Božská komedie. Peklo

Mlčíce, samotni a bez průvodu
jsme jeden napřed šli a druhý za ním.
jak Menší bratří chodívají cestou.
Na bajku Esopovu obrácena
5
má mysl byla pro přítomnou rvačku,
kde o žábě a myši vypravoval.
Neb víc se nesrovnává teď a nyní,

než toto s oním, dobře-li se sdruží
pozornou myslí počátek a konec.
10
A z jedné myšlenky jak druhá tryská,
tak z oné zrodila se potom jiná,
jež zdvojnásobila mi bázeň první.
Jáť takto myslel: K vůli nám zde tito
jsou zahanbeni, a to s takou škodou
15
a posměchem, že mním, že moc je mrzí.
Jestliže zlost se ke zlé vůli přidá,
za námi oni přijdou ukrutněji,
než ohař za zajícem, jejž už chňapá.
Již cítil jsem, jak strachem všecky vlasy
20
se ježí mi, a na zad měl jsem pozor,
když řek’ jsem: „Mistře, neskryješ-li rychle
i mne i sebe, bojím se Zlých Spárů;
již v patách máme je; já tolik živě
si představuji je, že již je slyším.“
25
A on mi: „Kdybych ze skla podlitého
olovem byl, tvůj vnější obraz rychlej’
bych k sobě nepřitáh’, než vnitřní vnímám.
Teď právě myšlenky tvé v mé se snuly
se stejnou tvářností a stejným hnutím,
30
takže jsem z obojích stkal jednu radu.
Pravda-li jest, že pravý svah tak leží,
že můžem sejít do druhého žlebu,
uniknem honbě, již si představujem.“
Ještě své rady plně neoznámil,
35
když přicházet je s křídly rozpjatými
jsem shléd’, ne daleko již, by nás chytli.
Můj Vůdce mžikem chyt’ mne jako matka,
jež hlukem vzbuzena jest a zří šlehat
plameny blízko sebe, která dítě
40
chytne a prchá a se nezdržuje,
víc o ně nežli o sebe péč majíc,
by aspoň košilí se přioděla,
a dolů s vrchu tvrdé stráně naznak
se spustil po visící skále, která
45
ucpává druhému bok jeden žlebu.
Tak rychle nikdy neběžela voda
korytem točit kolo mlýnů zemních,
když k lopatkám se nejvíc přibližuje,
jako můj Mistr po obrubě oné,
50
na prsou svých mne sobě odnášeje,
jak syna svého, ne jak svého druha.
Sotva se nohy jeho octly dole
v korytě dna, již oni na vrcholku
nad námi byli; ale strach z nich nebyl:
55
neb Prozřetelnost vznešená, jež chtěla
pátého příkopu je míti správci,
odtamtud vyjíti všem možnost béře.
Tam dole našli jsme lid nalíčený,
jenž bral se v kolo krokem velmi volným,
60
s pláčem a vzhledem mdlým a přemoženým.
Na sobě měli kutny, s kapucemi
na oči spuštěnými, toho střihu,
jak mnichům v Kolíně se ušívají.
Vně pozlacené jsou, až oslepují,
65
však vnitř vše olověné, a tak těžké,
že Bedřich oblékával do slaměných.
Ó, pláště po vši věčnost únavného!
Zas ještě vlevo, na truchlý pláč pozor
majíce, zahnuli jsme spolu s nimi;
70
však pro tíž onen znavený lid kráčel
tak pomalu, že v nové společnosti
jsme viděli se každým hnutím kyčle.
Pročež já Vůdci svému: „Hleď, bys našel
někoho, jenž by jménem nebo skutkem
75
byl znám, a tak jda, dokola šiň oči.“
A jeden, který slovu toskánskému
srozuměl, za námi vzkřik’: „Pozadržte
noh vy, již běžíte tak vzduchem šerým:
snad ode mne mít budeš, čeho žádáš.“
80
Pročež se Vůdce otočil a řekl:
„Počkej a pak dle jeho kroku kráčej.“
I stanul jsem a spatřil jsem dva jevit
tváří spěch ducha velký, býti se mnou,
však náklad pozdil je a cesta těsná.
85
Když dospěli nás, velmi okem kosým
zírali na mne, nemluvíce slova.
Pak k sobě obráceni hovořili:
„Dle hrdla pohybu se živ zdá tento:
a jsou-li mrtvi, jakou privilejí
90
se berou nepřikryti těžkým rouchem?“
Pak řekli mi: „Ó Tosku, který’s přišel
sem, do pokrytců smutných shromáždění,
nezhrdej, kdo že jsi, nám povědíti.“
A já jim: „Já jsem zrodil se a vyrost’
95
nad krásnou řekou Arnem v městě velkém,
a s tím jsem tělem, které měl jsem vždycky.
Než, kdo jste vy, jimž taká bolest kape
po tvářích dolů, pokud pozoruji,
a jaká muka se tak na vás jiskří?“
100
A jeden odvětil mi: „Oranžové
kutny jsou olověné a tak tlusté,
že pod závažím skřípají tak misky.
Veselí bratří z Bologně jsme byli,
já Catalan a tento Loderingo
105
zvaní, a město tvé nás spolu vzalo,
jak samotář se brává, bychom střehli
pokoje jeho; a my tací byli,
že dosud kolem Gardinga se vidí.“
Já počal jsem: „Ó Bratří, vaše muky…“
110
Však víc jsem neřek’, neb mi v oči vběhl
kdos třemi kůly vbitý křížem na zem.
Když uviděl mne, všecek se tu zkroutil,
do vousů supaje si se vzdycháním:
a Bratr Catalan, jenž všim’ si toho,
115
mi děl: „Ten přibitý, co na něj zíráš,
poradil fariseům, že se sluší,
by jeden člověk byl dán za lid v muky.
Přes cestu napříč roztažen tu leží,
jak vidíš, a jest nutno mu, by cítil,
120
jak tíží kdokoli jde tudy, dříve.
A stejným způsobem též tchán se trápí
v příkopě tomto, i ti druzí z rady,
která zlým semenem se stala Židům.“
Tu Virgilia uzřel jsem se divit
125
nad oním, který roztažen byl křížem
tak povrženě ve vyhnanství věčném.
Pak ku Bratrovi obrátil hlas taký:
„Nebuď vám těžko, smíte-li, nám říci,
zda po pravici leží ústí jakés,
130
jímž bychom vyjíti my oba mohli,
andělů černých nemusíce nutit,
by ze dna tohoto nás přišli vyvést.“
Odvětil tedy: „Blíž, než myslíš, odsud
jest skála, jež jde od veliké hradby
135
a přes vše doly kruté, leč že tady
je zbořena a dolu nepřikrývá.
Po troskách bude vám lze vylézt, které
po svahu leží a se na dně vrší.“
Vůdce stál chvíli se sklopenou hlavou;
140
pak řekl: „Špatně o věci dal zprávu,
jenž hříšníky tam onde hákem chytá.“
A Bratr: „Já kdys v Bologni jsem slyšel
o ďáblu mnoho neřestí, a také
jsem slyšel tu, že lhář a lži jest otec.“
145
Pak Vůdce dlouhým krokem dál se bral,
zachmuřen trochu hněvem v obličeji,
pročež jsem od nesoucích břemena
odešel drahých nohou po šlépějích.