde byl zmařen, ukřižován, Člověk, jenž atd., t. j. Kristus. Proti Jerusalemu leží na jižní polokouli, která je všecka pokryta vodami, ostrov s horou očistcovou, takže Jerusalem a hora očistcová jsou protilehlé body.
116 — 120. Giudecca: čtvrté, nejmenší okruží devátého kruhu pekelného, v jehož středu tkví Lucifer. Giudeccou je Dante nazývá po Jidášovi (italsky Giuda). — Druhé líce: druhou stranu, obrácenou na jih. — Za schody: po jehož srsti jsme vystupovali jako po schodech.
121 — 126. Smělá fantasie! Pevnina byla dříve také na jižní polokouli, ale utekla před Luciferem na severní, t. j. kolik země se snížilo na jižní polokouli pod vodu, o tolik prostoru jí přibylo na severní, tolik se jí tam vyvýšilo z moře. A ta část pevniny, do níž vletěl Lucifer, padaje s nebe, uchýlila se od něho a vyběhla vzhůru na jižní polokouli, utvořivši tam horu očistcovou a nechavši pod ní prázdný prostor až do středu zemského. — Již tady zřít: na této jižní polokouli; ostrov s horou očistcovou.
127. Místo tolik vzdálené od Belzebuba: které se prostírá od Belzebuba, Lucifera, směrem k povrchu zemskému, tak daleko na jižní polokouli, jak daleko se táhne od něho hrob, propast pekelná, na severní polokouli. Jako Peklo od středu zemského se prostírá vzhůru až pod povrch zemský na severu, tak zde na jihu jest prázdné místo od středu zemského až k povrchu jižní polokoule, až k ostrůvku očistcovému. — Hrob: pravý to hrob pravých mrtvých.
129. Není zrakem, nýbrž zvukem známo: není tam viděti, jest tam tma, ale jest slyšeti zvuk, šumění a hrčení potoku. Odkud přichází tento potok? Patrně to jest jakýsi odtok řeky Lethe (Zapomnění), řeky na vrcholu hory očistcové. Tou řekou musí projíti duše, aby se obmyly od posledních vin, v ní nechávají i vzpomínku svých hříchů, a tak tento potůček, odváděje vodu z Lethe do Pekla, odnáší s sebou vše, co bylo ještě na člověku hříšné a chybné, tam, kde jest pravé místo hříchu. Myšlenka zajisté hluboká a krásná.
132. Tokem, jejž kroutí: sestupuje, kroutě se stále, a proto nemá prudkého spádu, sklání se málo.
137. Tak dlouho: celý den, od jitra Hodu božího velikonočního (podle času na jižní polokouli) až do jitra pondělí velikonočního.
139. Hvězdy: tímto slovem se končí každá ze tří částí Komedie. Účel básně jest vyvésti lidi, žijící na světě, ze stavu bídy a přivésti je ke štěstí časnému i věčnému. Pravé štěstí jest v Bohu. Ale krása klenby nebeské se svými hvězdami jest Dantovi mohutným hlasem, volajícím člověka k Bohu.
O autorovi
Dante Alighieri
jeden z najvýznamnejších talianskych básnikov a spisovateľov. Je predstaviteľ renesančného humanizmu, svojimi názormi a dielami prispel aj k rozvoju…
