Božská komedie. Peklo
Autor: Dante Alighieri
Digitalizátori: Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Tibor Várnagy, Viera Marková, Henrieta Lorincová, Pavol Karcol
Dno studně je zamrzlé jezero, utvořené Cocytem. V ledu jsou zamrzlí zrádcové a to ve čtyřech soustředných odděleních (pásmech). V prvním, jež sluje Kaina, jsou ti, kteří zradili pokrevence. V druhém, Antenoře, zrádcové vlasti. Dante spatřuje dva zamrzlé těsně u sebe hlavami: hraběte Ugolina a arcibiskupa Ruggieriho.
Kdybych měl rýmy chraptivé a drsné,
jak slušelo by na truchlivou díru,
již zatěžují všecky druhé srázy,
já plněji bych myšlenky své šťávu
5
zde vytlačil; však protože je nemám,
Neb není podnik to, by měl s ním žerty,
dno popisovat veškerého světa,
ni pro jazyk, jenž volá „tata“, „mama“.
10
Však paní ty mým pomáhejte veršům,
jichž pomoc Amfion měl, Theby hradě,
tak by se od skutku řeč nerůznila.
Ó, chátro, stvořená hůř nad vši jinou,
jež v místě’s, o němž mluviti mi trudno,
15
kéž byli jste zde kozami neb bravy!
Jak octli jsme se dole v temné studni
pod obrovýma nohama, níž mnohem,
a na vysokou zeď já ještě zíral,
zaslech’ jsem praviti mi: „Viz, jak kráčíš;
20
jdi tak, by tvoje nohy nešlapaly
po hlavách bratří bědných, utýraných.“
Já jsem se tudíž otočil a uzřel
jezero před sebou a pod nohama,
jež mrazem mělo skla vzhled a ne vody.
25
Závoje tlustého tak nezpůsobil
v zimě svým proudům Dunaj v Rakousích,
ni Tanais tam pod studeným nebem,
jak tady byl: neb kdyby Javorník
byl spadl naň neb Pietrapana, nebyl
30
by udělal „křup“ ani na krajích.
A jako skřehotajíc žába civí
s hubou ven z vody, v dobu tu, kdy často
se venkovance zdá, že klásky sbírá,
tak zsinalí až tam, kde stud se jeví,
35
stínové žalostiví byli v ledu,
čápovou notou zuby klapajíce.
Tvář každý dolů obrácenou držel:
zima z jich úst a z očí srdce smutné
svědectví zjednává si mezi nimi.
40
Když byl jsem chvíli vůkol hleděl, k nohám
si pozřev, dva jsem shléd’ tak těsně spolu,
že vlasy hlav svých měli pomíchané.
„Rcete mi vy, již tisknete tak k sobě
prsa,“ jsem řek’, „kdo jste;“ a oni krky
45
ohnuli, a když tváře ke mně zdvihli,
z jich očí, dřív jen uvnitř vlhkých, kapky
jim na lem víček sklouzly, mráz pak slzy
v led zhustil mezi klapkami a zamk’ je.
Se dřevem dřeva nespojila skoba
50
nikdy tak pevně, pročež jak dva kozli
do sebe trkli; taký hněv je zmohl.
A jeden, který obě uši mrazem
byl ztratil, obličej vždy dolů maje,
mi řekl: „Pročpak se v nás tolik shlížíš?
55
Jestliže, kdo jsou tito dva, chceš zvědět,
údolí, odkud Bisenzio splývá,
jich otce Alberta a jejich bylo.
Z jednoho vyšli života: a celou
prohledej třeba Kainu, aniž najdeš
60
stín, jenž by hodnější byl v led být vetknut:
ni onen, jemuž ruka Artušova
proklála stín i prsa jednou ranou,
ni Focaccia, ni tento tady, který
mi hlavou zaclání, že nezřím dále,
65
a nazýval se Sassol Mascheroni;
Toskán-li jsi, víš jistě již, kdo byl to.
A bys mne nezapletal v další řeči,
věz, že jsem já byl Camicion de’ Pazzi
a na Carlina čekám, by mne obmyl.“
70
Pak uviděl jsem tisíc obličejů
zmodralých mrazem, pročež chodí na mne
a chodit bude ze zmrzlých děs brodů.
A mezitím co šli jsme ku prostředku,
k němuž se všecka tíže shromažďuje,
75
a já jsem ve věčném se třásl chladu,
zda vůle byla, náhoda či osud,
nevím; však mezi hlavami se bera,
v tvář udeřil jsem jednu mocně nohou.
Ta plačíc zakřikla mne: „Proč mne kopeš?
