Božská komedie. Peklo

Dím, pokračuje dál, že mnohem dříve,
než u pat vysoké jsme byli věže,
šly oči naše vzhůru na vrch její,
neb plaménky dva vzpláti jsme tam shlédli
5
a jiný vracet znamení to z dálky
tak velké, že jej oko stěží stihlo.
A obrátiv se k moudrosti vší moři,

já děl: „Co značí to? A co ten druhý
dí oheň v odvět? A kdo rozžehli jej?“
10
A on mi: „Po špinavých vlnách můžeš
již znamenat to, co se očekává,
dým bažiny-li ti to nezakrývá.“
Tětiva nikdy nevymrskla střelu,
by ubíhala vzduchem tolik rychle,
15
jak já jsem uzřel loďku malinkatou
k nám přicházeti po vodě v té chvíli,
jen jedním spravovanou lodivodou,
jenž křičel: „Tož jsi tady, duše zrádná!“
„Flegyo, Flegyo, ty marně křičíš,“
20
řek’ Pán můj, „tentokrát; neb déle míti
nás nebudeš, než přejedeme bláto.“
Jak ten, jenž o velikém klamu slyší,
jenž byl mu učiněn, a pak se hryže,
tak Flegyas si v pojatém ved’ hněvu.
25
Můj Vůdce v loďku sestoupil a potom
mne k sobě uved’ tam, a teprv tenkrát,
když já v ní byl, se zdála zatížena.
Jakmile s Vůdcem v člunu jsme se octli,
bere se odtud starodávná přída,
30
hloub vodu brázdíc, než když jiné vozí.
Jak mrtvou struhou plujem, před očima
kdos plný bahna vyvstal mi a řekl:
„Kdo jsi, že přicházíš sem před svým časem?“
A já mu: „Přicházím-li, nezůstanu.
35
Než kdo jsi ty, že umazán jsi takhle?“
Děl v odvět: „Vidíš, že jsem kdos, jenž pláči.“
A já mu: „S plakáním a se zármutkem
si tady, duchu zlořečený, zůstaň;
neb já tě znám, i když jsi špinav všecek.“
40
Tu po lodici vztáhl obě ruce:
pročež ho odstrčil můj Mistr bdělý,
řka: „Kliď se mezi ostatní psy tamo!“
Pak položil mi lokty kolem hrdla,
tvář políbil mi a děl: „Duše hněvná!
45
Požehnaná, jež tebou obtěžkala.
Ten tam byl v žití člověk plný pýchy:
památky jeho nekrášlí čin dobrý:
proto stín jeho zuřivý jest tady.
Jak mnozí velkými se mní teď králi,
50
již budou zde jak vepři v blátě, hrozné
po sobě nechajíce pohrdání!“
A já mu: „Mistře, velmi byl bych zvědav,
vidět ho ztopeného v této kaši,
dřív nežli z jezera se dostaneme.“
55
A on mi: „Prvé nežli břeh se uzřít
ti dá, tvá vůle bude nasycena;
jest slušno, bys měl z také touhy radost.“
Za malou chvíli pak lid zablácený
tak zle s ním uviděl jsem nakládati,
60
že dosud Bohu dík a chválu vzdávám.
Křičeli: „Na Filippa Argentiho!“
A florentský duch popudlivý při tom
sám proti sobě obracel se zuby.
Tam jsme ho nechali, a konec o něm;
65
však v uši udeřil mi taký nářek,
že s napjetím vpřed oko rozevírám.
Můj dobrý Mistr řekl: „Nyní, synu,
se blíží město, které Dis má jméno,
s měšťany obtížnými, s velkým vojem.“
70
A já mu: „Mistře, mešity již jeho
tam v údolí já jistě rozeznávám
červené, jako kdyby byly z ohně
teď vyšly.“ A on řek’ mi: „Oheň věčný,
jenž uvnitř žhaví je, je rudé jeví,
75
jak vidíš, ve hlubokém tomto pekle.“
V hluboké příkopy jsme posléz vpluli,
jež pásají to město bezútěšné:
zdi zdály se mi ze železa býti.
Ne dříve nežli po oklice velké
80
jsme přišli tam, kde kormidelník mocně
„Vystupte!“ zvolal na nás, „zde se vchází.“
Já uzřel víc než tisíc nad branami
s výsostí sprchlých, kteří podrážděně
říkali: „Kdo jest tento, který říší
85
mrtvého lidu beze smrti kráčí?“
A moudrý Mistr můj dal znak, že s nimi
potají sobě promluviti žádá.
Tu velikou zlost trochu ukrotili
a řekli: „Pojď sem sám, a ten ať jde si,
90
jenž s takou smělostí všel v tuto říši.
Sám nechať bláhovou se vrátí cestou;
ať zkusí, dovede-li; neb ty tady
zůstaneš, jenž tak temným ved’ ho’s krajem.“
Pomysli, čtenáři, zda jsem se zlekal
95
při zvuku takových slov zlořečených;
neb nemyslel jsem, že se sem kdy vrátím.
„Můj drahý Vůdce, jenž jsi vícekrát již
než sedmkrát mi jistou mysl vrátil
a z velkého mne nebezpečí vytrh’,
100
jež v cestu stouplo mi, mne nenechávej,“
jsem řek’, „tak zničeného, a když dále
jít nesmíme, stop svých hned vyhledejme.“
A Pán ten, jenž mne byl tam vedl, děl mi:
„Buď beze strachu; neb nám další cestu
105
vzít nikdo nemůž’: Takovýmť nám dána.
Než počkej na mne zde a ducha mdlého
nadějí dobrou posilni a nakrm,
neb nenechám tě ve hlubokém světě.“
Tak odchází a tady zůstavuje
110
mne sladký Otec v nejistotě mysli;
neb s „ano“ „ne“ se potýká mi v hlavě.
Co předložil jim, nemohl jsem slyšet,
on však tam s nimi neprodléval dlouho,
neb každý o závod zas běžel dovnitř.
115
Zavřeli brány protivníci naši
před tváří pána mého, jenž vně zůstal
a ke mně kroky volnými se vracel.
Měl oči sklopené a s čela smělost
vši shlazenou, a povzdechuje říkal:
120
„Kdo truchlivé mi byty odepírá?“
A ke mně řekl: „Protože se hněvám,
ty mysli netrať, neb já zdolám zkoušku,
ať kdokoli se uvnitř v odpor točí.
Novinou není tato jejich drzost,
125
již osvědčená u míň tajné brány,
jež bez zámku je doposavad ještě.
Nad ní jsi viděl onen nápis mrtvý;
a již sem od ní sestupuje srázem,
kruhy se ubíraje bez průvodce,
130
kdos takový, že otevře nám město.“