Božská komedie. Peklo

Ten mnohý lid a rozmanité rány,
tak byly moje zraky opojily,
že chtělo se jim sobě poplakati.
Však Virgil děl mi: „Nač se ještě díváš?
5
Proč zrak tvůj opírá se stále dole
tam prostřed stínů truchlých, zkomolených?
Tak při jiných ty nečinil jsi žlebech:

pomysli, myslíš-li si, že je spočteš,
že údolí v kruh dvacet dvě má míle;
10
a pod našima nohama již měsíc:
již času, jenž nám dán, jen málo zbývá,
a jiné třeba vidět, čeho nezříš.“
„Kdybys byl,“ odvětil jsem jemu na to,
„příčiny všim’ si, pro niž jsem se díval,
15
snad byl bys dovolil mi ještě prodlít.“
Dál ubíral se mezitím již Vůdce,
a já šel za ním, odpověď již čině
a dodávaje: „V příkopě tam onom,
kam upíral jsem nyní tak své oči,
20
myslím, že jeden duch z mé krve pláče
té viny, jež tam dole tolik stojí.“
Mistr mi tudíž řekl: „Již se nelam
myšlenka tvoje od nynějška pro něj;
na jiné pozor měj, a on tam zůstaň.
25
Neb já jsem viděl, kterak u pat můstku
tě ukazoval, silně prstem hroze,
a slyšel jsem jej Geri zvát del Bello.
Tys byl v té chvíli zabaven tak všecek
tím, který kdysi držel Altaforte,
30
že jsi tam nehleděl, až pryč on odšel.“
„Ó  Vůdce můj, smrt násilná, jíž dosud,“
jsem řek’, „mu nikdo nepomstil z těch, kteří
s ním účastni jsou křivdy, popudila
ho k hněvu, pročež odešel on odsud,
35
ni slova neřeknuv mi, jakž mám za to,
a tím mne k větší lítosti s ním pohnul.“
Tak hovořili jsme až v první místo,
jež se skaliska jiný údol jeví,
kdyby tam bylo světla víc, až na dno.
40
Když nad posledním klášterem Zlých Žlebů
jsme byli, takže jeho konvršové
našemu zraku zřejmi býti mohli,
v sluch střelily mi nářky hrozné, které
lítostí měly šípy zahrocené,
45
pročež jsem rukama si přikryl uši.
Bolest, jež byla by, by z valdichianských
nemocnic mezi červencem a zářím,
a z Maremmy a Sardinie byly
nemoci v jednom příkopě vše spolu:
50
taková byla tam, a taký ztamtud
šel puch, jak z údů shnilých vycházívá.
My na poslední břeh jsme sestoupili
s dlouhého skaliska, zas v levou stranu,
a tu byl živější můj zrak v důl na dno,
55
kde služebnice vznešeného Pána,
nemylná spravedlnost, trestá lidi,
již falšovali a jež tady klade.
Nemyslím, že byl truchlivější pohled
v Aegině na všechen lid stonající,
60
když vzduch byl tolik škodných vlivů plný,
že živočichové až do červíka
zhynuli všickni, a pak lidé dávní,
jak za jistou věc básníci to mají,
z mravenčích vajíček se obnovili,
65
nežli byl pohled na duchy, jak chřadli
údolím temným po rozličných kupách.
Ten na břiše, ten na zádech zas ležel
druhému, a ten, leza po všech čtyřech,
měnil své místo po truchlivé cestě.
70
Co noha nohu mine, šli jsme mlčky,
majíce zrak i sluch svůj na nemocné,
již nemohli svých osob pozdvihnouti.
Opřené o sebe jsem dva shléd’ sedět,
jak pro ohřátí puklice se staví
75
k puklici, strupy skvrnité s hlav k patám.
A nikdy nezřel jsem tak rychle hřeblem
jezditi štolbu, na nějž pán již čeká,
ni toho, jemuž protiví se bdění,
jak často po sobě z nich každý jezdil
80
hryzáním nehtů pro zuřivost velkou
svrbění, jemuž pomoci již není.
A tak s nich nehty strhovaly strupy,
jak šupiny nůž s pražmy nebo jiné
ryby, jež má je nad ostatní větší.
85
„Ó ty, jenž prsty sebe rozděláváš,“
počal můj Vůdce k jednomu z nich mluvit,
„a jenž si chvílemi z nich kleště děláš,
rci nám, zda některý jest Latin z těchto,
již jsou tu uvnitř, a tak kéž ti nehet
90
ku práci této do věčnosti stačí.“
„Jsme Latinové my, jež zříš tu oba
tak zkažené,“ dal jeden v odvět s pláčem,
„než kdo jsi ty, jenž na nás jsi se tázal?“
A Vůdce řek’: „Jsem kdos, jenž sestupuji,
95
sráz se srázu zde s tímto živým dolů,
a v úmyslu mám, ukázat mu peklo.“
Tu vzájemné se trhlo opírání,
a třesouce se obrátili ke mně
oba i s jinými, již zaslechli to.
100
Můj dobrý Mistr přistoupil až ke mně,
řka: „Rci jim, čeho sobě od nich žádáš.“
A já jsem počal, když on chtěl tak míti:
„Kéž vaše památka se nevytratí
v prvotním onom světě z lidských myslí,
105
ale kéž žije pod mnohými slunci,
a vy mi rcete, kdo vy jste a z kterých
jste krajů: trest váš obtížný a hnusný
vás nelekej, mně oznámiti sebe.“
„Z Arezza jsem, a Alber ze Sieny,“
110
odvětil jeden, „dal mne upáliti;
však to mne nevede sem, proč jsem zemřel.
Jest pravda, že jsem řek’ mu, mluvě žertem,
že do vzduchu bych doved’ vylétnouti,
a on, jenž zvědav byl, však moudrý málo,
115
chtěl, bych mu um ten ukázal, a jenom,
že Daedala jsem neučinil z něho,
dal tím, jenž měl ho za syna, mne spálit.
Však k poslednímu z desatera žlebů
že, živ jsa, pěstoval jsem alchymii,
120
mne Minos odsoudil, jenž zbloudit nesmí.“
A já děl Básníkovi: „Nuž, byl někdy
tak bláhový lid, jak lid ze Sieny?
Zajisté ani francouzský tak velmi.“
Tož druhý malomocný, jenž to zaslech’,
125
dal na mé slovo v odvět: „Vyjmouc Striccu,
jenž uměl s mírou vydání svá činit;
a Nicolu, jenž první hřebíčkovou
přípravu bohatou v tom sadě našel,
kde ujímá se símě toho druhu;
130
a vyjmouc tovaryšstvo, v kterém zmrhal
s vinicí Caccia d’Asciano les velký,
a Abbagliato důmysl svůj zjevil.
Však abys věděl, kdo ti přízvukuje
tak proti Sienským, zrak na mne zbystři
135
tak, by ti tvář má dobře odvětila.
Tak uvidíš, že Capocchia já stín jsem,
jenž falšoval jsem kovy alchymií,
a jistě vzpomínáš, když zřím tě dobře,
jak přírody jsem opicí byl dobrou.