80
Pomsty-li nepřicházíš rozmnožovat
za Montaperti, proč mne obtěžuješ?“
A já: „Můj Mistře, teď tu na mne počkej,
by onen z jisté pochyby mne vyved’:
pak můžeš, jak chtít budeš, mít mne k chvatu.“
85
Vůdce se zastavil, a já řek’ tomu,
jenž zlořečil vždy ještě zarputile:
„Kdo’s ty, jenž takto s jinými se vadíš?“
„Nuž, kdo jsi ty, jenž kráčíš Antenorou,
kopaje,“ odpověděl, „jiné v líce
90
tak, že, bys živ byl, bylo by to příliš.“
„Jsem živý já, a milo ti být může,“
já odvětil jsem, „pověsti-li žádáš,
bych vložil k druhým vzpomínkám tvé jméno.“
A on mi: „Právě po opaku toužím.
95
Pryč odsud jdi a již mne netrap déle
neb špatně umíš vnadit v této tůni.“
Tu jsem ho za čupřiny šíje popad
a řek’: „Teď buď mi svoje jméno povíš,
neb vlásku na hlavě ti nezůstane.“
100
Pročež on: „Třeba do hola mne odři,
kdo jsem, ti nepovím ni neukáži,
bys tisíckrát mně na hlavu se vrhl.“
Již vlasy byl jsem stočil kolem ruky
a vytrh’ mu jich víc než jeden chumáč,
105
an štěkal, oči stále dolů maje,
když jiný vykřikl: „Co máš tam, Bocco?
Klapati dásněmi ti není dosti,
že musíš štěkati? Ký ďas tě bere?“
„Teď nechci již,“ jsem řekl, „abys mluvil,
110
hanebný zrádce, neboť na vzdor tobě
nahoře o tobě dám pravé zprávy.“
„Jdi pryč,“ mi odvětil, „a co chceš, zvěstuj,
však nemlč, jestliže ven odsud vyjdeš,
o tom, jenž měl teď jazyk tolik rychlý.
115
On pláče tady francouzského stříbra:
já Duerského, budeš moci říci,
jsem viděl tam, kde hříšníci jsou v chládku.
Kdyby se ptali tě, kdo byl tam jiný,
po boku svém máš toho z Beccherie,
120
jemužto přesekla krk Florencie.
Gianni de’ Soldanieri, mním, že dále
tam s Ganellonem jest a s Tebaldellem,
jenž odemk’ Faenzu, když lidé spali.“
My šli jsme dál již od něho, když shléd’ jsem
125
v otvoru jednom zamrzlé dva, takže
kloboukem jedna hlava druhé byla.
A jako z hladu chléb se pojídává,
tak hořejší své zuby do druhého
tam zaťal, kde se mozek s vazem pojí.
130
Způsobem nejinakým hryzl skráně
Tydeus Menalippovi kdys pro hněv,
než onen lebku hryz’ a druhé věci.
„Ó ty, jenž tolik po zvířecku jevíš
nenávist na tom, kterého si hlodáš,
135
pověz mi, proč,“ jsem řek’ „s tím dohodnutím,
že jestliže ty právem naň si stýskáš,
já věda, kdo vy jste a jeho vinu,
nahoře na světě ti oplatím to,
jestliže ten mi neuschne, jímž mluvím.“
2 — 3. Díru: tak doslova Dante (buco); studně se zamrzlým dnem. — Již zatěžují: na níž leží tíha všech srázů pekelných nad ní.
9. Jazyk, jenž volá tata, mama: dětský.
10. Paní ty: Musy, bohyně hudebního umění. — Amfion: zakladatel Theb, stahoval zvuky své lyry s hory Cytheronu balvany, které samy pak se spojovaly ve zdi.
15. Zde: na světě, za živa.
27 — 30. Tanais: Don v Rusku. — Javorník: hora v Kraňsku. — Pietrapana: horská skupina v Apeninách, na východ od Spezie. — Křup: Dante „cricch“. Tak tlustý a tvrdý byl ten led, že ani na kraji by nebyl praskl.
32 — 36. Často se venkovance zdá: v letě, ve žních. — Stud se jeví v obličeji. Tedy byli celým tělem v ledě. — Čápovou notou: jako čáp zobákem.
38. Zima: klapání zubů vydává svědectví o zimě; oči slzami svědčí o smutném srdci.
48. Zamk’ je: oči.
55 — 59. Bisenzio: řeka toskánská; vlévá se pod Florencií do Arna. — Tito dva: jsou to bratří Napoleon a Alexander z hraběcího rodu Alberti, jenž měl statky v údolí řeky Bisenzia. Žili v nepřátelství (patrně pro spory majetkové), až Alexander Napoleona, jenž ho zrádně vyhnal ze společných zámků, zrádně zabil (v 2. polovici 13. stol.). — Kaina: (dvojslabičně „Kajna“), první ze čtyř soustředních okruží devátého kruhu pekelného, kde jsou zrádci vlastní krve.
