Božská komedie. Peklo

Já jezdce viděl již se polem hýbat
a útok počínat a v šik se stavět,
a někdy ujížděti pro svou spásu;
jet plenníky jsem viděl krajem vaším,
5
ó Arezzští, a zájezdy jsem viděl
a klání v turnajích a na sedáních,

s troubami někdy, se zvony zas jindy,
s bubny a znameními se zdí hradních
a s věcmi našimi i cizinskými:
10
však nikdy s píšťalou tak zrůdnou jezdců
jsem neviděl se hýbati ni pěších,
ni lodi na znamení hvězd neb zemské.
S desíti ďábly jsme se ubírali:
ach, divá společnost! Však se svatými
15
je člověk v chrámě, s taškáři zas v krčmě.
Jen na smolu byl obrácen můj pozor,
bych viděl všecky okolnosti žlebu
a lidí, kteří se tam uvnitř pekli.
Jako když plískavice námořníkům
20
znamení činí obloukem svých hřbetů,
by snažili se loď svou zachrániti:
tak občas pro své muky ulehčení
některý hříšník ukazoval záda,
a zas je skrýval rychlej než se blýská.
25
A jako ve příkopech bývá vidět
u kraje vody žáby hubou venku,
takže noh není zřít ni zbytku těla,
tak bylo hříšníky tam všude vidět:
však jako Ježivous se přibližoval,
30
tak oni skrývali se pod klokoty.
Já viděl, a i teď mi srdce trne,
jednoho vyčkávat, jak někdy jedna
zůstává žába, kdežto druhá zmizí.
A Drápal, jenž byl nejblíž vůči němu,
35
za vlasy zasmolené chyt’ ho hákem,
a vytáh’ jej, že mněl jsem, že to vydra.
Já znal již jména všech, neb jsem si všim’ jich,
když byli vybíráni, a když potom
se jmenovali, měl jsem pozor, kterak.
40
„Ó Zrzoune, hleď, aby ses mu dostal
na kůži drápy tak, bys mu ji stáhl!“
křičeli všichni vesměs zlořečení.
A já: „Můj Mistře, možno-li ti, hlediž,
bys vyzvěděl, kdo nešťastník jest onen,
45
jenž do rukou svých protivníků padl.“
Můj Vůdce k boku přiblíživ se jemu,
se zeptal, odkud jest, a v odvět dostal:
„Já z navarrského království byl rodič.
Má matka k jednomu mne pánu dala
50
sloužit, neb z ničemy mne porodila,
jenž sebe utratil i svoje věci.
Pak Tebald dobrý král mne v čeleď přijal;
tam jsem se čachrářství jal provozovat,
a z toho počet dávám zde v tom horku.“
55
A Kančík, jemuž z huby vyčnívalo
s obojí strany po klu jako vepři,
dal cítit mu, jak jeden trhat umí.
Myš mezi zlými kočkami se octla;
však Ježivous ho lokty sevřel, pravě:
60
„Vy buďte podál, co ho držím v kleštích.“
A k Mistru mému obrátil se tváří:
„Taž se ho,“ řek’, „víc žádáš-li si ještě
od něho zvědět, než ho roztrhají.“
Tož Vůdce: „Nuže, o jiných rci hříšných:
65
znáš v smole někoho, jenž byl by Latin?“
A onen: „Odešel jsem, není dlouho,
od kohos, který odtamtud byl zblízka;
tak kéž bych s ním byl ještě přikryt, neboť
bych ani drápů nebál se ni háčků.“
70
A Libyják: „Již příliš dlouho,“ řekl,
„jsme strpěli tě,“ a jej hákem popad’
za paži, takže vytrh’ mu kus svalů.
Drakohlav též chtěl popadnout ho dole
za lýtka, pročež desátník jich kolem
75
dokola otočil se se zlým vzhledem.
Když oni maličko se uklidnili,
toho, jenž ještě na svou ránu zíral,
můj Vůdce otázal se bez meškání:
„Kdo byl ten, o němž pravil jsi, že špatně
80
odešel’s od něho, bys přišel na kraj?“
A on mu odvětil: „Gomita Bratr,
z Gallury, nádoba vší lsti, jenž v rukou
měl nepřátele pána svého, a jim
tak učinil, že každý si to chválí.
85
Peníze vzal si, a je pustil zkrátka,
jak povídá, a v úřadech též jiných
ne malý čachrář byl, však svrchovaný.
Don Michal Zanche z Logodoru styky
má s ním, a nikdy unavení nezná
90
jich jazyk, o Sardinii řeč veda.
Ó, běda, vizte, jak ten druhý cení
své zuby! Dále povídal bych, ale
mám strach, že svrab mi škrabati se chystá.“
A velký vrchní k Mamiči, jenž koulel
95
očima, udeřit chtě, obrácený,
mu řekl: „Kliď se tamhle, špatný ptáku!“
„Chcete-li z Toskány neb z Lombardie,“
pak zlekaný zas počal, „lidi vidět
neb slyšet, já vám přivésti je mohu.
100
Však ať Zlé Spáry zajdou trochu stranou,
tak by se oni nebáli pomst jejich,
a já zde na témž místě sedě, místo
jednoho sebe přivolám jich sedm,
až zapísknu, jak naším obyčejem
105
jest činit, když ven vynoří se někdo.“
Při takých slovech Psina zdvihl hubu
a hlavou kroutě, řekl: „Slyšte, jaké
si smyslil chytráctví, by vrh’ se dolů!“
On tudíž, jenž měl léček velkou hojnost,
110
dal v odvět: „Chytrákem jsem příliš velkým,
když zjednávám svým lidem větší smutek.“
Tu Klopikřídlo neodolal, ale
na odpor druhým řek’ mu: „Jestli dolů
se pustíš, nepoběžím tryskem, nýbrž
115
za tebou křídly nad smolu já švihnu.
Teď s kopce sejděme, a břeh buď štítem:
ať zříme, zda ty sám víc než my zmůžeš.“
Ó ty, jenž čteš, šprým uslyšíš teď nový:
obrátil na druhý svah každý oči,
120
ten nejdřív, jenž se tomu nejvíc vzpíral.
Navařan dobře vystihl svou chvíli:
nohama o zem vzepřel se a mžikem
skočil a jejich záměrům se vytrh’.
Čímž každý zarmoucen byl v téže chvíli.
125
však onen víc, jenž původem byl chyby:
pročež se vznes’ a vzkřikl: „Už tě držím!“
Však málo pomohlo mu, neboť křídla
strach předstihnouti nemohla; ten zapad’,
a onen vzlétaje, hruď vzhůru vzepjal.
130
Nejinak kachna potápí se rázem,
když sokol blíží se, a on zas vzhůru
se navracuje, pohněván a zemdlen.
Sněhošlap rozloben jsa takým kouskem,
se letmo pustil za ním, žádostivý,
135
by onen vyvázl, by moh’ mít rvačku.
A sotva čachrář zmizel, v téže chvíli
obrátil drápy proti svému druhu
a právě nad příkopem se s ním popad’.
Však druhý též byl krahujec, jenž dobře
140
v něj drápy uměl zatínat, a v prostřed
jezera vařícího oba spadli.
Horko je v okamžení rozloučilo,
však přes to marně snažili se vzlétnout:
tak zalepená měli svoje křídla.
145
Ježivous s ostatními svými truchle,
poručil čtyřem na druhý břeh letět
i s háky svými, a hned zde i onde
na vhodná místa rychle sestoupili.
Natáhli háky ke vězícím v lepu,
150
kteří již byli v kůře upečeni,
a my jich nechali tak zabavených.