Božská komedie. Peklo

Již plamen vzhůru vzpřímen byl a klidný,
víc nemluvě, a již se bral pryč od nás
s Básníka laskavého dovolením,
když jiný plamen, přicházeje za ním,
5
obrátil oči naše na svůj vrchol
pro kýs zvuk zmatený, jenž ven šel z něho.

Jako býk sicilský, jenž nejprv bučel
onoho nářkem (a to bylo právem),
jenž byl ho pilníkem svým uzpůsobil,
10
řval hlasem člověka v něm trápeného,
takže se zdálo, ačkoli byl z mědi,
jakoby sám on bolestí byl bodán,
tak nemajíce otvoru ni cesty
v plamenu ze začátku, v jeho mluvu
15
se obracela slova žalostivá.
Však když pak cestu svou si prorazila
nahoru hrotem, dávajíce jemu
to chvění, jež dal jazyk, když šla po něm,
praviti zaslechli jsme: „Ó ty, k němuž
20
hlas mířím, a jenž lombardsky teď právě
mluvils, řka: ,Jdi včil, víc tě nevybízím,‘
protože jsem snad trochu pozdě přišel,
nemrz tě prodlíti a mluvit se mnou;
pohleď, že mne to nemrzí, a hořím.
25
Jestliže právě teď v svět tento slepý
jsi spadl z latinské té země sladké,
odkud já přináším svou vinu všecku,
rci, mír-li mají Romagnští či válku,
neb z hor tam mezi Urbinem a hřbetem,
30
z něhož se prýští Tibera, já byl jsem.“
Já dolů byl jsem pozorný a nahnut,
když Vůdce dotkl se mi loktem boku,
řka: „Mluv teď ty, neb tento zde je Latin.“
A já, již připraven jsa k odpovědi,
35
jsem počal bez meškání hovořiti:
„Ó duše, kterás ukryta tam dole,
Romagna tvoje není aniž byla
bez války někdy v tyranů svých srdcích,
však zjevné jsem tam nenechal teď žádné.
40
Ravenně jest jak bylo po let mnoho:
z Polenty orel má tam svoje hnízdo,
tak že i Cervii má pod perutmi.
Město, jež obstálo kdys v dlouhé zkoušce
a z Franků krvavý stoh učinilo,
45
zeleným pazourům je podrobeno.
Z Verucchia starý vlkodav i nový,
již s Montagnou tak špatně naložili,
ze zubů nebozez, kde zvyk jim, činí.
Nad městem lamonským a nad santernským
50
vévodí lvíček, jenž má bílé hnízdo
a z leta do zimy svou mění stranu;
a ono, jemuž Savio bok smáčí,
jak mezi rovinou a horou sedí,
dlí mezi svobodou a tyranií.
55
Nuž, teď, bys řekl nám, kdos byl, tě prosím:
nebudiž tvrdší, než byl k tobě jiný,
a tak kéž na světě tvé jméno trvá!“
Maličko nejdřív způsobem svým oheň
zahučev, zahýbal pak ostrým hrotem
60
sem tam, a potom takový dech vydal:
„Bych za to měl, že odpověď svou činím
osobě, jež se někdy na svět vrátí,
již nezatřás’ by sebou tento plamen.
Že však se nikdo živý z hlubin těchto
65
nevrátil nikdy, pravdu-li já slyším,
hanby se neboje, ti odpovídám.
Já člověk zbraní byl a potom provaz
jsem Menších bratří vzal, tak opásaný
mně dosti učinit; a tak by bylo,
70
velkého kněze nebýt, jemuž nechať
zle zvede se, jenž vrh’ mne zpět v mé viny,
a chci, bys vyslech’, jak a proč to bylo.
Dokud jsem formou kostí byl a svalů,
které mi matka dala, moje skutky
75
nebyly lvovy, ale byly liščí.
Zakryté cesty jsem a lsti znal všecky,
a tak jsem umění to provozoval,
že pověst o tom vyšla na kraj světa.
Když viděl jsem, že octl jsem se v oné
80
života svého době, kdy by každý
měl plachty spustiti a stočit lana,
co dřív jsem míval rád, mne zamrzelo,
a s lítostnou jsem zpovědí vzal hábit,
ach, nešťastník, a prospělo by bylo.
85
Ale pak kníže nových fariseů,
v sousedství Lateránu maje válku,
a to ne se Židy ni Saraceny,
(neb každý jeho nepřítel byl křesťan,
a žádný nebyl dobývati Akry
90
ni za kupectvím v zemi sultánově),
nic na svěcení nedbal ani úřad
nejvyšší při sobě ni při mně provaz,
jenž hubenější činíval, jež pásal,
však Konstantin jak Silvestra kdys hledal,
95
chtě malomocenství zbýt, na Soracte,
tak za mistra si vyhledal mne tento,
by od horečky ozdravěl své pyšné.
O radu žádal mne, a já jsem mlčel,
neb jeho slova opilá se zdála.
100
I řek’ mi tudíž: ,Srdce tvé se neboj;
již teď tě rozhřešuji, a ty pověz,
kterak bych Palestrinu na zem srazil.
Já nebe odemknout i zamknout mohu,
jak známo ti; jsouť k tomu ty dva klíče,
jichž předchůdce můj nevážil si draze.‘
105
Tu pohnuly mne důvody tak vážné,
kde mlčeti se vidělo mi horším,
i řekl jsem mu: ,Když mne tedy, otče,
obmýváš od hříchu, v nějž mám teď padnout,
slib velký s malým dodržením dá ti
110
vítězství slavit na vznešeném stolci.‘
František přišel potom, když jsem zemřel,
pro mne; však jeden z černých cherubínů
mu řek’: ,Ty neber ho; mně nečiň křivdy;
on přijít musí k otrokům mým dolů,
115
neb lstivou radu dal, a od té chvíle
já byl jsem jemu ustavičně v patách.
Neb nelze rozhřešiti bez lítosti,
ni možno litovat a chtíti spolu,
pro protiřečnost, jež to nepřipouští.‘
120
Ach, nebožák já! Kterak jsem se otřás’,
když popadl mne, pravě mi: ,Ty možná
jsi nepomyslil, že bych já byl logik!‘
Dones’ mne k Minosovi a ten sobě
osmkrát ovil ocasem hřbet tvrdý
125
a pro velký vztek do něho se kousnuv,
řek’: ,Ten je z vinných ohně zlodějského.‘
Proto já tam, kde vidíš mne, jsem ztracen
a takto oděn kráčeje, se rmoutím.“
Když takto dokonal své vyprávění,
130
se zvukem žalostným pryč bral se plamen,
kroutě a zmítaje svým ostrým hrotem.
My brali jsme se dál, já i můj Vůdce,
vpřed po skalisku, na druhý až oblouk,
135
jenž příkop přikrývá, kde nesou tresty,
kdož různic setbou sbírají si břímě.