Božská komedie. Peklo

Den pomíjel již, a vzduch potemnělý
zbavoval lopot jejich živočichy,
již na zemi jsou; a já samojedin
jsem hotovil se, podstoupiti trudy
5
i cesty té i lítosti, již mysl,
jež nemýlí se, vyprávěti bude.
Ó sbore Mus! Ó vzlete ducha mocný!
Teď přispějte! Ó mysli, kterás psala,
co zřel jsem! Zde tvá vznešenost se zjeví.

10
Já „Básníku,“ jsem začal, „jenž mne vedeš,
na zdatnost pohleď mou, zdaž ona stačí,
než na vznešenou pouť si se mnou troufáš.
Ty vypravuješ, Silviův že rodič,
jsa ještě porušitelný, šel ve svět,
15
jenž nesmrtelný jest, a to v svém těle.
Však protivník-li všeho zla tu milost
mu dal, když uváží se, věc jak velká
vznik z něho měla mít, a kdo a jaký,
nehodným nenazve to člověk soudný;
20
neb Říma svatého a jeho říše
on v nejvyšším byl nebi otcem zvolen,
kterýž a kteráž (chci-li pravdu říci)
určeny byly pro to místo svaté,
kde sídlí dědic největšího Petra.
25
Tou chůzí, z níž mu dáváš čest, on zvěděl
o věcech, příčinou jež byly jeho
pak vítězství a papežského hávu.
Šla potom Nádoba tam vyvolení,
by utvrdila nás tím v oné víře,
30
jež počátkem je na spasení cestě.
Než proč tam já mám jít? Neb čí to přízeň?
Já nejsem Eneáš, já nejsem Pavel:
mne toho hodným já ni jiný nemá.
A proto pustím-li se na tu cestu,
35
mám strach, bych na bláhovou pouť se nedal:
ty moudrý jsi a chápeš líp než mluvím.“
A jaký ten jest, kdo, co chtěl, teď nechce,
a pro myšlenky nové mění záměr,
takže se od začátku zcela zvrací,
40
taký jsem teď byl na tom svahu tmavém,
neb mysle, zanechal jsem podniknutí,
jenž v začátku svém bylo tolik rychlé.
„Tvým slovům dobře-li jsem  porozuměl,“
ten velkodušného stín odpověděl,
45
„tvá duše raněna jest zbabělostí,
jež mnohdy člověku tak překážívá,
že od čestného podniku ho sráží,
jak klamné vidy zvíře, když se plaší.
Bys vybavil se z takovéto bázně,
50
povím ti, proč tu jsem a co jsem slyšel,
když po prvé se zželelo mi tebe.
Já byl jsem mezi toužícími marně,
a paní zavolala mne tak krásná
a blažená, že o rozkaz jsem prosil.
55
Nad hvězdu její třpytily se oči,
a hovořit mi lahodně a mírně
počala s hlasem andělským v své mluvě:
„Ó mantovská ty duše ušlechtilá,
jejížto pověst ještě v světě trvá,
60
a potrvá tak, jako svět sám, dlouho:
můj přítel, ne však Štěstěny též přítel,
na pustém srázu v cestě své se v takých
překážkách octl, že se pro strach vrací,
a bojím se, že zabloudil již tolik,
65
že pozdě jsem mu vstala ku pomoci,
pro to, co v nebi slyšela jsem o něm.
Nuž, za ním spěj, a ozdobným svým slovem
a tím, co k jeho záchraně jest nutno,
tak pomáhej mu, bych se potěšila.
70
Já Beatrice jsem, jež posílám tě:
z míst přicházím, kam vrátiti se toužím;
láska mne pohnula, a z lásky mluvím.
Až budu před očima Pána svého,
chváliti tebe jemu často budu.“
75
I umlkla; a potom já jsem počal:
„Ó, paní ctností všech a pro niž samou
rod lidský předčí nade vše, co jímá
to nebe, jež má nejmenší své kruhy,
tak příjemné mi je tvé rozkázání,
80
že byť se stalo již, mně zdá se pozdě:
již netřeba ti víc svou jevit libost.
Však rci mi příčinu, proč nemáš strachu,
sem dolů sestupovat ve střed tento
s těch širých míst, kam vrátiti se dychtíš?“
85
„Jelikož chceš tak podrobně vše vědět,
povím ti kratičce,“ mi odvětila,
„proč nebojím se, přijíti sem dovnitř.
Jen takových se věcí sluší báti,
jež uškoditi jinému moc mají,
90
a jiných ne, neb nejsou strašitelné.
Mne z milosti své učinil Bůh takou,
že vaše bída se mne nedotýká
ni plamen těchto požárů mi škodí.
Jest v nebi paní dobrotivá, která
95
té závady, kam posílám tě, želí,
takže soud přísný na výsosti krotí.
Ta Lucii si k sobě vyžádala
a řekla: ,Tvému věrnému teď tebe
jest potřebí a já ti poroučím ho.‘
100
Lucie, každého to protivnice,
kdo krutý jest, hned vzchopivši se, přišla,
kde byla jsem, tam s Rachel sedíc dávnou,
řkouc: ,Beatrice, chválo Boha pravá,
proč nejdeš přispět tomu, který tolik
105
tě miloval, že pro tě vyšel z davu?
Neslyšíš jeho žalostného nářku?
Nevidíš smrti dorážeti na něj
na toku tom, kde moře nemá chlouby?‘
Na světě nebyl nikdo kdy tak chvatný,
110
by prospěl si neb by své škody ušel,
jak já sem dolů po takových slovech
jsem s blaženého stolce svého přišla,
v tvou mluvu počestnou se důvěřujíc,
jež tebe ctí i ty, kdož slyšeli ji.“
115
Když tato slova ke mně domluvila,
své třpytné oči v slzách obrátila,
čímž příchod můj sem více urychlila.
A k tobě přišel jsem jak ona chtěla:
s té šelmy očí jsem tě odved’, která
120
ti nedala jít rovnou na vrch krásný.
Co tedy máš? Proč, proč se zastavuješ?
Proč takou bojácnost v svém srdci chováš?
Proč smělosti a statečnosti nemáš,
když takové tři ženy požehnané
125
péč mají o tě na nebeském dvoře,
a řeč má slibuje ti také dobro?“
Jak kvítky, nočním mrazem nachýlené
a zavřené, když slunce na ně svítí,
se rozevřeny vzpřímí na svém stonku,
130
tak já jsem povstal z únavy své síly,
a v srdce taká odvaha mi vtrhla,
že počal jsem jak člověk beze strachu:
„Ta soucitná, jež na pomoc mi přišla!
A laskavý ty, jenž jsi poslech’ ihned
135
slov pravdivých, jež tobě pověděla!
Tys touhou srdce moje rozpoložil
tak slovy svými, abych bral se s tebou,
že k prvnímu jsem záměru se vrátil.
Nuž, jdi, neb jednu vůli máme oba:
140
tys vůdcem mým, tys pánem, tys mým mistrem.“
Tak jsem mu děl; a když se k chůzi pohnul,
vstoupil jsem na divou a temnou cestu.