61. Onen, jemuž ruka Artušova: Artuš, legendární král bretagnský, hrdina rytířských románů „Kulatého stolu“. Levoboček nebo synovec jeho Mordaret chtěl ho zbaviti trůnu. V bitvě ho Artuš proklál kopím tak, že když je vytáhl z jeho těla, slunce svítilo otevřenou ranou, a bylo to viděti i na stínu na zemi.
63. Focaccia: z pistojské rodiny Cancellieri, přívrženec strany Bílých. Vykladači rozličně o něm povídají; zabil prý zrádně jednoho svého příbuzného.
65. Sassol Mascheroni: Florenčan, zabil zrádně jediného syna svého strýce, aby se dostal k dědictví, ale byv pak prozrazen, zemřel na šibenici.
68. Camicion de’ Pazzi: Alberto Camicione, ze staré rodiny Pazzi na hořejším toku Arna, zabil zrádně jednoho příbuzného pro jakési pevnosti, jež chtěl míti sám.
69. Carlino de’ Pazzi: vydal za peníze straně Černých r. 1302 zámek Piantrevigne. Při vzetí zámku zahynuli někteří jeho příbuzní. — By mne obmyl t. j. svým velikým zločinem mou vinu učinil menší.
79 — 90. Mluví tu Bocca degli Abati, Florenčan. Bojoval s guelfy florentskými v pověstné bitvě u Montaperti, u říčky Arbie, blízko Sieny, proti ghibellinům sienským, roku 1260. Byv podplacen, uťal ruku praporečníkovi guelfů Jacopovi Naccovi de’ Pazzi, takže prapor upadl. Z toho zmatek v řadách guelfů a konečně jejich úplná a krvavá porážka. — Z jisté pochyby: Dante tuší, kdo asi to jest. — Bys živ byl: kdybys byl živ. Bocca myslí, že s ním mluví mrtvý. — Antenora sluje toto druhé okruží devátého kruhu. Jsou tu zrádcové vlasti. Dle podání, jehož se přidržuje Dante, byl Antenor vznešený Trojan, který vydal Řekům Palladium a otevřel v noci dřevěného koně, o němž již dříve se stala zmínka.
115. On pláče tady francouzského stříbra: Buoso z Duery, cremonský. Když r. 1265 Karel z Anjou se chystal do Italie proti Manfredovi, levobočkovi císaře Bedřicha II., vládci Neapolska a Sicilie a hlavě ghibellinů, zvolili Buosa, aby v území parmském překazil průchod francouzskému vojsku, jež vedl Guido de Monfort. Ale Buoso se dal podplatiti a Francouze propustil.
119. Z Beccherie: Tesauro z pavijské rodiny de’ Beccheria, opat ve Vallombrose, legát Alexandra IV. v Toskáně. Byl viněn, že chtěl zraditi Florencii ghibellinům, kteří z ní byli vyhnáni, a byl ve Florencii sťat, podle Villaniho asi nevinně. Dante však věřil v jeho vinu.
121 — 122. Gianni del Soldanier, ze staré ghibellinské rodiny florentské. V jisté vzpouře proti ghibellinům přidal se ke straně lidové, guelfské, a pomohl vyhnati ghibelliny. A to, že se chtěl povznésti. — Ganellone, jinak Gano z Maganzy (Mohuče), zradil Maurům voje Karla Velikého, jimž velel Roland, takže Maurové je obklíčili a potřeli v Roncevaux (viz zpěv XXXI. 16). — Tebaldello: z Faenzy (v Romagni), z rodiny Zambrasi, zradil své město guelfům bolognským, aby se pomstil za jisté příkoří, které mu způsobili někteří ghibellini bolognští, kteří se přistěhovali do Faenzy.
126. Kloboukem byla: ji přikrývala.
131. Tydeus: jeden ze sedmi králů, kteří obléhali Theby (viz zpěv XXVI., 54). Byv poraněn od Thebána Menalippa, a zabiv jej potom, žádal své druhy, aby mu podali jeho hlavu, kterouž se jal hrýzti.
132. Jiné věci: maso a mozek.
O autorovi
Dante Alighieri
jeden z najvýznamnejších talianskych básnikov a spisovateľov. Je predstaviteľ renesančného humanizmu, svojimi názormi a dielami prispel aj k rozvoju…
